KARL MESSNER
K mé přednášce o historii a památkách rodného města
Abych vyhověl přání místní skupiny přenést na jednom spolkovém večeru (v originále "bei einem Bundesabende", jde buď o večer sdružení Deutscher Böhmerwaldbund nebo spíše o podobnou akci Bund der Deutschen in Böhmen, dceřiné organizace spolku Deutscher Schulverein, založenou v někdejším mocnářství už roku 1880, tj. čtyři roky před ustavením DBB, zaniklou pak až anšlusem Rakouska v roce 1938 a vlastnící poblíže Prachatic Lázně sv. Markéty, viz k tomu dokument ze Společné česko-slovenská digitální parlamentní knihovny s interpelací německým poslanců československého parlamentu k zabavení jedné z lázeňských budov pro účely provozu ženské průmyslové školy "Božena Němcová" - pozn. překl.) přednášku o starých stavebních památkách Prachatic a jejich významu, rozhodl jsem se zpracovat hutnou formou jakousi "historickou pocházku Prachaticemi" (v originále "Historischer Spaziergang durch Prachatitz", což je i název brožury, k níž je tento text úvodem a která na základě právě zmíněné přednášky vznikla - pozn. překl.).
Na pomoc jsem si vzal následující publikace:
Josef Meßner: "Prachatitz, ein Städtebild" ,
Paul Meßner: "Die Böhmerwaldgrenzstadt Prachatitz im Wandel der Zeiten",
časopis "Deutsche Arbeit", roč. 7, č. 9: "Prachatitz",
František Mareš a Jan Sedláček: "Topographie der historischen und Kunst-Denkmale - Der politische Bezirk Prachatitz",
jakož různé písemnosti z městského archivu.
Zhuštěnou formu jsem zvolil z toho důvodu, že ne každý návštěvník města si udělá čas na to, aby předem pozorně studoval různé práce věnující se tématu, aby se důvěrněji obeznámil s vlastivědnou produkcí a historií toho všeho, co ve městě stojí za vidění, zato chce být hned při svém prohlídkovém okruhu rychle informován o významu jednotlivých památkových objektů.
Přednáška, kterou jsem v této podobě proslovil v březnu roku 1928, na zmíněném už spolkovém večeru, měla takový ohlas, že jsem ji musel v létě téhož roku v Lázních sv. Markéty opakovat se stejně vřelým přijetím.
Zesnulý šéfredaktor budějovického nakladatelství Moldavia pan Josef Reif (zemřel 4. října 1929 v Českých Budějovicích - pozn. překl.), stejně jako jiní posluchači obou přednášek mě přemlouvali, abych dal "Historischer Spaziergang durch Prachatitz" do tisku a vydal text v podobě příruční brožury. Jen zásluhou těchto přímluv jsem v sobě našel odvahu vystoupit se svou skromnou prací na veřejnost a setká-li se se zájmem turistů, přátel a návštěvníků starobylého městečka, budu uspokojen ve vědomí, že jsem mohl prokázat službu Prachaticím, svému rodišti, jistě nikoli neprávem označovaným jako "malý Norimberk" (v originále "Klein-Nürnberg" - pozn. překl.)
Prachatice, v lednu 1930.
V roce 1088 nacházíme v listinách prvou písemnou zmínku o Prachaticích, když král Vratislav (žil v letech 1033-1092 a byl v letech 1061-1085 prvním českým králem, v letech 1085-1092 pak titulárním králem polským - pozn. překl.) daruje nově založené vyšehradské kapitule toto dosud neopevněné místo včetně příjmů ze cla na tzv. "pasovské cestě" ("Passauer Weg"), později právem nazývané "Zlatou stezkou", představující spojnici mezi Čechami a zeměmi při Dunaji (sama zmíněná listina je dnes ovšem považována za falzum ze 12. století - pozn. překl.). Po "Zlaté stezce" se do Čech, jimž sůl chyběla, dopravoval žádaný nerost ze solných dolů Hallein a Berchtesgaden právě přes Pasov a Prachatice. Ty byly během let obdařeny rozličnými privilegiemi, jako povýšením na město, právem opevnění a jinými právy, mezi nimi i tzv. "právo solního skladu" ("Salz-Stapelrecht"), zahrnující následující výsady:
- právo prodeje (Verkaufsrecht), podle něhož ze všech měst na jihu Čech jen Prachatice měly oprávnění pasovskou sůl nejprve nakupovat a pak dopravovat dál do českého vnitrozemí,
- právo skladu (Niederlagsrecht, Stapelrecht), které obyvatelům Čech a Moravy přísně ukládalo, aby svou potřebu soli uspokojovalo výhradně z hlavního skladu v Prachaticích,
- příkaz (zvaný Straßenzwang), podle něhož byl každý do Pasova mířící nosič krosny, soumar či forman povinován svou cestu tam i nazpět volit Prachaticemi a tam sůl či jiné zboží podrobit clu. Ten, kdo takto předepsanou cestu obešel, mohl přijít o náklad či koně a musil uhradit těžkou pokutu, která našla uplatnění v údržbě "Zlaté stezky", jakož ve vylepšeních a údržbě opevnění města.
Poněvadž obchod nebyl provozován toliko snad jen městskou obcí, nýbrž i jednotlivými měšťany, pozvedl zdejší čilý tržní ruch Prachatice na jedno z vůbec nejvýznamnějších obchodních míst v celé zemi. Rostoucí bohatství probudilo v měšťanstvu i obzvláštní umělecký cit.
Také v duchovním životě Prachatičtí nelenili a mnozí synové města se vypravili za studiemi na univerzitu v Praze, založenou tam v roce 1348, aby pak dosáhli vynikajících úřadů a obzvláštní vážnosti. Tak to byl mezi jinými Václav Menšík (v originále "Wenzel Menschik" - pozn. překl.) z Prachatic, už kolem roku 1385 zvolený pražským univerzitním rektorem, Michal z Prachatic (v originále "Michael von Prachatitz" - pozn. překl.), který působil tamtéž v prvém a druhém desetiletí 15. století jako notář, dále vedením univerzity v letech 1439 a 1440 a 1453-1454 pověřený a jako lékař široce proslulý mistr Václav z Prachatic (v originále "Magister Wenzel von Prachatitz" - pozn. překl.) i pověsti znamenitého učence požívající Křišťan z Prachatic (v originále "Christian von Prachatitz" - pozn. překl.), opětovně přizvaný k funkci rektora už v letech 1412-1413 a pak znovu 1434 a 1437. Jeho blízkým přítelem byl reformátor Mistr Jan Hus (v originále "Magister Johannes Hus" - pozn. překl.), v roce 1415 církevním koncilem v Kostnici (Konstanz) odsouzen k smrti na hranici, na níž také tam skutečně byl i upálen.
Vedle těchto mužů vědy pocházejí z města Prachatic rovněž i tři proslavení stavební mistři, a to Petr z Prachatic (v originále "Peter von Prachatitz" - pozn. překl.), umělecky působící v Praze a ve Vídni, pak Křišťan z Prachatic (v originále "Christian von Prachatitz" - pozn. překl.), vynikajícím způsobem činný v Českých Budějovicích (Budweis) a konečně Hans von Prachatitz, pod tímto německým jménem (či také pod jménem Hans Puchsbaum, viz Wikipedia - pozn. překl.) známý jako jeden z vůbec nejvýznamnějších stavebních mistrů 15. století, jenž, jak je všeobecně známo, dokončil velkou jižní věž svatoštěpánského dómu ve Vídni a zbudoval také onen nádherný, architektonicky jemně členěný gotický kamenný sloup zvaný Spinnerin am Kreuz (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.) na Wienerbergu u Vídně (dnes je na hřebeni vrchu Wienerberg moderní mrakodrapová zástavba známá pod jménem Wienerberg City jako nová městská část 10. městského okresu Favoriten - pozn. překl.). Počátkem 16. století připadly Prachatice koupí šlechtickému rodu Vítkovců (v originále "Wittigonen" - pozn. překl.), pocházejícímu z Bavor, přesněji bratřím Petru a Oldřichu z Rožmberka (jde o Petra IV. z Rožmberka, samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, chybí třetí z bratří Vok II. z Rožmberka /1459-1505/, čtvrtý pak, rozuměj nejstarší ze 4 synů Jana II. z Rožmberka, Jindřich V., zemřel už v roce 1489 - pozn. překl.), kteří byli většinou jen krátce zváni "pány z Růže", do dědičného zástavního držení. Za vlády Rožmberků dosáhlo město svého nejplnějšího rozkvětu a mimořádně vzrostlo bohatství jeho obyvatel. Právě to se dodnes odráží v množství až dodnes zachovaných stavebních památek, vzbuzujících všeobecný obdiv.
Karl Meßner se narodil dne 23. ledna roku 1873 v Prachaticích v předměstském domě čp. 177, ležícím tehdy o samotě v dnešní Rumpálově ulici (německy Rumpalgasse, ta vznikla podle městské pamětní knihy až v roce 1927 právě v době, kdy byl v letech 1922-1927 Karl Meßner starostou města). Jeho rodiči (rodina Messnerova je jinak ve městě usedlá od druhé půle 17. století) byli pilníkář Paul Meßner (syn Philippa Meßnera a Marie, roz. Hoslovské z Prachatic) a jeho druhá (alespoň podle prachatického rodopisce MUDr. Jana Antonína Magera, z něhož zde jinak hojně čerpám, v záznamu o svatbě v oddací matrice však o vdovství třiatřicetiletého ženicha není zmínky) manželka Sofia, dcera prachatického měšťana Franze Barty a jeho ženy Magdaleny, roz. Brunnerové. O sedm let starší Karlův bratr Paul je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže. Sám Karl začínal podle Jana Antonína Magera jako pomocný úředník městského důchodu. Dne 22. října roku 1901 se v Prachaticích oženil s Johannou, roz. Zaunmüllerovou, dcerou účetního Karla Zaunmüllera a Margarethe, roz. Kochové, obou z Prachatic. Manželství zůstalo bezdětné. Po letech práce na městském úřadu se Karl Meßner stal zaměstnancem prachatické spořitelny, jíž posléze řediteloval. Od roku 1919 byl členem městské rady a v letech 1922-1927, jak už zmíněno, dokonce prachatickým starostou (po něm zastával touž funkci do roku 1933 Karl Pechtl, za republiky" poslední německý starosta Prachatic /a otec Helmuta Pechtla, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže/ předtím, než československé ministerstvo vnitra dosadilo do funkce vládního komisaře a než v roce 1938 připadlo město k nacistické "Říši"). Žil v předměstském domě čp. 158 v Jánské ulici a zemřel ve věku 57 let dne 16. března 1930 v prachatické nemocnici na nitrobřišní zánět. Na stránkách městské pamětní knihy nacházíme i krátkou zprávu o jeho úmrtí a pohřbu. Téhož měsíce března město podle téhož pramene oslavilo (v originále "festlich begangen") osmdesátiny Masarykovy. V jeho dlouhé historii je naše doba opravdu toliko krátkou historickou procházkou. Meßnerova brožura má pouhých 24 stran a její kopii jsem dal pořídit v Národní knihovně.
- - - - -
* Prachatice / † † † Prachatice
