BERTA MARKOWETZOVÁ

Vysvěcení nové německé školy v Chlumu 15. září roku 1935

Jednu událost z mé domovské obce Chlum (v originále "Humwald", dnes je Chlum /přifařen byl k Šenavě, německy Schönau, jak se tehdy nazývala dnešní Pěkná/, nazývaný tak česky vedle onoho německého místního jména už "mezi válkami, pouhou místní částí města Volary - pozn. překl.) mám ještě dnes hluboko v paměti. Byla to stavba nové německé školy. Vyžadovalo to ovšem mnoho předběžných jednání na příslušných místech v Praze, než došlo ke konečnému schválení. V hospodářsky těžkých časech bylo pak v roce 1934 započato se stavbou, která ovšem vyžadovala a probouzela zájem a účast celého venkovského společenství, mladých i starých. Po jen devíti měsících byla budova školy hotová a mohla být vysvěcena. Stalo se tak dne 15. září roku 1935.
V rámci obřadu vysvěcení jsem mohla jako sotva devítiletá přednést krátkou báseň, která mi až dodnes utkvěla natrvalo ve vzpomínkách.

"Mit Freude wir heute begrüßen,
was die Gemeinde Humwald eintrachtsvoll beschloss:
Ein Haus zu baien auf breiteren, stärkeren Füßen.
Bald stieg aus dem Grunde das Erdgeschoss.
Der Eltern Fleiß mit Gottvertrauen
ließen dieses Haus für uns bauen.
Das Werk, es ist gediehn,
Die Jugend kann in neue Schule ziehn:
Drin Licht und Luft ihr und der Raum genügt.
*
Und nun zu Dir, Allmächtiger, erhebet sich mein Flehn:
Gib Du dem Werke deinen Segen zu ersprießlichen Bestehn,
lass Menschen in dieser Schule bilden,
der Heimat wie der Fremde eine Zier
und führe aus den irdischen Gefilden
dereinst sie alle in dein Reich zu Dir!"

(tj. volně přetlumočeno:
"Radosti plno v srdci máme
v obci Chlumu tu s lidmi se všemi,
dům zvedá se dnes v krajině nám známé,
ze základů vzrostl a z přízemí.
Rodičů píle s vírou v sílu Boží
tu stavbu zítra v naše ruce vloží.
To dílo kéž se zplna zdaří,
kéž mladí do ní vejdou v denní záři,
kéž vzduchu dosti má a prostoru.
*
Teď k Tobě, Všemohoucí, prosbu vysílám:
dej požehnání svoje všechněm nám,
kéž lidé se v té škole vzdělávají,
domova kéž je i dáli ozdobou,
z Šumavy veď nás k nebeskému ráji
tam do Tvé říše chcem jít za Tebou!" - pozn. překl.)

Der Heimatbrief Böhmerwald, 2019, č. 4, s. 25

Zajistěte si k Vánocům obrazovou publikaci "Humwald - Landschaft, Leben, Leute"*

230 snímků z Chlumu prezentuje právě vyšlá obrazová publikace pod názvem "Humwald - Landschaft, Leben, Leute", kterou sestavila Berta Markowetzová (Diker Bertl). Kniha o rozsahu 130 stran zachycuje samu osadu, její obyvatele při obvyklé práci, význačné a jedinečné události z jejího života, ale zejména i nejméně jeden snímek každé zdejší usedlosti. Většina snímků pochází s doby před vyhnáním, několik málo ale i z časů po roce 1945.
Dohromady s loni (1987) vydanou místní kronikou je publikace právě vydaná historickým dokumentem o vzniku, vývoji a životě naší domovské vsi, jak výmluvně napovídá jeho podtitul "Landschaft, Leben, Leute". Byla nezbytná více než roční příprava zejména kvůli vyhledání a výběru fotografií, jakož kvůli detailnímu a zdlouhavému zabezpečení kvality reprodukcí. Vznikla tak reprezentativní obrazová dokumentace, který se někdejším obyvatelům Chlumu jistě stane i vítaným vánočním dárkem.

Glaube und Hemat. 1988, č. 12, s. 71

O matce

Helmut a Gerd Markowetzovi

Dne 19. dubna roku 2021 zemřela Berta Markowetzová tak, že pokojně a bez bolestí usnula v přítomnosti svých 3 synů. "Dicka Bertl" (jak se jí nářečím říkalo "usedlostním jménem" - pozn. překl.) se svým domovem a rodným Chlumem velice obírala. To od ní pochází obrazová publikace a kronika, jejichž námětem a obsahem je právě rodná ves. Život věnovala cele své rodině. Prostřed ní byla nejšťastnější.
Bylo to jedné tuhé, sněhem bohaté zimy, jaká bývala na Šumavě kdysi obvyklá, když přišla dne 1. prosince 1926 v Chlumu poblíž řeky Vltavy (v originále "an der Moldau" - pozn. překl.) na svět. Po své sestře Erně byla druhou dcerou Marie a Franze Reischlových, jejich syn Herbert měl ještě jako benjamínek následovat. Usedlostní jména, jako "Dicker Bertl" v jejím případě, byla na Šumavě setrvalou tradicí. Tamní dětství mívalo skromné rysy, rodičovské stavení poskytovalo k životu jen to nejnutnější, přesto však její dětství a mládí formovalo Bertu až do sklonku jejích dní. Hry na březích řeky "Wulda", jak se tu místním nářečím, označovaným coby "Humlader Dialekt", zvala Vltava, ruch na selském dvoře, denní cesta do volarské školy (v originále "nach Wallern" - pozn. překl.), obnášející šest kilometrů a jen v létě sjízdná i na bicyklu, v zimě pěší, odkázaná jen na zdravé dívčí nohy. Bertl byla dobrou žačkou, což ovšem nebylo bez vlivu na to, že ve 14 letech opustila milovaný "Humlad" směrem na předtím rakouský Linec (tehdy už ležela obojí místa na společném území hornodunajské říšské župy, tj. "Reichsgau Oberdonau" - pozn. překl.), kde bydlela u své tety a navštěvovala tam vyšší obchodní školu. Trápil ji stesk po domově a těšila se na každé setkání s ním, než po návratu mohla začít pracovat ve Volarech jako účetní. Válka se šumavským vsím jevila vzdálenou, v tzv. Východní Marce (v originále "in der Ostmark" - pozn. překl.) si život ponechával selský ráz. Šok nastal poté, když válka skončila. S 15 kilogramy na každého v osobních zavazadlech musela "Dickerových" rodina s ostatními Němci opustit svůj domov a pykat za bezpráví, způsobená nacistickým režimem. V dobytčím vagoně odjížděla Berta a její rodina z míst, která už neměla nikdy spatřit. Po první delší zastávce při lágru v Karlsruhe byli mnozí z někdejších obyvatel Chlumu ubytováni v Bretten a od domácích se jim věru nedostávalo vlídného přijetí. Reischlovi měli to štěstí, že nalezli přístřeší v půdní prostoře přilehlé osady Hausertal. Berta našla práci, svědomité účetní byly žádány. Hrála divadlo v krajanském šumavském spolku (v originále "im Böhmerwäldler Verein" - pozn. překl.), kde se vyhnáním stejně postižení zprvu navzájem vyhledávali. Počátkem padesátých let se seznámila s Aloisem Markowetzem, který se vrátil do Bretten přímo ze zajetí ke své rodině. Pocházel ovšem také ze Šumavy, jeho rodná ves ležela jen deset kilometrů vzdálena od Chlumu (byly to Mlynářovice /Müllerschlag/, dnes místní část města Volary - pozn. překl.). Vzali se v srpmu roku 1953, koupili si spolu s mužovým bratrem dům, který renovovali a strávili na tom každou volnou chvíli. V roce 1956 přišel na svět syn Gerd, dva roky nato Reinhard a namísto vytoužené dcery roku 1959 Helmut. Otec chodil do práce, matka, jak bylo tehdy dosud nejčastější, zůstávala v domácnosti. Jak bylo v padesátých a ještě šedesátých letech obvyklé, byly jí povinně svěřeny domácí práce a péče o tři přibližně stejně staré chlapce. Měla mnoho známých v brettenském starém městě, pletla pro všechny. Nejen snad pulovry a ponožky, nýbrž i koupací úbory. Její pýchou byl drahý, vysoce moderní pletací stroj značky "Knittax" americké výroby, který vylepšoval svými rychle zhotovenými produkty skrovný domácí rozpočet. Dům se stal mezitím dvoupatrovým, počátkem sedmdesátých let to bylo ovšem spojeno s mamutími náklady. Berta s opravdovou akribií zaznamenávala každičkou částku do vlastnoručně založených tabulek. Vrozená neústupnost přinesla nakonec své ovoce v pohodlnějším bydlení pro rodinu.
Její muž hodně pracoval, tenkrát i o sobotách. Se třemi syny se oba měli co otáčet. Chlapcům šlo naštěstí učení, alespoň na základní škole, celkem snadno. Všichni tři se dostali na gymnázium, což u dělnických rodin nebylo ještě koncem šedesátých let zrovna obvyklé. Matka je musela dost pobízet, puberťáci měli v hlavě jen muziku, hráli už brzy v různých "bandech" a školu odsunovali až na druhé místo. Že přesto zdolali i maturitu, bylo do značné míry matčinou zásluhou. I když mezitím nastoupila opět do práce v někdejší továrně na štětce "Molitor", zbýval jí na domácnost dostatek času. Aby hubený výdělek postačoval, vedla podrobné záznamy o jakémkoli výdaji. Pořádek ve všem byl rozhodně její záležitostí. Je to půlka jejího života. Na dovolenou nebyl nikdy vydán ani haléř. Vždycky byly peníze jen na to "nejdůležitější". K tomu náležel poměrna pozdě, teprve počátkem sedmdesátých let minulého století, černobílý televizor, ještě později malý automobil, legendární oranžový Renault 4CV, který ovšem sloužil toliko k malým výletům a - přirozeně - k nákupům v obchodním centru (v originále "im Handelshof" - pozn. překl.). A, což je docela důležité, k cestám na malou zahradu při někdejším sprantalském železničním přejezdu, kde Berta a Alois rádi trávívali svůj volný čas. Tam se stávali málem rolníky na vedlejší výdělek a zajišťovali i hostiny pro pět osob.
Roku 1973 zemřel Bertin bratr Herbert následkem autonehody, což byla pro všechny Reischlovy těžká osudová rána. Sedmdesátá léta končila maturitami všech synů. Oslavy ovšem stále ještě obstarával "hotel Máma". Syn Reinhard se odstěhoval daleko pryč, Gerd zůstal v Bretten, Helmut po krátkém čase ve Freiburgu se usídlil v rodičovském bytě. Pro jeho deprese byla matka záchranným přístavem, bez kterého by se z nich nedostal, jak řekl později. Roky míjely bez nějakých vrcholných bodů. Vánoce, každoročně u babičky a dědy Reischlových, obývajících "sesterský" dům. Narozeniny se slavily s mírou. Matčino angažmá pro starý domov vyvrcholilo knihou, v níž jsou shromážděny a láskyplně komentovány snímky z Chlumu, ze šenavské farnosti a z celého regionu. Stal se z té publikace bestseler, všichni, kdo odtud vzešli, ho chtěli mít. Bylo nezbytné pořídit druhé vydání. Svými příspěvky obohacovala po desetiletí krajanský časopis "Böhmerwäldler Heimatbrief".
I když to snad nikdy nevyslovila, byla maličko hrdá na své syny, kteří skutečně dokázali vydělávat své peníze nikoli tělesnou prací jako to musel činit jejich táta, nýbrž v rámci kreativních a relevantních profesí. A tak to s jejími katolickými představami o výchově nakonec celkem dobře dopadlo.
Ke zlaté svatbě rodičů v roce 2003 přišli už hoši se svými ženami a dětmi a tentokrát už bez ohledu na to, co oslava stojí, to bylo v sále staré radnice s plnou parádou, živou hudbou a se šumavskou hymnou (v originále "und Böhmerwaldlied" - pozn. překl.).
Zcela rozdílné životní cesty svých tří synů sledovala se shovívavou laskavostí, nikoli nekriticky, v čemž také mívala mnohdy pravdu. Svému Aloisovi stála při jeho mnohých těžkých chorobách věrně ku pomoci a když šel "papá" předčasně do důchodu, měli konečně pro sebe víc času. Říkala mu "Papa", nikdy ne Aloisi. Když už nemohl jezdit autem, byla zahrada na obtíž a byt, dvorek a půda se staly středobody života. Helmut se staral o oba seniory, později přímo pečoval zejména o otce. Její Alois zemřel 19. dubna roku 2010, poté, co byl poslán den předtím do nemocnice, kam Berta přišla nazítří jen o několik minut později, aby jí řekli, že skonal. Ta léta potom se Berta hodně věnovala čtení, luštění křížovek a sudoku. Ráda hospodařila na malé zahrádce ve dvorku, studovala tam denně, co je v novinách důležitého. S televizí to bylo čím dál horší, jak se jí horšil sluch. Na spokojenosti jí to neubíralo. Neměla nikdy velké nároky. Dovolená byla podle jejího názoru daleko přeceňována a alkohol vymyslel sám ďábel. Tak šel rok za rokem se skutečně malým počtem význačnějších událostí a návyků, k nimž lze v posledních letech řadit návštěvy hřbitova a malé výlety s Helmutem, zejména k mariánské kapli v Neibsheimu. Podzimem 2020 počínaje trápily jí stále častější záchvaty strachu, takže už nedokázala být sama. Byli při ní Gerd a Reinhard nebo švagrová Brigitte, poněvadž Helmut učil v Eppingen na kytaru. Organizována byla i přídavná péče. Ta základní nakonec zůstávala víc a víc právě na spolubydlícím Helmutovi, který se o maminku staral opravdu se vší obětavostí. Stal se jí důležitou a nejbližší osobou, i když se Rene a Gerd dali vidět znovu a znovu. Výlety na invalidním vozíku s Helmutem brzy už taky nebyly možné, z domu se nedalo hnout. A pořád tu byl ten difúzní strach ze všeho mimo úzký domácí okruh. I v noci často přivolávala Helmuta.
Minulý týden si stěžovala na silné bolesti hlavy, poslední neděli ji nouzová sanitka převezla s krvácením do mozku na kliniku v Pforzheimu. V pondělí večer se její stav zhoršil, její synové se v mžiku vypravili na cestu za ní. Jako by na své chlapce čekala, přestala dýchat deset minut poté, co dorazili. Dne 19. dubna, v den výročí skonu jejího Aloise a jako jedenáct let předtím v pondělí. Teď, po 94 pohnutých letech, je snad na místě, o němž v posledních týdnech svého života stále hovořívala. Zpátky tam na vltavských březích (v originále "an den Ufern der Wulda, der Moldau" - pozn. překl.). A snad také v Božím ráji, na který po celý svůj dlouhý život věřila. Snad je tím rájem právě břeh oné řeky (v originále "ja aber das Moldauufer?" - pozn. překl.)? Tam, kde se slunce třpytí tak zlatě. Po Vltavě tak pojmenovaná "Wulda-Lied" v šumavském nářečí byla číslem jedna v hitparádě písní o domově. O domově, na který nedokázala nikdy zapomenout. A tak jí vhodíme do hrobu hrst země tam z Chlumu a na cestu k místu posledního odpočinku uslyšíme šumavskou hymnu.

Hoam!, 2021, č. 3, s 55-58

P.S. Text je vlastně totožný s pohřebním proslovem, který pronesl 23. dubna 2021 Gerd Markowetz nad matčiným hrobem na hřbitově bádensko-württemberského města Bretten.

Ony "irdische Gefilde", kde Berta Reischlová ("Dicker Bertl", jak se sama píše "po chalupě"), spatřila světlo světa, je Vltavský luh, nejrozsáhlejší údolní rašeliniště u nás, navazující na Mrtvý luh (Tote Au, my už to "Au", tj. "luh" v označení Vltavy, "Wilde Au", ani nevnímáme). Narodila se tam v Chlumu 1. prosince 1926 Franzi Reischlovi a jeho ženě Marii, roz. Pimiskernové z tamního stavení čp. 9 (jako většina /asi 70%/ ostatních tam už nestojí, ta "už ne škola" kupodivu dál vévodí, viz blíže i se snímky zaniklých objektů webové stránky Zaniklé obce). Otec Franz Reischl spatřil světlo světa v chlumském čp. 20 (Webergreger) v rodině chalupníka Johanna Reischla, syna Josefa Reischla z téhož stavení a Marie, roz. Meindlové ze zdejšího čp. 13. Chlapcova matka Theresia byla dcerou chalupníka Alberta Jungwirtha z chlumského stavení čp. 7 (Lerei) a Marianny, roz. Jungwirthové z Ovesné (Haberdorf) čp. 8. Bertini rodiče se v Šenavě, dnešní Pěkné, brali 6. července téhož roku 1926, kdy se jim dcera narodila. Matka Maria byla dcerou chalupníka Jordana Pimiskerna (syna Franze Pimiskerna z čp. 3 (Schmidt) a Kathariny, roz. Leyerové z téhož stavení) a jeho ženy Franzisky, roz. Krummové ze Šenavy čp. 5. Berta Markowetzová nejenže organizovala krajanská setkání rodáků, ale vydala též knihu "Humwald : Landschaft, Leben, Leute" o 133 stranách, vyšlou v Bretten roku 1988. Ta aliterace "LLL" v názvu mě dojímá a nemám pro ni českou obdobu. Snad "bohužel bizarně" znějící "NNNN" = "ne navždy německojazyčná nesmrtelná nebeská niva"? Berta Markowetzová zemřela v Bretten 19. dubna 2021.

- - - - -
* Chlum, Volary / † † † Bretten (BW)