KONRAD LEPPA (vl.jm. JOSEF FRANZ LEPPA)
Děje sudetoněmeckého vojenství v proměnách času
Už během husitských válek se Němci ze sudetských zemí (rozuměj z Čech, Moravy a Slezska, poněvadž pojem "sudetští Němci" /na rozdíl od "alpských" třeba/ vyjadřoval příslušnost k zemím, spojeným sudetským horstvem - pozn. překl.) osvědčili coby stateční vojáci. Třicetiletá válka, tažení proti Turkům, války o španělské a slezské dědictví spatřily sudetoněmecké bojovníky (v originále "sudetendeutsche Kriegsleute" - pozn. překl.) v armádách císařových. Také v jiných armádách velké války let 1618-1648 však stanuli muži ze Sudet, jako o sto roků později pak pod prapory pruského krále. V jeho vojsku si husarský regiment "von Natzmer" a ženijní regiment "Walrave" doložitelně platily sudetoněmeckou zálohu.
Teprve však roku 1771, kdy císařské vojenské útvary dostaly vedle náborových okrsků v říši přiděleny i záložní okrsky v dědičných zemích, dočkaly se existence vysloveně sudetoněmecké vojenské útvary, které byly nadále doplňovány z německy mluvících oblastí Čech, Moravy a Slezska. Náležely, jak to dokládají dějiny válečných konfliktů, k těm nejstatečnějším regimentům císařské zbrojné moci. Ony to byly, které po celé staletí pokrývaly své prapory bojovou slávou a které ctily německého vojenského ducha (v originále "das deutsche Soldatentum" - pozn. překl.) i pod cizím (! - pozn. překl.) praporem.
První válkou, kterou spoluvybojovali sudetští Němci po novém armádním rozčlenění, byla válka o bavorské dědictví (1778-1779, zvána též "bramborovou válkou" či "švestkovým povykem" /Zwetschkentummel/ - pozn. překl.). Žádnému z obou soupeřů (byl to na jedné straně pruský král Fridrich Veliký, na druhé straně pak rakouská císařovna Marie Terezie a její syn Josef II. - pozn. překl.) velký válečný úspěch nepřinesla. Jen někteří zdatní kanonýři se vyznamenali v potyčkách "bramborové války" - byly to ostatně německy hovořící oblasti českých zemí, kdo byly zemí zrodu císařské artilerie, jejíž vlastní kolébkou a semeništěm pak byly "Budějovice na Šumavě" (i v originále "Budweis am Böhmerwald"! - pozn. překl.). Všichni dělostřelečtí velitelé následujících desetiletí byly až na velice řídké výjimky německočeského původu.
Už když císař Josef, zvaný také "Joseph der Deutsche" a až po obě světové války dvacátého století jakýsi nebeský ochránce (v originále "Schirmheilige" - pozn. překl.) sudetských Němců, vedl poslední válku s Turky (od roku 1788 až do své smrti v roce 1790 - pozn. překl.), spatřoval v synech sudetských zemí opravdu statečné vojáky. Pěchotní regiment Brechainville č. 25, který se rekrutoval z německy mluvících Šumavanů, byl určen k obraně jeskyně Veterani, položené přímo při březích Dunaje (Pestera Veterani či Grota Veterani na území dnešního Rumunska, resp. rumunského Banátu - pozn. překl.) Dvě kumpanie v předsunutých pozicích byly sice po hrdinném odporu při prvé osmanské zteči přemoženy a do posledního muže pobity, batalión sám však pod vedením majora Ludwiga svobodného pána von Stein, bratra říšského svobodného pána a obnovitele Německa (Heinrich Friedrich Karl vom und zum Stein /1757-1831/ jako pruský státník připravil svými reformami cestu k budoucímu německému sjednocení - pozn. překl.) stáhl se do jeskyně nazpět a bránil se jedenadvacet dní s nepoddajnou vytrvalostí a obětavou odvahou. Několik málo děl za velení poručíka Veitha, rovněž Němce z Čech, podporovalo udatné pěšáky v jejich úsilí odolat turecké převaze. Vposledku povolil turecký paša hrdinným obráncům volný odchod. Poručík Veith se vyznamenal se svou artilerií rok nato při hájení valů při Banátské Palance (německy Neu-Palanka, maďarsky Új-Palanka, ves na území dnešního Srbska, resp. srbského Banátu, resp. srbské Vojvodiny - pozn. překl.). I boje při Lazu Mare 1788 a při městě Mehadia (ležícím jako jeskyně Veterani na území dnešního rumunského Banátu - pozn. překl.) 1789 mohou být připsány díky rozhodnosti a obezřetnosti majora Häringa, šumavského Němce rodem z okolí Přimdy (Pfraumberg), rakouské artilerii jen ke cti. V obou případech zachránil modrooký důstojník situaci a zajistil vítězství císařským zbraním. Nejen ale na bitevních polích Banátu, ale i v divoce krásném Valašsku (rozuměj knížectví toho jména na území dnešního Rumunska - pozn. překl.) bojovali kdysi sudetští Němci. V bitvách u Focsani a Martinesti (města v dnešním rumunském Moldavsku, kde zvítězily v červenci a v září 1789 spojené armády carská /velel jí generál Suvorov/ a habsburská nad tureckou - pozn. překl.) tak založili jako Schröderova pěchota č. 7 slávu pozdějšího korutanského pluku Khevenhüllerova (Graf-von-Khevenhüller-Regiment Nr. 7). Tady u Focsani dobyli pod velením hraběte Auersberga vavříny vítězství před zraky generála jízdy prince Josiase z Coburgů.
Na konci osmnáctého století započaly tuhé boje s armádami revoluční Francie. Už 12. září 1792 si získal svým vystoupením v bitvě u Le Quesnay věhlas pozdější 10. dragounský pluk - tehdy ještě zvaný regimentem Kinsky-Chevauleger - v čele s plukovníkem knížetem zu Liechtenstein, když jezdeckým útokem zcela smetl a rozdupal pět francouzských batalionů. Také tehdejší budějovický pěchotní regiment č. 10 - Kheulova infanterie (zvaná tak podle polního zbrojmistra Carla Gustava von Kheula /1694-1758/ - pozn. překl.) - prokázal svou statečnost v bitvě u Marchiennes (v říjnu 1793 - pozn. překl.). Jako hrdina v ní padl major Wagemann (ztráty Rakušanů činily ovšem 100 mužů, zatímco na francouzské straně 5 tisíc - pozn. překl.). Svou udatností si tu získal jméno kapitán poručík Richter.
Sudetendeutsche Zeitung, 1953, č. 51-52, s. 3
P.S. Citován je tu pouze úvod delšího seriálu článků na stejné téma, které se ovšem dokázaly vyhnout neblahým koncům sudetoněmeckého vojenského angažmá v řadách nacistických vojenských a také polovojenských jednotek. Následující Leppův text se však věnuje dvěma "šumavským" jménům, které přecházejí z rakouské éry do té "hitlerovské" celkem plynule.
Generálové Zuleger a Martinek
Dva synové našeho domova
Nijak neudivuje, že právě dva mužové z naší domoviny sehráli velkou roli nejprve ve spolkovém vojsku svobodného státu rakouského (v originále "im Bundesheer des Freistaates Österreich" - pozn. překl.), jak existoval v letech 1918-1938 a poté v německém wehrmachtu; jižní Čechy přece a zejména prostor kolem Budějovic (Budweis) byly kdysi kolébkou císařsko-královské artilerie. Jména jako Reisner, Märing, Fasching, Smola, Lenk a ještě mnohá jiná jsou s touto půdou, dělostřelectvu vysoce příznivou, úzce spjata.
Věkově starší z obou generálů je Hermann Zuleger, narozený v Budějovicích dne 12. března 1882. Jeho otec Julius Zuleger byl tady v té době profesorem c.k. vyšší reálky (Oberrealschule) a později ten ústav po dlouhá léta až do doby krátce před první světovou válkou jako jeho ředitel a vládní rada (Regierungsrat) - ten titul ve starém Rakousku znamenal víc než ve "staré říši" (rozuměj Německu před připojením Rakouska v roce 1938 - pozn. překl.) - i vedl. Také jako městský radní v Budějovicích nějaký čas působil. Nosil mohutný plnovous a byl postavou natolik výraznou, že zůstal v trvalé paměti svých žáků i kolegů.
Jeho syn si zvolil jinou životní dráhu. Navštěvoval nejprve dělostřeleckou kadetní školu v Traiskirchen a byl odtud vyřazen jako kadet-důstojnický zástupce (Kadett-Offizierstellvertreter) k tehdejšímu diviznímu dělostřeleckému pluku č. 40 (Divisions-Artillerie-Regiment 40), pozdějšímu pluku polních kanonů č. 40 (Feldkanonen-Regiment 40) do Lince. Tady byl Zuleger dne 18. srpna 1903 povýšen na poručíka (v originále "zum Leutnant befördert" - pozn. překl.). Se zmíněným plukem odtáhl i do první světové války. Po porážce mocnářství vstoupil Zuleger do rakouského spolkového vojska a větší část svého služební strávil opět v Linci. K 1. lednu roku 1921 byl povýšen na podplukovníka (Oberstleutnant), k 21. červenci 1932 na plukovníka (Oberst) a konečně na velitele Brigade-Artillerie-Abteilung 4 v Linci. Dne 1. ledna 1934 byl plukovník Zuleger jmenován inspektorem dělostřelectva se služebním sídlem ve Vídni. V této funkci setrval - povýšen ke 25. červnu 1935 na generálmajora - až do 30. září roku 1937, kdy byl penzionován. Jako inspektorovi dělostřelectva připadl Zulegerovi dohled nad celým dělostřelectvem, vedení jeho výcviku a také jeho přestavba ze šesti brigádních útvarů a samostatného pluku na devět nových pluků lehkého dělostřelectva a jeden pluk dělostřelectva těžkého. Především musil zaměřit svou pozornost na doškolování dělostřelectva podle nových zásad.
Dnem 13. března 1938 byl Hermann Zuleger jako generálmajor dán k dispozici velení německého wehrmachtu, do něhož bylo spolkové rakouské vojsko začleněno. Poté, co vypukla válka s Ruskem, dostalo se mu hned 17. července 1941 bojového zařazení (Feldverwendung) jako velitele polní komandatury 778, kterou 12. ledna vystřídala polní komandatura 774. V roce 1943 byl využit jako dělostřelecký velitel jednoho sboru. Ke dni 30. dubna 1944 bylo jeho mobilizační určení zrušeno a generál odešel nazpět do penze. V roce 1951 zemřel generál Zuleger ve Vídni.
Jeho nástupcem ve funkci dělostřeleckého inspektora rakouského spolkového vojska se 1. října 1937 nestal nikdo jiný než plukovník Martinek. Nešlo přitom rozhodně o nijakou náhodu.
Robert Martinek se narodil 2. října roku 1889 v Nových Hradech (Gratzen). Jeho otec tam byl učitelem, později i ředitelem školy. I Robert Martinek navštěvoval podobně jako Hermann Zuleger dělostřeleckou kadetku v Traiskirchen a byl odtud vyřazen dne 18. srpna 1907 jako praporčík (Fähnrich) k tehdejšímu sborovému dělostřeleckému pluku (Korps-Artillerie-Regiment), pozdějšímu pluku polních houfnic (Feldhaubitz-Regiment) č. 8 do Prahy. Ke dni 1. května 1910 tu byl povýšen na poručíka. Po skončení první světové války vstoupil Martinek do rakouského spolkového vojska. V něm byl jmenován 4. listopadu 1930 nadporučíkem a 15. prosince plukovníkem. Jak už vzpomenuto, následoval 1. října 1937 svého krajana Zulegera ve funkci inspektora rakouského dělostřelectva. Za svého působení v ní vydobyl si Martinek velké zásluhy o zvýšení střelecké úrovně tehdejší spolkové artilerie. Ve stejné době se jeho sudetoněmecký krajan plukovník (pozdější generálplukovník) Raus, původem z jižní Moravy, zasloužil podobně o střeleckou úroveň rakouské pěchoty.
Dnem 13. března 1938 byl i plukovník Martinek začleněn do řad německého wehrmachtu a určen jako dělostřelecký velitel (Artilleriekommandeur, krátce také "Arko") 35 v Karlsruhe. 11. listopadu 1938 přešel - nosil výložky dělostřeleckého pluku 110, jednoho z útvarů nově vzniklé Východní marky (Ostmark, tj. bývalé Rakousko - pozn. překl.) - jako "Arko" XVIII k XVIII. armádnímu sboru, sboru vysloveně "horskému" (Gebirgskorps), do Salcburku. Velícím generálem sboru byl generál pěchoty Eugen Beyer, sudetský Němec z jihomoravských Pohořelic (Pohrlitz), který bohužel předčasně skonal roku 1940.
Když vypukla druhá z obou světových válek, setrval plukovník Martinek ve svém postavení. Teprve dne 1. ledna 1940 se stal dělostřeleckým velitelem 7. Měl už tehdy ve wehrmachtu dobrou pověst. "V dubnu 1940 jsem se účastnil," píše tehdejší generál a pozdější generálplukovník Lothar Rendulic (citováno z jeho knihy "Soldat in stürzenden Reichen" /tj. "Vojákem poražených říší" - pozn. překl./) "na jednom výcvikovém prostoru v saském Königsbrücku blízko Drážďan (Dresden) předvádění pokusných zbraní a také velkého střeleckého cvičení. Mohl jsem konstatovat některé pokroky. Jednoho dne byl ohlášen přílet vrchního velitele pozemní armády generálplukovníka Walthera von Brauchitsche (1881-1948 - pozn. překl.). Jeho Junkers (v originále krátce "Ju" - pozn. překl.) přistál na velké louce a když jsem se poté hlásil, pozdravil mne von Brauchitsch se slovy: 'Letím právě od vašeho Martineka. To je skutečně první artilerista wehrmachtu.' Generálplukovník totiž předtím přihlížel střelbám na Dachsteinu, kterým velel právě Martinek. Metody, které uplatňoval, na von Brauchitsche hluboce zapůsobily a chtěl následně doplnit stávající předpisy v jejich duchu. Měl jsem radost z bezmezného uznání, jehož se dostalo mému starému kamarádovi z úst nejvyše postaveného důstojníka německého wehrmachtu, který sám z dělostřelectva vzešel (a byl v Říši nějaký čas rovněž jeho inspektorem). Martinek si udělal už jako mladý důstojník jméno v rakouském spolkovém vojsku reformou střeleb a byl námi opravdu velice ceněn. Bylo těžkou ztrátou, když padl jako velící generál jednoho tankového sboru roku 1943 (má být 1944) v Rusku."
Když bylo v roce 1940 uvedeno do chodu polní tažení proti Francii, vedl plukovník Martinek mimo jiné v květnu a v červnu téhož roku celou artilerii VII. armádního sboru na pravém křídle 16. armády během těžkých bojů u Stonne, v Argonnském lese a při Verdunu. Dočasně mu podléhalo i dělostřelectvo tří divizí, tři útvary těžkého dělostřelectva a dva průzkumné útvary.
Tažení do Ruska prodělával generál Martinek, povýšený do této hodnosti 1. června onoho roku 1941, ve stejném služebním postavení. 1. listopadu téhož roku musil však převzít velení 267. pěchotní divize, když nastoupila k útoku na Moskvu (Moskau). Také během obrany (rozuměj ústupu - pozn. překl.) na řece Moskvě (Moskwa) v prosinci 1941 velel ještě generál Martinek, povýšený 1. prosince na generálporučíka, této divizi. K 1. lednu roku 1942 měl Martinek převzít 7. horskou divizi, sestavené rovnou na místě vojenského cvičení. Ještě v lednu však byl odvelen k jinému úkolu, z něhož se už k 267. pěchotní divizi nikdy nevrátil.
Dobytí ruské pevnosti Sevastopol se v roce 1941 nezdařilo. Nyní však, tj. na jaře 1942, měla být pevnost podrobena na úvod nového polního tažení. Na toto válečné dějiště byl nyní povolán generál Martinek, poněvadž právě jeho dělostřeleckých schopností tu bylo zapotřebí. Byl vybrán jako velitel artilerie XXX. armádního sboru. Velícím generálem byl Maximilian Fretter-Pico (1892-1984), který měl vést proti pevnosti útok od jihovýchodu. V jeho operačním úseku se rozkládaly jako obzvláštní cíl zlopověstně proslulé Sapunské výšiny. Generálu Martinekovi - tehdejší vrchní velitel 11. armády, polní maršál von Manstein, ho označil za "výjimečně vynikajícího artileristu" - podléhalo 25 těžkých a nejtěžších, 25 lehkých děl a šest raketometných baterií jakož i oddíl samohybných děl (Sturmgeschützabteilung) a průzkumný oddíl. Když 1. července pevnost padla, měl i generál Martinek značný podíl na dosaženém vítězství.
Poté, co bylo vrchní armádní velitelství 11 (Armeeoberkommando 11) pod velením polního maršála von Mansteina přemístěno do severní části ruského bojiště, aby připravilo a později také provedlo útok na Leningrad, odešel tam s ním i generál Martinek s úkolem vést dělostřeleckou palbu. Stalo se však jinak. Obrat válečného štěstí na řece Volze přivedl vniveč i záměry s Leningradem. Polní maršál von Manstein převzal skupinu armád Don (Heeresgruppe Don) a generál Martinek byl 1. prosince roku 1942 jmenován velícím generálem XXXIX. tankového sboru (XXXIX. Panzerkorps). Rozloučil se tím se svou dosavadní dělostřeleckou odborností. Svůj sbor převzal u Jarceva, východně od Vjazmy.
Tady, v tzv. "buvolím postavení" (v originále "Büffeldstellung", podle tzv. "Operace Buvol", jak znělo krycí označení německého ústupového manévru, který měl vytvořit na "Vůdcův" rozkaz novou, pevnou frontovou linii - pozn. překl.), podléhala generálu Martinekovi také 19. pěší divize pod velením generála Alberta Prauna. Ten vzešel ze spojovacích vojsk a a byl jako generál nyní mu nadřízený odborníkem, cenícím si Martineka jako "vynikajícího vojenského praktika (v originále "Truppenpraktiker" - pozn. překl.) a geniálního artileristu" (citováno z Praunovy knihy "Soldat in der Telegraphen- und Nachrichtengruppe", s. 189). Generál Martinek byl denně na frontě. "Po celý den," pokračuje Praun na s. 190-191 citované knihy, "procházel se mnou každé palebné postavení dělostřeleckého pluku, díval se do každé dělové hlavně, zkoumal každý zaměřovač a ověřoval si vyloučení balistických vlivů. Pak se mnou šel do postavení přezkoušet stav clonové palby. Na jednom přivráceném svahu jsme stanuli v zákopu jednoho pozorovacího stanoviště s panoramatickými náčrty cílových prostorů. Začal palbou těžkých baterií před úsekem a polohu střel po každých 50 metrech přibližoval tak blízko, že lehké baterie ležely rovnou před nimi. Následovala pěchotní děla, ¨konečně těžké a lehké kulomety. Granáty bez ustání svištěly nad našimi hlavami. Vždy a všude byl generál Martinek na cestě, aby ve cvičeních přiměřených válečným podmínkám školil velitele i jednotky. Nejen však mužstvo podroboval zkouškám bojové zdatnosti. Bral tak v potaz i své generály. Jednou v neděli mě pozval na oběd. Půjčili mi plavky, šlo se na míčové hry k řece Dněpru, kde stál už při břehu připraven útočný člun. Nejprve ho řídil sám, potom jsem závodil já, aniž bych v zatáčkách směl použít kormidlo. Zpátky jsme dlouho plavali. Tak si Martinek ověřoval služební schopnosti svých podřízených."
Bitvy a přesuny následujícího období války přestál generál Martinek se ctí. Stal se nositelem válečného řádu Německý kříž ve zlatě, Rytířský kříž Železného kříže a dne 10. února roku 1944 dokonce jako 388. voják německého wehrmachtu dubové ratolesti k Rytířskému kříži Železného kříže. A brzy nato přišla hodina zkoušky pro vojáka Roberta Martineka. Když dne 21. června 1944 zaútočili Rusové (v originále "der Russe" - pozn. překl.) na armádní skupinu Střed (Heeresgruppe Mitte) po celé délce její bitevní řady, zasáhl jejich nápor i XXXIX. tankový sbor generála Martineka, který zápasil o své pozice se čtyřmi divizemi v samém středu 4. armády. Brzy pohltila rudá záplava i je. V těžkých ústupových bojích vedl denerál Martinek trosky svých divizí zpět na západ. Přitom se měl naplnit generálův osud. 28. června padl on i šéf jeho generálního štábu nadporučík Masius za oběť ruskému leteckému útoku u Berezina.
Budweis: Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel(1979), s.242-246
Josef Franz Leppa, o osm let mladší bratr spisovatele Karla Franze Leppy, narodil se v Českých Budějovicích (Neugasse /tj. Nová ulice čp. 2 na rozdíl od čp. 5, figurujícího v matričním zápise bratrově) 17. března roku 1901 a byl dva dny nato v rodném městě i pokřtěn. Otec Adalbert Leppa byl v době jeho narození ředitelem školy v tehdy německy hovořících Lipanovicích (Linden), jedné ze vsí budějovického jazykového ostrova a rodákem ze šumavské Běleně (Wieles) na Českokrumlovsku (dávno dnes zaniklý Lojzův mlýn /Loimühle/, oslavený mnohokrát Karlem Franzem Leppou, byl částí obce a Adalbertův otec tam se svou ženou Marií, roz. Zelenkovou, mlynařil), matka Maria, roz. Sedlmayerová byla dcerou budějovického ševce a jeho ženy Alžběty, roz. Stráské z Trhových Svinů (Schweinitz). Mladý Josef Franz Leppa studoval filosofii ve Vídni a zakončil studia roku 1926 doktorátem. Byl činný jako spisovatel, novinář a spolupracovník vojensko-historických časopisů, byl i lektorem nakladatelství Adam Kraft v Karlových Varech (Karlsbad). V Kulturním adresáři ČSR z roku 1934 má v každém případě stejně jako jeho bratr, s nímž měl společnou zálibu psát své rodiště německy jako "Budweis am Böhmerwald", psáno jako místo trvalého pobytu "Čes. Budějovice, Otakarova 1". Dnes tam zeje naproti velkoprodejně elektro "U Helmichů" Otakarova 2 přes ulici díra vyplněná nouzovým parkovištěm. Kolik let po válce už? Rok předtím než začala, byl Leppa povolán do Berlína k tzv. Říšské pracovní službě (Reichsarbeitdienst, zkratka RAD), u níž dosáhl posléze až hodnosti označované "Oberstfeldmeister" při vedení RAD pro historiografii zmíněné nacistické organizace. V roce 1945 byl jeho soukromý archiv zabaven pro Vojenský historický ústav v Praze (jak alespoň uvádí Leppův životopis v BLGBL - Biographisches Lexikon für Geschichte der Böhmischen Länder). Z knižních titulů publikovaných jím pod pseudonymem Konrad Leppa uveďme Das Gefecht bei Schaschintzi am 6. September 1914 (1932), General der Infanterie Alfred Krauß. Ein Vorbild für Volk und Heer (1932), Die Schlacht bei Komarow 1914 (1932), Moltke und Conrad (1932), Prinz Eugen von Savoyen (1937), Die Sudetendeutschen im Weltkriege 1914-1918 (1940, 2. vydání 1941), Generalfeldmarschall Walter Model (1962). S Karlem Franzem Leppou, který je mimochodem při bratrově zmíněném už podrobném životopise v BLGBL zmíněn jen datem svého narození (!), vydali roku 1937 společně knižní titul Komm, tapferer Deutscher s podtitulem Von heldischer Art und Tat. Téhož roku se Josef Franz Leppa v Českých Budějovicích 21. srpna oženil s Elfriede Timalovou, která je alespoň podle nápisu na hřbitovním kříži ve Weissenburgu pochována po boku obou bratří. Josef Franz Leppa zemřel podle fundovaného pramene, opírajícího se o svědectví pozůstalých 2. února 1980 v Norimberku, podle BLGBL ovšem až den nato v hornobavorském Pförringu, okres Eichstätt.
- - - - -
* České Budějovice / † Norimberk (BY) / † † Weissenburg (BY)
