logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

WILLY LORENZ

Smrt jako odloučení od Čech

Jan z Pomuku a Jan Hus


Nikdo z návštěvníků Prahy nemůže opomenout procházku po slavném Karlově mostě, který byl až do 19. století jedinou spojnicí pražských městských částí, ležících po obou březích řeky Vltavy (v originále "dies- und jenseis des Flusses" - pozn. překl.) . Nevyhnutelně tu za chůze narazí na sochu sv. Jana Nepomuckého, pravzor všech Nepomukových zpodobení touto formou, jak je lze najít po celém světě. Model plastiky vytvořil barokní umělec Matthias Rauchmiller (žil v letech 1645-1686, blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), odlita byla v Norimberku (v originále "in Nürnberg" - pozn. překl.) a koncem 17. století vystavena na místě, kde se nachází až dodnes. O několik metrů dál je do kamenné mostní zdi zapuštěn kříž údajně tam, kde byl světec v březnu roku 1393 svržen do Vltavy (v originále "in Moldau" - pozn. překl.). Tento Jan z Nepomuku utrpěl tu svou mučednickou smrt na příkaz tehdejšího českého krále Václava IV., syna slavného římského císaře Karla IV., jako český král Karla I. (v originále "auf Geheiß des damaligen böhmischen Königs Wenzel IV., eines Sohnes des berühmten Römischen Kaisers Karls IV., als böhmischer König Karl I." - pozn. překl.), zakladatele pražské univerzity (1348), tvůrce Zlaté buly, tedy základního zákona Imperium romanum (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.).
O životě sv. Jana Nepomuckého jsme díky zachvaným listinám poměrně přesně informováni. Narodil se kolem roku 1350 v malém městečku Pomuk na jihozápadě Čech (v originále "in dem kleinen Marktflecken Pomuk im südlichen Böhmen" - pozn. překl.) jako syn zdejšího rychtáře, jehož dosadil do úřadu nedaleký cisterciácký klášter (v originále "das Zisterzienserkloster Pomuk, das sich ganz in der Nähe befand", o klášteře, jehož název v pramenech kolísá mezi výrazy "Pomuk" a "Nepomuk" viz blíže Wikipedia - pozn. překl.). V tehdejších dobách přijímaly cisterciácké kláštery v Čechách do svých konventů toliko Němce (zatímco augustiniánští kanovníci zase toliko Čechy) a lze tak soudit, že rovněž laičtí zaměstnanci tohoto kláštera byli Němci. Svědčí o tom s nejvyšší pravděpodobností i jméno Janova otce, které znělo Wölfflin. Janova matka oproti tomu byla nejspíš Češka. I svatý Jan byl tedy národnostní míšenec jako tolik lidí tady v českých zemích, abychom uvedli třeba jména jako Karel IV,, Přemysl Otakar II., T.G. Masaryk a další a další.
Kolem roku 1370 nacházíme Jana jako notáře v Praze, což byla tehdejší obdoba úředního písaře či koncipienta. Poté začal studovat bohosloví a v roce 1380 byl vysvěcen na kněze. Brzy se stal farářem při kostele svatého Havla na Starém Městě (v originále "an der St. Galluskirche in der Prager Altstadt" - pozn. překl.). Pak ale odešel - nebo byl poslán - na univerzitu do Padovy, která byla tehdy nejproslulejším učením církevního práva, Roku 1387 je už opět v Praze, stává se brzy kanovníkem, jak ho také známe ze sochy na Karlově mostě - s biretem na hlavě, přes ramena kožešinovou mozettu (blíže viz Wikipedia - pozn, překl.), jak ji nosí pražští kanovníci dodnes, pod ní rochetu s krajkou (viz Wikipedia - pozn. překl.), v jedné ruce kříž, v druhé palmovou ratolest. Hlava je lehce skloněna. Podobný postoj vykazují veškerá světcova zpodobení po celém světě. Tvář má asketický, zbožný a niterně usebraný výraz. Brzy po svém ustanovení generálním vikářem se Jan z Pomuku dostává do konfliktu se světskou mocí, tj. s českým krále Václavem IV., synem Karla IV., synem ovšem, který z otcových vlastností nepodědil takřka nic (v originále "so gut wie nichts" - pozn. překl.). Tento král se na rozdíl od svého otce vyznačoval prchlivou a násilnickou povahou, navíc silnou závislostí na alkoholu - dodnes se nad vchodem do hostince "U krále brabantského" při Nových zámeckých schodech můžeme setkat s pamětní deskou připomínající velmi časté zdejší návštěvy Václava IV., nijak se neostýchajícího hovořit v krčmě s prostým lidem jeho řečí; král byl i vášnivým lovcem a choval za tím účelem velké, velmi nebezpečné psy. Jeho první ženu pokousali tak, že zemřela. Důvod, který učinil generálního vikáře předmětem královy nenávisti, je zdánlivě málo významný a dalekosáhlý, stál však nebohého kněze život. Václav IV. zamýšlel totiž zřídit nové biskupství v Kladrubech (v originále "in Kladrau" - pozn. překl.), kde tamnímu cisterciáckému klášteru právě skonal jeho opat. Právě na místě toho kláštera mělo vzniknout nové biskupství a v jeho čele měl stanout jeden z králových oblíbenců. Konvent však zvolil velice rychle svého nového opat a Jan ho jako zástupce arcibiskupa (tím byl králem nenáviděný Jan z Jenštejna, viz o něm Wikipedia - pozn. překl.) potvrdil. Král měl poté, co se o tom dověděl, propadnout jednomu ze svých pověstných záchvatů zuřivosti. Dal Jana z Pomuku uvrhnout do žaláře a krutě mučit, přičemž není dodnes známo, jaké tajemství na něm chtěl král vlastně vymámit. To martyrium muselo být strašlivé: při exhumaci kostry se ukázalo, že generální vikář utrpěl nejen tak těžké rány do tváře, že způsobily zlomeniny lícních kostí, nýbrž je také známo (v originále "ist es auch bekannt" - pozn. překl.), že ho král osobně pálil hořícími pochodněmi. Nakonec ho dal svázat, dovléci na most a shodit ho odtud do Vltavy. Lze jen doufat, že generální vikář ve chvíli, kdy padal do řeky, byl už mrtev. Poněvadž byl do vody shozen z mostu a na tom stojí i první jeho socha, je od té doby označován za mostního světce (v originále "gilt ser seither als Brückenheiliger" - pozn. překl.) a jako s takovým se s ním setkáváme při vodách celé Evropy a dokonce i Latinské Ameriky.
K jeho svatořečení došlo v roce 1729, tedy v době, kdy "Casa de Austria" (tj. habsburská monarchie zahrnující i Španělsko - pozn. překl.) ovládala značnou část Evropy. Ať už to bylo dnešní Rakousko - bez Solnohradska, ale s Kraňskem, Goricí, Gradiškou a Terstem (v originále "aber mit Krain, Görz, Gradiska und Triest" - pozn. překl.), dále Přední Rakousy (v originále "Vorderösterreich" - pozn. překl.), k nimž patřily i Breisgau a velké části Württemberska, k impériu náležející i království uherské s polosamostatnými zeměmi Chorvatsko-Slavonie a Sedmihradsko (v originále "Kroatien-Slawonien und Siebenbürgen" - pozn. překl.), velká oblast Vojenské hranice (v originále "das große Gebiet der Militärgrenze" - pozn. překl.), ale také Belgie a Lucembursko, stejně jako Lombardie a Neapolsko. Vládcem tohoto mocného celku, císař Karel VI., byl obzvláštním ctitelem nového světce a je tedy pochopitelné, že sochy a obrazy, které Jana zpodobovaly, byly brzy všude k vidění a přinášely českému patronovi jako jedinému tak širokou mezinárodní úctu.
Až dodnes se uchovala ještě jedna jiná verze důvodu násilné smrti pražského generálního vikáře, nijakou listinou ovšem nedoložená a odkázaná proto jen do říše legend. Historické vědě je však dávno známo, že i legendy mohou v sobě skrývat zrnko pravdy. Tak by tomu mohl být i v tomto případě. Odedávna tradovaná legenda - je v oběhu zhruba od roku 1430, tedy z doby, kdy ještě žili lidé, kteří Janův příběh mohli pamatovat - vypovídá, že budoucí světec prý odmítl před násilnou smrtí vyzradit králi, co mu svěřila královna při svaté zpovědi. Je skutečně možné, že král takový požadavek vůči generálnímu vikáři vznesl. Byl, jak už řečeno, brutální povahy a neštítil se násilí. Obě jeho manželství byla bezdětná. Snad byl od přírody neschopen potomky mít. Takoví muži jsou často hotovi dokázat všemožným způsobem, třeba i brutalitou, jak jsou silní a mocní. Šuškalo se, že královo manželství není právě šťastné. Snad byl ke své ženě hrubý a popudlivý a snad ji i týral (v originále "und mißhandelte sie" - pozn. překl.). Je možné, že královna chtěla od generálního vikáře, proslulého svou znalostí církevního práva, zjistit, za jakých okolností by mohlo být její manželství anulováno, což byla tehdy jediná možnost rozvodu. Král pravděpodobně slyšel o manželčině návštěvě u generálního vikáře, poněvadž jakkoli vysoce postavené ženy tehdy nikdy samy vycházet nesměly. Jak už řečeno, neexistuje ani ten nejnepatrnější dokument, který by poukazoval na to, že by král na generálním vikáři chtěl vynutit prozrazení zpovědního tajemství, nápadná je však jedna skutečnost: co jiného by z něho chtěl bezpodmínečně vyzvědět? Přece by ho sám nepálil pochodněmi, což je strašlivý způsob mučení, kdyby mu nešlo o zjištění něčeho velice osobního, co nakonec královna nemusela generálnímu vikáři sdělit ve zpovědi, ale soukromě pod slibem mlčenlivosti.
Poté, co byl generální vikář vhozen do Vltavy, bylo jeho tělo nedaleko od Karlova mostu vyplaveno na břeh, a to v místě, kde stál klášter. Tam byl zprvu i pochován (zřejmě jde o klášter Svatého Ducha v Dušní ulici, z něhož se nic nedochovalo a kde byly v kapli sv. Jiří podle Stehlíkova Historického a orientačního průvodce ulicemi hlavního města Prahy /1929/ Janovy ostatky prý zprvu pohřbeny /viz strana 106, o Dušní ulici, vedoucí od nemocnice Na Františku až k Týnskému chrámu na Staroměstském náměstí, viz v knize strana 63/ - pozn. překl.) . Je zajímavé, že místo, kde ho řeka vyplavila, se až do dob těsně před druhou světovou válkou nazývalo Johannesplatz (česky Janské náměstí, dnešní náměstí Curieových, viz webové stránky Pojmenování prostoru Prahy a i Stehlíkův Historický a orientační průvodce ulicemi hlavního města Prahy /1929/, strana 106, podle něhož "Janské náměstí dnes téměř neexistuje", v překladu Milana Tvrdíka použit výraz "Janův plácek" - pozn. překl.). Už koncem 14. století byly Janovy ostatky přeneseny do katedrály svatovítské (v originále "in den St. Veitsdom" - pozn. překl.) a pochovány na témže místě, kde se i dnes nachází jeho nádherný, Fischerem starším z Erlachu navržený hrob se stříbrným sarkofágem (tady se ovšem Lorenz mýlí, jde o mladšího Fischera z Erlachu, viz Wikipedia - pozn. překl.).
Je jen zajímavé, že král uložení Janových ostatků ve svatovítském dómu dovolil, ačkoli tomu mohl nejspíš snadno zabránit. Snad bylo ale roztrpčení nad touto vraždou kněze králem mezi lidem už tak veliké, že se Václav IV. obával nepokojů, pokud by tak učinil (nepokoje ovšem nastaly z příčiny zcela jiné, jak víme - pozn. překl.).
Často se tvrdívalo, že kult mezinárodního českého světce v době vrcholného baroka byl pokusem protireformace vymýtit vzpomínku na Mistra Jana Husa (já se narodil v Soběslavi na dohled od jeho pomníku na zdejším náměstí - pozn. překl.). Kdo však stane před Husovým pomníkem na Staroměstském náměstí, tomu se naskýtá objev, že tvář muže, jehož pomník zpodobuje, nese rysy podobné soše Jana Nepomuckého na Karlově mostě. Husův pomník byl odhalen teprve roku 1915 u příležitosti 500. výročí smrti muže, který se stal rovněž mučedníkem svého přesvědčení. (Ten pomník byl odhalen v době, kdy už zuřila první světová válka a Masaryk začal svou protirakouskou propagandu přednáškou o Husovi v Ženevě /v originále "in Genf", viz i foto místa přednášky "pro 34 krajanů a 2 krajanky" na straně 68 knihy "T.G. Masaryk a jeho c.k. protivníci", kterou vydalo nakladatelství Karolinum vroce 2015 - pozn. překl./ - to jen jako doklad tolerance tehdejšího Rakouska /Masaryk odjel do zahraničí jako říšský poslanec s tím, že jako takový může vycestovat do jakékoli země, která není s monarchií ve válečném stavu; přednáška "pro krajany" se konala v únoru a až po dalších Masarykových přednáškách o Husovi 4. a 6. července bylo rakouskou justicí v srpnu zahájeno stíhání Masaryka "pro zločin velezrady, vyzvědačství a zločin proti válečné moci státu"; týž Masaryk roku 1926 už jako československý prezident vyznamenal za oslavnou práci o Husovi Řádem Bílého lva fašistického diktátora Benita Mussoliniho - pozn. překl./).
Hus vykazuje i jinak mnohou podobnost s Janem z Pomuku. Jako on pocházel z chudých jihočeských poměrů, jako on studoval na pražské univerzitě, jak on byl také v Praze vysvěcen na kněze. Jeho kněžská dráha započala kázáními v Betlémské kapli na Starém Městě, kde se mohlo kázat jen česky. Už z toho důvodu musela mít jeho kázání nacionální příchuť, především ale také silnou notu sociální. Ostře se vymezoval proti kupčení s odpustky, proti bohatství církve, kněží a prelátů, v té době mnohdy Němců, takže i z této strany nabývala jeho kázání nacionálního rázu (v originále "Anstrich", tj. nátěr - pozn. překl.). Zastával se ve svých kázáních i čehosi jako demokratizace církve, zrovnoprávnění kněží a laiků, jehož mělo být dosaženo tím, že i laici budou smět přijímat svátost oltářní pod obojí způsobou. Hlásal i to, že kněžím žijícím ve smrtelném hříchu, nemá být dovoleno vykonávat svůj kněžský úřad. To byl jasný útok na ony duchovní, kteří žili v konkubinátu. Originální jeho myšlenky nebyly, z větší části byly převzaty z myšlenkového bohatství anglického reformátora Johna Wiclifa, které si do Prahy našlo cestu poté, co byl svatbou sestry Karla IV. s anglickým králem sešvagřeny oba panovnické domy.
Čechy vždy byly a nadále jsou zemí, v níž nacházejí úrodnou půdu národní a sociální myšlenky, pokud negativní kritikou alespoň nějak staví na pranýř stávající společesnké poměry. Tak tomu bylo i s myšlenkami, které hlásal Jan Hus. Nejenže tu padaly na úrodnou půdu, nýbrž rozpoutaly v Čechách bouři, která je měla zcela rozvrátit.
Podobnost obou Janů spočívá i v tom, že i Hus se brzy ocitl v konfliktu s vrchností. Nejprve v Husově případě s tou církevní. Ta, popuzena a zneklidněna obsahem jeho kázání, zakázala mu nejprve veřejná vystupování. Toho zákazu se Hus nedržel a kázal dál. Následovala jeho exkomunikace. Národnostní předpojatosti, vyvolané jeho kázáními, chopil se v Praze i král Václav IV.. Zdejší univerzita nebyla rozdělena jen na jednotlivé fakulty, nýbrž i na zemsky chápané národnosti v ní zastoupené, tj. na ty z Čech, z Bavor, z Polska a ze Saska. Každá národnost měla jeden hlas, přičemž byla každá z nich posuzována podle zemské příslušnosti. "Čeští" Němci náleželi tak k jednomu "českému" zemskému národu. Roku 1409 král Václav IV. náhle rozhodl, že ten český z obou zemských národů má mít od nynějška tři hlasy, tři zbývající (zdejší Němci byli tak považováni za "nečeské", "národ německý", jak praví tento latinsky psaný Dekret kutnohorský, "nemá vůbec žádného obyvatelského práva v českém království", viz Wikipedia - pozn. překl.) jen po jednom. Následkem tohoto opatření bylo, že němečtí studenti a profesoři pražskou univerzitu opustili (snad je vhodné připomenout, že hlasy německých profesorů bylo předtím ještě Viklefovo učení prohlášeno za "kacířské" - pozn. překl.) a pokračovali ve studiu a přednáškách na právě nově založené univerzitě v Lipsku (v originále "in Leipzig" - pozn. překl.).
Mezitím se obratné politice a osobnímu nasazení nevlastního bratra krále Václava IV., tj. císaře Zikmunda, podařilo (v originále "inzwischen war es der geschickten Politik und dem persönlichen Einsatz des Kaisers Sigismund, Halbbruder König Wenzels IV., gelungen" - pozn. překl.) svolat do Kostnice na Bodamském jezeře (v originále "in Konstanz am Bodensee" - pozn. překl.) církevní koncil západního křesťanstva (měl řešit zejména rozkol /schisma/ a reformu západní církve - pozn. překl.). Zabývat se měl na předním místě také otázkami různých "bludných" učení. Hus byl na koncil pozván. Císař Zikmund mu vystavil průvodní glejt, který pravděpodobně představoval něco jako cestovní pas, v žádném případě však neobsahoval záruku beztrestnosti. V Kostnici Hus potkal několik svých přátel, ale rovněž mistry, kteří byli na jeho popud z Prahy vyhnáni. Císař Zikmund, který zřejmě tušil, že Husa nic dobrého nečeká, pokoušel se ho opakovaně dostat z vazby na svobodu, ale marně. Hus několikrát prohlásil, že rád podstoupí trest za kacířství, bude-li usvědčen. Mnozí účastníci koncilu se pokoušeli opakovaně přimět Husa k odvolání jeho tezí, on tak ovšem neučinil (v originále "leider vergeblich", tj. doslova "bohužel marně" - pozn. překl.). Tragický proces pak šel svou cestou: Hus byl nakonec zbaven svého církevního důstojenství, předán jako nejvyššímu soudci falckému kurfiřtovi (v originále "dem Pfalzgrafen" - pozn. překl.) a dne 6. července 1415 před branami města Kostnice upálen. Když už stanul na hranici, byl znovu učiněn pokus přimět ho k odvolání, Hus však setrval až do konce na svém a tak byl strašlivý způsob popravy vykonán. Biřici doprovázející takového ubohého člověka k upálení,měli často soucitnější srdce než soudci, kteří děsivý ortel vyslovili: buď se pokusili odsouzence zardousit na hranici ještě předtím, než je pohltily plameny, nebo už když zaplanuly, podrželi delikventovi před ústy hořící otep dřeva, takže se zadusil předtím, než by zakusil muka smrti ohněm. Není známo, která forma takovéto "pomoci" byla Husovi poskytnuta, víme však tolik, že popel byl vsypán do vln řeky Rýna (v originále "in den Rhein geschüttet wurde" - pozn. překl.).
Zvěst o mučednické smrti oblíbeného Mistra Jana zapůsobila v Čechách jako výbuch bomby a zažehla oheň, který neměl vyhasnout po dlouhou řadu let, který zemi mnohonásobně zpustošil a mnoho jejích obyvatel vyhnal z domova. Velká část obyvatelstva se přiklonila k učení, které Hus kázal. Vedle toho prosákly v té době do Čech i jiné sektářské myšlenky jako valdenská, pikartská či chiliastická (v originále "wie waldenische, pikardische, chiliastische" - pozn. překl.). Dokonce i pražský arcibiskup, ostatně Němec (viz o něm blíže Wikipedia - pozn. překl.), přešel k husitskému učení. Roku 1419 vypukla v Praze husitská revoluce. Když se zprávu doslechl král Václav IV., zemřel na srdeční záchvat. Téměř všechny pražské kostely, ale také ty po celé zemi, se staly obětí plamenů (v originále "fast alle Kirchen Prags, aber auch des Landes, gingen in Flammen auf", podle článku Filipa Krumphanzla se pražská chudina chystala zapálit i svatovítský chrám - pozn. překl.), jeptišky a mniši vyhnaní z rabovaných klášterů hledali útočiště v hlubokých lesích. Poněvadž husitské Čechy představovaly nebezpečí pro celou Evropu, byly proti husitům vyzbrojeny křižácké výpravy, které se pokoušely uhasit husitský požár. Všechno válečnické úsilí se však proti němu ukázalo marným, fanatické husitské houfy zaháněly křižáky na útěk. Boji a drancováním ovšem trpěla celá země a její obyvatelé. Nakonec se vzájemně potírali radikální a umírnění husité, přičemž radikálové byli téměř vyhubeni. Vítězné umírněné křídlo usilovalo o nějaký kompromis s Římem, což se částečně - a jen takto částečně - podařilo dosáhnout na koncilu v Basileji (v originále "am Konzil von Basel" - pozn. překl.). Když pak v Německu došlo k vystoupení Lutherovu, pronikalo jeho učení stále silněji i do Čech a smísilo se s oněmi husitskými kruhy, které se v Basileji s Římem nesjednotily. Výsledkem byl vznik jakési vlastní "české konfese", k níž se konečně připojila velká část šlechty a která dokonce dosáhla od obou habsburských panovníků Maxmiliána II. a Rudolfa II. státního uznání. Pak ovšem došlo k další katastrofě: česká protestantská šlechta (v originále "der böhmisch-hussitische Adel" - pozn. překl.) vyvolala rebelii proti Habsburkům, kteří byli věrnými katolíky, odehrála se proslulá bitva na Bílé hoře, kterou stavovské vojsko prohrálo a následkem jeho bělohorské prohry nadešlo období protireformace se všemi neradostnými jejími projevy. Zatímco svatořečení Jana Nepomuckého bylo znamením síly katolické církve a zvládnutí situace v zemi, přinesl právě jí odkaz Husův jen hrozivé utrpení a bolest (v originále "nur furchtbar viel Leid über das Land" - pozn. překl.).
A zatímco se na Karlově mostě družila během let jedna kamenná figura světce ke druhé jako součást jakési "galerie protireformace", stojí pozdější Husův pomník na místě, které upomíná na mnohou hrůzu, kterou země prošla. Na tomto náměstí totiž před věží Staroměstské radnice byl 21. června 1621 vykonán krvavý ortel nad hlavami rebelie z roku 1618 a krásný Mariánský sloup, vztyčený poblíž v upomínku na osvobození od švédské soldatesky, řádící nejhůře právě v českých zemích (a jako dík za zachování města za války třicetileté - pozn. překl.), byl tu posléze v roce 1918 (na den přesně 3. listopadu - pozn. překl.), po pádu starého Rakouska, stržen a zničen anarchistickým davem. Koluje pověst, že jedna zfanatizovaná studentka vyšplhala až na sloup nahoru, aby uvázala soše Mariině kolem krku oprátku (v originále "einen Strick um den Hals band" - pozn. překl.) provazu, za který zástup dole tahal tak dlouho, až se vrchol zakymácel a zřítil se k zemi, kde se i se sochou roztříštil na nespočet kusů. Ta pražská pověst (která je ovšem účelově falešná a byla zřejmě "ušita" Státní bezpečností po popravě Milady Horákové v roce 1950 na její osobu, viz k tomu pořad České televize Historie.czh s přesvědčivými výpověďmi historiků Jana Royta a Víta Vlnase, vložení oprátky na šíji mariánské sochy tehdy šestnáctiletou Miladou Královou, později provdanou Horákovou /vylezla údajně nahoru po hasičském žebříku/, které nebylo ovšem příčinou stržení sloupu, způsobeného omotáním jeho dříku, však potvrzuje ve svém blogu Jan Berwid Buquoy s citací výroku Jaroslava Durycha z roku 1922, celý Durychův text viz Katlická revue Durych se mimochodem rok nato /1923/ vyslovil pro obnovu sloupu a odstranění Husova pomníku, viz text Štefana Švece - pozn. překl.) dále vypráví, že táž někdejší studentka v časech po druhé světové válce skončila na šibenici obvyklou tehdy smrtí provazem (v originále "auf einem Galgen landete und ihr Leben durch einen Strick beenden musste" - pozn. překl.).
Na tomto náměstí, probouzejícím vzpomínky na tolikerou bídu, stojí však i palác, který se stal rodištěm velké apoštolky světového míru. Napravo od Husova pomníku stojí palác Kinských, místo narození komtesy Berthy von Kinsky, která pak sňatkem nabyla jména Bertha von Suttner (na webových stránkách Kohoutího kříže lze najít při textu Hugona Rokyty její dojemnou vzpomínku na "šumavské" Nalžovy - pozn. překl.) a svým románem "Die Waffen nieder!" (tj. "Odzbrojte!" - pozn. překl.) a svým mírovým hnutím přispěla k tomu, že ve světě - a to i ve světě českém - touha po míru nikdy nevyhasla.
S koncem války třicetileté jako by minuly nejen hrůzy, které přinesla zpustošením celé země, nýbrž i nenávratným vyhnáním tolika jejích obyvatel. Dne 10. května 1627 vydal Ferdinand II. pro české země novou ústavu, tzv. "Obnovené zřízení zemské" (v originále "die sogenannte 'erneuerte Landesordnung'" - pozn. překl.). Jeho hlavním bodem bylo, že následník trůnu se okamžitě po smrti svého předchůdce stává novým českým králem, čímž odpadá následníkovo představení zemskému sněmu a sněmovní souhlas s přijetím nového krále. Jinak nová ústava předepisovala i zrovnoprávnění českého a německého jazyka, což samo o sobě nezakládalo upřednostnění toho německého. České země i po bitvě na Bílé hoře tvořily samostatný státní útvar vedle jiných státních útvarů uvnitě habsburské monarchie. Roku 1621 zrušil Řím pro Čechy privilegium kalicha. V novém zemském zřízení bylo uznáno katolické náboženství jako jedině platné. Všechny ostatní konfese byly zapovězeny. Jako vždycky v takových případech nezbývalo jejich přívržencům nic jiného, než aby se uchýlili do podzemí (nebo aby ze země odešli - pozn. překl.). Po skončení války a jejích hrůz se nad zemí rozhostil zvláštní mír, v němž se konečně dalo trochu vydechnout. V tomto období počalo jaro, léto a zářivý podzim umělecké tvorby, která Evropě darovala jednu z jejích největších a nejkrásnějších kulturních epoch: právě české baroko se svými nádhernými zámeckými stavbami, stejně krásnými velkými i malými kostely, se svými kláštery, sochami a malbami, se svými parky a také krásnými selskými staveními představuje jeden z nejzářivějších památníků rozkvětu evropského ducha. V této epoše zvláště kvetl kult světců, který na Karlově mostě v Praze nalezl svůj pratvar (v originále "seine Urform" - pozn. překl.) a v nesčetných napodobeních nacházel všude prostor zejména právě v úctě ke sv. Janu Nepomuckému.
Je zajímavé, že tato oslnivá doba velkolepé kultury byla v české literatuře 19. století nazývána "obdobím temna", zatímco husitské bouře, které způsobily zemi a jejím obyvatelům tolik zkázy a utrpení, zároveň táž literatura dávala národu za hrdinský příklad. Jak zmateně dokáží básníci posuzovat historii!
Jan z Pomuku a Jan Hus z Husince (v originále "Johannes von Pomuk und Johannes Hus aus Hussinetz" - pozn. překl.) patří k těm slavným českým lidem, kteří museli podstoupit smrt jako násilné odloučení od své domovské země. Byli z Čech vypuzeni a vyhnáni, což bylo pro ně jistě stejně nelehké jako pro všechny, které ta země vypudila a vyhnala.


W. Lorenz, Liebe zu Böhmen (1988), s. 70-80

Autor textu z knihy, jejíž samotný název vyjadřuje lásku k české zemi, chtěl jistě tu lásku zvýraznit motivem odloučení od ní, motivem vyhnání z Čech. O tom, že právě český čtenář tak vlastně chápe i celek autorovy literární výpovědi, viz jen dvě citace Věroslava Mertla, mého spisovatelského kolegy v nakladatelství Růže (k vymyšlení toho jména se hrdě hlásím) blahé paměti v Hansenově domě na českobudějovickém náměstí, z jeho recenze českého překladu Lorenzovy knihy (jde o přetlumočení Milana Tvrdíka) v pořadu rozhlasové stanice Vltava (viz Wikipediahttps://vltava.rozhlas.cz/dialog-s-ceskou-zemi-7872213): "Každý Čech, Žid nebo sudetský Němec, který českou zemi opustil, se podobá člověku hluboce zklamanému ve své lásce." A pokud jde o samotný "odsun" německého obyvatelstva po druhé světové válce, píše Lorenz: "Vyhnáním Němců nebyl zapuzen jen nepřítel. Byla jím zapuzena i část vlastního národa, pokrevní bratři ve vlastním slova smyslu. (...) V této krásné, vynikající a jedinečné zemi nemohlo být proto nikdy nastoleno Boží království." Tolik Mertlovy citace z Lorenzovy knihy. Tady je zase nutno připomenout proslulý výrok Mistra Jana Husi: "Lepší je mně dobrý bratr Němec než zlý Čech." To proto jsem i já z Lorenzova díla vybral a přeložil (umožnilo mi to vsunout sem z titulu překladatele vstoupil mnoho vysvětlujících odkazů) pasáž o dvou "Šumavanech", zvýrazňujících svým dílem i koncem český osud. Poněvadž ten byl i osudem samotného autora textu o nich. Už úvod jeho knihy o lásce k Čechám je věnován exilu, fenoménu úzce souvisejícím s dějinami té země (připomeňme jen příběh "svatovojtěšský"). Willy Lorenz se sice narodil 15. října 1914 ve Vídni, měl však českého otce a německočeskou matku, roz. Schiffnerovou. I babička z matčiny strany byla však ryzí Češkou z Německého (nyní Havlíčkova) Brodu. Otcův rod pocházel z moravského Třebíče (jedna rodová větev se věnovala vydávání mj. kolibřích jazykových slovníků a na křestním záznamu Jindřicha Lorenze, viz Wikipedia čtu, že jeho matka, dívčím příjmením Kowaříková, měla křestní jméno Nepomucena), otcovým strýcem byl český politik Albín Bráf (rodák z Třebíče žil v letech 1851-1912, jeho žena Libuše Bráfová /1860-1930/ byla roz. Riegrová), zeť Františka Ladislava Riegra (ten byl zase, jak známo, zetěm "otce národa" Františka Palackého). Otec, za monarchie c.k. okresní hejtman, vstoupil po převratu v roce 1918 do služeb československého ministerstva zahraničí, byl nejprve vicekonzulem ve Vídni, pak konzulem ve Štýrském Hradci a od roku 1930 generálním konzulem v Berlíně. Když se roku 1934 exponoval za únorových nepokojů ve Vídni tamní československý vyslanec Zdeněk Fierlinger ve prospěch marxistů a byl Dollfußovou vládou označen jako persona non grata, měl se Lorenzův otec stát jeho nástupcem. Odmítl však a pod záminkou zdravotních potíží odešel na penzi. To už jeho dvacetiletý syn Willy (maturoval předtím ve Štýrském Hradci /Graz/) studoval na univerzitách v Berlíně, Praze a ve Vídni, mj. i na institutu rakouských dějin (Institut für österreichische Geschichtsforschung). Nabyl titulu doktora práv (1938) a doktora filosofie (1942). Disertační práci věnoval českým politickým stranám za starého Rakouska. V letech 1938-1945 se podílel na rakouském hnutí odporu proti nacionálnímu socialismu. Od roku 1946 byl redaktorem katolického týdeníku "Die Furche", jehož byl pak v letech 1954-1975 šéfredaktorem. V té době byl i generálním ředitelem nakladatelství Herold Verlag. Byl znalcem díla a osobnosti T.G. Masaryka, kterého nazval "apoštolem humanity". Od roku 1974 ho kancléř Bruno Kreisky (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže) povolal do služeb rakouského ministerstva zahraničí a do roku 1984 Lorenz působil jako první tiskový a kulturní atašé rakouského velvyslanectví v Praze. Zasazoval se tam o humanitární podporu politicky pronásledovaných a signatářů Charty 77. Od roku 1976 také přednášel rakouské a české dějiny na univerzitě v Štýrském Hradci. Stal se komturem papežských řádů sv. Řehoře a sv. Silvestra, magistrálním rytířem suverénního Maltézského řádu, nositelem Velkého čestného odznaku za zásluhy o Rakouskou republiku, Zlatého čestného odznaku za zásluhy o město Vídeň, Stříbrného čestného odznaku za zásluhy o spolkovou zemi Dolní Rakousko a rakouského Čestného kříže pro vědy a umění. Byl i písařem (té funkci se říká cizím slovem "greffier") řádu Zlatého rouna. Zemřel jednaosmdesátiletý ve Vídni (Lorenzova podobenka je k vidění kupodivu jen na přebalu českého překladu jeho knihy "Monolog o české zemi", který vyšel bez udání jména překladatele /překlad byl pořízen v Praze a překladatel "si nepřeje být jmenován"/ už roku 1987 v exilovém nakladatelství Opus bonum v bavorském Mnichově) rok po své ženě Monice (1934-1994), roz. Stepanové, dceři štýrského zemského hejtmana Karla Marii Stepana, dne 21. listopadu 1995. Obsáhlou bibliografii lze najít na Wikipedii. V Lorenzově osobě se odloučení zemí a lidí stalo trvalým sloučením v "rakousky" evropském a křesťanském duchu. To dokáže toliko láska, navíc v exilu.

- - - - -
* Vídeň (A) / Nepomuk / Husinec / † † † Vídeň (A)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Obálky jeho knih (Opus bonum, Mnichov 1987 a Gemini 99, Praha 2002)Obálky jeho knih (Opus bonum, Mnichov 1987 a Gemini 99, Praha 2002)
Obálky dalších jeho knih doprovázely jako ilustrace článek o něm v ústředním listu krajanského sdružení
Rakouský katolický týdeník "Die Furche" (česky "brázda"), který redigoval od roku 1946 a v letech 1954-1975 byl jeho šéfredaktorem
Nekrolog v rakouském krajanském listu zmiňuje i jeho přítele Bruna Kreiskyho

zobrazit všechny přílohy

TOPlist