KARL VON MARGELIK

Der schwarze See

Noch blickt der Jüngling bei des Lied's Verklingen
Erstaunt hinab zum See, da, wie 's verhallt,
Regt sich die Flut in immer weiter'n Ringen,
Und wo die Well' am höchsten steigt und wallt,
Will Etwas aus der Tiefe aufwärts bringen,
Und eine wunderbare Frau'ngestalt,
Steigt langsam aufwärts aus den dunk'len Reichen
Der Fluten, die gehorsam vor ihr weichen.

Ein Diadem von Perlen und Korallen
Schmückt ihre Stirn, wie Mondlicht klar und rein,
Ihr Blick ist sanft, und, frei gelöset, wallen
Des Haares Wogen dicht mit gold'nem Schein.
Den Leib umschmiegt ein Gürtel von Krystallen,
Und schimmernd, wie des Frühlings Blüthenschnei'n,
Umfließet das Gewand die zarten Glieder,
Und sinkt zur Flut in reichen Falten nieder.

'Ne Wasserlilie in der Rechten haltend,
Und ätherleicht sie nun an's Ufer tritt,
Dann vor dem Jüngling, der, die Hände faltend,
Erschrocken schaut, verweilt ihr Elfenschritt.
Lang' ruht ihr Blick auf ihm, doch freundlich waltend,
Bis mit dem Strahl' in 's Herz ihm Ruhe glitt,
Und wie ein Hauch durch Silbersaiten schwebet,
Spricht sie zu ihm, den süß der Laut durchbebet:

"Was führte Dich, o Jüngling, aus dem Treiben
Der Welt in diese öde Wildnis her,
Wo kleines Menschen Fuß es wagt zu bleiben,
Als ob hier Wald und See voll Schrecken wär'?
Willst Du in stiller Ruh' den Gram betäuben?
Soll Dir in Noth, in Leiden, tief und schwer,
Die Königin des See's den Kummer mindern?
O sprich, denn gerne mag ich helfend lindern?

Der Jüngling, schon von banger Scheu genesen,
Erwiedert mit der Rührung, Seelenklang:
"Verzeih' dem Wanderer, Du herrlich Wesen,
Dass in Dein Reich er kecken Fußes drang;
Frei sollst Du in der off'nen Seele lesen,
Vertrauen sei des armen Pilgers Dank,
Der, alt an Kummer, ob auch jung an Jahren,
Nicht V i e l e s zwar, doch v i e l des Leid's erfahren."

"Aus weiter Ferne komm' ich hergezogen,
Mein Name ist L i n d o r. Die Mutter starb,
Eh' meiner Kindheit Träume noch verflogen.
Mein Vater, wie er redlich auch erwarb,
Blieb arm. Mit treuem Liebessinn gewogen
War er mir stets. Da saßte und verdarb
Den Vater schnell ein giftig böses Leiden,
Ach, ewig schwebt vor mir sein Todesscheiden!"

"Ich kniet' in Thränen an des Vaters Bette,
Da legte er die hag're, bleiche Hand
Mir segnend auf das Haupt, und sprach: "" Noch hätte
Ich vor dem Gang' in 's ew'ge Heimatland
Dir Viel zu sagen, der an öder Stätte
Zurückbleibt, jung, an Erdennoth gebannt,
Doch drängt die Zeit, schon ruh't auf meinen Sinnen
Der kalte Tod, und macht mein Blut gerinnen.""

"Du musst hinaus, die Jünglingskraft zu wagen,
Hier harret Dein das trübe Elend nur,
Doch, wo du sei'st, mög' Dir Dein Inn'res sagen,
Das wahre Glück folgt nur des Edlen Spur.
Leb' wohl' -- bleib' gut -- auf daß nach späten Tagen -
Uns Gott vereint -- auf lichter -- Himmels-Flur -
Dies war das Letzte, was er leis' gesprochen,
Ich sah empor -- sein Auge war gebrochen." -

"Lang' weint' ich bitter an des Vaters Grabe,
Dann zog ich scheidend aus dem Heimatort.
Von einem Lande hört' ich schon als Knabe,
Von einem herrlichen 'gen Osten dort;
Sie nannten Böhmerland. Am Pilgerstabe
Zog ich dahin, und eilte sehnend fort,
Bis mir der Pfad im Walde hier verschwunden,
Und, irrend, ich des Ufers Rand gefunden."

Die Jungfrau hatte erst mit leisem Beben,
Dann sinnig ernst sich zu L i n d o r geneigt,
Und des Erröthens snfte Gluten schweben
Auf ihrem Antlitz, wie der Jüngling schweigt;
Dann spricht sie freundlich lächelnd: "Früh im Leben
Hat Dir sein ernstes Walten sich gezeigt,
Doch kann selbst hier das Glück Dir wiederkehren,
M a r i n a sagt 's, und will es froh gewähren."

Mit freud'gen Staunen hängt an ihrem Munde
L i n d o r, und forscht des Räthsels Lösung nach,
Doch sie erwiedert: "Morgen sei Dir Kunde,
Welch' Glück M a r i n a heute Dir versprach.
Ruh' sanft, ich scheide nun, mich ruft die Stunde,
Am Waldessaum' ist schon der Mondschein wach."
Sie spricht 's, und tauchet in die Fluten nieder,
Und Schlummer schließt des Jünglings Augenlider.

Černé jezero

Ten vábný zpěv, jenž ku konci se chýlí,
poslouchá ještě jinoch s úžasem,
na jezero pohlíží dlouhou chvíli,
odkud ten zpěv, přemítá v duchu svém.
V tom zří, jak z hlubin temných vyvalily
se vlny, z nichž ve zjevu milostném --
ó divy! -- panna zvolna vystupuje:
poslušně každá vlnka dále pluje.

Jak luny svit jest jasné její čelo,
jež zdobí z perel skvostný diadém,
a oko jak by v srdci čísti chtělo,
vlas plyne zlatý v toku malebném.
Průhledný pás z křišťálu jímá tělo,
jež přioděno skvoucím oděvem;
ten tílka jejího ukrývá krásu
A s vodou splývá v stonásobném řásu.

Vystoupivši na břeh ta roztomilá
jak unášena vánkem večerním,
pak k jinochu se zvolna přiblížila,
k užaslému nad jejím zjevením.
Pohlíží dlouho naň a vlídně Víla,
a v srdce vlévá mír pohledem svým;
jak sladké zvuky harfy Aeolovy
promluví k němu tklivými teď slovy:

"Co z hlučného tě světa pryč vyhání,
že bloudíš touto pustou krajinou,
kde člověk nemá na okamžik stání
ze strachu před příšerou záludnou?
Či mníš, zde zmírá trudné zpomínání?
Snad utíkáš se pod ochranu mou,
bych hluboký tvůj žal zmírnila?
Ó rci, uleví ráda tobě Víla!"

A mladík již bez vší ostýchavosti
odpoví panně řečí pohnutou:
"Odpusť mně chudci, vznešená bytosti,
že směle vešel jsem v tu říši tvou;
v upřímné duši čti jen dle libosti,
chci vděk ti osvědčiti důvěrou.
Jsem hořem stár, ač mladé moje žití;
já mnohý žal jsem musel zakusiti."

"Přicházím sem ze kraje vzdáleného
a sluji Lindor. Matku milenou
mi smrt odňala v době mládí mého,
a otec se vší snahou šlechetnou
přec zůstal chud. Mě vřele syna svého
vždy miloval. Nemocí osudnou
však náhle ukončeno jeho žití;
ach! bolestné to bylo odejití!"

"Já hořce slze kleknu k jeho loži,
a on jen stěží bledou ruku svou
ku požehnání na mou hlavu vloží
řka: ""Měl bych před svou poutí dalekou
ti mnoho říci; bolesť však se množí,
a smrť mne jímá rukou studenou.
V tak krásném věku, v mládí době luzné
Zůstavím tebe budoucnosti nuzné.""

""Jdi do světa své síly napínati,
zde holá bída podílem je tvým,
kde dlíš, ať vnitřní hlas připomíná ti,
že blaho šlechetných je průvodčím.
Buď zdráv -- a hotov -- pravdě život dáti --
ať Bůh tě -- zase spojí -- s otcem tvým."" --
"To takřka šepce; patřím v jeho tváře,
a náhle zhasne na vždy očí jeho záře!"

Zaplakav hořce na otcově hrobě,
Rozloučil jsem se smutně s domovem.
O zemi slýchal jsem již v mládí době
tam v dáli za hor šedým temenem,
tož zemi české; v bídné své sirobě
pospíchám s roztouženým srdcem sem,
až lesní pěšinou mne chůze smělá
zavede sem v ta místa osamělá."

A níže k Lindorovi v jemném chvění
se sklání panna s okem milostným,
tvář její zplane v živém uzardění,
když domluví on hlasem pohnutým;
pak vece s úsměvem: "Tys utrpení
již záhy snášel duchem nezlomným;
i zde však štěstí nalezne tě zase,
Marina ráda o to postará se."

Když takto k Lindorovi promluvila,
po smyslu slov on pátrá s úžasem;
leč Víla dí: "Co jsem ti přislíbila,
prv příštím tobě zjevno bude dnem.
Spi sladce -- čas jest, bych tě opustila,
rozléváť luna zář již nad lesem."
To dí, a již se nad ní zavře voda,
A jinoch brzy spánku v moc se poddá.

Jako příloha encyklopedie Šumava - příroda, historie, život (2003) vyšel i reprint údajně nejstaršího českého průvodce po Šumavě z roku 1878, sepsaného plzeňským profesorem Tomášem Cimrhanzlem (1840-1899) "dle knihy Pascherovy", jak stojí alespoň na titulním listě reprintu. Poněvadž zmíněný Carl Pascher von Osserburg je součástí těchto našich internetových stránek, které jste otevřeli, lze se soustředit přímo na významnou odlišnost ze s. 787-788 českého textu, který pro čtenáře, jehož by snad pohled na šumavské Černé jezero "bolnou myslí naplnil", cituje obsáhlý úryvek ze stejnojmenné"básně Margelikovy 'Černé jezero' nazvané... v překladu Horymíra Vinařského." Na konci úryvku, jehož účel je výslovně vymezen rčením "nechť se (čtenář) pobaví" a který i my ovšem uvádíme v původních verzích originálu i překladu, figuruje navíc svérázný obsah celého eposu. Vypravuje se tu prý, "jak mladý jakýsi turista (!) jménem Lindor se dal oklamati láskou nejvyšší víly vodní, která mu zde v lese domek vystavěla a Nixy ku posluze dala (!). Jednou přidružil se k němu v lese stařec a vypravoval mu, že ještě šťastnější by byl v tam těch utěšených krajinách českých, které před nimi se rozkládají, že ale potřebuje k tomu peněz. Stařec mu také poradil, jak by peněz nabyl. Poradil mu, aby skácel mohutné stromy, prokopal břeh jezera a dříví po udělané stoce dolů plavil a prodal. Po dlouhém zdráhání svolil mladík, brzy se ale zpamatoval, co udělal, a žádal na radu starcovu (byl to černobog) Vílu, by s ním na vždy do údolí se odebrala; Víla nesvolila. Mladík ji chtěl donutiti mocí, Víla však se mu z náručí vymknula a na vždy v jezeře zmizela. Zmizelo s ní všechno blaho! Mladík zoufal a skočil do stoky jezerní. Ráno jej našli lidé v dole pod jezerem zabitého." V Ottově slovníku naučném se o Karlu svobodném pánu Margelikovi dočítáme (namísto roku úmrtí je tu výmluvný otazník), že je to "básník německý a překladatel z češtiny." V závěru nedlouhého hesla se praví: "Svoje práce literární uveřejňoval hlavně v Klarově známém almanachu Libussa, přeložil Douchovu sbírku pod názvem Schützet die Bäume (!) roku 1860 a chystal velkou antologii z básníků českých. Není nám známo, že by měla vyjít. Margelik, narozený v Chrudimi 10. dubna 1812, byl vnukem Johanna Wenzela svobodného pána von Margelik (titul získal 1785 za velké zásluhy o zrušení nevolnictví od císaře Josefa II., už jeho otec však dosáhl 1766 šlechtického stavu jakožto rytíř svatováclavský dle starého práva univerzity pražské), významného rakouského státního úředníka, jehož svou kariérou vlastně alespoň částečně následoval. I otec byl ostatně vysokým úředníkem českého místodržitelství. Po pražských univerzitních studiích vstoupil Karl 1832 do státních služeb a jako krajský úředník působil na různých místech Čech (tak zřejmě poznal i Šumavu). Roku 1854 se stal místodržitelským tajemníkem, roku 1867 odešel do výslužby. Ve ctihodném starém "Wurzbachovi", tak řečeném lexikonu významných někdejších Rakušanů, nalezneme i popis jeho "novoštítného" erbu se třemi bílými pštrosími pery v modrém poli. Zemřel v Praze 2. února 1883. Jak bych se o něm dověděl, nebýt Šumavy a malého svazečku, který je vlastně separátem z vlasteneckého almanachu (v originále "aus dem vaterländischen Jahrbuche") Libussa 1851. "Der schwarze See" má první "s" malé a podtitul zní "Poetische Erzählung nach einer böhmischen Volkssage". Jeho čistý výtěžek ("Reinertrag") je určen obětem požáru ("für die Abgebrannten") v rodné Chrudimi a antikvární výtisk, který vlastní Jihočeská vědecká knihovna, byl pořízen někdy v letech hluboké komunistické totality za pouhých 13,- Kč, slovy třináct korun československých. Poezie je věru jak černé jezero.

- - - - -
* Chrudim / Černé jezero / † † † Praha