ELISABETH LICHTENECKEROVÁ
|
Der Meister von Hohenfurt Die Stille der Altäre enthebt mich aller Zeit. In ihr allein ist Ehre und Namen Eitelkeit. Was gilt noch vor den Stufen am Throne Gottes Ruhm? Was meine Hände schufen, wird Sinnbild und Heiligtum. Und unbekannt, im Schweigen seht ihr mich, der ich war -- an meinem Lilienzweigen, an rotem Frauenhaar, in funkelnder Lockensträhne Goldsaum und Edelsteinprunk, Wehmut der Ölbergszene und Glanz der Verkündigung. Am bunten Spiel der Lichter erkennt und ermesst ihr mich, am Lächeln der zarten Gesichter an Umriss und Pinselstrich. Und was mir immer gelungen, und ob ich etwas versäumte -- ich hab euch zu träumen gezwungen, was ich einst träumte. |
Mistr Vyšebrodského oltáře V tom tichu při oltáři nás jímá vzhůru sen. Vznešenost z malby září i pomíjivost jmen. Copak před trůnem Božím čí sláva platí snad? Jen v dílo ruka vloží, co svatostí má plát. Čin neznámého je tu, co vidíš, tím jsem zas -- v tom liliovém květu, v nachu, jímž svitne vlas v kadeři žen, zříš hořet lem zlata i drahokam, stesk v Olivetské hoře, div Zvěstování sám. V tom jasů pestrém ději jsem s vámi na dosah, v úsměvném obličeji, jejž črtl štětce tah. Jen kéž se vždy mně zdaří, byť cos snad bych i skryl -- sen uvidět ve vaší tváři, který kdys já jsem snil. |
|
Die Moldau Du bist wie eine königliche Frau, die, spät berufen, nun voll Majestät auf voller Höhe reifer Schönheit steht und nur noch selten, in entzückter Schau der fernen Kindheit denkt, im Traum vielleicht: der braunen Moore und verschwiegnen Wälder, der Ritterburgen und und der großen Felder, wo in den Sommerglut der Weizen bleicht. des roten Klatschmohns und der grünen Saat. Du hast nicht mehr das satte Gelb der Garben und wähltest jetzt statt aller bunten Farben ein Prunkgewand von silbernem Brokat und wähltest für die Nacht tiefschwarze Seide, besetzt mit Sternglanz wie mit Goldrosetten und üppig überhangen vom Geschmeide vielgliedrig aufgereihter Lampenketten. |
Vltava Co královna neseš svůj majestát, povolána až dnes k němu, co květ dozrálý do krásy se můžeš ohlížet a v užaslém tom pohledu se dát nazpět tam k dětství, do snů divných krás: zahnědlé slati a mlčící lesy, rytířské hrady, pole pod nebesy, v žáru lán pšenic zlatí letní jas, i vlčí máky v lukách přebohatě. Nepláš už nyní ale v žluti strání, aniž snad v jiném pestrém plápolání. Ve stříbřícím se brokátovém šatě teď plyneš, v noci tmíš se do sametu. posetém zlatě jen rozetami hvězd a jako šperk tě ověšují v letu věnce lamp z řady těch mostů v městě měst. |
|
Versunkene Tage Uns, die wir Kinder waren zwischen den Kriegen hat man Gärten zwischen Abgründen gepflanzt. Flieder, der immer noch den Hauch des Todes atmete Rosen mit Knospen ohne Zukunft und Jasmin am Eingang zur Hölle. Wir spielten in Häusern aus Traum. Aber die Häuser zerbrachen und den Garten riß ein Strahl Blut in den Abgrund mit. |
Zapadlý čas To nám, kdo jsme byli dětmi mezi válkami, pěstily se zahrady mezi propastmi. Šeříky, které stále ještě vydávaly dech smrti, růže s poupaty, které neměly budoucnost a jasmín při vchodu do pekla. Hrály jsme si v domech ze sna. Ty domy se však zhroutily a ty zahrady strhl výtrysk krve do propasti s sebou. |
|
Sudetenland, 1970, s. 133 |
|
Na jméno Elisabeth Lichteneckerové mne upozornila svou zásilkou i vzhledem krásné sbírky jejích básní, nazvané Heimat des Herzens (1960) Christine Veitsová ze Stuttgartu, pravnučka malíře Franze Veitse a praneteř Inge Veits-Sommerové ("von der ich noch gar nichts wußte", tj. "o té jsem dosud vůbec nic nevěděla", napsala mi v dopise), osobností, které obě figurují i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Měl jsem v knihovně z Mnichova kdysi přivezenou (také díky Kohoutímu kříži) antologii básníků "z Čech, Moravy a sudetského Slezska" pod titulem Lob der Heimat, tj. Chvála domova. Tam se dá najít při jméně Elisabeth Lichteneckerové i její dívčí příjmení Bierová a také datum narození dne 8. srpna 1919 ve Svitavách (Zwittau). Z tohoto moravského města, které dnes ovšem spadá jako součást Pardubického kraje do Čech, pochází mj. i politik Franz Jesser (1869-1954, viz k němu podrobněji česky i německy Wikipedia), který údajně v jednom svém textu použil poprvé vůbec přívlastek "sudetoněmecký", tedy "sudetendeutsch", pro Němce z českých zemí na rozdíl od těch ze zemí alpských (z Rakouska, případně Slovinska), tedy "alpendeutsch". Ať tak či onak, věděl jsem, že nijaký "sudetoněmecký" autor se většinou "šumavskému" tématu nevyhne už proto, že Čechy mají věnec hor dohromady jeden. Elisabeth Lichteneckerová dosáhla titulu doktora filosofie na univerzitě v Tübingen (česky se říkávalo i "v Tubinkách") roku 1952 disertací pod titulem "Die Kultbilder der Artemis von Efesos" a její texty v listu "Prager Nachrichten", který v roce 1950 založil Georg R. Schroubek, rovněž zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, prozrazují znalost pražské umělecké historie naprosto neklamně. Podle autoritativního německého literárního lexikonu z roku 1984, kdy 31. srpna téhož léta zemřela, bydlila autorka v hornobavorském Gautingu, který, byť jde o samostatnou obec, je už považován spíše za předměstí Mnichova. Snad ten tamní hrob někdy uvidím.
- - - - -
* Svitavy / Vyšší Brod / † † † Gauting (BY)
