THEODOR LESSING

Místo úvodu

Připojte tyto řádky jako průvodku k českému překladu, aby čtenář seznal, co cítím já: vděčnost k smělému Vašemu počinu, jakož i obtíž, ne-li nemožnost zdaru překladu knihy tak přísně promyšlené, plné učených vztahů a poznámek.
Vytkla jste si jeden z nejobtížnějších úkolů, převésti "Geschichte als Sinngebung des Sinnlosen" do češtiny. V knize této jest tolik poznatkové kritiky a moderní psychologie, takže jen ostře ohraničené, přesně odvažované pojmy mohou podati smysl mínění. I místa metafysická tu jsou, která v jazyku českém měla by zníti hudebně. Nejen pojem a smysl, nýbrž i duševní zvuk a niterná forma má přitom vyniknouti.
V originále jsem každou stránku mnohokráte přepisoval, než jsem se odhodlal konečně ji propustit jako dosti vyhraněnou, zřetelnou a pěknou. Modelovaná tvárná mluva Arthura Schopenhauera jest mi povždy vzorem; avšak dle možnosti vyhýbám se scholastickým a odborným výrazům.
Zda se Vám podaří dáti systému (neboť celistvý systém je tu!) natolik vyniknouti, aby z mluvy aspoň prokmital? - Totiž: vysvitne-li z překladu nauka moje o třech sférách (jest životnost - skutečnost - pravdivost); nauka o historické skutečnosti a historickém ideálu?, nauka o Pravdivosti jakožto náhradě za opojení, za sen a přelud?, důležité myšlenky, týkající se dodatečného propůjčování smyslu věcem a událostem; a pak morální povaha všech logických úsudků?! (celá ta věta je otázkou - pozn. překl.)
A - jestliže tyto řádky k překladu mé knihy připojíte, já je ještě doplňuji, vkládaje v ně velikou mou lásku k mladistvé české zemi, v níž jsem kdysi prožil nejblaženější dny svého žití. Jako stárnoucí muž připomínám si dnes širé tam hvozdy a stříbrolesklé rybníky: vidím zas tváře slovanského lidu, jiho českého -; zadumané lesy vidím jako věnec modročerných kadeří a lesknoucí se jezírka jako dvé šeděmodravých, ocelově statečných očí. Neodporujte, přítelkyně milá -, české oči mají svou předurčenou povinnost, býti modravě šedé a - ocelové. K těm jsem velice přilnul.
Přijměte moje díky za Vaši námahu. Přeji si, aby tam někdo žil, kdo myšlenky mé promyslí.

Theodor Lessing.

V Hannoveru 21. září 1919.

Překladatelka knihy Dějiny jako vsunutí smyslu v nesmyslné tu vlastně cituje z dopisu, autorem jí určeného (podtitul tohoto "úvodního slova" zní ostatně doslova "Z dopisu autora překladatelce). Německý filosof Theodor Lessing jakoby zvláště závěrečným odstavcem textu vizionářsky předjímal, kdože vstoupí do hraničních hvozdů Šumavy a k jejím jezerům poté, co nacismus zavraždil nejen v osobě jeho samého svého významného odpůrce, nýbrž i světovou válkou rozpoutal běsy pomsty a odplaty, na níž se měly podílet i ony "ocelové české oči". On sám se narodil 8. února 1872 v severoněmeckém Hannoveru jako syn v asimilované židovské rodině místního gynekologa a jeho choti. Nevíme, kdy a kde prožil v "české zemi" ty "nejblaženější dny svého žití", ale popisuje končiny blízké šumavským. Nedaleko nich měl ostatně jeho život i skončit. 30. srpna 1933 byl v Mariánských Lázních ten čelný odpůrce národního socialismu zastřelen (měl tu "in Marienbad" otevřít školu pro děti německých exulantů), vrahovi se pak podařilo uprchnout do Německa, kde toho roku zvítězil na celé čáře Adolf Hitler a jeho strana. Je o tom celá literatura, dokonce i v československo-východoněmecké koprodukci natočený (1973) film v režii Ivo Tomana pod názvem Výstřely v Mariánských Lázních. Stejnojmennou knihu napsal na to téma Roman Cílek, mimochodem syn učitele školy v mé rodné Soběslavi, do níž jsem i já už po válce chodil a ze které byl Jan Cílek odvlečen přímo z vyučovací hodiny na popraviště SS v Táboře za pověstné heydrichiády. Ta ostatně se stala i hlavní "příčinou" pozdějšího odsunu Němců. Už tenkrát na otcově pohřbu vykřikla prý Lessingova dcera Ruth německy větu: "Tatínku, budeš pomstěn!", načež přítomný rabín opáčil úvahou, že pomsta náleží toliko Bohu. Ani překladatelka Lessingových knih Evropa a Asie (1918), Dějiny jako vsunutí smyslu v nesmyslné (1919) a Prokletá kultura (1922) Anna Pammrová, které byl určen onen autorův dopis námi v jejím překladu citovaný, se neměla dožít "konečného řešení" v rámci české odplaty zdejším Němcům. Zemřela před zahájením jejich odsunu i ze Šumavy ve Žďárci u moravského Tišnova 19. září 1945. Proslulá jako duchovní přítelkyně básníka Otokara Březiny stýkala se ve svém "lesním" exilu, žila v něm od roku 1899 až do posledního roku druhé světové války, odedávna vlastně téměř jen s rodinou budoucího prezidenta postkomunistické republiky v blízkém Havlově, letním sídle Havlových také už od roku 1907. Není asi úplnou náhodou, že 276. svazek samizdatové edice Petlice byly 1983 právě Dopisy Anny Pammrové a že na počátku 21. století (2001) vydaný soubor Lessingových esejů z let 1923-1933 na dvou kompaktních discích nahraný nese název Ich warf einen Flaschenpost ins Eismeer der Geschichte, tj. "hodil jsem dopis v láhvi do ledového oceánu dějin".

- - - - -
* Hannover / † † † Mariánské Lázně

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy