HANS MATSCHE
Život ve Svérazu a okolí 1945-1946
Po skončení války byla naše oblast nejprve obsazena Američany. Pro nás děti (mně samotnému bylo tenkrát 14 let) to byla zajímavá doba, protože vojáci byli většinou velmi přátelští, dostávali jsme od nich často žvýkačky, které jsme předtím vůbec neznali, spoustu bonbonů, sem tam i čokoládu nebo jiné pamlsky. Už tenkrát se šířily zvěsti, že mají být všichni Němci vyhnáni, ale nikdo tomu nechtěl věřit. Podle výnosu tehdejšího prezidenta Beneše museli všichni Němci, pokud opustili dům, nosit na paži bílou pásku, na které bylo na černém podkladě vyšito bílé písmeno "N", pokud byli členy NSDAP, dvě písmena "NN". Ten, kdo vlastnil hudební nástroje, motocykl, rozhlasový přijímač, zbraně a spořitelní knížky, musel všechno odevzdat na obci. Sedláci museli rovněž odevzdat buben z odstředivek na mléko, nutný k získávání smetany, a třeba i křídlo z máselnice, nezbytné k výrobě másla. Nesměl se porážet a prodávat dobytek, také s obilím se nesmělo obchodovat. Jak komisař se škodolibým úsměvem vysvětloval majitelům, teď prý všechno patří československému státu. Našim rodičům (otci bylo 50, matce 45 let), ale i všem ostatním Němcům se v tehdejší Československé republice (ČSR) zhroutil svět, když už bylo jasné, že skutečně dojde k vyhnání z našeho domova. V době od srpna 1945 až do odsunu v rozmezí od května do října 1946 docházelo opakovaně ke svévolným domovním prohlídkám. Většinou to byli lidé, kteří se vydávali za pronásledované nacisty, byli přitom mezi nimi i chlapci ve věku kolem 16 let (často doprovázeni i četníky). Sám jsem byl nucen přihlížet, jak bili a fackovali mou matku (otec pracoval na poli). Našli ve stodole pod slámou schované nové křídlo od máselnice, které otec vyrobil. V neděli po kostele jsme se dozvěděli, jak se tato ýše zmíněná komanda chovala v jiných vsích, všechno prohledávala a tloukla lidi. Napadá mne ještě jedna epizoda. Bylo to někdy na jaře 1946, šel jsem s otcem do Českého Krumlova (v originále "nach Krumau" s jedním "m") obstarat nějaké věci. Najednou přistoupil k mému otci nějaký muž a nadmíru přátelsky ho pozdravil. Mluvil dobře německy, ale v jeho výslovnosti bylo poznat český přízvuk. Pozval nás do hospody na náměstí (bylo to v horním rohu vedle českokrumlovské radnice). Předtím ale řekl, že bychom si měli sundat své bílé pásky s našitým "N" a strčit si je do kapsy. Zaplatil za nás pití a každému párek s křenem. Při rozhovoru říkal mému otci: teď jste na řadě vy a až se všechno spotřebuje, přijdou na řadu čeští sedláci, protože Beneš moc spolupracuje s komunisty. Od otce jsem se cestou domů dozvěděl, že to byl český sedlák z okolí Chabičovic (v originále "aus dem Gebiet um Kabschowitz"), což byla tehdejší jazyková hranice mezi češtinou a němčinou, kterého znal už od první světové války z roku 1918 a se kterým se vždycky potkával při obchodech na dobytčích trzích v Českém Krumlově nebo v Kaplici. Dne 17. října 1946 jsme museli jako předposlední Svéraz (v originále "Tweras") opustit a byli jsme odtud odvezeni do sběrného lágru v Českém Krumlově. Tři dny nato 20. října, byla to neděle, jsme byli naloženi do dobytčího vagonu číslo 39, ve kterém nebyly toalety. O dva dny později jsme jeli přes České Budějovice a Plzeň (v originále "über Budweis und Pilsen") do Furth im Wald v Německu. Většina z nás si tam oddechla, poněvadž už jsme nebyli vystaveni žádné šikaně. Určitě si dokážete představit, že v zemi ztýrané nesmyslnou válkou a rozbombardované často na padrť nebylo ani pro nás všechno zrovna zlaté. Mohli jsme však žít beze strachu z bití a zatýkání. S pílí a vytrvalostí si ti lidé znovu vytvořili pěkný nový domov.
(Ne)zapomenuté příběhy (2012), s. 76-77
P.S. Předchozí text vyšel ve dvojjazyčné publikaci, vydané českokrumlovským gymnáziem, jehož studenti se anonymně ujali českého přetlumočení německých originálů, otištěných tu společně s překlady. Zbylo dohledat autory "(ne)zapomenutých" příběhů.
Hans (Johann) Matsche se narodil dne 19. ledna roku 1931 ve Svérazu čp. 12 (to stavení, řečené "Spanüler", tam už najít nelze) manželům Johannu (*11. prosince 1895 ve Svérazu, †14. dubna 1975 ve městě Steinheim an der Murr /spolková země Bádensko-Württembersko/) a Marii (*4. října 1910, †26. ledna 1986 rovněž ve městě Steinheim an der Murr) Matscheovým (na archu sčítání lidu z roku 1921 je otec ještě svobodným mládencem a Marii s jejím dívčím příjmením a místem narození se nepodařilo dohledat, v nekrologu však jako její přezdívku "po chalupě" čteme "Spanülerin"). Děd z otcovy strany Andreas Matsche (*29. listopadu 1860 v Suši /Tusch/ čp. 3, Suš je dnes pouhou částí obce Bohdalovice, oženil se 24. července 1888 s Marií Tuscherovou ze Slubic /Schlumitz/) zemřel ve Svérazu čp. 12 dne 12. prosince 1925. Kdo by tenkrát jen tušil, co bude za pouhých 20 let! Hans Manche zemřel ve městě Steinheim an der Murr, kde byl předsedou místní skupiny sdružení Deutscher Böhmerwaldbund, dne 10. července roku 2022. Na parte čteme citaci z Bible, označená jako "Salomo 3" (Kazatel 3, 1-8), česky znějící v úplnosti (řekl bych, že škoda je to krátit) takto:
"Vše má svou chvíli, každá věc pod nebem má svůj čas: Je čas rodit se a čas umírat, čas sázet a čas sadbu vytrhat, čas zabíjet a čas uzdravovat, čas bořit a čas budovat, čas plakat a čas se smát, čas rmoutit se a čas tancovat, čas házet kamení a čas kamení sbírat, čas objímat a čas objímání zanechat, čas hledat a čas pozbývat, čas chovat a čas odmítat, čas trhat a čas sešívat, čas mlčet a čas povídat, čas milovat a čas nenávidět, čas boje a čas pokoje."
Platí to i pro Svéraz.
- - - - -
* Svéraz / † † † Steinheim an der Murr (BW)
