HANS MERBELLER
Cesta koněspřežnou drahou z Českých Budějovic do Lince
Ze vzpomínek starého Budějovičana
Když jsem se krátce před svým odchodem z Vídně ještě trochu ohlédl po pozoruhodnostech této světové metropole - poněvadž pravý Vídeňák se k něčemu takovému, dokud tam robotuje (i v originále "solange er dort robotet" /!/ - pozn. překl.), nikdy nedostane - ocitl jsem se také na výstavě o historii železnice. Náhle jsem zůstal stát jak solný sloup, jako bych snad před sebou spatřil oživlý duch Banquoův (rozuměj ze Shakespearova "Macbetha" - pozn. překl.), a přece to bylo jen monstrum předpotopního železničního vagonu, jehož původ mi byl ovšem od prvé chvíle nad slunce jasnější (v originále "sehr klar war" - pozn. překl.). Měl jsem totiž před sebou vůz, mající připomenout dávné minulosti náležející koněspřežnou dráhu České Budějovice - Linec - Gmunden (v originále "Budweis - Linz - Gmundner Pferdebahn" - pozn. překl.), po níž jsem ve svém raném dětství častokrát jezdíval. Záplava milých vzpomínek mě přemohla při tomto pohledu a já si tehdy slavnostně slíbil, pokud mi bude fejetonová múza milostiva, vrhnout je na papír. Poněvadž jsem právě nyní ve správné náladě, chci se do toho směle pustit. Nejprve přichází řada na něco málo historického haraburdí. Tato dráha, která ve všech odborných sepsáních figuruje jako první železnice na evropském kontinentě, spatřila světlo světa už ve dvacátých letech minulého (rozuměj devatenáctého - pozn. překl.) století, nebyla jí však bohužel dopřána nijak dlouhá existence, poněvadž ji už kolem roku 1871 nahradila rychlejší sice, zdaleka ale ne tak pohodová dráha parní. Poněvadž sloužila v prvé řadě transportu soli, omezovala se koněspřežka co do přepravy osob na jeden vlak týdně, a sice toliko v teplejších obdobích roku. Tyto "vlaky" vyjížděly z Českých Budějovic a z Lince kolem 5 hodin ráno a dorazily do tehdejší své cílové stanice kolem 7 hodin večer. Chtěl bych teď takovou jízdu, která, jak už řečeno, náleží k nejkrásnějším vzpomínkám mého raného dětství, podrobně popsat. Snad mnohý starý Budějovičan, který čte tyto řádky, vykonal v mládí tutéž cestu a osvěží si přitom své vlastní vzpomínky z mládí.
Zrána tedy měla ta velká výprava nastat a malý chlapec, jímž jsem tehdy byl, hleděl už po celý den předtím úzkostlivě na oblohu; věděl totiž, že jen za pěkného počasí bude ta jízda plná lahody (v originále "genussreich" - pozn. překl.). Ráno se muselo hodně brzy vstát, abychom se dostali včas na nádraží - haha, řeč je o nádraží? Nijaká nádherná budova tu nenabízela vstup cestujícím, nijaká čekárna v ní, nijaké nástupiště (v originále "Perron" - pozn. překl.), nijaká nádražní restaurace, nikoli, putovalo se prostě rovnou na roh Piaristické a České ulice (v originále "zur Ecke der Piaristen- und Böhmgasse" - pozn. překl.); neboť tam bylo to místo, kde se muselo nastupovat. V jedné místnosti vedlejšího domu se dala obstarat jízdenka a pak se už jen čekalo na vlak, který také, sestávající z pouhých dvou vagonů, brzy "přihučel" (v originále "heranbrauste" - pozn. překl.). Dva koně, zapřaženi jeden za druhým, táhli vozy za sebou. Teď nastal velký nával do tak řečených "kabrioletů" (v originále "Cabriolets" - pozn. překl.), připojených zepředu i zezadu k vozům; to poněvadž uvnitř vozu byl požitek z jízdy toliko velice skrovný. Bez dalších ceremonií se dal vlak, když bylo všechno správně naloženo, do pohybu a projel někdejší Solní ulicí, Biskupskou ulicí (v originále "die ehemalige Salzgasse, die Bischofgasse" - pozn. překl.), přes dodnes tak řečený "Železniční most" (v originále "die heute noch so genannte Eisenbahnbrücke" - pozn. překl.) a násep za ním až k Hardtmuthově továrně (v originále "und den Damm bis zur Hardtmuth'schen Fabrik" - pozn. překl.), odkud už začínalo volné pole, poněvadž tehdejší Linecké předměstí (v originále "die damalige Linzer Vorstadt" - pozn. překl.) bylo ještě opravdu malé. Vzhledem k tomu, že jsem cestoval většinou na jaře nebo na podzim, byla po ránu ještě tma a pěkná zima, což znamenalo dobře se zabalit do plédů a cestovních přikrývek. V okolí Rožnova (v originále "in der Gegend von Strodenitz" - pozn. překl.) vstoupila naše stará dráha do kolejí té nynější a zůstala tak s jednotlivými změnami až do Certlova (v originále "bis Zartlesdorf", rozuměj dnešní železniční stanici Rybník - pozn. překl.). Ještě dnes sleduji z okénka kupé se steskem ty malé změny, které lze rozeznat jen při bedlivém pozorování už zpola zavátých stop někdejšího traťového náspu. U Včelné (v originále "bei Bienendorf" - pozn. překl.) jsme míjeli třetí strážní domek (v originále "das dritte Wächterhaus" - pozn. překl.) - z Českých Budějovic do Lince bylo takových jen 52 - a potom došlo na proslulé zákruty u Plavnice (v originále "die bekannten Krümmungen bei Plawnitz" - pozn. překl.), než se konečně kolem osmé hodiny (tj. po 3 hodinách - pozn. překl.) dojelo do první stanice Holkov (v originále "bei der ersten Station 'Holkau'" - pozn. překl.). Mezitím už zazářilo jasné slunko a s velkým zájmem se dalo sledovat přepřahání koní. Namísto strakatého koně nastoupil vraník, namísto bělouše hnědák (v originále "statt des Scheckens ein Rappe und statt des Schimmels ein Brauner" - pozn. překl.). Jinak se v téhle stanici neudálo nic (koní prý bylo v roce 1851 pro trať k dispozici 663, některé prameny uvádějí až číslovku 800! - pozn. překl.). Krajina se stávala kolem deváté hodiny stále pěknější. Zleva nás zdravil v imponující poloze Svatý Ján nad Malší (v originále "das imponierend gelegene Johannisberg" - pozn. překl.) a vpravo se blížily vrchy při Omlenici (v originále "die Berge von Umlowitz" - pozn. překl.). Také středem jedné vsi se jelo - jmenuje se Zvíkov (v originále "Zwickau heißt dasselbe" - pozn. překl.) - kterou se ještě dnes řítí rychlovlaky. Brzy se objevilo zraku půvabné kaplické údolí (v originále "Kaplitzer Tal" - pozn. překl.) a napravo bylo lze spatřit tehdy tak oblíbené lázně Omlenici (v originále "Bad Umlowitz" - pozn. překl.). Po krátkém jen úseku trati dosáhli jsme druhé stanice Bujanov (v originále "zweite Station 'Angern'" - pozn. překl.). Pasažéři už cítili značný hlad a když konduktér docela úředně zvolal: "Angern, Gollatschenstation!" (v originále "Angern, Gollatschenstation!" - pozn. překl.), vymotali se cestující spěšně ze svých přikrývek, aby se k vynikajícím koláčům nedostali pozdě. Tehdy se ještě i spěchalo ovšem docela pomalu (v originále "eben noch gar gemütlich" - pozn. překl.). Staniční budova stojí ještě dnes těsně u trati parních vlaků, ale jako leccos v životě dosáhla mrzkého určení, totiž stala se školou. V těchto posvátných prostorách už nedostanete nijaké koláče, zato příležitostně asi nějaký ten "facan" (v originále "'Watschen'" - pozn. překl.), jak ho znám coby starý školmistr. Další úsek až do Certlova byl ještě, jak už zmíněno, u obou drah (rozuměj té koněspřežné i parní - pozn. překl.) totožného průběhu a teprve za tímto místem odbočuje nyní trať parní železnice daleko doprava a její trasa se už nikde neocitá v blízkosti té staré. Ta vedla směrem na Leopoldschlag Třešňovickým průsmykem, ovšem docela mocnými zákruty. Na jednom místě docházelo znovu k navýsost příjemné epizodě. Vlak náhle zastavil - přirozeně jen za pěkného počasí - a počestný konduktér vyzval cestující, aby vystoupili a vydali se na krátkou pěší procházku, poněvadž se tak dostanou do stanice Kerschbaum, kde se podává oběd (v originále "Mittagsstation 'Kerschbaum'" - pozn. překl.), rychleji než vlak. Samozřejmě všechno, co bylo ještě schopno se hýbat (v originále "was da noch krauchen konnte" - pozn. překl.), následovalo této dobře míněné výzvy a překrásná, na výhledy bohatá procházka dodala ztuhlým údům znovu trochu obratnosti. Skutečně jsme došli ke stanici dříve nežli vláček (v originále "das Zügle" - pozn. překl.), kterému bylo ještě projet velké serpentiny. V Kerschbaumu byla, jak už řečeno, stanice na oběd. Křížily se tu dvě tratě z Českých Budějovic a z Lince a vlídná "table d'hôte" (tj. tabule s jednotným jídlem za jednotnou cenu - pozn. překl.) sjednocovala pasažéry z obou stran. Panebože, to byly tenkrát dosud laciné časy! Výtečné a přitom velice vydatné menu bylo nabízeno za opravdu směšně nízkou cenu (v originále "für einen wahren Spottpreis" - pozn. překl.) a hodina uběhla jako voda (v originále "im Fluge" - pozn. překl.), což bylo to víc patrno, že se tu setkalo mnoho známých a slavilo se i mnohé radostné shledání po delším čase. Jednu podařenou historku musím při té příležitosti zaznamenat. Bylo to už koncem šedesátých let (rozuměj devatenáctého století - pozn. překl.), tedy v době, kdy už ve střední Evropě existovalo opravdu mnoho železnic. Na tu naši starou se vydal jet i nějaký Angličan, který se do požitků opulentní kerschbaumské hostiny ponořil natolik, že zmeškal vlak. Tím se ale lord - nebo žádným lordem ani nebyl? - ani v nejmenším nežinýroval (v originále "genierte nicht" - pozn. překl.). Zeptal se zcela flegmaticky hostinského: "Wann geht der nächste Zug?" (tj. "Kdy jede další vlak?" - pozn. překl.) a dostal zdrcující odpověď: "In 24 Stunden." (tj. "Za 24 hodin." - pozn. překl.). Tak musel ten naivní syn Albionu (v originále "der biedere Sohn Albions" - pozn. překl.) plných 24 hodin holdovat věru střídmým krásám okolí Kerschbaumu, než mohl dál. Zda tamní staniční budova dosud stojí, nevím. Před asi 25 lety (tj. asi v roce 1889 - pozn. přek.), kdy jsem naposled v té končině byl, sice ještě stála, ovšem ve velice dezolátním stavu. Nestala se sice jako její ubohá sestra v Bujanově školou, vyhlíželo to tam však přece jen truchlivě. Všechno rozpadlé, kdysi tak krásná jídelna pustá a prázdná, jen roztažený deštník. který tu kdysi zapomněl nějaký roztržitý pasažér, stál v jednom jejím rohu. My ale musíme pokračovat dál v naší cestě. Následkem bohatého oběda a jeho zapití dostavila se nyní u starších cestujících přirozeně potřeba spánku; jen malý chlapec, jímž jsem tenkráte byl, samozřejmě nespal; jinka bych byl zcela určitě schopen držet se staršími. Krajina byla ostatně v prvních odpoledních hodinách opravdu nezajímavá a kolem třetí hodiny odpolední jsme dorazili do další stanice Lest (v originále "die nächste Station 'Lest'" - pozn. překl.). Tady bylo něco docela pozoruhodného. Dvě obrovité haly, které vykazovaly skličující podobnost s gigantickými vesnickými stodolami, hostily oddělení určené vlaku. Proč stály haly tohoto druhu právě v železniční stanici, zůstává mi stále čímsi nepochopitelným. Když si jej ještě dnes vybavím v paměti, jeví se mi jako nějaké starobylé předchůdkyně mohutných příjezdových a odjezdových hal našich rezidenčních nádraží. Úsek trati z Lestu až do druhé nejbližší stanice Oberndorf (v originále "bis zur zweinächsten Station 'Oberndorf'" - pozn. překl.) tvořil vrcholný bod naší jízdy, neboť procházel nesrovnatelně krásnou kopcovitou krajinou Horních Rakous (v originále "jene unvergleichlich schöne Hügellandschaft Ober-Österreichs" - pozn. překl.). "Vlak" se už od Kerschbaumu rozdělil na dvě části, tažené po jednom vagonu jedním koněm. Tyto vozy dorazily nyní do nádherného lesního údolí, kterým dole chvátal šumící potok, zatímco oba svahy byly porostlé skvostným smíšeným lesem. Jeli jsme mocnými zákrutami s mosty a viadukty a často jsem spatřili přední část vlaku uhánět dál už na druhé straně údolí, což přirozeně působilo cestující mládeži nemálo potěšení. Že i tady panovala maximální pohoda, vysvítá z následující příhody, která se stala mně samotnému. Projížděli jsme právě těmito krásnými soutěskami a já seděl v kabrioletu mezi kočím a mou matkou. Tu zrak malého chlapce náhle spatřil hned vedle kolejí celou spoustu překrásných jahod. Když jsem na to milou maminku upozornil, zastavil dobromyslný kočí koně a povídá s úsměvem: "Steig nur aus, Klaner, und hol' dir die Beeren!" (tj. "Vystup si jen, malej, a dones si ty jahody!" - pozn. překl.) To mi přirozeně nemusel říkat dvakrát a poté, co jsem měl natrháno, dal se "vlak " opět do pohybu. Z těch nádherných údolí zamířila dráha na náhorní rovinu, na níž se pasažérům při polojasné obloze otevřel vstříc úchvatný pohled na celý řetěz štýrských a hornorakouských Alp. Pak se ale trať ponořila do údolí u Gallneukirchen, které to líbezné místo obklopovalo téměř uzavřeným velkým kruhem. Dominantu krajiny představuje hradní ruina Riedegg (v originále "die Feste Riedek, halb Burg und halb Ruine" - pozn. překl.), v tomto širokém údolí ležela pak i předposlední stanice Oberndorf (v originále "die vorletzte Station 'Oberndorf'" - pozn. překl.), kde cestující posílila dobrá káva. Za Oberndorfem následovalo znovu povlovné stoupání, až bylo asi po šesté hodině dosaženo výšiny stranou od úvalu Haselgraben. Tady se v létě nabízel pohled na údolí Dunaje a město Linec, který působil skutečně impozantně, ještě krásnější však byl na podzim či na jaře, kdy se kolem této doby už právě stmívalo. To pak sice nebylo vidět nic kolem Dunaje, zato však hornorakouská metropole zářila v pohádkovém světelném jasu a zvlášť krásné se jevily plynové lucerny na tehdy dosud stojícím dřevěném mostě přes Dunaj. Poslední úsek trati prudce klesal kolem líbezné obce Sankt Magdalena (až roku 1938 se stala lineckou městskou částí - pozn. překl.) a po sedmé hodině končila jízda na nádraží Urfahr, tentokrát skutečném nádraží, byť i velmi malých rozměrů. Když se pak znavení cestující zotavovali po všech štrapácích na pěkné verandě hotelu "Zum goldenen Adler" při dobré večeři, jak zasvítily oči budějovického chlapce při pohledu na obyčejný plynový hořák s motýlovitým plamenem (v originále "beim Anblick der Simpeln Gas-Schmetterlingsbrenner" - pozn. překl.)! To bylo pro něho něco neskutečného, poněvadž tehdy v jeho rodných Budějovicích ještě nijaké plynové osvětlení neexistovalo a každé z podloubí tamního hlavního náměstí spoře "rozjasňovaly" tři, jářku tři chatrné petrolejové lampy.
Dnes putuje někdejší, dnes zešedivělý "mladík" (v originále "der graugewordene 'Junge'", měl se téměř přesně za dva měsíce poté dožít vyhlášení první z obou světových válek 20. století - pozn. překl.) pohodlně rychlíkem za pouhé dvě a půl hodiny (koňkou to trvalo 14 hodin! - pozn. překl.) do Lince, usedne jako tehdy na dnes mnohem elegantnější verandě zmíněného hotelu ozářeného tím nejkrásnějším elektrickým světlem a zanechává ho to přesto chladným až do hloubi srdce - vždyť onen zlatý mládí čas, který všechno tak poeticky zjasňoval, je v jeho případě pryč už provždy.
Budweiser Kreisblatt, 1914, č. 40, s. 1-3
Text s podtitulem "Aus den Erinnerungen eines alten Budweisers" není v českobudějovických německých listech "Budweiser Kreisblatt" a "Budweiser Zeitung" něčím ojedinělým. Už v červenci roku 1896 vyšel v č. 54 a 55 prvého ze zmíněných periodik ve dvou částech článek o roce 1866 v Českých Budějovicích, označený na konci šifrou "J. S." a v letech 1903 a 1904 dokonce o 16 (!) částech významný anonymní text se společným záhlavím "Budweis einst und jetzt", jakési nejen osobní ohlédnutí za jedním stoletím tehdy převážně německé městské komunity (jako "Anonym (19.-20. století): Ze vzpomínek starého Budějovičana" je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže). S tím má ovšem náš podepsaný popis cesty koněspřežkou málo co společného. Jeho autora známe celým jménem Hans Merbeller (křestní jméno Johann Nepomuk dostal zřejmě po svém dědovi a kmotru v jedné osobě Johannu Merbellerovi, protokolistovi magistrátu města České Budějovice), byť datum konce jeho života nám zůstává utajeno. Narodil se podle českobudějovické křestní matriky dne 25. října roku 1854 v domě čp. 22 (křest se, jak poznamenáno, uskutečnil s biskupským svolením v něm) továrníku Wenzlu Merbellerovi (1820-1883), synovi kancelisty při zdejším magistrátu Johanna Merpellera (ještě při Wenzlově narození se příjmení psalo "Merpeller") a Agnes, roz. Schnitzerové, dceři zdejšího měšťanského hostinského, a jeho ženě a synově matce Otilii, roz. Leinwatherové, dceři výrobce nádobí (Geschirrfabrikant) v dolnorakouském Sankt Pölten. Maturoval na českobudějovickém německém gymnáziu roku 1875. Dne 2. srpna roku 1882 si sedmadvacetiletý c.k. gymnaziální profesor (jeho působení na gymnáziu se ale z pramenů nepodařilo doložit) Johann Merbeller, bytem Na Mlýnské stoce (Mühlbach) čp. 1 bere v městské katedrále sv. Mikuláše za ženu Marii Theklu Metzeovou (*21. srpna 1857 v Českých Budějovicích), bytem ve zdejší České ulici čp. 44, dceru Wenzla Metzeho, dělostřeleckého ohňostrůjce (Feuerwerker) v Rudolfově, a Marie, roz. Achatzové, dcery Johanna Achatze a Marie, roz. Čutkové. První žena zemřela Hansi Merbellerovi ve Vídni roku 1889. Více se o něm dovídáme z dobových záznamů díky PhDr. Jiřímu Cukrovi z českobudějovického archívu. Oženil se podruhé, s manželkou Franziskou Annou, rozenou Rudolfovou ze Žacléře, měli dceru Margarethu. Vrátil se z Vídně do rodného města, snad mezi roky 1913, kdy Johanna Merbellera vídeňské kalendárium naposledy zaznamenává jako učitele na měšťanské škole pro chlapce, sídlící na adrese Pyrkergasse 16, a rokem 1915, kdy se dcera na Dobré Vodě vdávala. Kniha úmrtí zaznamenává jeho bydliště v Schillerově (dnes Lipenské) ulici čp. 3, datum skonu na zápal plic 2. března 1921 a kniha pohřbů svědčí o místě posledního odpočinku v Českých Budějovicích.
- - - - -
* České Budějovice / † † † České Budějovice
