FRANZ LONSING
Z mého života
Narodil jsem se 17. ledna roku 1915 (ve dnes zcela zaniklé vsi Konrátov /Kainretschlag/ na samé hranici s Rakouskem - pozn. překl.) a měl jsem rakouské (rakousko-uherské státní občanství.
V roce 1919 jsem se stal československým státním občanem, roku 1939 (správně už od 10. října 1938, viz Smlouva mezi Česko-Slovenskou republikou a Německou říší o otázkách státního občanství a opce - pozn. překl.) jsem nabyl státní příslušnosti Velkoněmecké říše (toto označení státu se ovšem oficiálně užívalo až od 26. června roku 1943, do té doby platil název Německá říše /od 25. ledna roku 1871/.
Po válce jsem se stal znovu československým státním občanem (už dekret prezidenta republiky z 2. srpna 1945 ovšem Němce a Maďary až na výjimky československého státního občanství zbavoval - pozn. překl.)
V roce 1946 jsem se stal konečně znovu tím, kým jsem byl vlastně od svého narození: totiž rakouským státním občanem (podle směrnic československého ministerstva vnitra z 2. února byla uznávána pouze ta osvědčení o rakouské státní příslušnosti, která vystavil rakouský zmocněnec v Praze či příslušný rakouský úřad, viz diplomová práce Evy Nagyové, teprve spojenecké nóty ze 7. dubna 1946 uznaly pak Rakousko za samostatný stát /ovšem s tzv. "kontrolním ústrojím", které bylo zrušeno až státní smlouvou z roku 1955/, a to v hranicích z roku 1937 - pozn. překl.).
(...)
Je něco velmi krásného v nostalgickém pohledu do minulosti. Změnit na tom, co minulo, nelze nic. Máme však možnost, abychom poučení z minulosti učinili základem našich plánů do budoucna. Ten, kdo se zdráhá poučit se z minulosti, vystavuje se nebezpečí, že ve svém životě bude chyby minulosti opakovat!
Neměli bychom se ovšem stále jen přehrabovat v těch několika letech války a období národního socialismu (v originále "und NS-Zeit" - pozn. překl.). Naše rakouské dějiny jsou daleko větší, daleko ušlechtilejší a daleko vznešenější než těch pár let nějakého pobloudění (v originále "weit größer, weit edler und weit nobler als die paar Jahre eines Irrtums!" - pozn. překl.)! Proto můžeme být také hrdi na svůj (zřejmě "rakouský" - pozn. překl.) národ a na naši minulost.
My všichni jsme povoláni nejen k tomu, abychom řešili problémy okamžiku, nýbrž abychom bděli nad tím, aby budoucí generace našich dětí a vnuků nemusely prožít to, co jsme museli prožít my!
Nezapomínejme na jedno: máme svobodu!
Ta svoboda je dnes něčím, co skutečně zná jen značná menšina našeho lidského druhu (v originále "nur mehr eine Minderheit unserer Menschheit" - pozn. překl.)!
Na světě totiž existuje veliké množství totalitních států a vojenských diktatur, ve kterých náš pojem "svobody" není vůbec znám. To je realita našeho světa. A my, kdo z vlastní zkušenosti víme, co znamená ztráta svobody, bychom měli projevovat více úcty, věrnosti, odvahy a víry vůči naší otčině! Člověk se o tom odvažuje sotva hovořit!
Svobodu si nikdy nezachováme, pokud nám nebude zcela jasno, že svoboda bez základních křesťanských hodnot je nemyslitelná. Neboť lidé jsou svobodní teprve tehdy, když jim křesťanské učení dá znát, že člověk má od svého Stvořitele důstojnost a jeden každý i právo, jež mu nikdo nesmí upírat. To je základ naší svobody. Svoboda a křesťanství patří dohromady. A proto, chceme-li tu svobodu udržet, měli bychom v sobě i najít odvahu se za naše křesťanské hodnoty tady v Rakousku a na celém světě, nakolik můžeme (v originále "so weit wir eben können" - pozn. překl.), také zasazovat. Měli bychom také učinit všechno pro to, aby tyto základní hodnoty zůstaly zachovány! Budoucí úkoly mohou být zvládnuty a splněny teprve tehdy, uchováme-li i nadále svůj optimismus. Ještě nikdo nedosáhl úspěchu, pokud začal stesky. Nemáme jediný důvod si stýskat!
Ti, kdo svého času znovuvybudovali Rakousko z trosek, vědí, že přiložit ruku k dílu s pevným odhodláním a s důvěrou v Boha znamená jistý úspěch.
Vstupujeme proto do let, která leží před námi, nejen s důvěrou v Boha a s optimismem, ale i s předsevzetím, že těm, kdo budou na tomto kusu země žít, nebude už nikdy dáno prožít neblahou válku se všemi jejími důsledky, jak se to stalo nám!
Važme si domova!
V cizině, zejména v zajetí nebo na útěku, vloudí se do srdce stesk po něm. Je to vnitřní bolest, která nepřestává bodat. Myslíš na domov, jaký byl v dobrém i ve zlém. Vždycky jsem si myslel, že to časem pomine. Teď už ale vím, že se nelze dožít věku, který by dovolil na domov zapomenout. U mnoha z nás teprve poslední úder srdce ukončí stesk po ztracené Šumavě (v originále zní ta věta: "Bei vielen wird der letzte Herzschlag auch das Ende des Heimwehs nach dem verlorenen Böhmerwald sein!" - pozn. překl.)! Mnozí lidé na odříkání si domova a na stesk po něm předčasně zemřeli. Myslím v tom smyslu často na naši matku!
Na konci svého vzpomínání bych rád všechny své příbuzné a známé poprosil, aby svým dětem a vnukům vyprávěli o šumavském domově a o strašlivém vyhnání odtud! Naše děti by si měly umět učinit obraz o ztraceném domově! Zejména věřím v to, že děti svým rodičům a prarodičům věnují více důvěry než mnohé historické knize! V knihách bývá leccos překrouceno a vzniká tak i zcela jiné ponětí o skutečnosti.
Nemusí se ovšem vyprávět jen o tom pěkném, ale také o časech nouze!
Na rub starých snímků by se mělo připsat i datum s krátkým odkazem pro lepší vzájemné a "oboustranné" porozumění!
Jde o úvodní a závěrečnou pasáž obsáhlejší vzpomínky, které by tu nevystačilo místo. Strojopis, označený v "zimě na přelomu let 1986/1987" podpisem autora textu Franze Lonsinga, mi poskytl Bernhard Riepl těsně před koronavirovou pandemií a omezeními s ní spojenými. Stránky jsou uvozeny titulem "Die schwerste Zeit in meinem Leben" a dává jim základní a motivující váhu skutečnost, že jsou vzpomínkami na vojenskou a válečnou "povinnost" pisatelovu, která má svůj počátek ve službě v uniformě jezdeckého útvaru československé armády (podobně jako byl "u koní" dokonce jako "gážista" do osudného roku 1938 můj vlastní tchán Václav Vokroj), kde ovšem neznalost češtiny byla značnou překážkou, pokračuje v následném "přeřazení" mladého muže z německy hovořící Šumavy do nacistického wehrmachtu, v účasti na polském tažení počátkem druhé světové války, ve zranění na ruské frontě a poté, co mu otcova smrt následkem účasti v první světové válce mu jako "nositeli jména" (v originále "Namensträger") dala ujít znovunasazení na Východě, v nástupu na západní frontu za bojů proti Francii a po spojenecké invazi v americkém zajetí a přepravě na území USA. Odtud už ovšem nekynul zajatci návrat domů, nýbrž tzv. "odsun". Že jde o "rakouský" osud? Zčásti i ten "československý"? Vraťme se tedy na sám jeho začátek. Chlapec narozený v lednu válečného roku 1915 na česko-rakouském pomezí, se už koncem třetího roku svého dětského věku octl na území nově vzniklého státu. Jeho otec Franz Lonsing. rolník v Konrátově čp. 8, syn předchozího hospodáře na témže stavení a svého jmenovce Franze Lonsinga a jeho ženy Franzisky, roz. Freudenthalerové z blízké rakouské vsi Zulissen (dnes jen část městyse Rainbach im Mühlkreis), zemřel 14. dubna 1919 ve vojenské nemocnici v italském Janově. Se svou ženou, s níž se oženil v Horním Dvořišti (Oberhaid) 28. července 1913, měl syna Franze, dcerku zemřelou beze křestního jména v roce 1918 a mladší dceru Marii, narozenou jako pohrobek 26. května 1919 a provdanou 12. února 1946 v Leonfelden za Josefa Grada. Ovdovělá matka se 12. května 1924 znovu provdala za čeledína na Lonsingových stavení čp. 8 v Konrátově Franze Denkmaiera a měla s ním 5 dětí, mezi nimi i Felixe, který je pod příjmením Denkmayr i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže a je tedy nevlastním bratrem Franze Lonsinga. Ten vychodil německou obecnou školu v Horním Dvořišti, která existovala od roku 1881 a byla někdy v roce 1927 zrušena a do nově zřízené české školy v Českém Heršláku (postavené roku 1923-1924 jako tzv. "masaryčka") mohly pak podle Lonsingova textu chodit i německé děti, což prý téměř žádné nevyužilo. Na jaře 1937 mladý Lonsing narukoval do československé armády a byl zařazen v létě téhož roku jako dragoun k vojenskému hřebčinci v Mimoni-Nový Dvůr. Odstoupení pohraničních území následkem mnichovské "dohody" pro něho znamenalo odchod do civilu a pokud se přihlásí dobrovolně k nacistickému wehrmachtu, bylo mu slíbeno, že mu bude odsloužený rok započten. Jenže vypukla druhá světová válka a všechno bylo jinak. Pokus vymluvit se na otčímovu žaludeční chorobu a nutnost vést doma hospodářství, se ukázal marným. Podrobné líčení Lonsingovy válečné anabáze je vlastním obsahem jeho textu, jehož závěr svědčí o tom, jak těžká zkušenost to byla zejména proto, že mu vzala domov a rodný kout. O to silnější byl jeho příklon k poválečnému demokratickému a neutrálnímu Rakousku, kde se svou ženou Aloisií prožil mnoho krásných let v Sichersdorfu, místní části hornorakouské obce Sankt Johann am Wimberg ne tak daleko české hranice v okrese Rohrbach. Stal se i nositelem Zlaté medaile za zásluhy o Rakouskou republiku. Krajina Horního Mühlviertelu je tam považována za jakýsi přírodní ráj. Franz Lonsing tam v nedožitých 98 letech skonal dne 6. srpna roku 2012. Tolerance a schopnost akceptovat jiný názor by měly být nejvyššími principy našeho jednání, jeho vůdčí myšlenkou, napsal v úvodu svých pamětí jako výslednou zkušenost svého života. Nevyslovil to jen za sebe a rodnou Šumavu, ale i za nás.
- - - - -
* Konrátov, Horní Dvořiště / Horní Dvořiště / Vyšší Brod / † † † Sichersdorf, Sankt Johann am Wimberg (A)
