RUDOLF VINZENZ MARIA LODGMAN VON AUEN

Českobudějovická řeč

Zůstanou-li poměry tak, jak jsou, pak si česko-slovenský stát kope svůj vlastní hrob. Pokud jsme došli až sem (v originále "sind wir soweit", tj. "pokud jsme došli tak daleko" - pozn. překl.), nezbývá nám nic jiného než uvážit, co z naší strany v takovém případě udělat (v originále "was in einem solchen Falle unsererseits zu geschehen hat'" - pozn. překl.). Tyto poměry nemohou dlouho vydržet. Stát, který si neumí získat všechny své občany, nemůže existovat. Pokud nyní v zahraničí obrátí pozornost na poměry v tomto státě, pak budou musit také napravit dohody svého času uzavřené. Tu pozici můžeme však udržet jen poté, když se my všichni Němci sudetských zemí (rozuměj převážně jazykově německých oblastí Čech, Moravy a Slezska - pozn. překl.), kdo jsme se stali příslušníky tohoto státu, sjednotíme. Máme také povinnost přitáhnout k sobě všechny ty, kteří jsou od nás odtrženi územní situací (v originále "durch die Gebietslage" - pozn. překl.). Dnes je "česko-slovenským" občanem každý, ať už má své bydliště (rozuměj v Československu - pozn. překl.) kdekoli. Musím sebrat všechny své síly a postavit je do služeb věci. Dnešní události (rozuměj pouliční protiněmecké výtržnosti v Českých Budějovicích 3. února 1920, kdy sem autor projevu zavítal - pozn. překl.), které se opakují i v jiných městech, dokazují, že také Češi vystupují pro svou věc. Také ve starém Rakousku byly poměry podobné. Nyní Čech věří, že je pánem ve svém státě. Pro tento stát neexistuje jiná možnost než provádět politiku, které ve starém Rakousku nebylo dbáno (v originále "nicht befolgt wurde'" - pozn. překl.). Dát však státu ústavu, která mu není přiměřená (v originále "ihm nicht angepaßt ist'" - pozn. překl.), nemůže vést k ničemu. To platilo i pro staré Rakousko, a proto se musel ten stát koneckonců rozpadnout. My jsme se do tohoto státu (rozuměj Československo - pozn. překl.) nedrali, byli jsme do něho nátlakem donuceni (v originále "hineingedrückt" - pozn. překl.) a musili tedy hledat své právo. Češi to nechtějí pochopit. Úkolem státu bude učinit to Čechům pochopitelným.
To, jak byla vedena česká národní duše, ukazuje dnešní řádění v Německém domě a nemůže to tomuto státu sloužit nijak ke cti. Vláda právě vidí, že jsou tu i jiné národy, které chtějí spolupromluvit. Prosím vás jen, abyste se nedali vyvést ze svého klidu. Je velice lehké narušit nějaké shromáždění, chybí-li mu policejní ochrana. Také Čechům se však rozbřeskuje a oni vědí, že půjde-li to tak dál, nelze rozpadu státu zabránit. Je skutečností, že je vlastně ku prospěchu českých vůdců potřeba dotýkat se v česko-slovenském státě těchto ran a jakkoli bolestné je to, činit tak masám pochopitelnějším, kam vede jednostranně praktikovaná politika.
Je nám třeba položit základy politiky nové, abychom byli v tomto státě silnějšími. Pracujeme před zraky celého světa a nestojíme v tomto státě osamoceni. Čítáme 3 a půl milionu duší, majících hospodářsky a kulturně stejné zájmy. Proto se musíme zabývat i politikou Společnosti národů a podněcovat ji (v originále "eine Völkerbund-Politik betreiben" - pozn. překl.). Musíme mít jasně před očima, jaké cíle sledujeme, musíme přimět celý svět, aby poznal, že tu nebojují toliko Němci, ale také Poláci, ba dokonce s Čechy sbratření (v originále "verschwiterten" - pozn. překl.) Slováci. Nebude to žádný lehký úkol. Stojíme tváří v tvář bezohlednému protivníkovi. Musíme vytyčit své programové linie a musíme v jejich duchu postupovat rovněž bezohledně, neohroženě, velkoryse a v dokonalé jednotě. Může se přihodit, že jiné odpudíme. Musíme stát na stanovisku, že jsou vítáni všichni, kdo stojí na stejném stanovisku jako my. Musíme dokázat, že jsme jednotni a že umíme dělat politiku rozumnou (v originále "kluge Politik", tj. i "chytrou politiku" - pozn. překl.). Také musíme mít před očima, že musíme vést rovné styky netoliko s Nečechy, nýbrž i s různými mocnostmi Dohody, nikoli cestou vlády, ale v zájmu získání jejich sympatií společenskou cestou. Není to tak nesnadné, jak by se mohlo zdát. Češi sympatie dohodových států větší měrou ztratili. Vím, co si v zahraničí o Češích myslí všeobecně a o jejich politice specielně.
Musíme se vystříhat všeho, co nás ve volebním boji navzájem od sebe odtrhává. Nemůžeme se nyní blíže vyslovit o volbách do Národního shromáždění, poměvadž neznáme základní rysy volebního práva a také rozdělení volebních obvodů. Jedno je ale jisté: že proti sociálním demokratům a Čechům pochoduje pět stran, že musíme mít jasno v tom, že je třeba vyvarovat se jakéhokoli tříštění hlasů. Také musejí být přezkoumáni jednotliví volební kandidáti.
O dnešních událostech osobně zpravím Tusara (Vlastimil Tusar /1880-1924/ byl jako sociální demokrat od července 1919 do září 1920 předsedou dvou vlád "rudozelené koalice" za sebou, rozkol ve vlastní jeho straně vedl však k jeho demisi, pak i vzdání se poslaneckého madátu a převzetí funkce velvyslance v Berlíně, kde ve věku pouhých 44 let zemřel - pozn. překl.), nebude jistě zvlášť nadšen těmito vůdci a nalezne snad prostředky, jak proti tomuto teroru vystoupit. Bude ovšem těžko duchy, kteří byli vyvoláni, zase zahnat. Rozumní Češi to už vidí a také to říkají. My sami však sečkáme (v originále "wir selbst aber werden abwarten" - pozn. překl.), jak se věci budou utvářet a situaci budeme pozorně sledovat (v originále "die Lage im Auge behalten" - pozn. překl.).

Budweiser Zeitung, 1920, č. 11, s. 2

P.S. Jak si poznamenal do svého deníku Josef Taschek toho únorového dne roku 1920, kdy do Českých Budějovic zavítal "bývalý zemský hejtman provincie Deutschböhmen a zástupce sudetských Němců na mírové konferenci v Saint Germain", (takto Dr. Lodgmana tituluje úvodem k originálu předchozího jeho textu list Budweiser Zeitung), české "Krawalle" znemožnily 3. února pronesení oné českobudějovické řeči ve zdejším Německém domě a tak zazněla "im geschlossenen Kreise in einer hiesigen Gastwirtschaft", tedy "v uzavřeném kruhu" za dveřmi nejmenovaného místního hostince. Dva dny předtím hovořil nejspíš podobně týž řečník v Prachaticích, 2. února pak v Českém Krumlově, jak o obém referuje Budweiser Zeitung na svých stránkách rovněž. Jen naše textová ukázka je však záznamem doslovným.

Moje vzpomínka na Frymburk

Rád vyhovuji výzvě (rozuměj výzvě redakce slavnostního sborníku Heimat-Stimmen, vydaného u příležitosti 2. frymburského rodáckého setkání v srpnu 1923 - pozn. překl.) přispět několika slovy k rodácké slavnosti ve Frymburku (v originále "fürs Heimatfest Friedberg" - pozn. překl.). Spojují mne s tímto šumavským místem vzpomínky na mé studentské časy, během nichž jsem opakovaně prodléval ve Frymburku jako "letní prázdninový host" (v originále "als 'Sommerfrischler'" - pozn. překl.). Mnohé z těch, které jsem tehdy poznal a kterých jsem se naučil si vážit, už skosila smrt, všichni však živili v duši vzácnou lásku k domovu a já se jí tady ve Frymburku naučil rozumět a cenit si jí jako pokladu. Tolik krásných upomínek se ve mně vynořuje a já si přeju ze srdce, aby ta rodácká slavnost niterně spjala Frymburské a jejich přátele. Vzpomene-li si ten či onen z nich na mne, chci mu poděkovat stejným darem paměti.
Kéž nynější pochmurná doba, kterou němectví všude prodělává, přešumí i nad těmito lesy (v originále "auch am Böhmerwalde vorüberrauschen" - pozn. překl.), kéž Šumava zůstane německou a tím jednou zase svobodnou!
To přeje Frymburským

Posl. Dr. Rudolf Lodgman.

Heimat-Stimmen 1913-1923, s. 2

Pocházel z původně skotského rodu Lodgmanů "of Owen", který byl pro náboženskou víru vypovězen královnou Alžbětou ze země a přišel s Habsburky ze Španělska do Čech. Tady císař Rudolf II. Lodgmanovy "von Auen" povýšil do říšského šlechtického stavu a císař Karel VI. do stavu českých rytířů (i Rudolf Lodgman se tedy mohl psát "Ritter von Auen"). Rudolfův otec byl advokátem v Hradci Králové a syn se mu tam narodil 21. prosince, tj. prvního zimního dne roku 1877. V Praze studoval práva a v roce 1901 tam promoval, načež se stal úředníkem, kterým vlastně zůstal po celý život. V letech 1906-1918 působil jako poslanec vídeňské říšské rady a v letech 1912-1913 i českého zemského sněmu. Konal ty funkce bez stranické příslušnosti. Roku 1909 se oženil s Annou Marií Filipkovou, dcerou vídeňského zlatníka a jeho švábské manželky, o svou rodinu pak, tedy ženu, dvě dcery a jednoho syna, pečoval pak věrně po celý život. 5. listopadu 1918 se stal zemským hejtmanem "provincie Deutschböhmen" se sídlem v Liberci (Reichenberg), k níž se pak mj. připojila i tzv. Šumavská župa (Böhmerwaldgau). Už 12. prosince však musila "zemská vláda" uprchnout do sousedního Saska a dva dny nato vyhlásila, že bude úřadovat ve Vídni. Po podpisu mírových smluv byli její členové 24. září 1919 novým rakouským parlamentem slavnostně propuštěni a vysláni nazpět do Čech. Už v červnu 1920 přednesl Rudolf Lodgman na ustavujícím zasedání československého parlamentu za Německý parlamentní svaz (sám byl poslancem tzv. Německé národní strany) významné státoprávní prohlášení, podle něhož bylo Němcům v novém státě upřeno právo na sebeurčení. Tento akt se stal vlastně trvalým základem budoucí "sudetoněmecké" politiky. Té se ovšem Lodgman v letech 1925-1938 neúčastnil. Roku 1938 přivítal sice osobním telegramem "Vůdci a říšskému kancléři" připojení pohraničních území k "Říši", ale bez politických funkcí (rozešel se jak s Henleinovou ideou jednolitého "Sudetenlandu", který přece nikdy neexistoval, tak se záborem zbytku Čech a Moravy nacisty a s jejich "konečným řešením" židovské otázky - je bizarní, že jeho návrhem byl údajně "odsun" Židů - viz k tomu např. Kdo byl kdo v našich dějinách ve 20. století) žil v Teplicích-Šanově až do konce války, ačkoli ho Wenzel Jaksch (rovněž samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) chtěl přimět k emigraci do Londýna. Po válce byl odsunut do východoněmeckého Lützenu (ano, je to místo slavné bitvy třicetileté války, v níž padl švédský král a jeho protivník Valdštejn se po nerozhodném boji stáhl), ale 9. srpna 1947 byl vyzván k přestěhování do americké zóny, aby se tam ujal vedení obnoveného sudetoněmeckého politického života. Organizovat ho počal v uprchlickém táboře Winkl u Berchtesgadenu a už na počátku prohlásil, že řešení problému sudetských Němců nesouvisí na rozdíl třeba od otázky Slezska s východní hranicí Německa, nýbrž se středoevropským uspořádáním podunajského prostoru vůbec, tj. s budoucím evropským řešením. Je nakonec příznačné, že Rudolf Hilf, dlouholetý zahraničněpolitický referent Lodgmanův v jeho funkci mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení, inicioval po svém rozchodu s vedením této organizace petici Smíření 95 a stal se jedním z jejích signatářů. Tělesné ostatky Dr. Lodgmana von Auen jsou uloženy na mnichovském Lesním hřbitově v hrobě, sousedícím s místem posledního odpočinku generála Lva Prchaly (Prchalova manželka byla dcerou Kerenského, on sám, rodák ze Slezské Ostravy a někdejší ruský legionář, jako vojenský velitel Podkarpatské Rusi /vím o tom své, můj tchán tam pod ním sloužil jako gážista/ po ustavení Slovenského štátu a Protektorátu Čechy a Morava prchl z území obsazovaného Maďary do Polska a bojoval tam v září 1939 v řadách Česko-slovenské legie, po porážce Polska se dostal přes Rumunsko a Francii do Velké Británie), jehož Český národní výbor byl z české strany jediným politickým partnerem Lodgmanem vedeného krajanského sdružení. Nad těmi dvěma hroby se dá právem říci slovy české národní hymny: Kde domov můj?

- - - - -
* Hradec Králové / Prachatice / Český Krumlov / České Budějovice / Frymburk / † † † Mnichov (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

zobrazit všechny přílohy