CLEMENS STEPHAN MARTI

Stifterova Nezemě

GENEZE
Dobrých dvacet let, jmenovitě všeho všudy vcelku od roku 1847 až do roku 1867 (to bylo rok před smrtí - pozn. překl.) pracoval Adalbert Stifter (je samozřejmě i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) na tom díle. V tom jsou zahrnuty i nejnákladnější rešerše, četba kronik, nápady a myšlenky. Pohnutky Stifterovy vůle napsat historické dílo, něco, co se od jeho dosavadních novel mělo už formou lišit, mohly být četné. Snad se cítil skutečně - a právem - nebrán svými současníky vážně a odkázán tak na tu malou literární formu. Pak by však byl Vítek (v originále všude jen Witiko - pozn. překl.) pro něho jen disciplinovaným vypětím sil.
Já myslím, že mu šlo s Vítkem o něco úplně jiného. V prvé řadě o náležitě rozsáhlý cyklus (v originále "um einen regelrechten Zyklus" - pozn. překl.) o rodu Rožmberků, připomínaném ostatně i v jiných Stifterových novelách.¹ Za druhé mu pak šlo o jeho vlastní ostrov, o jeho vlastní "antisvět", tj. protiklad skutečnosti světa (v originále "um seine Insel, seine Gegenwelt zur Wirklichkeit" - pozn. překl.), o jeho utopii.
To, že mu v jeho době nebylo rozuměno a ani dnešek mu rozumět neumí a nechce, je docela jiná věc, kterou bych nyní rád osvětlil trochu důkladněji. Nejprve ale k samotnému ději.

DĚJ
Když tu děj krátce načrtám, pak s lehce ironickým podtónem, jenž má toliko doložit, že není ani tak důležitý. Stifter by mohl popsat i jiný životní příběh.

Vítek je mladičký (v originále "blutjunger" - pozn. překl.) rytíř 12. století a vrací se koňmo zpátky domů do Horní Plané (v originále "in seine Heimat bei Oberplan" - pozn. překl.), což je Stifterovo rodiště. Potkává Bertu (v originále "er begegnet Bertha" - pozn. překl.) a zamiluje se do ní. Děje se tak následujícím dialogem:

"Ach, jaké máš krásné vlasy!" zvolala dívka.
"A ty máš tvářičky jako růžičky!"
"Jaké máš modré oči!"
"A tvé jsou hnědé a veliké!"
"Jak vlídně hovoříš!"
"Jaká jsi milá a líbezná!"²
(používáme českého překladu Jitky Fučíkové ze s. 22 vydání /na cigaretovém papíře/ v nakladatelství Vyšehrad 1953, edice Živý odkaz světa svazek 32 - pozn. překl.)

Jede dál lesem a polem. Poznává bojovníky. Jede dál polem a lesem. Stává se něčím jako reportérem při volbě nového českého knížete (v originále "bei der Wahl des neuen Herzogs" - pozn. překl.) v Praze. Později se po jistých výčitkách svědomí (v originále "nach Gewissensbissen" - pozn. překl.) připojuje ke knížeti, jede lesem a polem, osvědčuje svou statečnost vůči nepříteli a je odměněn. Jede dál polem a lesem. Přitom přirozeně také stárne. Účastní se bitvy proti nepříteli svého knížete, staví si hrad, žení se s milovanou Bertou a jede dál lesem a polem. Účastní se tažení nyní už krále Vladislava do Milána (v originále "am Zug des nunmehrigen Königs Wladislaw nach Mailand" - pozn. překl.). Navštěvuje mohučský říšský sněm (v originále "Mainzer Reichstag" - pozn. překl.) roku 1184 a může hledět dopředu na z jeho kmene (dalo by se snad říci "šumavského" kmene - pozn. překl.) se rozvíjející rod Rožmberků.

Musím se tu poopravit. Není určitě nevýznamné to, co Stifter víc než dvacet let činil obsahem svého "vyprávění". Vítek je životopisná konstrukce praotce rozsáhlého rodu (v originále "die biographische Konstruktion des Ahnherrn eines längen Geschlechts" - pozn. překl.). Ten motiv se ve Stifterových textech objevuje vždy znovu (Der Hochwald /česky Hvozd - pozn. překl./) a jak se domnívám, ne zcela bezdůvodně.
Trpí svou vlastní bezdětností a chce se považovat za posledního zástupce dlouhé řady generací. Jako konečný bod. Zfalšováním roku svého narození, stejně tak svého křestního jména, chce si pravděpodobně sám stvořit nějaké rodinné zázemí, které takto nikdy nedokázal mít. Vrátím se k tomu ještě, až budu sledovat Vítka jako utopii.

Má jen málo smyslu, obsah knihy takto shrnovat. Člověk musí ten text číst nebo také nemusí - jak to dokonce někteří přátelé považovali za nutné a činili tak i u jiných jeho textů - zpracovávat či krátit.
Urban Roedl (jako Bruno Maria Adler /ps. Urban Roedl/ i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) píše v tomto ohledu o Johanneso Aprentovi: "Dass selbst der dem Dichter am nächsten stehende Freund dessen Absichten verkannte, weist schmerzlich auf Stifters geistige Isolation hin." (tj. "To, že i spisovateli nejblíže stojící přítel jeho záměry nedocenil, svědčí bolestně o Stifterově duchovní izolaci." - pozn. překl.) ³

JAZYK A SLOH
Neboť to, s čím se v tomto díle současníci zvlášť těžce vypořádávali a co dnes jako předtím neskladně ční v literárních dějinách (v originále "sperrig in der Literaturgeschichte steht" - pozn. překl.), je jeho jazyk, sloh.
Albert Einstein jednou řekl: "Zwei Dinge sind unendlich: das Universum und die menschliche Dummheit. Aber beim Universum bin ich mir nicht ganz sicher." (tj. "Dvě věci jsou nekonečné: vesmír a lidská hloupost. U vesmíru jsem si tím však nejsem docela jist." - pozn. překl.)
Hloupost a předsudky převládají vůči slohu Vítka dodnes.

Martin Seige vyjadřuje svou nelibost takto: "Diese in permanenten Wiederholungen reich nuanzierte Aufzählungsstilistik, die das ganze Werk. die großen Massenszenen der Rede- und Feldschlachten ebenso wie das einfache wie das einfache Leben im Walde, den intimen Liebesdialog wie das offizielle Audienz, Witikos Sorge um sein Pferd, wie sein politisches Argumentieren in unerherd, wie sein politisches Argumentieren in unerhörter Gleichartigkeit strukturiert, ist die eigentliche, doch bis heute problematisch gebliebene Leistung des Witiko." (tj. "Tato v permanentních opakováních bohatě nuancovaná výčetní stylistika, která celé dílo, velké masové scény, jazykové i polní bitvy stejně jako prostý život v lese, intimní milostný dialog stejně jako oficiální audienci, Vítkovu starost o koně stejně jako jeho politickou argumentaci v neslýchané homogennosti strukturuje, je tím vlastním, ale dodnes problematičnost si uchovávajícím výkonem, který Witiko představuje." - pozn. překl.)⁴

Problematičnost tedy. Aha. Trochu uznalejší je Joachim Müller: "Diese monumentale etische Geschichtskonzeption wurde in der Klasizität eines homerischen Erzählens ausgesagt, das dennoch nicht archäisch erstarrte." (tj. "Tato monumentální mravní dějinná koncepce byla vyslovena v klasičnosti homérského vyprávění, které přesto archaicky neztuhlo." - pozn. překl.)⁵ Poukaz na Homéra je skutečně užitečný, poněvadž Stifter usiloval o co jen možno kronikářské podání, aniž by postavy vybavil psychologií.
Cítil jsem se při četbě také často upomenut na kronikáře jako např. luzernského Diebolda Schillinga (žil někdy v letech 1460-1520). Způsobem, jakým Stifter jakoby citů prost (v originále "emotionsfrei" - pozn. překl.) popisuje děj, probouzí rovněž porozumění pro zcela jiný pojem o čase, jmenovitě onen, jaký byl ve středověku možná skutečně převládající. Zavádí čtenáře do jiného světa, v němž byly jurisdikce, obchod, náboženství formovány a hodnoceny jinak než dnes. A to se všemi konsekvencemi. Vytváří si svůj vlastní paralelní vesmír.
Toto "vyprávění" (ty uvozovky chtějí podtrhnout skutečnost, že Stifter se chtěl zřejmě velice vědomě vyhnout žánrovému označení "román" a vzoru Jamese Fenimora Coopera) vycházelo tedy málo vstříc porozumění.
V nenávistné lásce se Stifterem spjatý Arno Schmidt lakonicky mínil, že Vítek je kniha "in dem geschildert wird, wie sich drei Menschen auf drei Stühle setzen." (tj. "ve které se líčí, jak si tři lidé sednou na tři židle" - pozn. překl.)⁶ (Seige ostatně tento citát mylně připisuje Hermannu Hessemu.⁷ To nemohla být pravda, i když Schmidt často uvádí citáty bez udání pramene. Hesse hovořil v roce 1922 vnímavě o "dies schöne, ganz einzigartigste Buch" /tj. "této krásné, zcela jedinečné knize" - pozn. překl./⁸ bez jakékoli stopy ironie.)
Schmidt mohl mít v uvedené polemice na mysli místo jako to následující:
"Muž v hnědém oděvu seděl na jedné židli, čeledín Rajmund na druhé. (...) Vítek nepojedl nic a usedl. ⁹
(používáme českého vydání v nakladatelství Vyšehrad 1953 /překlad Jitky Fučíkové/ ze s. 333 /je tam ovšem "...a usedl." namísto "setzte sich auch auf einen Stuhl.", tj. česky "sedl si na jednu židli", jak to stojí ve Stifterově originále/ - pozn. překl.)
Na jiném místě zaznamenal Schmidt naproti tomu zostřeným smyslem, že svým pozdním dílem vydal Stifter "Austrittserklärung aus der menschlichen Gesellschaft" (tj. "prohlášení o tom, že vystupuje z lidské společnosti" - pozn. překl.)¹⁰ To už trefuje hřebík na hlavičku lépe. Stifter nadále nechtěl být chápán.

STIFTEROVA NEZEMĚ
Každý z nás má hluboko v sobě touhu po jiném světě. To je lidské. Kdyby byl svět perfektní, nemuselo by existovat nijaké umění či být nějakého umění vůbec zapotřebí. Touha po jiném světě tvoří základ náboženství, mýtů, pohádek, vyprávění, umění vůbec. Zvířata jiný svět nepotřebují, jim stačí ten přítomný. To je zjištění, nikoli hodnocení.
Skutečností zůstává, že lidé touží a budou vždy toužit po jiných možnostech, než které jim reálný svět (v originále "der Wirklichkeit" - pozn. překl.) nabízí.
Proto chceme vždy znovu naslouchat příběhům, chceme vždy znovu vyrazit k novým břehům, proto každý z nás potřebuje své sny, svůj přívoz na ostrov Utopia.
Některým lidem se dokonce může podařit ony sny zčásti uskutečnit. Walt Disney si vytvořil svou Utopii zvanou "Disneyland", Michael Jackson nazval svou rezidenci jménem "Neverland". Obávám se velice silně, že rezultáty jakéhokoli uskutečnění mají ovšem s původní představou o tom už nic nebo jen velmi málo společného.
"Crux" (tj. "podstata" - pozn. překl.) toho všeho je následující: člověk nesmí uskutečnit své sny, neboť pak už nijaké nadále nejsou, nýbrž stanou se prázdnými, vyřízenými, šedivými, málo odolnými vůči zkáze, pomíjivými a konec konců stejně bezvýznamnými jako skutečnost sama. Je jediná možnost, jak zažehnat své sny tak, aby zůstaly co nejblíž své původní představě, aby setrvaly ve svém vznosném stavu nesplnitelného bytí (v originále "im schwebenden Zustand des Nicht-erfüllt-Seins" - pozn. překl.). Psát.

Slovo utopie pochází z řečtiny a má význam "nikde". Nezemě Petra Pana a jiné snové představy mohou přitom někomu třpytit se řetězy asociací. Jakkoli vzato: utopie nemá nic co činit se skutečností, kromě toho, že ta - ať už v pozitivním či negativním smyslu - neexistuje. Stifter si v knize Der Nachsommer (česky Pozdní léto - pozn. překl.) vybásnil vlastní svět, ve kterém je člověk takový, jaký by měl být. I kruté válečné činy se ve Vítkovi jeví jakso jen na okraji:
"... a za hodinu rozhostilo se (...) takové ticho, jako by nikdy nic nebylo..." ¹¹
(používáme českého vydání v nakladatelství Vyšehrad 1953 /překlad Jitky Fučíkové/ ze s. 288 - pozn. překl.)
O sobě a pro sebe (v originále "an und für sich" - pozn. překl.) musí člověk usilovat o to být dobrý, spravedlivý, umírněný a směřující stále k čemusi vyššímu. Zklamání a příkoří se stávají bolestně jasnými. On však se právě nemůže prostě spokojit se skutečností nebo s ní, což by asi považoval za nesmyslné, zápolit. Vytváří si nějakou skutečnost vlastní. Nový a dobrý svět ze slov, z jazyka. Zvlášť zřetelně to vysvítá z Vítkovy chvalořeči na literaturu, v níž se také praví:
"Slovo jest silnější než prak a umírněnost překonává svět."¹²
(používáme českého vydání v nakladatelství Vyšehrad 1953 /překlad Jitky Fučíkové/ ze s. 647 - pozn. překl.)
V jednom dopise svému nakladateli Heckenastovi zaznívá téměř identické Stifterovo vyznání: "Ich bin ein Mann des Maßes und der Freiheit... /tj. "Jsem muž míry a svobody..." - pozn. překl.)¹³
Jazyk se tak stal jeho Nezemí.

Ať už vědomě či nevědomě vykonal Stifter svým Vítkem ryze jazykový experiment. Vytvořil pro svou utopii nový jazyk. Stal se tím předchůdcem mnohých, kdo jazyk nečekaně a náhle nechtějí chápat jen jako prostředek komunikace, nýbrž spíše jako materiál, který se stává významným nezávisle na popisovaném předmětu. Následovali ho v tom - a jen v tom - smyslu dadaisté, zčásti i surrealisté, nářeční spisovatelé a mnozí jiní. Bylo by velmi poučné chtít táhnout takovou spojovací čáru od Stiftera až k Ernstu Jandlovi (blíže viz Wikipedia - pozn. překl.) a pečlivě na tom dovodit, jak potěšení z jazyka se sama projevuje na odpovídajícícm textu. K tomu tady chybí prostor. A proto to tu ani nejde.
Jde mi tu zejména o to, abych poukázal na tento experimentální charakter Stifterovy tvorby.
Zřejmě to ještě nikdo nezaznamenal, neboť vždy znovu (jak výše doloženo) je odkazováno na "problematický" tvar jeho Vítka. Co tu znamená pojem problematický? Stifter koná jazykový experiment.
To se mu plně a zcela podařilo! Musím být ještě zřetelnější? Je to mistrovské dílo, jaké před ním ani po něm ještě nijaké tak napsáno nebylo. Neznám v každém případě nic srovnatelného, v čem by na téměř tisíci stranách nějaký autor svou vlastní k tomu vynalezenou formu tak přísně, bezchybně a nekompromisně užil pro své dílo.
To fascinuje na tom díle i zkušeného čtenáře. Je třeba se skutečně začíst a umět setrvat v textu, aby člověk vychutnal, co Stifterovi tenkrát mohlo tanout na mysli (v originále "was Stifter vorgeschwebt haben mag" - pozn. překl.).
Jeho opakování, jeho stále stejné obrazy a větné komplexy mi znovu a znovu připomínají "Hare Krišna", mantru hippies, kteří se jejím prostřednictvím chtěli transcendovat do úplně jiného světa. Přímo letem do Nezemě. Inklusive hlubokým nádechem hašiše. Fly away.
Stifter už nadále se skutečností nechtěl mít co do činění. S tímto světem se rozloučil. Už před tělesnou smrtí.

Poznámky:
¹ Viz Stifter, Adalbert: Witiko. In: Werke und Briefe. Historisch-kritische Gesamtausgabe (=HKG). Alfred Doppler a Wolfgang Frühwald (ed.) . Bd 5,4. Stuttgart u.a. 1998, s. 167-176.
² Stifter, Adalbert: Witiko. HKG 5?1. s. 35.
³ Roedl, Urban: Adalbert Stifter mit Selbstzeugnisseb und Bilddokumenten. 13. vyd. Reinbek bei Hamburg: Rowohlt 2003, s. 133n.
⁴ Seige, Martin: Witiko. In: Kindlers Literatur-Lexikon. Bd.23. München: dtv 1974, s. 10259.
⁵ Müller, Joachim: Witiko. In:Lexikon der Weltliteratur. Bd. II: Hauptwerke der Weltliteratur in Charakteristiken und Kurzinterpretationen. 2., rozš. vyd. Stuttgart: Kröner 1980, s.1250.
⁶ Schmidt, Arno v jednom dopise Alfredu Anderschovi z 1. března 1958.
⁷ Viz Seige: Witiko, s. 10259. Dopis Schmidta Anderschovi posloužil jako pramen Seigeho zdejší připomínky. Albrecht Koschorke odkazuje rovněž na Hesseho, viz Koschorka, Albrecht: Bewahren und Überschreiben. Zu Adabert Stifters Roman Witiko. In: Vergessene Texte. Aleida Assmann a Michael C. Frank (ed.). Konstanz: Universitätsverlag 2004. (Texte zur Weltliteratur; 5 ), s. 140.
⁸ Hesse, Hermann: Gesammelte Werke. Bd. 12: Schriften zur Literatur. Frankfurt a.M., Suhrkamp 1970, s, 282.
⁹ Stifter: Witiko. HKG 5,2, s. 157.
¹⁰ Schmidt, Arno: Der sanfte Unmensch. Unverbindliche Betrachtungen eines Überflüssigen. Zürich, Hoffmanns 1990, s. 70.
¹¹ Stifter: Witiko. HKG 5,2, s. 97.
¹² Stifter: Witiko. HKG 5,3, s. 274.
¹³ Stifter: Witiko. Stellenkommentar. HKG 5,5, s. 346.

Jahrbuch Adalbert-Stifter-Institut des Landes Oberösterreich 2011, s. 55-59

Clemens Stephan Marti se narodil v Luzernu roku 1955. Vyučil se knihkupcem a knihovníkem, působil pak jako docent pro "vědu o vědách" a filosofii (Wissenschafts- und Philosophiekunde) na luzernské knihovnické škole. Žil v Luzernu jako spisovatel na volné noze a jako knihovník místního kláštera. Nevím, co by Stifter řekl o Martiho textu k Vítkovi. Jadrné, stručné a prosté podání prozrazuje autora dětských knih. Nevím, co by textu řekl sám Vítek, či spíše Witiko, a nevím ani, co by k němu dodal sám Marti. Zemřel totiž v Luzernu 12. března roku 2018. Nevím, zda byl kdy na Šumavě, vím však, že Šumava je všude. Fly away. Na odletu.

- - - - -
* Luzern (CH) / Horní Planá / Vítkův Kámen / † † † Luzern (CH)