HERMA MAULOVÁ
Můj rodný dům na hornoplánském rynku čp. 14, řečený "bon Föiwa"
Skutečnost, že "in da Plou", jak jsme my Hornoplánští (v originále "Oberplaner" - pozn. překl.) říkali svému rodišti, panoval odedávna čilý řemeslný ruch, se dá vyčíst z usedlostních či sousedských označení, které nesly měšťanské domy (v originále "aus den Hausnamen" - pozn. překl.) na rynku a v blízkých postranních ulicích. Tak se domům říkalo "bon Kloa-Bejckl", "bon Weißschmied", "bon Soafn-Siada", "bon Weißgarba", "bon Huatara", "bon Grea-Wejwa", "bon Lai-Wejwa", "bon Krouma-Stejffl", "bon Tischla-Seppei" (tj. "u malého pekaře", "u bílého kováře", "u mydláře", "u jircháře", "u kloboučníka" /viz slova rakouské lidové písně "Da Huat is von Huatara, d Fedan von Hahn", tj. "klobouk je od kloboučníka, peří od kohouta"/, "u zeleného tkalce", "u pláteníka", "u kramáře Štefana", "u truhláře Josefa" - pozn. překl.) a tak dále. Můj rodný dům na hornoplánském náměstí měl také jedno takové jméno, totiž "bon Föiwa" (tj. "u barvíře" - pozn. překl.).
Podle starých záznamů byl ten dům kdysi dávno klášterem. Vnější zdi v zadní části domu vykazují pozoruhodnou tloušťku. Děti se jednou pokoušely vydloubat hrabištěm ve stěně otvor, aby zjistily, jak silná je, navenek domu však násadou hrábí nepronikly.
Na jedné sklepní klenbě byly při renovaci objeveny fresky podobné těm v hornoplánském kostele nad zpovědnicemi. Všechny prostory zadní části domu měly románské klenby až nahoru do podstřeší. Na zadních domovních dveřích byl v kamenné zárubni vyryt letopočet 1382, značící snad rok počátku stavby.
Můj pradědeček Hermann Faschingbauer (pocházel z dnes zaniklých Otic /Ottetstift/ - pozn. překl.) - pozn. překl.) byl hornoplánským měšťanem a zvěrolékařem. Oženil se (v roce 1841, kdy i koupil hornoplánský dům čp. 25 - pozn. překl.) s tkalcovskou dcerou Franziskou Gabrielovou (on zemřel roku 1893 v 76 letech, ona už v roce 1884 v 74 letech). Můj děd Johann Faschingbauer byl měšťanem, hospodským a barvířem. To jeho barvířské řemeslo dalo našemu domu jméno. Za ženu si vzal (stalo se tak dne 9. července 1874 - pozn. překl.) dceru hornoplánského obchodníka Franze Gabriela (byl majitelem domu čp. 53 a prvním hornoplánským starostou podle nového zákona o obcích z roku 1850 - pozn. překl.) Marii Elisabeth.
Dědeček barvil hlavně lněné plátno, a to indigem, barvivem dováženým loděmi z Dálného Východu do Benátek. Odtud bylo přepravováno "per Achse" povozy o dvou párech koní. Taková cesta přes Alpy trvala minimálně tři týdny.
V zadní části domu vedlo úzké schodiště nahoru do tiskařské komory. Tam byl len potiskován hmotou odpuzující barvu (tisk se prováděl ručně přitlačením formy namočené do tzv. tiskařského popu - pozn. překl.). Používané přitom tiskařské vzory s květinovými lemovkami a plošnými květinovými motivy předal můj otec muzeu. V tak řečeném "šíru" (v originále "in der 'Schier'" - pozn. překl.), kde se prohrabávaly a vytíraly tři velké měděné kotle (v originále "drei großen Kupferkessel geschürt wurden" - pozn. překl.), se do nich ponořené plátno barvilo na modro. Potištěná místa barvu ovšem nepřijímala.
Obarvené plátno, obecně známý modrotisk, se nyní odnášelo na půdu. Tam byly přes široké trámy položeny dva metry široké žebříky. Na nich se rozvěšovaly pásy zbarveného plátna, aby uschly.
Naproti "šíru" byl velký volný prostor. V něm stál obrovitý mandl, provozovaný za pomoci koňského žentouru. Na něm se zbarvené a usušené plátno žehlilo, svinovalo do velkých balíků a bylo pak předáváno do prodeje. Vedle potištěného plátna tu bylo i to jednoduše zbarvené modré plátno na pracovní zástěry, které bylo zváno "Blahl"-Leinen.
Můj otec Franz Faschingbauer už neměl s barvířstvím nic co do činění. Byl povoláním řezník. Tiskařská komora byla pronajata obyvatelům domu, kteří "šír" degradovali na odpadové jámy a tam, kde kdysi stával žentour a velký mandl, měli jsme později naši ledárnu (v originále "Eiskeller" - pozn. překl.) tři velké měděné kotle. Také pro dva obrovské zazděné kamenné kádě na kyselé zelí se tu našlo místo. Dobře si na to ještě dokážu vzpomenout.
To všechno vím z vyprávění svého otce, který se narodil 12. května roku 1875 a zemřel žalem nad ztrátou domova dne 10. března 1947 v cizích Frankách.
Tak jako dům "U barvíře" (v originále "Färberhaus" - pozn. překl.) měl snad každý hornoplánský dům svou historii. Horní Planá měla ve středověku šestero cechů, z nichž tkalcovský byl tím nejvlivnějším.
Na velkém hornoplánském rynku byl sotva nějaký dům, který by neměl svůj výklad (dříve se česky říkalo i "výkladec" - pozn. překl.) nebo v němž by nějaký řemeslník a živnostník nešel za svou prací. Byli tu tři řezníci, čtyři pekaři, dva cukráři, pět potravinářských obchodů, jedna lékárna a jedna drogerie, kloboučník, hodinář, sklenář a elektroprodejny. Provazníci, tkalci, kováři, truhláři a koláři už musili uhnout do postranních ulic. Také všech deset hostinců se na náměstí nevešlo. Lékaři, zubaři a zvěrolékaři, notáři a advokáti měli své praxe a kanceláře mimo ¨vlastní centrum. Tam byly i školy, lesní úřad a velkopodniky jako třeba mlékárna či pazderna.
Mnoho krásných měšťanských domů na hornoplánském náměstí bylo v posledních čtyřiceti letech (publikováno v roce 1997 - pozn. překl.) strženo a nahrazeno nehezkými novostavbami. "Barvířský dům" byl jedním z prvých, jež padly novým časům za oběť. Šest století německé historie místa je u konce.
P.S. Vedle Traudl Woldrichové, i samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže, která pojala předchozí text (na počátku sice nadepsaný jménem "Herma Maul", na konci však v závorce doprovozený iniciálami /T.W./) do svého vzpomínkového sborníku "Wie's daheim war" (1997) přetiskl vzpomínku Hermy Maulové, roz. Faschingbauerové, i Rupert Essl ve své monografii Horní Plané, vydané už čtyři roky předtím (1993) pod titulem "Oberplan - Der Geburtsort Adalbert Stifters", a to v oddíle mapujícím historii jednotlivých hornoplánských domů (tam je kupodivu uveden i počet měděných kotlů v tak řečeném "šíru").
Z Horní Plané přes Mříč u Křemže a Zvonkovou do Norimberka
Když si jen pomyslím, jak bylo doma krásně!
Jako malá jsem měla poníka. Musela jsem se ale o něho také sama starat. Ve škole pak vedle mě nechtěl nikdo sedět, poněvadž jsem pořád páchla maštalí. Potom ho můj otec prodal a já se proto na něj dlouho zlobila.
Když jsem vyrostla, měli jsme dva koně Maxe a Moritze (jistě podle klukovských "hrdinů" slavné podle nich pojmenované veršované skladby kreslíře Wilhelma Busche z roku 1865, v geniálním českém překladu Otakara Fischera, pořízeného jím v roce 1933 pro jeho děti a nazvaného Vít a Véna /knižně ten překlad vyšel v SNDK až roku 1959/ - pozn. překl.). Ráda jsem je kočírovala. Měli jsme taky hodně povozů pro vyjížďky: jeden elegantní kočár a jeden "Steirerwagerl", v létě jsme pak konali vždycky výlety na venek na ozdobeném žebřiňáku. V zimě se často zapřáhlo do sání. Jednou jsme na nich vzali zatáčku moc prudce a už jsme byli všichni v závěji.
Tatínek mě každý den probouzel už brzy ráno o půl páté. To jsem vstala a šla nakrmit a podojit deset krav. Pak přišli na řadu volci. Mívali jsme vždycky k dobytku jednoho pacholka a jednu děvečku. Za války to byli polští a ukrajinští zajatci.
Měli jsme snad na každé světové straně kolem Horní Plané nějakou louku nebo nějaké pole, dohromady asi pětadvacet hektarů. Měli jsme také lesy, jedno borkoviště a jednu pískovnu. Ta pískovna byla pravý zlatý důl.
Měla jsem selskou práci ráda. Bývalo nám doma opravdu pěkně.
Po tři sta let byli moji předkové v Horní Plané sedláky a měšťany, aktivně se podílejícími na veřejném životě. Moji prapředci působili jako barvíři, zvěrolékaři, řezníci a vždycky přitom vedli i rolnická hospodářství. Můj otec byl činný v mnoha spolcích. O Božím Těle jsme směli vystavit jeden oltář a naši se vždycky snažili mít ten nejkrásnější ze všech vůbec.
A potom bylo najednou všechno jinak
Bylo to dne 23. října roku 1945. U nás bydlily ještě tři další rodiny a dvě samotné paní. Toho 23. října vešli náhle do naší obytné světnice tři muži. Dva z nich měli na sobě uniformu a šermovali kolem sebe zbraněmi. Jeden byl nějaký slovenský Rom. Křičel na mého jednasedmdesátiletého otce, že je tu teď pánem on, oslovoval ho "Du Dreck!" (tj. spisovně řečeno "Ty lejno!" - pozn. překl.) a ujistil ho, že během půlhodiny musíme zmizet. To bylo kolem půl druhé.
"So", řekl můj otec zlomeně, "da müssen wir halt gehen." (tj. "Tak, to budeme inu muset jít." - pozn. překl.) Měli jsme už stejně sbaleno předem, poněvadž jsme přece nebyli prví, kdo musili takhle opustit svůj dům. Týden předtím to postihlo paní Woldrichovou s jejími dětmi, které v našem domě také nalezly přístřeší, a mnoho jiných žen úředníků, jejichž muži tu nebyli (poněvadž musili odejít do války - pozn. překl.).
Zatímco jsme dokončovali balení, přišli vojáci a nutili mě, abych šla s nimi. Ptala jsem se, kam bych měla jít, když tu mám starého otce, chůze neschopnou matku a chlapce, kteří si sami přece se zavazadly neporadí. Ten chlapec se jmenoval Werner, byl z Berlína a my ho měli u nás na zotavenou. Domů se vrátit nechtěl, poněvadž jeho maminka ještě se sedmi dalšími dětmi byla postižena bombardováním města. Jemu samotnému bylo teď v roce 1945 dvanáct let.
Hned jak přišli Češi, pověřila jsem Wernera, aby dojel na kole do Zvonkové (v originále "nach Glöckelberg" - pozn. překl.) za rodinou Karyových a poprosil Thomase Karyho, který jezdil s mlékařským autem a byl se mnou téměř zasnoubený, jestli by nemohl přijet a odvézt nás. Nejraději bych se tam rozjela sama!
Moje námitky nepomohly, ti muži mě donutili odejít s nimi. Kromě malého kufříku jsem si směla vzít jen svou peřinu, pak mě dovlekli k jednomu nákladnímu autu a já musila nastoupit. Tu přišel nějaký jiný Čech, vyrval mi peřinu z rukou a zařval: "Ty německá svině, nepotřebuješ nijakou peřinu!" Vytáhl přitom z holinky jezdecký bičík a hrozivě jím mával ve vzduchu.
Na autě bylo už množství mladých lidí z Horní Plané. Rozjelo se s námi, ani jsem se nemohla rozloučit s rodiči. Teprve po týdnu jsem dostala dopis, že jsou ve Zvonkové, mají místnost s kachlovými kamny a malou komůrku, díky Thomasově znalosti češtiny si mohli dokonce vzít s sebou i peřiny, pohovku a šicí stroj.
Vyjeli jsme asi v půl čtvrté. Cesta mířila do vnitrozemí a trvala asi hodinu jízdy. Vyložili nás v malé vsi Mříč blízko Křemže (v originále "Mric bei Krems" - pozn. překl.) Stáli jsme tam a připadali si jako nějaký dobytek na prodej. Přicházeli čeští sedláci a vyhledávali mezi námi ty, které by podle svého mínění mohli upotřebit na práci. Mne si vybral nějaký asi čtyřicetiletý sedlák. Jeho přízemní stavení bylo pro zdejší vsi typické.
Ten Čech měl českou děvečku jménem Růža a jednoho německého vojenského zajatce z Vídně. Ten se jmenoval Lorenz a byl úplně vyhladovělý, takže neměl nijakou sílu. Když jsem se objevila, vykřikla Růža: "Ježišmarjá! Nemáme postele ani deky!" Tolik česky jsem rozuměla a pomyslela jsem si: "Na, sauber! Was wird da werden! Wo werde ich da schlafen?" (tj. "No pěkně! Co tu asi jen se mnou bude! Kde tu asi budu spát?" - pozn. překl.) Zeptala jsem se sedláka (ten uměl německy, ale zásadně tu řeč nepoužíval): "Und wo werde ich dann schlafen?" (tj. "A kde tu tedy budu spát?" - pozn. překl.) Řekl: "No venku v chlívě!" Měla jsem strach, poněvadž všude byli Rusové. Zeptala jsem se Lorenze, kde spí on. Ukázal na jednu kolnu.
Ve chlévě stáli dva koně, čtyři krávy a něco menšího dobytka. V rohu bylo ohrazené stání a v něm hromada slámy. Uložila jsem se tam oblečená a proplakala jsem celou noc. Přes jeden týden jsem spala takhle ve chlévě.
Mezitím jsem si všimla, že sedlák umí německy. Poněvadž mi rovnou tykal, držela jsem se toho i já. Po nějakém týdnu jsem mu řekla: "Ich merke, du kannst deutsch. Von nun an redeten wir deutsch miteinander. Jetzt fährst du fort und stiehlst mir irgendwo ein Bett!" (tj. "Všimla jsem si, že umíš německy. Od nynějška spolu budeme mluvit německy. Teď vezmi vůz a ukradni pro mě nějakou postel!" - pozn. překl.) Zaprotestoval: "Ich nix stehlen! Konfiszieren!" (tj. "Já nic nekrást! Konfiskovat!" - pozn. překl.) Já vztekle opáčila: "Das ist alles eins! Das ist auch stehlen!" (tj. "To vyjde nastejno! Zlodějství je to obojí!" - pozn. překl.) Nejdřív dělal trochu nechápavého, pak ale opravdu odjel a vrátil se s postelí. Už jsem delší dobu pozorovala, že se ze svých výletů vracívá pokaždé s nějakou novou kořistí. Třeba s valníkem vybaveným pneumatikami, na kterém ještě visela tabulka se jménem německého sedláka, jeho bývalého vlastníka, nebo s nějakým pěkným koněm.
Teď jsem tedy měla alespoň kostru postele, slamník jsem si do ní nacpala sama. Ještě pořád mi ale scházela nějaká deka. Mezitím jsem se od Růži dověděla, že jeden náš příbuzný ("Schlosserfranzl") dělá u českého sedláka v nedalekém Chlumu. Následující neděle jsme se tam s Růžou vydaly. Musela jsem nosit bílou pásku s písmeny "NP" (tj. "Němec na práce"). České děti je ovšem vysvětlovala po svém a volaly na nás vždycky "německý prase". Růžin doprovod mi poskytoval přece jen jakousi ochranu. Navštívila jsem tedy své příbuzné ti mi skutečně darovali povlečenou peřinu a k ní jeden polštář. "Ein Leintuch brauche ich auch, ich habe gar nichts," (tj. "Nějaké prostěradlo bych taky potřebovala, nemám vůbec nic." - pozn. překl.) řekla jsem. A tak mi dali i prostěradlo. Kam ale s postelí? Vedle kuchyně byla temná komůrka, kam jsem si ji sice mohla postavit, jenomže tam bylo i plno švábů a podobné havěti, která mi mnohdy i přeběhla přes obličej.
Docela malé okýnko, skoro osleplé špínou, mířilo odtud k peci na chleba. Vedle v komoře spala ale Růža a ta neměla o mnoho víc nežli já. Přibila jsem na zeď několik hřebíků a pověsila na ně těch pár kousků ošacení, které jsem ještě měla. To byl všechen můj majetek. Nemohla jsem si ani vyprat prádlo, poněvadž tu nebyla čistá voda. Venku na dvoře byl vodní zdroj, kde jsme si mohli Lorenz a já umýt aspoň tvář. To byla celá naše ranní toaleta. A pak po práci (v originále "Aus - Feierabend" - pozn. překl.). Abych si mohla vyprat prádlo, ohřála jsem si na kamnech trochu vody, natáhla šňůru a rozvěsila je na ní. Řekla jsem Lorenzovi: "Pass auf, wenn du Schweine raus lässt, dass sie mir nicht an die Wäsche gehen. Ich habe nur einmal zum Wechseln!" (tj. "Dej pozor, když pouštíš prasata, ať mi na to prádlo nejdou. Mám k výměně jen jedno." - pozn. překl.) Lorenz nosil ještě pořád stejnokroj wehrmachtu. Nikdy jsem neviděla, že by si něco pral, takže "zaváněl" zdaleka.
Sedlák na mě nebyl nijak hrubý. Neříkal mi také "německá svině", jako to činili mnozí jiní. S jídlem se nás ale něco natrápil, Lorenze i mě. Jeho sestra, paní Gottliebová, přicházela každých čtrnáct dnů, upekla chleba a nadělala tak asi třicet bramborových knedlíků. Takže jsme měli denně bramborové knedlíky a rozvařené borůvky. Knedlíky jsme si brali z velkého hrnce a ohřívali si je. Mnohdy už se jich chytla plíseň, takže jsem je před ohříváním musela řádně omýt. Sedlák a Růža jedli před námi, mívali maso a zelí. V neděli jsme i Lorenz a já dostali k našim knedlíkům malý kus masa a trochu zelí. V neděli jsme dostávali navíc také ještě dvě housky. Chleba zavíral sedlák přes týden ve skříni. Ani Růža nedostávala víc chleba než ten jeden krajíc, který nám každé ráno uřízl. Lorenz byl tak zesláblý, že sotva unesl košík s krmením pro koně. Musila jsem mu při tom vždycky pomáhat. Sedlák měl také psa, který měl pověst nebezpečného zvířete. Já jsem ale na něho mluvila a mohla jsem ho dokonce i pohladit, aniž mi něco udělal. Měla jsem ho vždycky po ruce, poněvadž jsem se bála Rusů, kteří obcházeli všude kolem. Psovi se říkalo Rigo a byl ho pořádný kousek.
Jednou přinesl sedlák ze svých konfiskačních výprav šaty, které mu byly příliš velké. Ptal se mě, jestli bych mu je mohla předělat. Řekla jsem mu, že ano, ale že k tomu potřebuji šicí stroj. "Hab ich nicht," (tj. "To nemám." - pozn. překl.) on nato. "Weißt du was, da fährst du fort und klaust eine." (tj. "Víš co, tak si vyjedeš a nějaký prostě šlohneš." - pozn. překl.) Samozřejmě se hned ohradil proti takovému nařčení. "Nicht stehlen - konfiszieren!" (tj. "Ne ukrást - zkonfiskovat!" - pozn. překl.) A já: "Alles eins! (tj. "To je přece jedno!" - pozn. překl.)
Jednoho dne se mne zeptal, odkudže vlastně jsem. Večer pak přišel a povídá: "Weißt du, wo ich heute war?" (tj. "Víš, kde jsem dneska byl?" - pozn. překl.) Nijak mě to nezajímalo. On ale pokračoval: "Ich war in Horní Planá." "So, in Oberplan warst du?" (tj. "Byl jsem v Horní Plané." "Tak tys byl v Horní Plané?" - pozn. překl.) opáčila jsem. "Ja, in Horní Planá. Ich schauen deine Haus. Schöne große Haus. Weißt du was? Wenn du mich heiraten, können wir nach Oberplan." (tj. "Jo, v Horní Planý. Já koukat tvůj dům. Krásná velká dům. Víš ty co? Když se za mě vdáš, můžem jít do Horní Planý." - pozn. překl.) Já měla odpověď pohotově: "Und wenn du mit dem Arsch in Gold sitzen würdest, würde ich dich nicht nehmen!" (tj. "I kdyby ses měl zadkem topit ve zlatě, nevzala bych si tě!" - pozn. překl.) Byla jsem celá vzteklá. "Ich dir nichts nehmen!" (tj. "Já ti nic nevzít!" - pozn. překl.) hlesl. "Du nicht, aber deine Leute! Ihr habt mir alles genommen. Meine Ehre lass ich mir nicht auch noch nehmen!" (tj. "Ty ne, ale vaši lidé! Vzali jste mi všechno. Svou čest si vzít ale jen tak nedám!" - pozn. překl.) Bylo mu asi už přes čtyřicet, mně dvaadvacet. Choval se ale ke mně i po tomhle rozhovoru relativně dobře, o svatbě už ovšem nepadlo ani slovo.
O Vánocích jsem směla "domů". Měla jsem pořád ještě to povolení, že si můžu vzít k zavazadlům jednu peřinu. Tak jsem se rozjela se svou sestřenicí k mým rodičům. Měly jsme obě povolení, opravňující nás k jízdě vlakem. V Kájově (v originále "in Gojau" - pozn. překl.) nás ale lidé od dráhy z vlaku vyhodili kvůli našim bílým páskám na rukávě, aniž by na nějaký papír brali ohled. Naštěstí se nás na nádraží ujal jeden starší pán, také český železniční zřízenec, který se postaral o to, abychom mohly jet dál příštím nákladním vlakem. Jinak bychom musily asi tak 20 kilometrů do Zvonkové pěšky. Byl to otevřený nákladní vlak. Hrozně jsme na něm v té zimě mrzly. Když jsme asi v devět hodin večer dorazily na hornoplánské nádraží v Bližší Lhotě (v originále "am Oberplaner Bahnhof in Vorderstift", což odpovídá skutečnosti před napuštěním lipenské přehradní nádrže - pozn. překl.), bylo před námi tak jako tak ještě 6 kilometrů pěší túry do Zvonkové. Němcům bylo přitom zapovězeno pohybovat se za tmy po cestách. Moje sestřenice přespala jednu noc u mých rodičů, načež ji následujícího rána někdo "načerno" převedl přes hranici do Rakouska.
Po Vánocích jsem jela zase zpátky do Mříče. Matka Karyová musila vařit pro množství českých celních a pohraničních zřízenců (Karyovi měli pěkný velký hostinec, který byl dosud v jejich vlastnictví - Češi si asi cenili jejich dobré kuchyně) a pokoušela se je přitom i nadále přesvědčit, že mě moji staří rodiče ve Zvonkové naléhavě potřebují. Tu si mne jedna majitelka knihkupectví v Českých Budějovicích (v originále "eine Budweiser Buchhändlerin" - pozn. překl.), která se ve Zvonkové dostala, že měla takříkajíc dlouhé prsty (v originále "unter den Nagel gerissen hatte" - pozn. překl.), k selskému statku s kravami, jimž ovšem nerozuměla ani za mák, vyžádala za děvečku. Tak jsem se do Zvonkové za rodiči dostala i já. Jednou, když jsem šla na krmení, dostala jsem se do sporu s místním rolníkem, poněvadž mě paní Škrabalová (v originále "Frau Skrabal" - pozn. překl.) poslala žnout trávu na jeho louku. Myslila si zřejmě, že všechno kolem stavení patří jí. Potom ale prodala krávy a já se octla bez práce. Tu řekla paní Karyová: "Weißt du was, du hilfst mir im Gasthaus. Du kannst ein bisschen Tschechisch. Ich werde das schon deichseln." (tj. "Víš co? Pomůžeš mi v hospodě. Trochu česky umíš a já už to nějak zaonačím." - pozn. překl.)
Tak jsem teď pracovala u Karyových, sice zase beze mzdy stejně jako v Mříči, jídlo ale bylo lepší a mohla jsem z něho občas něco donést i mým rodičům. Tatínek to ohodnotil slovy: "Nun brauchen wir wenigstens keine Spatzensuppe mehr essen." (tj. "Teď už alespoň nemusíme pořád jíst tu vrabčí polívku." - pozn. překl.) Bylo tomu skutečně tak, že jedna velice rezolutní paní učitelová, která vyloudila na českém listonoši vrabce jím střelené, je nato oškubala, vykuchala a naše maminka z nich navařila polévku pro celé osazenstvo domu.
Tak minulo ve Zvonkové léto. Za pěkných dnů tatínek sedával na lavičce před stavením, díval se k Horní Plané a po tvářích mu tekly slzy. Už nikdy se tam nevypravil. Když se jednou utrhl pes, přinesl ho Werner zase zpátky. Jednoho dne ho však už nenašel.
Dne 30. září 1945 nás odvezli do lágru v Českém Krumlově (v originále "in das Lager nach Krummau" - pozn. překl.). Jen se to tam hemžilo štěnicemi a blechami. Bylo nás tam spousta lidí z Horní Plané, vlastně už ten poslední zbytek. 2. října nás už v Krumlově nakládali. Byli jsme ještě jednou prohledáni a hodně nám toho ještě vzali, kupodivu ne naše malá železná kamínka, kterým jsme odšroubovali nohy a tak rozložené opatrovali jako nějaký poklad. Tatínek však ještě "přišel" o kalhoty ze svého nejlepšího obleku (v originále ",verlor' da noch die Hose von seinem besten Anzug - pozn. překl."). Prostě je potřeboval nějaký Čech a nedalo se s tím nic dělat. Ta kamínka jsme pořídili pro naše linecké uprchlíky. Ve Zvonkové už na nich vařila maminka, později pak i na našem prvním místě pobytu v Německu a když jsem se vdala, konala nám dál dobré služby.
Brzy jsme dojeli do Furth im Wald. Nebyli tam na nás připraveni. Stáli jsme celý den na nádraží a nedostali jsme nic k jídlu. Ve vagonech byly i malé děti. Vystoupila jsem a pokoušela se získat pro ně mléko. Dospělí si museli vystačit s potravinami z vlastních zásob.
Ještě jeden celý den jsme byli vyzýváni k nastoupení do vagonů a cesta pak pokračovala. Dorazili jsme do Schwabachu. Pamatuji se, že táborové baráky tam stály v místě zvaném "Auf dem Vogelherd" (tj. "Na Čihadle" - pozn. překl.). Všichni, kdo byli spolu ve vagonu, zůstali i v baráku pohromadě. Spalo se na palandách. Rodiče leželi dole, Werner a já nahoře. Nejprve jsme byli důkladně "odvšiveni". Asi to bylo potřebí zejména po krumlovském lágru. Náš transport se teď rozdělil. Polovina z něj mířila do Weißenburgu na pevnost Wülzburg (za války tam byl nacistický koncentrační tábor, ve kterém mj. zemřel v roce 1942 na tuberkulózu skladatel Erwin Schulhoff - pozn. překl.) Tady to bylo se zaopatřením o něco lepší, jak se o tom dalo později slyšet.
My setrvali po šest týdnů v lágru ve Schwabachu. Ráno se podávala černá káva a v poledne zeleninová polévka s kroupami, trochu masa a kus chleba, večer byla polévka řidší. Po čase vyšlo najevo, že správce tábora s masem a jinými potravinami šmelil. Pořídil si za to velice pěkný dům, vězení však neušel.
My mladí lidé jsme si často vyšli na špacír. Ve Schwabachu se hodně pěstoval tabák. "Štípla" (v originále "da stibitzte ich" - pozn. překl.) jsem občas pár listů pro mého otce. Odkoukala jsem od Čechů umění "konfiskace" docela obstojně. Tatínek listy natenko nařezal a opatroval je v plechové krabici blízko kamen. Tabák začal pracovat. Najednou rána! Krabice explodovala a tabák se rozletěl po místnosti. Otci bylo málem do pláče.
Ze Schwabachu jsme se dostali do jiného lágru v Adelsdorfu u města Höchstadt an der Aisch. Pobíhaly tam obrovské krysy, které se nás vůbec nebály, hemžily se tu myši a samozřejmě švábi. Mezitím jsme si s nimi už navykli žít.
Odtud nás pak rozdělovali do vsí kolem. Celý náš vagon se zase pohromadě dostal do velké tělocvičny obce Frimmersdorf (dnes místní část městyse Vestenbergsgreuth v bavorských Středních Frankách /Mittelfranken/ - pozn. překl.). Bedny a kufry jsme si mohli uložit v jedné stodole. Museli jsme si sami vařit. Dostali jsme brambory, zelí a trochu omastku. Ve velkém kotli, kde se předtím pralo prádlo, jsme si pak navařili polévku pro nějakých třicet lidí.
Brzy nás znovu rozdělili. Ocitli jsme se v příšerně odlehlé vsi Unterwinterbach, kde nám čtyřem připadla místnost o devíti metrech čtverečních a šikmých stěnách. Měli jsme postel a kamínka, jinak nic. Kouřovod jsme museli vystrčit oknem. Dřevo, kterým jsme si měli zatopit, bylo úplně mokré. Místnost páchla buď dřevem nebo kouřem. Můj otec jednou zcela zlomen prohlásil: "Man kann es den Leuten gar nicht übel nehmen, dass sie uns Zigeuner nennen. Es stinkt bei uns wirklich schon so, wie in einem Zigeunerlager." (tj. "Nemůžeme mít lidem za zlé, že nás označují za cikány. Páchne to u nás už opravdu stejně jako v cikánském ležení." - pozn. překl.) Měli jsme jednu jedinou postel. Spaly jsme v ní já s maminkou. Otec spal na slamníku rovnou na podlaze a Werner měl slamník položený na truhle. Maminka musela teď i s churavou nohou všechno oběhat. Šlo jí to ale kupodivu dobře, dokonce i po schodech.
Nakupovat jsme musili až v městysi Uehlfeld, což bylo asi hodinu cesty lesem a nákupy obstarával otec s Wernerem. V lednu 1947 uklouzl tatínek po zledovatělém kořeni a upadl. Když se vrátil domů, ukazoval mi nějaké modré skvrny. Pak ulehl. Druhého dne už se nedokázal ze slamníku zvednout. Když jsem se ho zeptala, proč nevstává, řekl mi: "Ich weiß nicht, mir ist heute gar nicht gut." (tj. "Nevím, ale není mi dneska vůbec dobře." - pozn. překl.) Müller z Huťského Dvora blízko Zvonkové (v originále "Hüttenhof bei Glöckelberg" - pozn. překl.) bydlil ve stejném místě jako my. Každý den k nám na chvíli zašel. To dělalo tatínkovi dobře. Vždycky se přece jen malinko zvedl a posadil se na truhlu. Snad to byl slabý záchvat mrtvice. Možná to ale byla nemoc zvaná prostě "srdcebol" (v originále "Herzeleid" - pozn. překl.). Častokrát říkával: "Daheim waren wir wer, und da werden wir Zigeuner geschimpft." (v originále "Doma jsme byli někdo a tady nám nadávají do cikánů." - pozn. překl.) Tatínek se pořád snažil vyžebrat pro nás něco k jídlu. Pokud nám ještě zbylo něco, co se dalo směnit, povedlo se mu i něco přinést. Když už jsme neměli opravdu nic, musel si dát od jedné selky líbit památný výrok: "Euch Zigeuner geb ich nichts. Hättet ihr etwas gearbeitet, hätten sie euch nicht hinausgeschmissen. Lieber geb ich meine Erdäpfel den Säuen, als euch Zigeunergesindel." (tj. "Vám cikánům nic nedám. Kdybyste něco uměli, tak by vás nevyhodili. Radši dám svoje brambory sviním, než aby se dostaly vám, cikánské pakáži." - pozn. překl.) Tatínek hořce plakal, když nám to doma vyprávěl. Řekla jsem mu: "Du gehst mir nichts mehr hin!" (tj. "Ne abys mi tam ještě někdy šel!" - pozn. překl.) Od té doby to s ním šlo zdravotně stále víc s kopce. Postihla ho vodnatelnost nohou a hladový edém (z nedostatečného příjmu bílkovin - pozn. překl.). Přivedla jsem pana faráře, aby mu dal poslední pomazání. Když vešel, tatínek povídá: "Der Pfarrer hat mir die Füße mit etwas eingeschmiert, die tun gar nicht mehr weh." (tj. "Ten farář mi něčím namazal nohy, že ani dost málo nebolejí." - pozn. překl.) To bylo dva nebo tři dny předtím, než nám umřel. Stačil přijít ještě jednou Müller z Huťského Dvora (v originále "Hüttenhofmüller" - pozn. překl.)
Tomu tatínek vyprávěl: "Heute Nacht war meine Mutter bei mir. Die hat gesagt, sie hat mir schon ein Plätzchen gerichtet. Morgen um vier Uhr holt sie mich." (tj. "Dneska v noci byla za mnou moje maminka. Řekla mi, že už mi připravila místečko. Kolem čtvrtý ráno si mě vodvede." - pozn. překl.) Müller nato: "Geh, Färber! Das hast du geträumt." (tj. "Ale jdi, Färbere! /tak se v Horní Plané u Faschinbauerových, tj. v autorčině rodném domě, říkalo 'po chalupě' - pozn. překl./ To se ti jenom zdálo." - pozn. překl.) Druhého dne kolem čtvrté ráno tatínek opravdu skonal. Müller tu byl zase a ukroutil mu ještě jednu cigaretu. Ta cigareta ještě hořela, když otec byl 10. března 1947 po smrti. Bylo mu 72 let.
Maminka tou dobou také ulehla. Měla skřípnutou kýlu. Ačkoli za otcem chodila pořád doktorka, neřekla jí o tom slovo. Nemohla ani jít tatínkovi na pohřeb.
Po jeho smrti ji odvezli do nemocnice a dostala umělý vývod. Myslím, že o své kýle mlčela, poněvadž chtěla za otcem odejít ze světa i ona. Nebylo jí ani 60 let a umřela 15. dubna 1947, pět týdnů po tatínkovi.
Teď jsem tu zůstala s Wernerem úplně sama. To už bylo opravdu zlé. Bez práce, bez rodičů a o Wernerově matce pořád ještě nijaká zpráva. Díky Bohu jsem uměla šít. Chodila jsem tak od domu k domu a šila pro lidi, zase bez finanční odměny, jen za jídlo pro mě a pro Wernera. Později jsem po domácku pletla pulovry, 4 marky za jeden dětský pulovr. Na podzim 1947 jsem Wernerovi našla učňovské místo v jednom pekařství. Mezitím rozjel ČERVENÝ KŘÍŽ (v originále "das ROTE KREUZ" - pozn. překl.) pátrání po jeho matce. A krátce před Wernerovým nástupem do učení se jeho maminka ohlásila a odvezla si ho do Berlína. Našel si učňovské místo u berlínských plynáren, kde pak pracoval až do penze.
Já se odstěhovala v lednu roku 1948 do města Spalt (v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.) ke své tetě, která tam byla stále ještě zaměstnána jako farská hospodyně u někdejšího faráře ve Svérazi (Tweras) Dr. Houschky (Wenzel Houschka je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.). Našla jsem si tam práci v jednom řeznictví. Ve Spaltu jsem poznala i svého muže. Teprve se vrátil z ruského zajetí a pocházel z Žatce (v originále "aus Saaz" - pozn. překl.).
Dnes se můžeme tešit ze svého syna Toniho, který učí v Norimberku na druhém stupni základní školy (v originále "der Hauptschullehrer in Nürnberg ist" - pozn. překl.), a z jeho rodiny. Z poskytnuté "náhrady škod" (v originále "von unserem 'Lastenausgleich'", pro český překlad německého právního pojmu se používá i slovního spojení "vyrovnání majetkových křivd" - pozn. překl.) jsme si mohli v Norimberku zakoupit 200 čtverečních metrů pozemku pro výstavbu řadového obytného domu. Také Toni má v Norimberku svůj dům. Všichni jsme na to, co máme, těžce pracovali.
Dnes už nám nikdo cikánů nepřezdívá, nejvýše kdysi nějaký Šumavan dobromyslným žertem, poněvadž přece Hornoplánští (v originále "Oberplaner" - pozn. překl.) musili u nás doma opravdu snášet trochu jízlivou přezdívku "Zigeuner".
Erinnerungen - Herma Faschingbauer
Předchozí text provází na uvedené webové adrese komentář autorčiny přítelkyně Traudl Woldrichové, znějící v českém překladu takto: "Moje přítelkyně Herma (rozuměj Hermine - pozn. překl.) Faschingbauerová, řečená "Färber Herma", byla pro mně vždycky něco jako starší sestra. Byla žákyní třídy, kterou dostal můj otec v hornoplánské škole svěřenu jako svou prvou (bylo to v roce 1934 - pozn. překl.), a to žákyní opravdu velmi nadanou. Zvláště dobře uměla kreslit a malovat. Můj otec i ostatní učitelé zastávali vždycky názor, že musí rozhodně na studia. Přišel ale rok 1938, tak řečené 'připojení k Říši' (,Anschluss ans Reich') a také 'zákon o dědickém statku' (,Erbhofgesetz'), který ji jako jedinou dceru zavazoval převzít rodnou usedlost. Navštěvovala proto po měšťanské škole a dobrovolném 9. ročníku jako vůbec prvé děvče odbornou zemědělskou školu v rodné Horní Plané, kterou dokončila jako nejlepší ze svých spolužáků v závěrečné třídě." Traudl Woldrichová doplnila a opětovně shrnula pro nás některá data své dobré známé v nekrologu, jímž se s ní na stránkách krajanského měsíčníku "Hoam!", 2004, č. 6, rozloučila a který tu opět v úplnosti tlumočím v českém překladu: "Znovu nás opustila jedna věrná 'Oberplanerin'. Dne 4. března roku 2004 v Norimberku náhle zesnula paní Herma Maulová, po domácku řečená 'Föiwa /podoba 'usedlostního' příjmení Färber v šumavském dialektu - pozn. překl.) Herma', náměstí (Marktplatz) čp. 14. Narodila se tu v Horní Plané dne 27. června 1923, navštěvovala tu obecnou školu a pak i měšťanku. Jako jediná dcera měla převzít rodičovské hospodářství. Byla první dívkou, která navštěvovala odbornou zemědělskou školu v Horní Plané a ukončila ji s vynikajícím výsledkem. Dne 23. října roku 1945 byla odvlečena do českého vnitrozemí, zatímco její rodiče byli deportováni do Zvonkové. Teprve na podzim 1946 byla rodina vysídlena a dostala se do zemského okresu Erlangen-Hochstädt. Už na jaře následujícího roku 1947 zemřeli krátce za sebou oba její rodiče. Herma odešla do města Spalt za svou tetou, která tam byla hospodyní faráře Dr. Houschky ze Svérazu. Tam ve Spaltu poznala Herma svého muže, který ji poté, co se vzali, provázel při každém rodáckém setkání Hornoplánských. Zemřel v dubnu roku 2002. Za Hermou Maulovou truchlí syn Toni s rodinou na adrese Haimendorferstraße 14, Norimberk. Hornoplánští v ní ztratili znovu kus domova. Kéž naše domovská družka odpočívá v pokoji."
- - - - -
* Horní Planá / Mříč, Křemže / Chlum, Křemže / Zvonková / Český Krumlov / Furth im Wald (BY) / † † † Norimberk (BY)
