logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

JORDAN MATSCHI

Jeden z cílů domovského putování

Naše šumavská domovina nabízí poutníkovi, hledajícímu osvěžení, četná místa s nádhernými výhledy a skrytá horská jezera, plná přírodních divů tou měrou, že by nedokázal ani po týdny trvající pěší výpravě všechny spatřit a stanout při nich v úžasu. Kdopak už nespočinul nad "tajemným okem přírody" (tak nazval Plešné jezero /Plöckensteiner See/ Adalbert Stifter, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), čípak toužebný zrak už nepohlédl z věžovitě se tyčících skalních sedadel bájných králů na Třístoličníku do zeleného horského kraje kolkolem? (v originále "vom aufgetürmten Blocksteinsitz der drei Sagenkönige ins grüne Bergland?" - pozn. překl.) Stejně známy a navštěvovány jako Plechý a Třistoličník (v originále "wie Blöckenstein und Dreisessel" - pozn. překl.) jsou hustě zalesněná Smrčina, Velký Javor a Roklan (v originále "der dichtumwaldete Hochficht, der Riese Arber und der Rachel" - pozn. překl.) Luzný sám ďábel ze všech pokladů světa navršil se svými temnými pomocníky (v originále "den Lusen hat der Teufel selbst aus Allerweltschätzen mit seinen schwarzen Gehilfen emporrgehäuft" - pozn. překl.) - než udýchán spočinul na jeho temeni a "svůj ohon zavěsil daleko přes lesy a slatě dál do české země" (v originále "sein Schwanz hing weit über Wälder und Möser ins Böhmerland hinein", podobně to o Luzném napsal v souboru próz "Faust im Böhmerwald und zwei Legenden" /1930/ Hans Watzlik, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, z něhož tu titulní zařadil později do své knihy "Bayrische Erzählungen" /1944/, viz webová adresa Projekt Gutenberg - pozn. překl.). Kromě těchto vynikajících horských velikánů existuje však ještě množství nižších vrchů, které díky snazšímu svému zdolání a výhledům, které skýtají překvapivě pěknou odměnou, zvou k sobě i turisticky méně zdatného poutníka, který si třeba chce dopřát alespoň jeden kýžený den oddechu. Hütberg (na starší mapě "Hütt B.", dnes Pestřický vrch - pozn. překl.), 842 metrů vysoký prahorninový útvar (v originále "Urgeszeingruppe" - pozn. překl.) v obci Stögenwald (zanikla pod českým místním jménem Pestřice - pozn. překl.), věrný mezník na hornorakouské hranici, kde obrovitý lesní komplex kláštera ve Schläglu (česky se mu říkalo Drkolná - pozn. překl.) hraničí s tím schwarzenberským (v originále "an den des F. Schwarzenberg grenzt" - pozn. překl.), nese jen na severozápadním svahu nevýznamný smíšený lesní porost; jinak ho pokrývají nízké olšové křoviny, prorostlé sytě zeleným ostružiním; tu a tam bukový keř a zakrslá bříza vnutí své kořeny ochablému kameni, jalovec obsypaný modrými bobulemi osaměle bytuje na severním sklonu. Měkké kopce mechu lákají děti porostem lesních jahod a lesklých brusinek - kručinka, arnika a chudobka jako oslepivá hvězdná žluť a běl tvoří koberec pláně, něžná prvosenka, filigránská Boží práce, vnáší sem nejzázračnější purpur! V létě rejdí tu na sporých pastvinách dobře opečovávaná dobytčí stáda, za zimní nouze šílí "divoký lovec" (v originále "der 'wilde Jäger'" - pozn. překl.) plochou kamennou tabulí, za každoročního slunovratu tady vzorně aktivní sdružení mládeže zažíhá vatru; na nekamenitém svahu krytém před větrem se konávají rodácké slavnosti, zkrášlované v blízkém lesním stínu divadelními představeními v přírodě (v originále "Freilichttheater" - pozn. překl.). Z temene vrchu bloudí náš zrak bez překážky kolkolem! Od šedého kamenného hranolu zříceniny Vítkova Hrádku (v originále "Ruine Wittinghausen" - pozn. překl.) - který při nadcházejícím dešti zasvítí vápencovou bělobou - přes Kyselov (v originále "über Sarau /'Saure Au'/", tj. doslova "kyselá niva" - pozn. překl.) k přívětivé světlé skvrně Dolní Vltavice (v originále "zum freundichen Flecken Untermoldau" - pozn. překl.) s mnoha jejími ctiteli zpěvu, muziky a lovu. Přes chmurně temnou plochu rašelinné těžby s plně využitými soukromými borkovišti (v originále "von der dunkeldüsteren Torfau mit vollgenützten Stichen" - pozn. překl.), posetou jinak suchopýrem a mechorosty, přes knížecím rodem schwarzenberským založené osady Horní a Dolní Borková (v originále "die fürstliche Gründungen Fleißheim und Mayerbach /'Schachl' und 'Urbachl'/, zanikly obě pod svými českými jmény - pozn. překl.) až ke grafitovým dolům při Černé v Pošumaví! (v originále "zum gewerbartigen Grafitbauorte Schwarzbach!" - pozn. překl.) Od rodného koutu Stifterova s pověstmi opředeným Dobrovodským vrchem nad Horní Planou s jejím bohatým šumavským muzeem (v originále "dem vom sagenumwobenen Gutwasserberge überragten Oberplan mit seinem reichhaltigen Böhmerwaldmuseum" - pozn. překl.), s jejími kvetoucími školními institucemi a pilnými obyvateli až k čerstvě rozkvětajícímu nyní letovisku Glöckelberg! (v originále "zur aufblühenden Sommerfrische Glöckelberg!" rozuměj dnes zaniklou Zadní Zvonkovou, z níž zbyl jen kostel a přilehlý domek kostelníkův - pozn. překl.) To hudebně zvučně znějící místní jméno (v němčině i v češtině! - pozn. překl.) pochází od zakladatele osady (prý roku 1670 - pozn. překl.), Johanna Christiana zu Eggenberg (žil v letech 1641-1710, jím vymřel "po meči" eggenberský rod - pozn. překl.), který se po vlídném dotazu k místní krasavici s plnou nůší trávy na zádech, cože to nese, dověděl, že přece: "Glöckerl vom Berge!" (tj. "Zvonky z kopce!" - pozn. překl.)
Celkově vzato nádherný výhled, který nelze popsat, který je třeba spatřit na vlastní oči a nutno i niterně prožít. K úpatí vrchu se dá dojet autem či vozem po okresní silnici z Dolní Vltavice do Glöckelbergu (vystoupit v Pestřici u Domandlů čp. 2 /"Luckawirt"/) nebo přes osadu Račín (v originále "Ratschin", říkalo se jí rovněž "Nový Stögenwald" - pozn. překl.), která svými bíle omítnutými domovními frontami (v originále "mit seinen blankgeweißten Häuserfronten" - pozn. překl.), rozložitou školní budovou (autor textu byl ředitelem tamní školy od roku 1926 - pozn. překl.) a pěknými zahradami vyhlíží velice přívětivě. Proto bych chtěl poutníka vybídnout, aby Hütberg nenechal stranou své letní túry, poněvadž nepatrné úsilí spojené s odbočením k vrchu se bohatě vyplatí rozhledem po tomto kousku země, svědčícím o německé píli, pracovitém selství a družném národoveckém úsilí!


Waldheimat, 1930, s. 145

Pan Rudolf Herbst mi to jméno doporučil, poněvadž jeho nositel byl výraznou učitelskou osobností rodem z okolí dnes zcela zaniklého Ondřejova. Jak naivní jsem byl, když jsem se už podle německého místního jména Andreasberg domníval, že se octne v prvních řadách obnovy šumavských končin vynětím z vojenského újezdu už pro svou markantní polohu na dříve zcela zapovězeném obzoru. Obzor zapovězeným zůstal. Jordan Matschi se narodil 4. listopadu roku 1891 ve stejně jako Ondřejov zcela dnes zaniklé Nové Vísce (Neudörfl) čp. 7 jako syn zdejšího chalupníka a ševce Mathiase Matschiho (jeho otec a jmenovec byl chalupníkem rovněž dnes zcela zaniklé Květné /Blumenau/ čp. 19, matka Katharina, roz. Gruberová pocházela také z Květné čp. 18) a jeho ženy Eleonory, dcery chalupníka z Nové Vísky čp. 6 Adalberta Andraschko a Theresie, roz. Tanzerové z Křišťanova (Christianberg) čp. 17. Vdova po Eleonořině otci byla i kmotrou dítěte. V Ondřejově chlapce učil Hans Watzlik (Matschi ve svém textu cituje jeho tehdy čerstvě vydanou prózu "Faust im Böhmerwald und zwei Legenden" /1930/) a doporučil rodičům, aby se jejich syn stal učitelem. V září 1919 nastoupil poté, co se 27. března téhož roku ve Věžovaté Pláni (Turmpfandles) oženil (oddával je "per delegationem farář Karel Smetana, †14. října 1955 ve Vřeskovicích na sever od Švihova, kde působil od roku 1924) s Brigittou Barbarou Werkmeisterovou (*11. října 1890 v jihotyrolské obci Kastelruth /italsky Castelrotto/, soudní okres Bolzano /německy Bozen/), z Věžovaté Pláně na německou obecnou školu v Uhlíkově (Uhligstal), kde setrval do roku 1926. Poté se stal ředitelem německé obecné školy v Račíně (Radschin), soudní okres Horní Planá (Oberplan). V Horní Plané působil tehdy už jako odborný učitel na tamní měšťanské škole po složení příslušných zkoušek způsobilosti (snad rovněž na Watzlikův podnět) a v letech 1929-1938 byl pak odborným učitelem na měšťanské škole ve Chvalšinách (Kalsching). Odtud odešel do severočeské, tehdy ovšem po pomnichovském záboru "říšské" Krásné Lípy (Schönlinde). Zemřel po vyhnání ve věku nedožitých 65 let na srdeční selhání dne 13. září 1956 v městě Bitterfeld (dnes Bitterfeld-Wolfen ve spolkové zemi Sasko-Anhaltsko), tehdy na území od roku 1945 sovětské zóny Německa. I tam prý působil jako učitel. Z Pestřického vrchu to ovšem na dohled rozhodně není.

- - - - -
* Nová Víska, Ondřejov / Ondřejov / Věžovatá Pláně / Chvalšiny / Pestřice / † † † Bitterfeld (SAA)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dva snímky od Seidelů s datem 6. července 1913Dva snímky od Seidelů s datem 6. července 1913
V roce 1923 se žáky uhlíkovské školy
Záznam o jeho narození v ondřejovské křestní matrice
Rodná Nová Víska dnes (2021)

zobrazit všechny přílohy



Dostupné zdroje v JVK:

TOPlist