LUDWIG MAYER

Domov

Šumava je jedním z nejkrásnějších pohoří vůbec.
Její horské kupy dosahují výše až 1400 metrů a jsou z větší části pokryty lesem.
Dominantními vrcholy jsou Javor (v originále německy Arber, i ostatní německá místní jména v závorkách jsou v originále těmi jedinými, zatímco v překladu na prvém místě uvedená jména česká byla mnoha lokalitám dána až těsně před jejich zánikem - pozn. překl.) se svými 1458 metry (výškové údaje se mnohde rozcházejí s těmi na starých i nových mapách - pozn. překl.), dále Ostrý (Osser), Roklan (Rachel), Luzný (Lusen), Třístoličník (Dreisessel), Plechý (Plöckenstein) a Smrčina (Hochficht). Všechna tato horská temena se nacházejí při hranicích s Bavorskem a Horním Rakouskem. Dál do vnitrozemí Čech jsou to pak Boubín (Kubany), Bobík (Schreiner), Libín (Libin) u Prachatic, Knížecí stolec (Fürstensitz) s 1236 metry, Lysá (Lissi) s 1228 metry, Špičák (Spitzwald) s 1216 metry, Hvězdná (Sternberg) s 1194 metry, Kmet (Altenberg) s 995 metry, Chlum (Chum) s 1188 metry, Velký Plešný (Pleschenberg) s 1069 metry a u Českého Krumlova (v originále "bei Krummau" - pozn. překl.) pak hora Kleť (Schöninger).
Vsazena mezi horskými vrcholy Lysé a Chlumu leží farní obec Ondřejov (Andreasberg), jejíž kostel stojí v nadmořské výši 1004 metrů. K farnosti náležejí osady Ondřejov, Chlumany (Chumau), Strouha (Graben), Nová Víska (Neudörfl), Vitěšovičtí Uhlíři (Kriebaumkollern), Prakéř (Pragerstift, zanikla pod jménem Pražačka) a z obce Starý Špičák (Altspitzenberg) osady Zadní Bor (Hinterhaid), Zlatá (Goldberg), Květná (Blumenau) a část osady Račín (Ratschin). Zbylá část Račína a osad Starý a Nový Špičák (v originále Alt- und Neuspitzenberg" - pozn. překl.) patřily k farnosti Jablonec (Ogfolderhaid). Silniční spojení nebylo nijak zvlášť dobré, zejména pak i jednotlivé chalupy a selské dvorce sotva tvořily spolu nějaký uzavřený celek. Toliko část osady Zlatá byla zbudována sevřeněji při cestě a říkalo se jí tu Stierwald (tj. "Býčí les" - pozn. překl.). Všechna ostatní stavení ležela roztroušena v krajině.
Většinou tomu bylo tak, že každý majitel měl svůj dům na vlastním pozemku a nejbližší obdobně zase na svém. Plochy těch jednotlivých pozemků se při předání potomstvu sotva lišily, takže při začlenění do "Říše" (v originále "bei der Eingliederung ins Deutsche Reich" rozuměj na podzim roku 1938 - pozn. překl.) byly tyto majetky uznány za "dědičné dvorce" (v originále "als Erbhöfe" - pozn. překl.) a dokonce vychvalovány za vzor (v originále "als Beispiel" - pozn. překl.). Přes výškovou polohu od 800 metrů až k téměř 1100 metrům nad mořem bylo toto území ve velkém rozsahu zemědělsky obhospodařováno. V létě bylo tady počasí příjemné a tak sem k nám přicházelo množství výletníků a turistů, zato v zimě tu bylo opravdu drsno a chladno.
Zaměstnáním těchto horníků a obyvatelů hor (v originále "Bergleute und -bewohner" - pozn. překl.) bylo největší měrou zemědělství. Byla tu však zastoupena i jiná povolání.
Například to byli hostinští, krejčí, ševci, truhláři, tesaři, zedníci, výrobci dřeváků a šindelů. Ve značné části tu ovšem poskytovaly možnost výdělku knížecí schwarzenberské lesy, ať už v nich bylo zapotřebí dřevorubců, hajných či na jaře lesních dělnic při výsadbě mladých lesních stromků a všech obyvatel při senoseči na knížecích majetcích. Přesto muselo mnoho lidí hledat práci na místech daleko odlehlých. Tak jich mnoho působilo v papírně na Pečkovském Mlýně (německy Pötschmühle, dnes Větřní - pozn. překl.), v tuhových dolech při Černé v Pošumaví (Schwarzbach) a co se mladých týče, hledali si zaměstnání u stavebních děl v zahraničí nebo třeba v uhelných revírech Most a Duchcov (v originále "in dem Kohlengebiet Brüx-Dux" - pozn. překl.).
Dopravní spojení mělo daleko k dokonalosti (v originále "ließen zu wünschen übrig" - pozn. překl.). Existovala silnice z Jablonce do Ondřejova a dál na Křišťanov (Christianberg) s odbočkou v Ondřejově na Sádlno (Zodl) a Chvalšiny (Kalsching), jakož i s jednou silnicí do Květné. Zbytek obce Starý Špičák byl odkázán na obecní cesty. Nejbližší železniční stanice byly Polná na Šumavě-Lštín (Stein-Irresdorf) nebo Polečnice-Květušín (Neustift-Quitosching), v obou případech ve vzdálenosti přibližně 2 hodin pěší cesty.
A přesto lpěl každý jednotlivě na tomto kousku domova celým svým srdcem.
Kdo by dnes ještě dokázal změřit, kolik slzí bylo prolito při vyhnání pro tento kousek domova, když byla nastoupena cesta do neznámé budoucnosti.

Kniha "Mein Weg" (tj. "Má cesta"), vytištěná péčí rodiny k devadesátinám jejího autora, jejíž kopii jsem získal zásluhou pana Jiřího Novotného, začíná právě touto kapitolou. Ludwig Mayer, který ji napsal nejen pro své potomky, se narodil dne 28. května roku 1907 v Ondřejově čp. 28. Jeho otec, horník Josef Meier (takto je psáno otcovo příjmení ještě v záznamu o jeho svatbě 22. dubna 1907 na stránkách ondřejovské oddací matriky, ne už na archu sčítání lidu z roku 1921 pro stavení čp. 18 v Zadním Boru), přišel na svět 11. března 1884 v Račíně čp. 13 jako syn Leonarda Meiera, zámečníka v Písku (v matrice psáno "in Pisek", Písek také kupodivu figuruje jako označení domovské příslušnosti všech obyvatel čp. 18 na zmíněném sčítacím archu z roku 1921!) a Karoliny, roz. Spitzenbergerové z Račína čp. 18. Matka Johanna se narodila v Zadním Boru jako dcera Johanna Jungbauera z Račína čp. 5 a Kathariny, roz. Kollerové ze Zadního Boru čp. 18. Ve všech zatím zde uvedených místních údajích jde o osady zaniklé, abychom pochopili cenu jakýchkoli pamětí, jež se jich týkají. Ludwigův starší bratr Rupert spatřil světlo světa už 13. září roku 1905 tedy skoro dva roky předtím, než ho jako nemanželské Johannino dítě legitimizovala svatba rodičů. V roce 1908 se rodina z malého bytu o dvou místnostech v domě matčina ondřejovského strýce přestěhovala do stavení čp. 2 ve dnes rovněž zaniklé Zlaté, zvaného Koubaunhäusl. Kolem roku 1910 změnila rodina bydliště znovu a usídlila se v rovněž dnes už neexistujícím Starém Špičáku čp. 19, kde se rozrostla o dcerku Marii, rok nato ovšem zemřelou na psotník (německy "Frais" či "Freisen"). Dne 15. února 1912 přišel pak na svět bratr Johann a v roce 1913 došlo k novému stěhování, tentokrát do Zadního Boru čp. 25. Ludwigovi rodiče dům koupili od matčina strýce a když se majitel sousedního stavení čp. 18 rozhodl ho prodat, stali se kupci a tak i vlastníky hned dvou čísel popisných v Zadním Boru, přičemž se usadili v tom větším z nich, kde jsme je nalezli na archu sčítání lidu v roce 1921. Ještě v čp. 25 se narodil rok před první světovou válkou 11. prosince 1913 Ludwigův bratr Otto a následovala po otcově dovolené z fronty (!) 3. dubna 1917 sestra Anna, dále 20. listopadu 1919 bratr Josef, téhož dne o dva roky později 1921 bratr Franz a 25. srpna 1925 bratr Rudolf. Kdyby nezemřela roční Marie, bylo by to celkem devět dětí Mayerových. Otec Josef byl členem sociální demokracie (1946 mu dokonce byl vystaven doklad politicky pronásledovaného po připojení k "Říši") a i Ludwig byl nějaký čas sociálním demokratem. Když se 20. srpna 1938 v Kájově oženil s Marií, roz. Gruberovou ze Zlaté čp. 44, byl však už zapáleným "henleinovcem". Působil "po Mnichově" u říšských drah na nádraží v Českém Krumlově (tehdy Krummau an der Moldau), bydlel nějaký čas ve Vyšném (Weichseln) a na samém konci války i ve Vimperku (Winterberg). Ani ne rok po svatbě se mu 6. února 1939 ještě v Zadním Boru narodila dcera Maria Frieda (říkali jí Friedl), 13. dubna 1940 ve Vyšném syn Walter, 8. září 1943 v "Krummau an der Moldau" syn Reinhard, 22. května 1945 ve Vimperku dcera Rosemarie (Rosl) a 10. května také ještě "doma" v Zadním Boru čp. 2 syn Hartwig. Po druhé světové válce ze Šumavy byla rodina i s dětmi ze Šumavy vyhnána a Ludwig Mayer působil po válce v v bádensko-württemberském městě Sinsheim, kde se kde se už narodily poslední dvě z ratolestí rodiny, synové Berthold (ten se stal architektem) a Gert, jako stavební podnikatel. Vstoupil pak do služeb německých Spolkových drah a vytrval na sinsheimském nádraží až do penze. Když 28. října 1999 v Sinsheimu skonal (manželka Marie, po jejímž boku tam byl i pochován, ho ve smrti předešla o sedm let), truchlilo po něm vedle dcery Friedl i jeho pět synů. Jejich otec mohl až v roce 1988 navštívit někdejší zašlý domov. Spoluzaložil poutní sdružení k Panně Marii Utěšitelce v Dobré Vodě u Nových Hradů ("Maria Trost zu Brünnl"), nad hrobem mu však v čele smutečního průvodu stanula farní korouhev těch z Ondřejova. Aspoň na ní spatřujeme kostel Navštívení Panny Marie (na ten svátek se v roce 1937 se svou Marií kdysi zasnoubil), kde byl kdysi pokřtěn. Cože to tenkrát archanděl té židovské dívce z Nazaretu zvěstoval? Že Bůh chce mít Syna člověka?

Synův úvod ke knize otcových vzpomínek

Berthold Mayer

Jedněmi z nejhezčích rozpomínek na dětství byly v mé paměti vždycky představy večerů, kdy u nás byli na návštěvě příbuzní a kdy se vyprávělo, jak bývalo doma kdysi.
S jakou jen zvědavostí, jak napjatě jen jsme tak často naslouchali slovům dědečka, babičky, strýců a tet, přirozeně i slovům našich rodičů, když se rozpovídali o tom, co onehdy tam u sebe zažili (v originále "von dem Erlebten von Daheim" - pozn. překl.).
Mnohá vyprávění utkvívají pevně v paměti, leccos však bylo s léty opět zapomenuto.
Náš papá (tati) (v originále "unser Papa /Tati/" /!/ - pozn. překl.) po svém odchodu na penzi započal, resp. znovu započal naplňovat vlastní volný čas různými koníčky (v originále "mit verschiedenen Hobbys" - pozn. překl.). Tak ho bylo možno začasté najít při jeho nejoblíbenějším hobby, totiž při malování. Překrásné obrazy jeho mistrovského umění jsme od něho dostali a staly se nám kusem domova. Netoliko však malování, nýbrž i řezbářské tradici dokázal znovu vdechnout život. Každá z rodin jeho dětí má tak krucifix jeho rukama vytvořený. Figurky do vánočního betléma (v originále "für die Weihnachtsgrippe" /!/ - pozn. překl.) a jiné památeční kousky dovedl vyvést s oddanou bezchybností (v originále "mit einer Hingabe und Vollkommenheit" - pozn. překl.).
Když je člověk starší, zrak přece jen slábne. Náš tati to ale nevzdal, pustil se do psaní.
Vládla jím pevná vůle a tak se začal asi před 6-8 lety svěřovat papíru se svými zážitky a zkušenostmi. Horlivě usedal k psacímu stroji a vyklepával na jeho klávesnici stránku za stránkou. Chtěl nám, svým dětem, svým snachám a zeťům, svým vnukům a pravnukům uchovat svým vyprávěním to, co pro něj a pro mnoho jiných značil domov a jak hluboko v srdci vězí ten trn vyhnání, když člověk pomyslí nazpět na všechno, co jsme ztratili (v originále "wenn man das Verlorene zurück denkt" - pozn. překl.).
Jak těžko bylo našim rodičům a příbuzným vrůst do "nového domova". Jak soužití s místními začínalo odmítáním, zdráhavými prvními kontakty a skončilo pak plným začleněním.
Dnes jsme tu všichni ve vlastním, máme sami vlastní zážitky a vzpomínky už odtud. Z pevně zajištěného základu, který vytvořili naši rodiče, jsme se vyvinuli a zformovali my (v originále "haben wir uns entwickelt und gestaltet" - pozn. překl.). Vede se nám dobře.
To, že byly i jiné časy a nálady, mělo by být uchováno v otcových vyprávěních a vzpomínkách.
Jsou tam nakonec leckde obsaženy situace, které mohou být i dnes znovu aktuální.
S maminkou vedl tati stálý rozhovor. Ty diskuse zasahovaly až do nejmenších detailů. Vyprávělo se i o laškovných zážitcích z mládí, o namlouvání pod okýnkem, o tancovačkách, o všech zážitcích s veselou chasou. Řeč se dostala také na vážné věci, ale oba byli i přitom šťastni. Nesla je láska a mnohdy ty vzpomínky vyznívaly Ludwigovým polibkem jeho milované Marii.
Tati psal své paměti tak, jak mu co právě přišlo na mysl. Vyprávěl svá sdělení jazykem, kterému jsme všichni rozuměli. Jeho slova nás učila starý domov lépe poznávat a také si ho cenit. Minulost dostává jiný smysl, když v sobě zahrnuje nejen události, nýbrž i okolnosti, které je z osobního hlediska provázely.
Tato knížka má přispět k tomu, aby se projevila moudrost životem nabytá, aby domov došel svého ocenění a aby minulost měla co říci budoucímu věku. Teprve ztráta domova dává znát, jaký význam mají fundamenty, jež zbudoval pro život.
Papá to svou knihou dokázal.
Oslovuje nás tím, co je v ní.

- - - - -
* Ondřejov / Zlatá / Starý Špičák / Zadní Bor / Kájov / Český Krumlov / Vyšný, Český Krumlov / Vimperk / † † † Sinsheim (BW)