MICHAL MAREŠ (vl.jm. JOSEF MARESCH)
Ze Šumavy
A nyní z jiného konce republiky, ze samot šumavských kolem Železné Rudy a z Kaplicka. Zde, zaplať pánbů, není tolik neřádstva. Ale žádná lumpárna nemůže poškoditi tolik majetek našeho lidu, jako cosi jiného zde. Objevil se tu namnoze v lesích brouček. Již výhrůžně trčí k nebi zrzavé stromy v moři ještě zelených. Dřevorubci již byli skoro všichni odsunuti. Budiž mi prominuto, s odsunem těchto, na své domovině zejména lpících dříčů snad se nemuselo tolik spěchat, dokud za tyto pracovníky nebude náhrady. A bude? Brigády málo pomohou, jde tu o opuštěné kraje, kam se nikomu nechce. Takový kaplický a krumlovský odsun.Vousatí Robinsonové se sekyrou a pilou nerozuměli ani česky ani čisté němčině, někteří z nich ještě vůbec neviděli vlak. Ale byli odsunuti, státní zájem toho sice ani tak nevyžadoval. Bylo-li řečeno, že u nás smí zůstati asi přes 300 000 Němců, tedy to mělo býti především těch pár tisíc dřevorubců, třicet tisíc horníků a přibližně stejný počet lidí zaměstnaných v textilu, chemii, bižuterii a skle. Jenže jak říci pravdu těm, kdož nevidí dále než na špičku nosu? Ukamenovali by vás, třebaže vlastně mluvíte v jejich nejosobitějším a vlasteneckém zájmu. A když je možná reslovakisace, proč ne rečechisace? Nebo asimilace? Otázka ta byla by vyřízena v naznačených případech za několik málo let, ani deset roků by to netrvalo. A ještě něco: v českých krajích není člověka lékaře, jen několik málo Němců zde ještě léčí.
Hranice Železná Ruda. Nádraží uprostřed je rozděleno jako hranice dvou států. Vystupujeme tu dva. Nějaký Slovák, který vlastně měl vystoupiti ve stanici městys Železná Ruda, kde chce - skoro kupodivu - nikoli v Tatrách, tráviti svou dovolenou. Z neznalosti jde směrem k německé hranici, samozřejmě je bdělými strážci hned překontrolován. Vrací se ihned k vlaku a stanici zpět. Vycházím tudíž sám před nádraží po seznámení s panem přednostou, finanční stráží a strážmistrem SNB. Vysoký dřevěný plot táhne se od nádražní budovy a přes luka až k lesům a tam hranici tvoří široký kontrolní zásek podél celé hranice. U vstupu do německé úřadovny opřeni o zeď dva mladí Němci a mladá Němka, oblečeni po bavorsku. Díváme se na sebe mlčky přes plot. Dva američtí seržanti, bezvadně oblečení, svátečně bych řekl, si nikoho nevšímají. Co bys kamenem dohodil, začíná bavorské městečko Eisenbrod a vidíš do něho jako na scénu. Modrý kouř k nebi, děti si hrají na ulicích, nějaká starší Bavoračka sedí na schodech vilky a cídí boty, jiná myje okna, jiná táhne trakař s chvojí, mužů nevidět. Ptám se našeho úředníka, jak se chovají Němci. "Nemůžeme si naříkat." A co Američané? "To je již jiná otázka. Copak vojáci, to jde, ale důstojníci od dob po volbách jsou již jiní." Vyrozumívám, že ztratili na vlídnosti. - Německé děti sem někdy přijdou k ohradě a o chleba si dovedou říci, na druhé straně je nouze. Vychrtlý bílý psík podlézá v tom okamžiku pod plotem, vyběhl z německé strážnice do československé a máváním ocásku praví, co chce. Také něco k snědku. Zvířata za války tolik vytrpěla, koně, vůl, pes, zvěř a ptactvo, kdo by se na toho pejska, třeba německého, mohl zlobiti, že chce kousek z českého stolu? Ostatně jediný pohraniční styk, který jsem mohl pozorovati.
A vy, kdož nemusíte do lázní a chcete podpořiti naše nyní ryze české pohostinství, do těchto krajů zajeďte, levně je tu a dobře. Krásnou skopovou kýtu, pěkná porce, v tuku jen plavala a nové brambory k tomu. Co myslíte, že to stálo? Patnáct korun v nejpřednějším hotelu a bez lístku to bylo, malý příplatek ve formě zpropitného pro pana vrchního, zcela regulérně a v mezích zákona. Žít a nechat žíti.
Možná, že také spatříte, jak nad hranicí lapají vlaštovičky po husím pírku z Čech do Bavor zavátém pro hnízdečko s mladými nebo uvidíte stařičkou kobylku se starým Němcem a žlutou páskou na rukávu - jeden z posledních, jak svážejí společně mléko do mlékáren, nebo se rozhodnete na opuštěných místech pomoci při sklizni sena nebo při zametení kanceláře pánům strážcům na hranici, či se vám třeba zalíbí ve slavné zdejší sklárně pomoci při výrobě nebo expedici. Nebo si alespoň zajdete do prapodivného kostela v Železné Rudě, vypadá to jako ruská cerkev. A tam na zdi si přečtete jeden z náhrobních kamenů. Text jeho pro potěšení spravedlivým a pro zamyšlení pochybujícím:
Zde leží šlechetný a vznešený Pán pan
Antonius G e r l,
Jeho císařského a královského Majestátu
nejlépe zasloužilý správce v Železné Rudě,
let 57 stár, v Bohu blaženě zesnulý dne 2. května 1761.
Třebaže správce byl jsem s nezlomností poctivý a věrný,
ve knize soudce nejpřísnějšího se provinění moje budou číst,
v té zanesen je zločin sebemenší i titěrný,
z něhož Bůh s pomstou účet správný bude chtít...
Měl-li snad takový jsem kdy, budiž mi prominut
a duši mojí věčný klid, ó Pane, poskytnut!
Dnes, páni správcové, je majestátem lid, jemuž sloužíte a železnorudský Antonius Gerl budiž vám každému vzorem a pobídkou. Stejně tak dělníkům náhrobek tam pohřbeného sklářského mistra z téže doby, kde se stachanovsky konstatuje:
Po celý život všemu lidu platila jeho služba,
jak včelička pilný byl, tak splněna byla jeho tužba.
A jeho umění pak, vizte, mnoho jemu chrám náš vděčí,
i to o jeho poctivosti v práci provždy svědčí.
Nuže, vydal jsem svědectví a řekl jen pravdu.
Dnešek, 1946, s. 234
Nesmírná autenticita (kde ale proboha přišel Mareš na ten Eisenbrod, když stál na nádraží s informačními tabulemi?) dechne z tohoto českého textu, vyznívajícího ovšem (nepřiznanými) překlady veršovaných německých nápisů na náhrobních kamenech v železnorudském kostele. Nejen proto je tu ovšem zařazen. Daleko spíše je tomu tak pro samu osobu autora textu a překladu, který se ostatně tak mýlil ve svém optimismu (pro "sovětské" slovo "stachanovsky" jako kladnou charakteristiku poměru k práci bude těm mladším čtenářům asi třeba obrátit se ke slovníkům), který vůbec nepočítal s tím, jaká "země nikoho" se ze Šumavy, kde podle něho "není tolik neřádstva", stane v letech komunistické diktatury, železné opony a studené války. Přesto byl téměř jediným českým novinářem, který psal objektivně o tom, k jakým excesům docházelo v pohraničí za odsunu a po něm. O samotném odsunu se odvážil napsat mimo jiné: "Nevyvážíme zrádné nebezpečné německé barbary. O českou krev jde, jež koluje v mnohých těchto poněmčených lidech a jež měla být podchycena tak, aby opět byla obrozena a spojena s jazykem naším, s řečí naší sladkou slovanskou." Narodil se, alespoň podle recenze jeho knihy Přicházím z periferie republiky (v Lidových novinách ze dne 13. února 2010), jako Josef Maresch v Teplicích-Šanově 22. ledna roku 1893. Jako šestnáctiletý byl vyloučen ze všech státních středních škol v celém Rakousku za organizaci protestů proti popravě španělského volnomyšlenkáře Ferrera. Pro své styky s anarchistickým hnutím byl několikrát vyslýchán, střídal příležitostné práce (proslul sebeprezentací "absolutním" rýmem "básník a klobásník"), vedle drobných noticek, které psal do listu Prager Tagblatt, přispíval také do anarchistických tiskovin a stýkal se s českou i německou literární bohémou od Jaroslava Haška (byl zapisovatelem na schůzích jeho Strany mírného pokroku v mezích zákona) přes Stanislava Kostku Neumanna až po Franze Kafku či Maxe Broda. Svou příslušnost k radikální levici prokázal i účastí na povstání spartakovců v Berlíně roku 1919 či v hamburských revolučních událostech 1921. Za první republiky vstoupil do KSČ, působil dočasně i ve francouzské cizinecké legii, roku 1938 se přihlásil jako dobrovolník k obraně státních hranic a za války v ilegalitě pomáhal židovským spoluobčanům (organizoval za pomoci českých četníků černou poštu do terezínského ghetta) i německým odpůrcům nacistického režimu. Už 17. května 1945 byl ovšem, prý omylem, zatčen sovětskou tajnou bezpečností (podle vlastních slov odmítl být zastřelen čelem ke zdi - chtěl, aby mu jako "starému revolucionáři" mířili přímo na srdce) a po propuštění zjistil, že se právě koná pohřeb jeho otce, ubitého příslušníky Revolučních gard (přezdívalo se jim "rabovací gardy") v Praze právě během jedné z jejich rabovacích akcí. Už v září 1946 byl spolu s odpovědným redaktorem Dneška Edvardem Valentou (autorem pro mne alespoň jednoho z největších českých románů Jdi za zeleným světlem) žalován pro pomluvu Sboru národní bezpečnosti. V obhajobě prý řekl: "Mlčet k tomu, co se děje, znamenalo by ztratit čest. Mohu být umlčen, to je jediný způsob mého mlčení." V roce 1947 byl vyloučen z KSČ, hned 26. února 1948 ze Syndikátu českých spisovatelů, a už v březnu 1948 došlo i k jeho zatčení a odsouzení k sedmi letům vězení. Vyšel z něho po jejich plném odpykání se zničeným zdravím a dověděl se navíc, že matka které psal z vězení citově vřelé dopisy, je už tři roky po smrti. Těch posledních 16 let života od března roku 1955 těžce živořil, až ve druhé půli šedesátých let mohl publikovat několik článků v Lidové demokracii. Zemřel 17. srpna 1971 a rehabilitován byl až dvacet let po své smrti v září 1991. Stačil však vydat svědectví a říci "jen" pravdu.
- - - - -
* Teplice / Železná Ruda / Kaplice / Český Krumlov / † † † Praha
