JOSEF MAY VON KOVČEGBOJ
Výzva
k podpoře domů pro rekonvalescenty v Plzni u pěšího pluku č. 35, praporu polních myslivců č. 6, pluku polních kanonů č. 22, zeměbraneckého pěšího pluku č. 7 a okresního velitelství domobrany č. 7
Výbor, jenž se ustavil za účelem zřizování domů pro rekonvalescenty z řad vojáků našeho plzeňského doplňovacího okresu u pěšího pluku č. 35, praporu polních myslivců č. 6, pluku polních kanonů č. 22, zeměbraneckého pěšího pluku č. 7 a okresního velitelství domobrany č. 7, v nichž by se mohli zcela uzdravit ze svých zranění a onemocnění, než by znovu odešli na bitevní pole, prosí o zvážení následujících skutečností:
Naši vojáci jsou hrdiny v pravém smyslu toho slova: bojují s láskou a oddaností ke svému nejvyššímu veliteli, Jeho císařskému a královskému apoštolskému Veličenstvu, a budou i nadále s bezpříkladnou statečností a srdnatostí bojovat za císaře, říši a otčinu.
K dosažení cíle výborem vytyčeného je nezbytno získat přibližně tisíc slamníků s teplými přikrývkami a slámu k plnění těchto slamníků, dále zřídit obytné místnosti, v nichž by měly být k dispozici stoly, lavice či židle, prádelní vybavení (alespoň prádelní škopky), jakož konve na pitnou vodu, sklenice či jiné nádoby na pití; dále jsou žádoucí věšáky na šatstvo, uhláky, lopaty, pohrabáče, košťata atd. atd. Dlouhé zimní večery sí vyžadují i nějaké lepší osvětlení. K rychlejšímu a úplnému uzdravení našich statečných bojovníků je nezbytné, aby obytné místnosti byly vytápěny a pokud možno bylo zasloužilým vojákům dostupno něco čaje (i když bez rumu) nebo kávy.
To všechno stojí peníze.
Naše vojenská sanitární zařízení nejsou schopna všechny zraněné či nemocné vojáky podržet až do jejich odchodu do pole, poněvadž musejí být připravena k přijetí jiných, z bitevních polí sem dopravovaných, tj. udělat jim místo.
Podepsaný výbor prosí tudíž jménem našich hrdinů vzít v úvahu nastíněné okolnosti a co možno k žádoucí rekonvalescenci zraněných a nemocných napomoci.
Všechno, co činíme, děje se pro naše děti a příslušníky našich rodin.
Dovolujeme si připomenout, že dámy Anna May šlechtična von Kovčegboj, Gabriele šlechtična von Sichrawa, Emma Bartoš, choť majora auditora, a paní Therese Richmann, vdova po rytmistrovi, už zahájily finanční sbírku.
Prosíme všude o laskavé zřizování výborů za účelem sbírek ve prospěch našich zraněných a nemocných.
Laskavé dary buďtež milostivě zasílány buď na "Ausschuss für die Errichtung von Rekonvaleszentenhäusern in Pilsen" (tj. Výbor pro zřizování domů pro rekonvalescenty v Plzni - pozn. překl.), který doufá, že mu ze všech stran bude docházet podpora, nebo na podepsané zde jeho členy.
Kancelář výboru se nachází ve škole na Komenského ulici (v originále "in der Schule Komenskygasse in Pilsen" - pozn. překl.).
Za veškeré dary děkuje co nejsrdečněji předem zde nejoddaněji podepsaný výbor.
Plzeň, dne 8. listopadu 1914.
Rudolf šlechtic von Sichrawa m. p. (tj. vlastní rukou - pozn. překl.),
c. a k. podplukovník (v originále "k. u. k. Oberstleutnant"- pozn. překl.).
Dr. Franz Šulda m. p.,
c. a k. vrchní štábní lékař.
Jaromir Kircheisel m. p.,
c. k. Major.
Josef May šlechtic von Kovčegboj m. p.,
c. a k. podplukovník.
Pilsner Tagblatt, 1914, 8. 11., s. 5
Vzhledem k tomu, co dnes víme o "velké válce", mají některé detaily předchozího textu (je přeložen z němčiny, poněvadž českou verzi se nezdařlo najít) makabrální nádech. Nejprve se zdálo, že do Vánoc 1914 (výzva je datována 8. listopadem téhož roku) bude hotovo a jsou známy případy, kdy zklamaní soupeři slavili první Vánoce na frontě spolu mezi čerstvými zákopy. Ty měly vyhloubeny v evropské půdě vydržet málem čtyři další roky (dne 8. listopadu 1918 ráno zasedly v lese u Compiègne německá a francouzská delegace v soukromém vagonu generála Focha k jednání o ukončení války) a plnit se nesčetnými mrtvými (mnozí z nich se navrátili na frontu "uzdravení" z lazaretů či z rekonvalescence). Víme i to, že říše, za níž se obětovali, zašla do propasti dějin. Její součástí byl i muž, podepsaný mj. pod předchozími v originále německy psanými řádky. Narodil se jako Joseph (tak psáno v německém záznamu farní matriky města Jirkov (Görkau/) dne 28. ledna roku 1859 a 1. února téhož roku byl v kostele sv. Jiljí (v němčině "St. Ägidius-Kirche") pokřtěn zdejším kaplanem páterem Josefem Böhmem. Novorozencův otec, kolářský mistr Anton May, syn hraběcího buquoyskéjo chmelmistra (v matrice "Sohn des Josef May gräfl. bouqoischen Hopfenmeisters") Josefa Maye a Reginy, roz. Apelmannové, dcery bednářského mistra ze Želče (v matrice "Bittnerstochter aus Seltsch"), provozoval své řemeslo v rodném domě synově na adrese Jirkov čp. 18, úřední okres Jirkov (německy v matrice "Amtsbezirk Görkau", dnes ovšem okr. Chomutov). Chlapcova matka Maria byla dcerou zednického tovaryše ve Střešovicích čp. 36, okr. Smíchov (v matrice "Střesowitz, Amtsbezirk Smichow"), Wenzela Schomeka a domkářovy dcery Dorothey, roz. Jerrotkové (příjmení by asi mělo být psáno "Jirotka" či podle starého pravopisu "Girotka"). Už u křestního záznamu nám pozdější přípis děkana Ernsta Mattausche sděluje, že, jak by to znělo přeloženo z němčiny: "podle výnosu c.k. místodržitelství v Praze Z: 1/A. 4474 ráčilo Jeho c.k. Apoštolské Veličenstvo nejvyšší mocí podepsaným diplomem, datovaným ve Vídni 6. dubna 1909, nejmilostivěji propůjčit zde jako dítě zmíněnému c.k. majorovi Josefu Mayovi a jeho manželským potomkům šlechtický stav s čestným titulem 'Edler' a predikátem 'Kovčegboj'". Tento přípis se objevuje i u záznamu plzeňské oddací matriky o později zde konané Mayově svatbě jen s jistou obměnou podepsaného zde "seniora" Františka Havelky, který namísto "zde jako dítě zmíněnému" zvolil formulaci "zde jako ženich uvedenému". Dne 6. listopadu roku 1894 se totiž mezitím už na setníka (Hauptmann) povýšený Josef May (zde už je v německém záznamu jeho otec Anton May uveden jako "Maschinenmeister in Groß-Čakowitz" /Čakovice byly v roce 1968 připojeny k Praze/) oženil s Annou, roz. Daubekovou, dcerou cukrářského mistra v Plzni čp. 117/I. Antona Daubeka a Adalberty, roz. Langové rovněž z Plzně. Záhadný původ predikátu, který odkazuje k odvážnému (ale "opatrnému", jak se pochvalně ve zcela rakouském slohu konstatuje) vystoupení tehdejšího ještě poručíka (Leutnant) roku 1882 proti povstalcům, prchajícím z Bosny do Černé Hory před realizací branného zákona v tehdy od roku 1878 na základě tzv. berlínského kongresu habsburskou monarchií okupované Bosně (roku 1908 byla Bosna a Hercegovina monarchií anektována a došlo tak i na ocenění Mayova činu) a který osvětlil později on sám v jím sestavené významné české práci "Dějiny císařského a královského pěšího pluku čís. 35", vydané v Plzni roku 1901 (ilustrovaná kniha o 303 je dnes na antikvárním trhu ceněna na mnoho tisíc korun). A tím se vlastně dostávám k důvodu zařazení Josefa Maye mezi "šumavské" autory. Proslulý plzeňský 35. pěší pluk je totiž servery "Šumavský rozcestník" i "Šumava.cz" považován za šumavskou záležitost. Proslavila ho nejen Hašlerova písnička o "hoších jako květ", nýbrž i neslavný bratrovražedný boj u Zborova, kde "pětatřicátníci" bojovali za císaře pána proti ruským legionářům. Za první světové války byl Josef May povýšen na plukovníka a se jménem obou šlechtických manželů se setkáváme roku 1916 u příležitosti jejich finančního daru plzeňské židovské náboženské obci na válečné sirotky v Haliči a Bukovině ve vzpomínce na plukovního lékaře Dr. Emila Löwyho, stejně jako při už poválečné zprávě o náhlé smrti jejich syna, majora v rakouském Turnau Kamillo Maye von Kovčegboj, kterou oznámila jeho žena Hilde May von Kovčegboj, roz. Kleinová, spolu s informací o zpopelnění zesnulého dne 16. května roku 1923 v Praze. I Josef May byl podle českého záznamu plzeňské úmrtní matriky jako "plukovník v.v." po svém skonu dne 12. října 1928 (příčinou smrti byla arterioskleróza a adresa už zněla Kramářovy sady /dnes Sady pětatřicátníků/) v 69 letech věku zpopelněn. U zprávy o úmrtí je kupodivu jmenován i hrobník Vojtěch Hrabánek. Je příznačné, že o Mayově skonu referoval v tisku jen německý list "Prager Tagblatt", a to 14. října v oznámení placeném rodinou. Co všechno se tu téměř na den přesně deset let po vzniku Československa pochovávalo!
P.S. Ještě přímá česká citace z knihy Josefa Maye "Dějiny císařského a královského pěšího pluku čís. 35", s. 215:
"Poručík Josef May byl vyslán 7. srpna (1882) z Bílku s jednou četou 9. setniny přes noc do zálohy na černohorské hranice, aby zamezil přebíhání branců přes tyto hranice. Časně z rána dne 8. srpna vytáhla 1 setnina 20. praporu polních myslivců na sesílení kordonu do Vrbice; proti této setnině zaujal silnější sbor povstalců postavení. Poručík May, poznav úmysl povstalců, postupoval podél hranic, započal u Kovčegu palbu na nepřítele a aniž by myslivci v činnost přišli, hnal naň útokem s bodákem; tímto byli povstalci donuceni k spěšnému ústupu za černohorské hranice, čímž další pronásledování znemožněno bylo. Delší trvání této srážky přimělo velitele brigády plukovníka Antonína Galgótzyho, že dal v Bílku alarmovati 5. a 6. setninu a vedl je na Kovčeg. Poněvadž však zatím již povstalci zahnáni byli, mohl poručík May učiniti ohlášení o svedené právě srážce. Za své rozhodné a statečné vystoupení a opatrné jednání obdržel poručík May na místě pochvalu od velitele brigády."
Zmíněná lokalita "Bilek" je dnešní město Bileča v Bosně a Hercegovině (část Republika srbská) a Kovčeg je kóta 1219 m n.m. na hranicích s Černou Horou.
P.P.S. Teď už jen chybí zanotovat si hymnickou píseň, kterou zná většina Čechů, zejména jsou-li v náladě:
Za císaře pána a jeho rodinu,
museli jsme vybojovat Hercegovinu,
ach jo,
museli jsme vybojovat Hercegovinu,
ba jo...
- - - - -
* Jirkov / † † † Plzeň
