MAX MANG

Der Waldlermarsch

So weit als nur der Himmel blau,
von Passau bis nach Grafenau,
von Straubing bis nach Böhm,
da tuats die Waldler gebn.

Im Wald herrscht no Gemüatlichkeit,
da is d' Kultur no nöt so weit,
da wernd no echte Holzschuah geschnien
und aara guata Schmalzler griebn.

Jaja, mir sand vom Wald, juhe,
mir sand die Waldler eh, juhe!
Und was a echter Waldler is,
der halt ebbs auf a frische Pris.

Wie schön is aufm Arber drobn,
am Rachl, da sehgst aa weit rum;
am Lusn is 's nöt schlecht,
dö Stoa sand allzamm echt.

Willst an guatn Schmalzler haben,
brauchst aa nöt lang da umazfragn.
Dös is koa echter Waldler nöt,
der 's Glaserl nöt im Sack drinn hätt.

A Pris am Lusn drobn, juhe,
dös is a Freud, so houh, juhe!
Jaja, mir schnupf ma überall,
drobn aufm Berg und drunt im Tal.

Der Wald is unser Hoamatland,
es gibt koa schönas umanand!
Wem 's draußn nimmer gfallt,
der geht halt ei in 'n Wald.
Und wenn a paar mitanand wos haben,
der Schmai, der bringts scho wieder zam.

Na, na, da gibt 's ja nix, juhe,
hat jeder seine Büchs, juhe.
Na, na, da gibt 's fei nix, juhe,
hat jeder seine Büchs, juhe!
Da schnupf ma schön staad mitanand,
so is 's der Brauch im Waldlerland!

Juchú z Bavorského lesa

Modrá se nebe domova
až ke Grafenau z Pasova,
od Straubingu tam, až kde Čech,
je to nás všech.

Přívětivo a veselo
je u nás. Proč by nemělo?
Pravejch dřeváků všudy dost
a dobrej šňupec pro radost.

Inu, je to náš les, juchú,
my jeho děti jsme, juchú!
A kdo je tady doma, rád
zná si a zčerstva zašňupat.

Stát nahoře na Javoru,
na Roklan vylízt nahoru;
z Luznýho špice kolkolem,
smíš hledět na tu krásnou zem.

Jen pravej šňupec schází ti,
to se ti v hlavě rozsvítí,
a že jsi přeci taky náš,
z lahvinky v kapse tudle máš.

Šňupec tu na Luzným, juchú,
ten blahej horskej vzduch, juchú,
nezašnupat si je snad hřích,
ať tu či níž tam v oudolích.

Ten les všady je domov nám
a krásnějšího nehledám!
I koho už netěší svět,
k nám kýž jde štěstí uvidět.
I v různostech se sejde pár
na tom, že šňupnout si je dar.

Inu, netřeba nic, juchú,
piksla plná, co víc, juchú.
Inu, věru že nic, juchú,
pikslička jen, co víc, juchú!
Ten spolnej šňupeček je ráj,
co ve zvyku má rodnej kraj.

Der Bayerwald, 2003, s. 54

Není asi úplně běžné slavit sto let nějaké písně: tohle je však zrovna ten případ. Roku 1903 působil v Neuschönau blízko Sankt Oswald kus na jih od Roklanu a Luzného jako učitel nadaný hudebník Erhard Kutschenreuter, přezdívaný také "Kutsch". Bylo mu tehdy rovných třicet let a pocházel z rodiny železničního úředníka v Schalding u Pasova, kde spatřil světlo světa 18. června 1873. Svůj hudební talent prý zdědil po matce. Když mu roku 1882 zemřel otec, ujal se pěstounské péče o něj strýc Josef Bill, učitel v Pasově. Erhard absolvoval pedagogické vzdělání ve Straubingu a po několika počátečních štacích nastoupil, jak už zmíněno, třicetiletý do Neuschönau. V témže roce jako on přichází tam i mladý lesník Max Mang, syn z učitelské rodiny v Dornwang na sever od bavorského Dingolfingu, od něhož tu obec dělí ovšem tok řeky Isar. Byl téměř o dva roky starší než Kutschenreuter (narodil se v Dornwang 24. listopadu 1871), mezi učitelem a revírníkem zrodil se však brzy úzce přátelský vztah. Založili jako nadšení obdivovatelé krás Šumavy a Bavorského lesa společným úsilím v Neuschönau místní sekci bavorského Waldvereinu. "Kutsch" jednoho dne sdělil příteli, že pro ni hodlá zkomponovat pochod: Mang měl dodat text. Skladba vznikla i jako oslava narození prvního syna Kutschenreuterova v únoru onoho roku 1903. Autoři zřejmě netušili, čeho všeho se stane ta píseň počátkem. Vydána tiskem, získala si široké publikum a když měla 1920 v Pasově premiéru opereta Holledauer Fidel, Kutschenreuter tam jako její autor neopomněl přiřknout významné místo právě své a Mangově Waldlerlied. Ta píseň se stala časem nepsanou hymnou Bavorského lesa a řádky, které o ní napsal v roce 1953 (rok nato zesnul 13. listopadu v Allerbergu ve Středních Frankách jižně od Norimberku Max Mang, zatímco Erhard Kutschenreuter opustil tento svět v rovněž bavorském Landshutu už 6. května 1946) Max Peinkofer, zachovala si svou platnost až dodnes, jak alespoň tvrdí jubilejní článek ke stému jejímu jubileu, z něhož je citován a přeložen i sám její text. Peinkofer píše: "Když někdo zanotuje při nějaké slavnosti ten svižný marš a zazní s ním i lehce přístupná slova jeho nápěvu, připojí se rázem sbor všech přítomných, zejména když bohatý příděl pivního moku probudí ve starobavorských srdcích blaženou selskou příchylnost k rodné zemi. Tou písní budou její tvůrci žít dál nejen v krajích starého Bavorska, nýbrž i daleko za jeho hranicemi, dokud v lidech nevyhasne láska k jejich lesní domovině a také jadrný domácí humor." Ten se dá věru těžko komu upřít a šňupeček, který tu doslova splývá s citoslovcem juchú, by se dal předepsat i těm, kdo ho v podání sousedů nedokážou zcela sdílet. Připomeňme jen, že bavorský šňupací tabák, zvaný "Brisil", "Prisil", "Pris", podle příchuti dodávané mu přepuštěným máslem či sádlem pak i "Schmalzel", "Schmai" a tomu podobně a chovaný v pikslách, krabičkách i malovaných zdobných lahvinkách, byl vedle dobytka tím nejpašovanějším zbožím na Šumavě vůbec vlastně až do třicátých let minulého století, kdy nadešel čas pašování požitků alespoň co do jejich zkázonosnosti nesrovnatelně vydatnějších. Máme tu na mysli ovšem zejména ony požitky politické, týkající se životního prostoru a národních zájmů.

- - - - -
* Dornwang (BY) / Neuschönau (BY) / † Allersberg (BY)