MARIA MAYEROVÁ
Dětství na Šumavě - mládí ve Švábsku
To, kde se nějaký lidský tvor narodí, je už asi předurčeno a je to pro toho člověka významně určující po celý jeho život
(v originále "ist wohl vorbestimmt und lebenslang bedeutsam und prägend" - pozn. překl.). Na své šumavské dětství, jakkoli bylo veskrze charakterizováno nouzí, navzdory právě jí vzpomínám velice ráda. Následoval po něm ostatně stejně těžký, ne-li těžší vyhnanecký osud v poválečném bavorském Švábsku. Chci o tom teď už jako osmdesátiletá něco povědět. Sotva hodinu cesty nad Železnou Rudou (v originále "oberhalb Markt Eisenstein" - pozn. překl.) na jihozápadním svahu Pancíře (v originále "am Südwest-Hang des Panzermassivs" - pozn. překl.) stávalo naše skromné obydlí. Přišla jsem tam jako Maria Greinerová v roce 1935 na svět. Naše rodina, tedy můj otec Johann Nepomuk Greiner a moje maminka Maria, roz. Kuchlerová, žili tu nahoře až do roku 1946 i s pěti svými dětmi. Nevlastní sourozenci Leopold a Gertrude vyrůstali u prarodičů (rozuměj u Josefa a Barbary Kuchlerových - pozn. překl.) v Kopperlově dvoře (v originále "beim Kopperl", rozuměj tak řečený Kopperlhof v Nýrské ulici /Neuernerstraße, dnes Špičácká ulice/ čp. 15 - pozn. překl.). Podmáčená louka s pramenem prýštícím odtud do údolí značí dnes místo, jež Kreinerovi/Greinerovi obývali po několik staletí a kterému se odedávna říkalo "beim kalten Brunnen" (v originále "u chladného pramene" - pozn. překl.). Ten můj rodný dům bohužel, pokud vím, nezachycuje nijaká fotografie. V šedesátých letech dvacátého století shrnuly buldozery jeho zbytky k okraji blízkého lesa. Láska k tomu koutu země a stesk po něm ale žijí ve mně dál. Mohli jsme se počítat k chalupníkům (v originále "zu den Häuslleuten" - pozn. překl.), tj. k lidem zpravidla skutečně chudým. Výnos z malé zemědělské usedlosti (v originále "aus dem 'Sachl'" - pozn. překl.) a otcův vedlejší výdělek musily dohromady zajistit naši dalekosáhle soběstačnou existenci (v originále "ein weitgehend selbstbestimmtes Leben" - pozn. překl.). Osaměle stojící šumavská chalupa ve Špičáku čp. 46 (v originále "das alleinstehende Waldlerhäusl, Dorf Eisenstein Nr. 46" - pozn. překl.) s obytnou částí, stájí a stodolou tvořila obklopena loukou, pastvinou a malým kouskem pole včetně zeleninové zahrádky malebnou světlinu vprostřed lesnatého horského svahu v nadmořské výšce kolem 900 metrů. Jak bylo na Šumavě obvyklé, přízemí s obytnou částí a stájí obezdívaly stěny z bíle omítnutého polního kamene, horní patro pod taškovou střechou pak sestávalo celé ze dřeva. Ve stavení dělila jen chodba místa pobytu lidí a zvířat. Vedly z ní i schody k místnosti v podstřeší. Nad stájí se skladovalo seno, které se tam přiváželo nájezdem na zadní straně chalupy. Nijaké elektrické vedení k naší samotě nemířilo. Světlo nám poskytoval jen plamínek petrolejové lampy. Chodili jsme spát se slepicemi a denní práce počínali s úsvitem. Prarodiče Greinerovi, Josef a Anna, roz. Aschenbrenneová, zanechali tento majetek svým šesti žijícím dětem. Za mého dětství bydlila s námi v domě i svobodná teta Franziska v podstřešní komoře a také strýc Alois s manželkou Johannou, dcerou Helene a syny Karlem †, Richardem a Manfredem/Miroslavem, narozeným v červenci 1945 (dvě komůrky v zadní obytné části). Naše sedmičlenná rodina obývala jednu jedinou místnost o velikosti zhruba 26 metrů čtverečních, která nám byla obývacím pokojem, kuchyní a ložnicí zároveň. Ze dvou oken bylo vidět do údolí Železného potoka (v originále "ins Tal des Eisenbaches" - pozn. překl.), z druhého páru oken k blízkým lesním velikánům (v originále "zu den nahen Waldriesen" - pozn. překl.). Mnoho místa mezi nábytkem a zařízením nezbývalo (kuchyňská kamna s hrncem na vodu /v originále "Herd mit Wasserschiffchen" - pozn. překl./, jídelní stůl, rohová lavice, dvě židle, stolička /v originále "das Stockerl", tj. "štokrle" - pozn. překl./, čtyři postele se dvěma nočními stolky, kanape, skříň na potraviny /tj. "špajzka" - pozn. překl./, kuchyňský kredenc a šatník /v originále "Speise-, Küchen- und Kleiderschrank", tj. "špajzka" - pozn. překl.). I dřívější generace už tak žily pospolu na úzké prostoře se snahou najít si i v ní místo pro sebe a zachovávat přitom ohleduplnost (v originále "bemüht um Eigenleben und Rücksichtnahme" - pozn. překl.). Způsob života a práce měly své dávné kořeny v tradici. - Ve stáji se tísnily dvě kravky, jalovice (určené na prodej), jedno prase, asi osm ovcí a stejně tolik slepic. Otcova mzda ze stavby silnic přispívala k obživě a všechny ruce, i těch nejmenších z dětí, k "samozásobování". V lese se sbíraly jedlové šišky, klestí, borůvky, houby a v proutěných nůších se nosilo domů i suché jedlové jehličí a suché listí, které sloužilo za podestýlku, poněvadž slamou a senem se krmila zvířata. Rok co rok se muselo sbírat kamení z polí a vršit při okraji lesa. Ječmen a oves prospíval v téhle nadmořské výšce jen tak tak (v originále "recht und schlecht" - pozn. překl.). Brambory přezimovaly mnohdy v zemi pod vysokou sněhovou pokrývkou a mohly se sklízet až na jaře, aniž by doznaly nějaké škody. Studna, pramen vody živé nás všech, v zimě zamrzala. Musel se pak na kamnech dát v hrnci roztát sníh. Na sněhu rozkládala maminka prádlo. To zmizelo pod nově napadaným, který ho roztátím vybělil a nahradil tak praní. Hoši pomáhali přednostně při práci na poli a ve stáji; za otcovy nepřítomnosti zastávali mužskou práci. Maminka a já jsme vyřizovaly tu "ženskou" v domácnosti a na zahradě. Žluté a bílé řepě, zelenině všeho druhu, zejména kapustě a samozřejmě zelí se na zahrádce dařilo. Ve velkém dřevěném sudu se dávalo kvasit na kyselé zelí, životně důležitou zimní součást tehdejší stravy. Větou "Vogelts Gott, guat woar 's!" (tj. "Pánbůh zaplať, bylo to dobrý!" - pozn. překl.) děkovával tatínek po každém jídle, i když to byly jen brambory s kyselým mlékem. Oba mladší sourozenci byli svěřováni zpravidla mně. Tak leželo jednoho rána malé děcko v posteli při mamince. Stála jsem dlouho beze slova před nimi. "Mutter, wohher kommt das Kind? Woher kam es?" (tj. "Mami, kde se vzalo to dítě? Odkud se vzalo?" - pozn. překl.) zeptala jsem se. Unaveně, ale s velkou samozřejmostí odpověděla: "Oben bei der Bockhöhle lag es!" (tj. "Nahoře u Kozlí sluje leželo!" - pozn. překl.) Pod její po kotníky dlouhou sukní jsem si vůbec nevšimla, že je těhotná. Tu a tam jsem později vlezla do té skalní jeskyně a pátrala po nějakém děťátku. S tichými úsměvy provázeli pak členové rodiny mé zklamání nad stále bezvýslednou výzvědnou "akcí". - Směla jsem také nosit "palmové" ratolesti (vázaly se z větviček jívy s "kočičkami" a říkalo se jim také "berani", /Květné neděli podle nich také Beránková neděle/, "klokoče" či "košťata" - pozn. překl.) k posvěcení do železnorudského kostela. Maminka mě nabádala: "Bevor du mit dem geweihten Buschen das Haus betrittst, geh ja mit ihm dreimal betend ums Haus, damit wir vom Blitzschlag verschont bleiben." (tj. "Než s tou svěcenou ratolestí vstoupíš do domu, obejdi s ní třikrát kolem domu a modli se přitom, aby do našeho stavení neuhodil blesk." - pozn. překl.) Když v noci zuřila bouřka, všichni jsme se oblekli, modlili jsme se Anděl Páně (příběh Zvěstování, kde se na 3 verše z Bible odpovídá vždy slovy modlitby Zdrávas Maria, celý český a latinský text viz http://www.pastorace.cz/Tematicke-texty/Andel-Pane-Angelus-Domini.html - pozn. překl.) a čekali, až zahřmí ve větší vzdálenosti (jako třináctiletá zahynula teta Maria Greinerová na poli úderem blesku /stalo se tak 25. července roku 1906 a digitálně přístupná železnorudská úmrtní matrika tu smrt zaznamenává na snímku č. 86 svazku Železná Ruda 27 - pozn. překl./). - Stloukání másla (v originále "Ausbuttern/Ausrühren" - pozn. překl.) ode mě vyžadovalo enormní sílu a trpělivost. Jako školačka jsem nosila máslo a mléko do údolí k rodinám Ebenhöhovým, Pöschlovým, do Friedlovy vily atd.. Jednoho mrazivého zimního dne mi bandaska mléka vyklouzla z rukou. Mléko zmrzlo rázem na modrobílou rozlitou skvrnu. Ustrašeně a smutně jsem o nehodě referovala mamince a aby to znělo přece jen trochu mírněji, hned jsem dodala, že jsem tu "mléčnou zmrzlinu" (v originále "Milcheis" - pozn. překl.) na cestě domů snědla a slízala, abych tím o něco utišila svůj hlad a aspoň nějak přece zachránila cennou živinu. Maso a vlnu nám dodávaly ovce. V zimě visíval kus jehněčího na háku v chodbě, přikrytý bílým šátkem. Maso zmrzlo na kámen a otec občas z něj kousek odřízl pěkný šrůtek, který jsme pak všichni jako pečínku chutě spořádali. Za mnohých večerů
předla maminka na kolovrátku. Dětské a pracovní ošacení šila maminka sama. Mě učila brzy ohánět se jehlou a nití a já se lopotila záplatováním věru mnoha trhlin a děr. Už jako desetiletá jsem dokázala sama perfektně uplést ponožky. - Nemalou chvíli a s patřičným zaujetím zpívávali rodiče za večerní pohody dvojhlasé písničky. Ty důvěrné a harmonické hodiny odškodňovaly a usmiřovaly mnohou tvrdost života, prosluňovaly dny našeho dětství. Nějaká chvála nás potkávala zřídka, hodně věcí se bralo jako samozřejmost a ta nevyžadovala nijaké slovo navíc. Volný čas v dnešním smyslu slova jsme neznali. Při společné práci jsme ovšem využily my děti každou příležitost k nějaké té švandě (v originále "zur Gaudi" - pozn. překl.).
Podobné jako u nás na hornatém šumavském venkově bylo to i na bavorské hornatině. Hanna Waltherová, spisovatelka z Berchtesgádenska, píše ve své knize "Dorfkindheit" (1. vydání 1990 - pozn. překl.): "Das Bewußtsein von Pflichterfüllung und Leistung machte die Menschen ausgeglichen und zufrieden. Diese Grundstimmung fand ihren Ausdruck in der humorvollen - heiteren Begegnung mit Menschen, im Singen bei der Arbeit, im Musizieren und gelegentlichcher fröhlicher Ausgelassenheit... Das Leben der Kinder entsprach den Erwachsenen in leicht abgemildeter Form... Und die Freude an den ganz kleinen Dingen des Lebens, in denen sich bekanntlich das Glück bereithält, war überwältigend groß. ... Farbig, einfach, streng, voll von harter Arbeit und Verzicht ist damals die Kindheit. Und dennoch liegt über aller Entbehrung der unvergängliche Hauch von Zufriedenheit und Glück." (tj. "Vědomí povinnosti a pospolité práce činilo lidi vyrovnanými a spokojenými. Toto základní životní ladění nacházelo výraz v lidovém humoru, v radostném lidském setkávání, ve zpěvu při práci, v muzicírování a v příležitostném značně nevázaném veselí... Život dětí odpovídal v lehce zjemnělé formě životu dospělých... A radost i z těch úplně nepatrných věcí života, v nichž se jak známo dá najít štěstí, byla úchvatně velká... Barvité a prosté, přísné a drsné, plné práce a odříkání bylo tehdy dětství. A přesto se nad tím vším strádáním nesl nepomíjivý dech uspokojení a tichého štěstí." - pozn. překl.)
O všeobecné politické situaci jsme my ze samoty pochytili jen málo. Maminka jen říkala stále častěji: "Bei uns schaut die Not vom Fenster hinaus, aber jetzt schaut sie auch schon zu den Fenster herein." (tj. "U nás se bída dívá okny ven, ale teď se dívá už i okny dovnitř." - pozn. překl.) V železnorudských hotelích leželo množství raněných vojáků, vyděšené ženy a děti z německých velkoměst se dostávaly do našeho regionu, aby tu hledaly jistotu před bombardováním. Uprchlické trasy naléhaly z východních území k bavorsko-německé hranici. Mnozí byli odkázáni zpět. Přišel 20. duben 1945 a všechno, co následovalo, se mi tak živě vpálilo do paměti, jako by mezitím ležely toliko týdny. V těch dnech jsme byly my děti samy doma. Bylo nám už dříve naléhavě přikázáno, objeví-li se na nebi "Silberfischlein/Silberstreifen" (tj. "stříbrné rybky/stříbrné pruhy" - pozn. překl.) musíme běžet co nejrychleji do lesa. Řečeného dne jsme toho příkazu následovaly a už to třaskalo s vražednou silou kolem a tlakové vlny bomb, dopadajících do údolí, mě a malou Elfriede v mé náruči doslova vyhodily do povětří. Skryly jsme se v houští. Náš Karo (pes z našeho dvora) se utrhl ze řetězu a zůstal při nás. Čekaly jsme tam do té doby, než přišla maminka, která byla schovaná u Modlů v Železné Rudě v leteckém krytu. - Teď to šlo den ode dne k horšímu. Vyděšeně jsme vnímali les v neznámých postavách, většinou ve vojenských uniformách, které se vynořovaly z jeho příšeří a hned zase mizely. Mnohým rodiče poskytli nocleh. My děti jsme pak zalezly do sena. Druhá světová válka skončila 8. května 1945. Vítězové, Američané a později Češi, určovali nyní, co bude s našimi životy. Akty české msty nás olupovaly o klid a spánek. My děti jsme objevily v lese odhozené zbraně a munici a hrály jsme si s tím. Když to někdo ohlásil na železnorudském obecním úřadě (tehdy už nesl jistě označení "národní výbor" - pozn. překl.), ocitli se oba mí starší bratři na 14 dnů ve vězení. Musili jsme se stracovat o jejich holý život a maminka se za ně ve dne v noci modlila. Po několika výsleších a nemálo dramatických situacích byli nakonec propuštěni.
Mládí v bavorském Švábsku v poválečné době
V den devětačtyřicátých maminčiných narozenin 17. června 1946 jsme musili kolem šesté hodiny ranní stát před stavením připraveni k odjezdu. Starý Otto Kasberger nás povozem dopravil do sběrného lágru v Alžbětíně (v originále "ins Lager Elisenthal" - pozn. překl.). - O dalších ponižujících vyhnaneckých procedurách se tu nemíním šířit. Po několika zastaveních na cestě dorazila naše rodina v Německu do švábské vsi Ried blízko Behlingen (od roku 1972 jsou obě vsi jen místní částí obce Kammeltal ve švábském zemském okrese Günzburg - pozn. překl.). Zdejší starosta a policie se postarali o naše ubytování v soukromí. Špinaví, zavšivení, páchnoucí a hladoví jako vlci (v originále "bärenhungrig" - pozn. překl.) jsme sem přišli koncem července onoho roku 1946. Rozdělili se o nás po více domech, ale nakonec jsme se všichni u bezdětných starých manželů Saumweberových. Paní Saumweberová mi později dělala kmotru při biřmování a bratr Hans dokonce zdědil jejich usedlost. Ještě v padesátých letech byla naše nouze obrovská. Jednou jsem dokonce musela jít žebrat o chleba. Při pohledu do mošničky maminka zklamaně prohlásila: "Viel hat man Dir nicht gegeben!" (tj. "Zrovna moc ti toho nedali!" - pozn. překl.) Dosud mi zní v uších její smutné konstatování: "An uns hast du dabei nicht gedacht?" (tj. "A na nás jsi přitom nemyslela?" - pozn. překl.) Můj hlad byl mnohdy tak velký, že jsem dokázala ze země zvednout odhozené tam nakousnuté kyselé jablko a na místě ho sníst i se stopkou a jaderníkem.
Roku 1953 došlo k uvolnění kusu lesa na někdejším cvičišti pro kobercové bombardování u Riedu pro osm vyhnaneckých rodin v rozloze po 12 nebo po 3 hektarech. To území musilo však být nejprve "vyklučeno" (v originále "gerodet" - pozn. překl.). S lopatou a krumpáčem se tu všichni lopotili s vyvracením pařezů a odstraňováním křovin a kamenů. Začasté měla ta práce přednost před školními povinnostmi, jak rozhodli sami rodiče! Velký traktor posléze dokonal zorání plochy. Ještě bylo třeba posbírat spousty nezcela vyhašeného vápna. Po náhlé bouřce s deštěm mi pak začala chodidla málem hořet, jak jsem tu chodila bosky.
Vzniklo sedm obydlí stejných navzájem, zárodek pozdější osady Waldheim (od roku 1972 je i ona jen místní částí obce Kammeltal ve švábském zemském okrese Günzburg - pozn. překl.). S novým zadlužením se už teď peněz teprve opravdu vůbec nedostávalo (v originále "reichte das Geld jetzt hint und vorne erst recht nicht" - pozn. překl.). Tak jsme měli my školáci jednou přinést na hodinu ručních prací vlnu. U nás jsme na koupi vlny neměli. Maminka mi místo toho dala hromadu záplatovacího náčiní (v originále "reichlich Flickzeug" - pozn. překl.). Učitelka mi mocně vyčinila a následoval můj hořký pláč. Bída umí věru hodně zabolet (v originále "kann sehr weh tun" - pozn. překl.)! Později ovšem učitelka nešetřila chválou nad mým vyspravovacím konáním a tak slzy vyschly. Moje vyučení švadlenou ztroskotalo na chybějících 40 markách. Skončila jsem tak u velkého sedláka jako děvečka pro všechno (v originále "als Mädchen für alles" - pozn. překl.), s pracovní dobou od nevidím do nevidím (v originále "von früh bis spät" - pozn. překl.) a za 20 marek měsíční mzdy. Závist a zloba tam panovaly a večer jsem prosívala maminku o něco k jídlu. Přechod do jednoho podniku na výrobu prádla s až 9 hodinami práce v úkolu byl podobně krutý. Před odchodem do práce a po ní jsem měla za úkol v rodičovské stáji podojit dvě krávy. Zpočátku jsem musela běhat 6 kilometrů k nádraží. Ve 4 časně ráno začínal tehdy můj pracovní den. O nedělích a svátcích (v originále "an Sonn- und Feiertagen" - pozn. překl.) jsme maminka a já obstarávaly praní prádla (bez pračky). Skutečně dobře se mi vedlo teprve v domácnosti jednoho řezníka blízko Ulmu. Měsíčně jsem vydělávala 50 marek. Moje práce a spolehlivost byly velice ceněny. Příležitostně jsem mohla jezdit na kole domů, obložena masem a uzeninami. Doma jim to vystačilo na týden! Sourozenci chodili do školy, stali se učni, pracovali a vydělávali v podnicích. Roku 1958 jsem se provdala za Karla Mayera, tehdy vyučeného obuvníka z Burtenbachu (městys ve švábském zemském okrese Günzburg - pozn. překl.) blízko Waldheimu. Našim třim synům Karlovi (stavební kreslič), Gerhardovi (montér kovových konstrukcí) a Rolandovi (autolakýrník) jsme pomáhali při stavbě rodinných domků. Všichni, včetně mého muže, pracovali později v Burtenbachu. Moje poslední pracovní místo v domácnosti paní baronky v místě jsem opustila v roce 2010.
Nekonečně bohaté na práci a povinnosti byly dny mého života, když se na ně ohlížím nazpět. Dnes si užívám štěstí hlubokého uspokojení a děkuji Pánu Bohu za ty radostné a slunné chvíle i za to, že jsem dokázala zvládnout jako noc černé časy plné smutku.
V Burtenbachu si nás váží. Jsem celá blažená, když mě můj Karl od dob politického obratu (v originále "seit der Wende" - pozn. překl.) každoročně zaveze na několik dnů na Šumavu do míst, kde jsme bývali doma (v originále "in die Böhmerwaldheimat" - pozn. překl.). Navštěvuji ten domovský plácek (v originále "das Hoamatplatzerl" - pozn. překl.) na svahu Pancíře a hroby našich nejbližších v Železné Rudě a postojím ve vzpomínkách na rodný kraj (v originále "und schwelge in Erinnerungen im Eisensteiner Tal" - pozn. překl.).
Glaube und Heimat, 2015. č. 4, s. 10-13
Tady věru není co dodat k autorčině výpovědi. Snad jenom tolik, že vedle jejího jména figuruje na konci textu jako podpis jeho "zasilatelů" i jméno Heidrun Kuchlerové, rovněž samostatně zastoupené na webových stranách Kohoutího kříže.
- - - - -
* Špičák, Železná Ruda
