HANS LAUBMEIER

Při odsunu mi bylo pět let

Jmenuji se Hans Laubmeier a narodil jsem se 20. června roku 1941 v osadě Pila (Seeg), místní části spolu s ní zaniklé obce Lučina (Grafenried), okres Horšovský Týn (Bischofteinitz). Při odsunu mi bylo pět let.
Otec Georg byl obchodník s dobytkem. Pocházel z Pily, odešel pak do Remscheidu (Remscheid je město v dnešní spolkové zemi Severní Porýní-Vestfálsko - pozn. překl.), odkud se do Pily vrátil. Byl z Remscheidu původem. V Pile si otevřel obchod s potravinami, tenkrát v tamním stavení čp. 7. Oženil se pak s jednou paní ze Steinlohe (dnes místní část obce Tiefenbach v bavorské Horní Falci - pozn. překl.), která ale zemřela při porodu. On si v Pile postavil dům čp. 33 a jeho druhou ženou se stala moje matka Franziska, roz. Braunová z Lískovce (Haselberg) čp. 1. Spolu pak provozovali obchod. Jako první dítě se jim narodil syn Georg, pak druhý syn Johann (*6. ledna 1931 v Pile čp. 33, ten se podle stavovské knihy úmrtí /je tam omylem uveden pod bratrovým jménem Georg, což je "in margine" opraveno, otec je pod záznamem i podepsán/ utopil 9. června 1940 ve 3 hodiny odpoledne v Mlýnském rybníce pana Johanna Weidnera z čp. 4 - pozn. překl.), který zemřel devítiletý už roku 1940 a v roce 1941 jsem přišel na svět já. Pro mou maminku byla bratrova smrt obrovskou tragedií, takže pravděpodobně proto jsem vyrůstal tak trochu jako její mazlíček, více nežli otcův (v originále "darum bin ich wahrscheinlich dann ein bisschen als Muttersöhnchen aufgewachsen, mehr vom Vater her" - pozn. překl.). Maminka byla přitom přísnější, poněvadž měla strach, že když budu běhat po vesnici, mohlo by se mi zase něco stát jako bratrovi. Ona měla, jak jsem to cítil, ten strach vlastně až do své smrti. Kolem žili ve vsi včetně nás samí Němci. Bylo ti 38 stavení, my měli číslo popisné 33. Měli jsme, jak už řečeno, obchod s potravinami se sběrnou mléka a trafiku. Obchod vedla maminka, otec spíš obchodoval s dobytkem, který většinou vodil přes velmi blízkou hranici (ta ovšem po mnichovské "dohodě" zanikla - pozn. překl.): Steinlohe, Waldmünchen, Spielberg, Treffelstein a Tiefenbach. Tam kupoval dobytek, umístil ho ve vlastní stáji a prodal ho pak v Čechách (v originále "in der Tschechei"- pozn. překl.). Z toho byl největší výdělek.
Když existovala hranice, nebylo zas tak lehké ji přejít. Od toho tu byli pašeráci (v originále "die 'Pascher'"- pozn. překl.), kteří měli své cestičky (v originále "ihre Schleichwege"- pozn. překl.). Dobytek se na hranici často hnával napást, což dělaly děti nebo otec, který se ovšem skryt za křovím díval, jestli dobytek běží přes hranici. Takové věci se děly. Mimoto měl otec honáka, a když se dobytek převáděl, šel jeden napřed, aby hlásil, zda je cesta volná, a pokud zahvízdal nebo dal znamení nějakým jiným zvukem, honáci i s dobytkem se schovali do křoví. Četníkům to už bylo známo. Věděli, že pašeráci jsou na cestě (v originále "wussten dann: 'Jetzt sind Pascher unterwegs'" - pozn. překl.). V němčině je výraz "paschen" vlastně neznámý, běžně se tomu říká "schmuggeln" (česky užíváno pro "podloudnou činnost" - pozn. překl.). V Schönsee bývaly dokonce pašerácké hostince. V každém případě Češi, rozuměj čeští pohraničníci, do křoví stříleli. Sami se tam neodvážili a chvála Bohu se, pokud vím, nikdy nic nestalo.
K obchodu jsme měli i malé hospodářství. Tam přes den pracovala moje matka, starala se o zvířectvo a večer, když byla doba krmení, chodili lidé do obchodu nakupovat. Nebo chodili ráno a nosili mléko, poněvadž u nás byla sběrna.
Jistě to u nás bylo vlastně jako v Německu. Roku 1945, když skončila válka, přišli ovšem Češi, čeští vojáci. To už na mě určitě hodně zapůsobilo. Lezl jsem jako kluk hodně po stromech. Docela dobře si ještě vzpomínám na jednu příhodu. Byl jsem nahoře na jedné třešni a kolem šli dva Češi v uniformách. Sundali mě ze stromu dolů a odvedli domů k mamince, že by na mě měla dávat větší pozor, aby se mi nic nestalo. Češi byli, jak se říká, takoví i makoví (v originále "es gaben unter den Tschechen auch solche und solche'"- pozn. překl.). Chodili pak od stavení ke stavení a sebrali, co jim přišlo pod ruku.
Dělali inventarizaci, sčítali zvířata, která tu byla. Některá jim přesto unikla. Vzpomínám si, že jako chlapec jsem si vzal z obchodu blok a přišel s ním i s tužkou k sousedovi - přitom jsem ještě tenkrát neuměl psát - a napodoboval jsem Čechy. Soused povídá: "Was willst denn du da?" (tj. "Copak tu chceš?" - pozn. překl.) A já nato, že mu teď spočtu jeho zvířata.
Taky si dobře pamatuju, jak přímo před naším stavením naháněli koně. Byl u toho i můj strýc, který je musel jako všichni odevzdat. Ještě ho vidím, jak tam stojí se slzami v očích, když mu je vzali. Bylo to pro lidi všechno velice kruté.
Všechen jejich majetek tu zůstal a oni směli vzít při odchodu s sebou jen 50 kg do nějaké bedny a příručního zavazadla. To bylo všechno.
V roce 1946 došlo k "odsunu" ve třech fázích. My se ocitli během léta v té prostřední. První byla na jaře, prostřední v létě a ta poslední ještě na podzim. Docela přesně mám v paměti, že nákladní auto najelo přímo před náš dům. Byl na něm už celý houf lidí. Přitom to auto nebylo nijak velké. Kolem korby byla umístěna prkna, aby se lidi měli čeho držet. Já jsem se ocitl uprostřed. Když jsem se podíval nahoru, viděl jsem jen to nebe nade mnou, nic víc.
Otec byl tenkrát ještě ve Francii v zajetí. Po válce se už domů nevrátil a maminka musela všechno zvládnout sama.
Jeden z mých bratrů zemřel, jak už řečeno, ten druhý byl o 13 let starší než já a musel ještě narukovat. Dostal se do amerického zajetí. Protože jsme měli tetu v Treffelsteinu, mohl se tam přihlásit. Američané už zajatce do Čech nepouštěli, zůstávali pak v Německu.
My dva s maminkou jsme tak byli vysídleni úplně sami. Nákladní auto nás odvezlo do lágru, akorát už nevim, kde to bylo. Ten český řidič s námi jel jako blázen. Tenkrát žádné asfaltové silnice nebyly. Byla tam spousta děr, a jak prudce vjížděl do zatáček, báli se lidé, co stáli při okraji korby, že přepadnou. Drželi se jeden druhého, jen aby tu jízdu přežili. Vzpomínám si taky, že kolem štěkali psi a krávy řvaly bolestí, poněvadž je neměl do podojit. Chlévy byly plné dobytka.
S cennostmi to měla maminka jednoduché. Hodně se dalo už před odsunem propašovat. Když Američani propustili mého bratra do Treffelsteinu, sehnal tam pár koní a povoz a přijel k nám. Sehnal lidi a šlo to ráz naráz. Na povoz se vešla celá ložnice a ještě spousta jiných věcí. Bratr to převezl přes les, nevím ani jakou cestou do Steinlohe a schoval ty věci u nějakého tamního sedláka.
Poněvadž měla maminka ten svůj obchod, dověděla se vždycky hodně věcí. Musela vždycky v Ronšperku (v originále "in Ronsperg", rozuměj dnešní Poběžovice - pozn. překl.) odevzdávat potravinové lístky a dostávala tam nové. Jednou v noci rozebrala šicí stroj Singer, který má dodnes moje dcera, a svázaný provazy v batohu ho přenesla přes hranice. Pořád něco přes ně nosila. Já byl doma sám a ona měla samozřejmě strach, že se mi může něco stát, než se vrátí, ale kousek po kousku tak leccos dostala do bezpečí. Dodneška máme některé ty věci, jako skleničky nebo hrnečky z domova, jako poklady pro vzpomínku.
V našem kraji bylo jen málo lidí, kteří měli nějaké kontakty s Čechy. V Pile byla např. jistá rodina Dietlova, která měla k Čechům dobrý vztah. To jsem se ale dověděl teprve tady po válce. U nás v Pile bylo všechno německé. V Lučině byli čeští pohraničníci (v originále "gab es tschechische Grenzerů - pozn. překl.). Po roce 1918 při vzniku Československa byli Němci odstraňováni z veřejných funkcí a nahrazováni v úřadech Čechy. Tím se tento kraj částečně zalidnil Čechy. Když přišel Hitler, udělal to obráceně: Čechy z úřadů vyházel a obsadil je opět Němci. V roce 1945 byly ovšem úřady zase navráceny do českých rukou.
U nás byly toliko německé školy, v Lískovci a v Lučině. V Lučině byla trojtřídka a učitelé byli Němci. V Lískové (v originále "in Haselbach" - pozn. překl.) byla česká škola, postavená pro 5 českých žáků, dětí českých úředníků. Chtěli naverbovat Němce, aby chodili do ní. To byla snaha, aby se tu mluvilo jen česky.
Pak přišlo vysídlení. Naši rodiče si vůbec neuměli představit, že by to tak mělo zůstat. Maminka pořád myslela, že se zase vrátí, protože to prostě nejde, aby nám všechno vzali a tam na druhé straně už to dál nepokračovalo. Jeden člověk z Lučiny například přišel sice po odsunu do Bádenska, ale snažil se odtud co nejdřív dostat do Treffelsteinu, kde pak pracoval jako školník. Proč že chtěl z Bádenska do Treffelsteinu? Inu jen proto, že si myslel mít to blízko přes hranice do Čech, až bude možné se tam zase vrátit.
Moje manželka a já jsme v roce 1990 jeli poprvé (tj. po otevření hranic díky "sametové revoluci" - pozn. překl.) k české hranici u Höll (místní část města Waldmünchen, dnes hraniční přechod pro cyklisty a pěší Höll/Lísková - pozn. překl.), anebo přímo na druhou stranu do Lískové. Tam jsme museli auto nechat stát. Dál se mohlo jen na kole nebo pěšky. Řekli jsme si, že zkusíme najít Pilu a Lučinu. Předtím jsme sem samozřejmě vůbec nesměli. Naši osadu jsme nemohli navštívit proto, že se ocitla v hraničním pásmu. Všechno u hranic bylo naprosto uzavřené (v originále "war alles Sperrgebiet" - pozn. překl.). Takže jsme vyrazili bez mapy, beze všeho, tušili jsme jen přiblížný směr. Šli jsme do Nemanic (v originále "nach Wassesuppen" - pozn. překl.), dál přes ně do Mýtnice (v originále "bis Mauthaus" - pozn. překl.). Pak moje žena uviděla dole Černý potok (v originále "unten die Schwarzach", i česky v některých pramenech "Švarcava" - pozn. překl.). Ten dřív tvořil hranici. Do roku 1708 patřily Lučina, Pila i Lísková, tedy region, kde jsem se narodil, k Bavorsku. Později vlivem určitých okolností, specielně války o španělské dědictví, připadly k Čechám. Pak jsme přešli někdejší Mýtnicí a brzy jsme spatřili cihly a sklep, do kterého vedly schody. Domy už tu žádné nestály. Překročili jsme Černý potok a já věděl, že jsem doma. Nalevo byla naše louka, na které jsem si jako dítě hrával. Dřív jsem odtud vídal červené střechy Mýtnice. Na to jsem si vzpomněl.
Předtím, když jsme byli na cestě, zastavilo při nás auto a řekli nám, abychom byli opatrní, že jsou v lese Češi. Byl ale už rok 1990, srpen. Ti lidé v autě s tím nebezpečím přeháněli. Češi už nikomu neubližovali, naopak. Přišli jsme pak do Pily - už jsem to v hlavě neměl (v originále "ich habe das nicht mehr in Kopf gehabt" - pozn. překl.) - pak vzhůru až do Bärenlohe, dřív žili v našem kraji medvědi, proto to jméno končiny. Potkali jsme dva pohraničníky se psy, každý ze psů měl náhubek. Zeptal jsem se, kde jsme. Nevěděli jsme, jak se tomu teď říká česky. Na dotaz, zda vědí, kde je Pila (v originále "wo Seeg ist" - pozn. překl.), jen zavrtěli hlavou. Pak jeden řekl německy: "Rechts Badorf, links Grafenried." (tj. "Napravo Badorf /rozuměj Paadorf, osada zaniklá pod jménem Hraničná - pozn. překl./, nalevo Lučina" - pozn. překl.), To věděli německy. Poděkoval jsem a šli jsme dál. Prošli jsme Lučinou, pak jsme uviděli zříceninu. To byl zámek (v originále "das war das Schloss", na staré mapě vidíme označení "Schlössl", jde o bývalou německou školu, stojící kdysi vedle někdejšího pivovaru, také už srovnaného se zemí - pozn. překl.). V tom zámku musela moje matkas krátce před vyhnáním ještě podepsat, že nevlastní žádné zbraně. Otec chodil na hony a proto nějaké měl. Maminka je zabalila a hodila do nějaké studny (v originále "irgendwo in einen Brunnen" - pozn. překl.). Kostel už tu také nebyl, jen podesta sochy sv. Jana Nepomuckého a lípy před ní. A když jsem uviděl hřbitov, tak mi vyhrkly slzy (v originále "sind mir die Tränen gekommen" - pozn. překl.). Ten hřbitov míval postranní vchod. Tam a potom napravo dopředu jsme šli jednou s maminkou. Stanuli jsme před jedním z hrobů, ona se modlila a pak mi povídá: "Schau her Bub, wenn einmal was ist, da legt dein Brudet drinnen." (tj. "Podívej, chlapče, kdyby něco, tam v zemi leží tvůj bratr." - pozn. překl.). Hledal jsem ten hrob po těch letech marně, dodnes jsem tam žádný s příjmení Laubmeier nenašel. Našli jsme ale hrob prarodičů z matčiny strany (to byli Braunovi z Pily čp. 1 - pozn. překl.). Udržujeme ho i s náhrobním kamenem dodnes.
Po vyhnání jsme se ocitli v lágru, bylo to asi v Domažlicích nebo někde jinde, odtud pak nás čekal tranzitní lágr ve Furth im Wald. Tam jsme byli odvšiveni, dostal jsem zdravotní průkaz nebo něco takového a následovat měl ještě lágr v Zwieselu nebo snad v Regenu. Vím jen, že jsme byli pořád na cestě s jedním kufrem a že bylo horko. Jako malý chlapec jsem už často nemohl jít dál a žadonil jsem na mamince, abychom si odpočali. Když jelo kolem nějaké auto, pokoušel jsem se ho zastavit, ale žádné nezastavilo. Tak jsme se dostali do Zwieselu. Nejhorší, nač si vzpomínám, bylo to čekání s miskou na příděl bramboračky nebo "eintopfu". V každém případě mi tenkrát nechutnalo. Objevil se pak bratr se vzkazem od tety, že nám v Treffelsteinu uvolnila jednu místnost. Tam jsme se pak vydali, ačkoli jsme věděli, že ona sama má 9 dětí. Bylo tam trochu těsno, ale ubytování jsme měli. Pocit, že jsme tu cizinci, nás ovšem neopouštěl. Okolí s námi tak i zacházelo. Našli se i duchovní, kteří se dali syšet z kazatelny, že to je všechno trest Boží za to, co jsme udělali. Nedovedu ani teď pochopit, na jakém základě se od nás distancoval třeba jeden sedlák, který dříve obchodoval s otcem a býval často v našem obchodě. Kupoval si kuřivo a měl s otcem domluveny nákupy dobytka. Když teď v Treffelsteinu uviděl moji maminku, pokusil se jí vyhnout. Musela u něho dokonce žebrat o půl kila brambor (v originále "um ein Pfund Kartoffeln" - pozn. překl.). Lidé s námi nechtěli mít nic společného.
Do Čech teď jezdíme docela pravidelně, dá se říci každý týden. Spolupracuji s panem Zdeňkem Procházkou, který je autorem knih o zaniklých osadách v okolí Lučiny a kterému se podařilo odkrýt základy tamního kostela. Je to Čech a bydlí v Domažlicích (v originále "in Taus" - pozn. překl.). Máme s lidmi v Čechách velmi dobré vztahy a dokonce jsme se s mnohými spřátelili. Třeba paní Schöntagová, roz. Bretlová, jezdí do Řezna (v originále "nach Regensburg" - pozn. překl.) na vánoční trhy a my byli před nedávnem na pohřbu její maminky. Pana Procházku jsem poznal v Pile už v zimě roku 1990. Pobíhal tem tenkrát a já se ho optal, jak to, že se tu vyzná. Je právě v naší oblasti velice aktivní, píše o ní ze svého pohledu a spousta na to téma našel v archivech a museích.
Já umím jen německy, domlouvali jsme se často rukama nohama, ale on už hodně rozumí. Dal mi i svou domažlickou adresu. Dlouhý čas jsme se pak neviděli a sešli jsme se až v archivu v Horšovském Týně (v originále "in Bischofteinitz im Archiv" - pozn. překl.). Od té doby už jsme pořád v kontaktu. Daroval mi svou knihu o zaniklých místech Českého lesa na Domažlicku. Jednou za měsíc v Horšovském Týně se setkáváme v v tamním kulturním domě. Organizuje to paní Mauererová i s Němci, co v Čechách po válce zůstali třeba ve smíšených manželstvích. Někteří už ani neumějí německy. Při třetím odsunu Češi některým nedovolili odjet a museli jít bez ohledu na to, zda šlo o muže či ženy, pracovat tam, kde se nedostávalo pracovních sil, třeba do dolů či do zemědělství. I v Pile, Lučině nebo v Mýtnici museli mnozí pást dobytek, ale v letech 1947-1948 se mnohým podařilo uprchnout před otrockou prací často i v českém vnitrozemí.
Škoda, že to pamětníci všechno nesepsali. Člověk hodně zapomíná.

Živé paměti Sudet - Obrazy historie regionu

Knihu "Živé paměti Sudet" z níž je převzata jako v překladu mírně upravený a hlavně fakty doplněný původní rozhovor naše textová ukázka, vydalo dvojjazyčně (německý titul zní "Lebendes Gedächtnis der Sudeten") Centrum pro komunitní práci roku 2011 za podpory Evropského fondu pro regionální rozvoj. Plzeňský krajský radní pro oblast kultury, památkové péče a cestovního ruchu Libor Picka za TOP 09, od roku 1994 starosta Bělé nad Radbuzou, udělil koncem roku 2022 ocenění třem německým občanům: pánům Hansi Laubmeierovi, Helmutu Roitovi a Aloisi Rötzerovi. Převzal ho Hans Laubmeier v Domě přírody Českého lesa v Klenčí pod Čerchovem. "Všichni tři se již po dvě desetiletí zásadním způsobem a trvalou činností zasluhují o zatraktivnění a zachování této významné lokality. Obec Lučina je jednou z padesáti obcí, které byly po druhé světové válce v pohraničí vysídleny. V dnešní době je opět díky své jedinečnosti a atmosféře, vyhledávaným turistickým cílem na Domažlicku a de facto i místem česko-německého setkávání a symbolickým pietním místem a připomínkou společné minulosti a soužití," vyzdvihl krajský radní Libor Picka. Aktivity ke znovuobnovení Lučiny dal do pohybu především Hans Laubmeier, který působí jako dlouholetý předseda sdružení rodáků z této oblasti. Společně s Helmutem Roithem a Aloisem Rötzerem strávili stovky hodin dobrovolnické práce údržbou třiceti odkrytých objektů a spolupracovali na vzniku naučné stezky."Bez úsilí a práce těchto mužů zapálených pro znovuobnovení povědomí o místech, kde kdysi tepal život místních ve vzájemné pospolitosti a byl domovem všem, by dnes Lučina zdaleka nenabízela tak jedinečný zážitek a atmosféru, jako je tomu nyní. Zaslouží si naše poděkování i společenské ocenění," řekl závěrem radní Libor Picka.

- - - - -
* Pila, Lučina / Lučina / Lísková