JOHANN NEPOMUK ALBERT MAXANT (MAXANDT)
Hledal jsem uplatnění jako varhaník v různých hornorakouských
a dolnorakouských klášterech...
Hledal jsem uplatnění jako varhaník v různých hornorakouských klášterech, např. v později zrušeném klášteře Engelszell na Dunaji, než jsem byl v roce 1773 ustanoven jako muzikus a stolník v klášteře Schlägl.
Takto cituje Milan Marek z pozdějšího doznání frymburského kantora Johanna Nepomuka Maxanta v biografickém hesle, uloženém v regionálním fondu Jihočeské vědecké knihovny, z něhož také čerpám některé podrobné údaje (či je uvádím ve sporných případech konfrontovány s jinými). Johann Nepomuk Albert (Jan Nepomuk Vojtěch) Maxant (v německých pramenech často i Maxandt) se narodil 22. března roku 1755 v Divicích (Diwitz) na okrese Louny (Laun) "z rodičů do Citolib poddaných", jak stojí, latinsky ovšem, psáno v křestní matrice farní obce Vinařice, kde byl novorozený chlapec v kostele sv. Jiljí i pokřtěn. Panství Citoliby náleželo tehdy uměnímilovnému hraběti Arnoštu Karlu Pachtovi z Rájova (v německých pramenech Ernst Karl Pachta von Reyhofen, rodoví potomci žijí pod tím šlechtickým titulem v Rakousku dodnes), který je v roce 1797 prodal. Maxantův otec Jakub byl divickým řezníkem a šenkýřem, matka Kateřina, kterou si vzal poté, co mu první manželka zemřela, byla roz. Böhmová. Novorozenec bylo čtvrté z 8 jejich dětí a také jediný syn, který zůstal naživu. Jeho kmotrem při křtu byl vinařický kantor a varhaník Jan Václav Rokos (1728-1784), rodák z Brloha u Loun, žák kantora Václava Jana Kopřivy (1708-1789), zakladatele citolibské skladatelské školy. Rokos poskytl svému kmotřenci i hudební školení. Osmnáctiletý Maxant později uprchl z citolibského panství (proto pozdější německé doznání) a vydal se hledat štěstí jinde. Po svém ustanovení ve Schläglu vedl v klášteře dětský pěvecký sbor a pečoval nejen o pěveckou, nýbrž i o nástrojovou, zejména houslovou výuku chlapců, jež byli členy sboru. V desetiletí 1776-1786 byl Maxant pravděpodobně učitelem v Aigenu, odkud si 2. května 1782 dvaatřicetiletý přivedl také k oltáři Annu Marii Göttingerovou, zdejší měšťanskou dcerku, o dva roky starší nežli on. Na frymburské "staré škole" (dnes je v ní při lipenském přehradním jezeře penzion téhož jména Stará škola, kde Maxanta připomíná pamětní deska) působil Maxant neuvěřitelných 52 let a při poslední své učitelské výplatě roku 1838 je nazýván vyznamenaným učitelem, poněvadž byl za svou více než půlstoletí učitelskou službu dekorován civilním záslužným křížem. Diplom o tom se však nezachoval. Maxant věnoval své síly škole a hudebnímu vyučování na různé nástroje (Marek uvádí varhany, klavír, housle, flétnu i hoboj), vlastní rodinu ovšem neměl. Dítě z prvního i druhého manželství údajně záhy zemřelo. V roce 1790 nacházíme ve frymbuské matrice záznam o tom, že se "Joannes Maxant, Schullehrer" a "Anna Maria", jeho žena, stali kmotry dítěte, uvedeného bez udání rodičů označením "infans positus", tj. odložené děcko. Po smrti své první ženy, která zemřela 3. srpna 1821 ve stáří 73 let (jiné prameny uvádějí 68 let), se totiž jednasedmdesátiletý (v oddací matrice uveden jako osmapadesátiletý!) vdovec oženil podruhé 8. ledna roku 1822 se sedmadvacetiletou (jak je psáno v matrice, což by znamenalo, že byla nevěsta o 44 let mladší než ženich!) Euphrosinou Marií Mauritzovou, dcerou expeditora biskupské konzistoře Franze Mauritze (jeho osobu jsem náhodou našel mezi těmi, jimž vyslovuje dík Peter Karl Jaksch v závěru šestého dílu své knihy "Gesetzlexikon im Geistlichen, Religions- und Toleranzfache, wie auch in Güter-, Stiftungs-, Studien- und Zensurssachen für das Königreich Böhmen von 1601 bis 1800", vydané v Praze roku 1828) a jeho ženy Veroniky. Nerovný sňatek skončil Maxantovým skonem v bídě a opuštěnosti poté, co jeho žena v roce 1836 koupila mlýn zvaný Baumühle (vyhořel při velkém frymburském požáru v roce 1856) a nebylo pak ani čím zaplatit pohřební výlohy. Wurzbachův lexikon osobností rakouského mocnářství uvádí z jeho díla mši pro linecké akademiky ("Eine Messe für die Akademiker in Linz"), vydanou i v rytině, kromě toho 18 jiných mší, 6 motet, 42 árií, 6 rekviem, preludia pro varhany a sonáty, andante, variace atp. pro pianoforte, tj. pro klavír. Ještě v roce 2009 vyšel z jeho díla tiskem titul Zwei Kammermusiken für Posaune und Orgel. Podílel se i na složení zpěvníku, který vydal roku 1807 David Landsmann pro studenty gymnázia v Kremsmünsteru (dalšími spolupracovníky byli tamní klášterní varhaník Wenzel Wawra /1765-1844/ a páter Ernest Frauenberger /1786-1840/, v repertoáru byly zastoupeny i písně protestantské) a jejž mohl mít později v rukou mladý Adalbert Stifter (ten má ovšem na webových stranách Kohoutího kříže i zastoupení samostatné). Podle jednoho textu ve sborníku "Heimatstimmen 1913", který cituje Petrus Dolzer (zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže) ve své knížce Geschichte und Geschichten um Friedberg (1935), kde je mimochodem popsán už zmíněný požár Baumühle roku 1856, patřili k Maxantovým žákům Simon Sechter a Andreas Baumgartner (oba rovněž zastoupeni i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, druhý z obou jmenovaných dal Maxantův frymburský hrob na vlastní náklady opatřit železným křížem), dále Johann Nepomuk Thür, premonstrátský kanovník ve Schläglu, Mathias Pernsteiner, varhaník v Kufsteinu (o něm se lze dočíst na webových stranách Kohoutího kříže v textu Hanse Hölzla), Alois Schober, komorní hudebník u knížete Arnošta Schwarzenberga, Josef Wradna, valdhornista v Praze, doktoři mediciny Anton Mugerauer a Franz Schiffer, Franz Mugerauer, ředitel tabákové továrny v Hainburgu, Mathias Greipl mladší, nymburský velkoobchodník se lnem a Stifterův přítel z mládí, Johann Preitschopf a Karl Sechter, zasloužilý starosta ve Frymburku, Josef Markus, řídící učitel v dolnorakouské obci Patzmannsdorf a Adalbert Markus, ředitelský tajemník všeobecné spořitelny v Linci. I kdyby nebylo tohoto výčtu, je tu ještě množství dětí, často chudých, které za ta léta prošly jeho školou. Dnes nese nejlepší hotel ve Frymburku Maxantovo jméno. Poněvadž nejvýznamnějším žákem už zmíněného Simona Sechtera byl Anton Bruckner, také samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže, lze hovořit o vývojové řadě Kopřiva - Rokos - Maxant - Sechter - Bruckner - Brahms, počínající českou kantorskou hudebností 18. století a vrcholící Brucknerovým a Brahmsovým geniálním symfonickým dílem. Obojí fenomén náleží muzikantské a také pedagogické, řekli bychom i náboženské tradici staré podunajské monarchie.
- - - - -
* Divice / Schlägl (A) / † † † Frymburk
