ANTON LEGNER
Kristus v nouzi
Je překvapivé, jak sbírka tak profilovaná jako ta v muzeu Schnütgen (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) dokáže získat vždy opětovně nějaký nový akcent. Přitom hraje zvláštní roli skutečnost, že kvality uměleckého díla, jeho výpověď a jeho výtvarná historie si odpovídají navzájem. Tajemství sugestivního působení jistě nespočívá ve formátu plastiky či v řezbářské intuici, nýbrž stejně tak v dialogu lidské ubohosti a křesťanského milosrdenství. Snad má ta malá zdejší soška Joba v nouzi ("Job im Elend", malá plastika hornorýnské provenience z lipového dřeva o výšce 26 ½ cm z doby kolem roku 1500 - pozn. překl.) svůj protějšek ve výtvarném zpodobení Krista v nouzi (motiv Krista v Getsemanské zahradě v předvečer ukřižování bývá označován i Odpočívající Kristus apod. - pozn. překl.). I v dolnorýnských zemích byli Job a Kristus zobrazováni jako navzájem k sobě náležející jednotlivci, čelné výtvarné typy pozdního středověku pro zpodobení percepce bolesti a utrpení ve světě Starého a Nového zákona. V souvislosti dějin spásy se dokonce zdá devocionální zobrazení Krista v nouzi vzejít ze zobrazení Joba v nouzi, jak to ve dvou krásných textech nastínil s velkým vcítěním do mnohovrstevné výtvarné historie Gert von den Osten (v letech 1910-1983 žijící německý historik umění - pozn. překl.). Je pozoruhodné, jak se myšlenková blízkost až ideová totožnost obsahu (v originále "die Gleichsinnigkeit der Inhalte" - pozn. překl.) jeví ve výrazu i gestech.
Koincidence obrazových typů Joba a Krista samozřejmě spočívá ve středověké typologii a obrazové teologii. Tak se dá najít i v modlitební knize kardinála Albrechta von Brandenburg (znám též jako říšský kurfiřt Albert z Mohuče, žil v letech 1490-1545, blíže o něm viz Stifterem - pozn. překl.), svěřené nyní s jedinečnými rukopisnými poklady sbírce Ludwig muzea Schnütgen, ve foliantu 155r celostránkový obraz bičování Krista proti miniatuře, tvořící rám textu, s Jobem na hnojišti, který je vysmíván ženou, nahý šlehán pruty od ďáblů, ale zároveň na znamení bohatého stavu bídného trpitele zdoben luxusní pokrývkou hlavy, zatímco Krista v nouzi tísní na hlavě trnová koruna. Maje tento předobraz Krista na očích, mohl číst kardinál v této své modlitební knize následující řádky:
"HERR JESU CHRISTE GIETIGESTER BESCHIRMER ALLER DEREN
die inn dich hoffen
Ich sag die danck um dein schamhafftige emplössung
vor dem angesicht deiner verspotter
da du nachdem grausamen gespött des vngietigen richters
von den schörgen auss zu ziehen bist gehaissen worden
mit horten stricken gebunden
vnd mit scharpffen rieten stercklichen."
¨(tj. "PANE JEZU KRISTE, NEJHORLIVĚJŠÍ ZASTÁNČE VŠECH TĚCH,
kdo v Tebe doufají,
vyslovuji dík za Tvou ostýchavou nahotu
tváří v tvář Tvým bezbožným rouhačům,
kterýmiž jsi byl po strašlivém výsměchu nelítostného soudce
jeho sluhy vyvlečen ven,
svázán drsnými provazy
a bičován ostrými pruty." - pozn. překl.)
Je to táž potřeba pěstění soukromé modlitby a individuální zbožnosti (v duchu "devotio moderna" pozdního středověku, totiž "následování Krista" s niternou opravdovostí - pozn. překl.), která dala vzniknout jak vzácné modlitební knize, tak výše zmíněné subtilní sošce. V tichém držení těla bez vředů, s půvabem vzešlým z bolesti a muk, ve znázornění nouze obrazem strázní zbaveným (v originále "im schmerzensfreien Bild" - pozn. překl.), v této vnitřní proměně spočívá očistný smysl nevinnosti a vykupující, spásná útěcha (v originále "ein geläuterter Sinn, ein erlösender Trost." - pozn. překl.).
Schnütgen-Museum Köln- Kleine Festschrift zum dreifachen Jubiläum (1981), s. 34
Snad by jihočeský původ Antona Legnera nebyl tak jasný, kdyby ho ve Wikipedii její německá verze neuváděla u hesla České Velenice jako "syna města" (vedle Adolfa Borna jsou tu ve dvou). Nepodařilo se zatím sice nalézt kromě soudničky listu "Budweiser Zeitung" z 23. ledna 1932 na straně s. 7 se zmínkou o hostinci Antona Legnera "in Böhm.-Wielends", kde došlo k výtržnosti, nijakou zmínku v digitálně dostupných českých a rakouských matrikách či arších sčítání lidu s bližšími daty o rodině, je však nepochybné, že sám životopis budoucího renomovaného historika umění hovoří o tom, že otec byl hoteliérem "in Gmünd-Wielands in Südböhmen" a syna po odchodu do Prahy dal studovat nejprve do proslulého jazykově českého Arcibiskupského gymnázia v Praze-Bubenči" (viz blíže Wikipedia, neztotožňovat ale prosím tento bývalý ústav se současným pražským gymnáziem téhož jména,) a poté už za protektorátu do německé "Oberschule". Anton Legner "mladší" upadl za války jako voják wehrmachtu do francouzského zajetí a po návratu už do Německa maturoval v roce 1947 v hornobavorském městě Mühldorf am Inn. Následně studoval dějiny umění a klasickou archeologii na filosoficko-teologických vysokých školách v Pasově (Passau) a Řezně (Regensburg). Roku 1950 odešel na univerzitu v bádensko-württemberském městě Freiburg im Breisgau, kde promoval v prosinci 1954 disertační prací "Salzburger und Passauer Bildnerei zur Zeit Leinbergers und der Donauschulmaler" u uměleckého historika Kurta Baucha (blíže o něm viz Wikipedia. Brzy nato se ve freiburské katedrále Panny Marie (Münster Unserer Lieben Frau) oženil s Rosou Wolfovou. Byl po tři roky vědeckým asistentem na Institutu křesťanské archeologie a dějin umění při freiburské univerzitě a podílel se na archeologických vykopávkách ve zříceninách syrského pouštního města Resafa. Desetiletá vědecká spolupráce v rámci sochařské sbírky Liebiegova domu ve Frankfurtu nad Mohanem predestinovala Legnera k tomu, aby byl povolán na místo ředitele Schnütgenova muzea v Kolíně nad Rýnem (k osobě kněze Alexandera Schnütgena viz blíže Wikipedia), které vedl po dvacet let od roku 1970 do roku 1990. Klid a aura této proslulé kolínské pokladnice rýnského umění v románské bazilice sv. Cecílie hluboce ovlivnila Legnerovu vědeckou práci, věnovanou umění a kultuře středověku. Univerzita v Münsteru ho už v roce 1975 ustanovila svým čestným profesorem. K 600. výročí narození císaře Karla IV. uspořádal Legner v roce 1978 snad nejkvalitnější svou výstavu pod názvem "Die Parler und der schöne Stil" (tj. "Parléřové a krásný sloh 1350-1400: evropské umění za vlády Lucemburků", kam putoval i díky Legnerovým českým kořenům soubor asi 500 originálů uměleckých děl z tehdy Sověty okupovaného Československa, což bylo spolu s účastí českých badatelů na doprovodné vědecké konferenci (vystupovali tam dokonce po boku českého exulanta Karla Otavského /viz blíže Wikipedia) výjimečným úspěchem kulturní diplomacie v časech studené války. U příležitosti výročí poválečné obnovy románských kostelů v Kolíně nad Rýnem zprostředkoval Legner roku 1985 výstavou "Ornamenta ecclesiae" nový, vědecky podložený náhled na tvůrce románského slohu, zadavatele jeho objektů a finanční zdroje jejich vzniku. Už samy katalogy Legnerových výstav znamenaly počiny trvalého významu a setkání mezinárodních kapacit ze Západu i z Východu. Od roku 1990 se množí řada knižních titulů, do nichž Legner vložil poznatky své mnohaleté praxe, týkající se často i české výtvarné minulosti: jmenujme z nich "Reliquien in Kunst und Kultur" (1995), "Kölner Heilige und Heiligtümer" (2003), či "Kölner Reliquienkultur" (2010), zvláště pak "Der artifex" (2009), dílo zabývající se osobností středověkého umělce a popírající jeho anonymní podřízenost zadanému úkolu. V roce 1973 byl Anton Legner vyznamenán důstojnickým křížem belgického řádu de la Couronne, 1979 německým spolkovým křížem za zásluhy se stuhou, 1981 důstojnickým řádem de Mérite du Grand-Duché de Luxembourg, 1988 následovala cena Wormland-Preis za výtvarné umění, 1991 řád za zásluhy spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko, 1992 zlatá medaile pražské Univerzity Karlovy, 2008 Maternus-Plakette kolínského arcibiskupa Joachima kardinála Meisnera, posléze 2019 Kulturní cena Sudetoněmeckého krajanského sdružení za vědu. Je to náš krajan se vším všudy, i s tím Kristem v nouzi.
- - - - -
* České Velenice
