PAUL MESSNER

Jak si Meßner za Verderberem do hospody zašel

Jak si to Verderber přečetl (rozuměj kapitolu Meßnerovy práce Die Hantierer im Böhmerwalde o "malířích obrázků z Kvildy", jak vyšla v Neuer Wiener Volkskalender 1856 a kde se píše o Verderberovi jako o někom, kdo kazí dobrý vkus, v originále kdo že je pravým ničitelem, kazitelem dobrého vkusu, tj. "Verderber des guten Geschmacks" - pozn. překl.), byl ovšem na Josefa Meßnera (tento šumavský literární klasik má příjmení, které česky mimochodem značí "kostelník" - pozn. překl.) nemálo rozezlen a přísahal tomu "bídnému inkoustovému mazalovi" (v originále "elender Tintenschmierer" ), jak spisovatele ve svém hněvu nelichotivě označil, nesmiřitelnou pomstu, ba samu hanebnou smrt mu prorokoval, pokud by se snad kdy odvážil sem do Kvildy zavítat. Po Šumavě se to rozneslo a nezůstalo to neznámo ani Meßnerovi samotnému.
Ten ovšem nikdy nezkazil žádný vtip (tj. nebyl nijaký "Spaßverderber", jak se píše v originále - pozn. překl.) a tak se jednoho krásného dne nedlouho poté do Kvildy, vzdálené od Prachatic asi tak dobrých sedm hodin pěší cesty, neohroženě vydal. Dorazil tam v podvečer a ubytoval se zrovna u Verderberů v hospodě (dům čp. 14, kde hostinec, později zvaný "U Gabriela" býval, tam už nestojí - pozn. překl.). Dole ve výčepu narazil na věru rozjařenou společnost (v originále "eine gutgelaunte Gesellschaft" - pozn. překl.), ve které měl hlavní slovo sám majitel hostince, vyprávějící hostům zeširoka o mnoha svých putováních, která zamlada ještě kdysi podnikal. Meßner se usadil poblíž besedníků u jednoho prázdného stolu a zpočátku jen zticha naslouchal, potom ale nevydržel a při vhodné příležitosti se tu a tam nějakou trefnou poznámkou, která jen stupňovala obecnou veselost, mísil víc a víc do družné besedy. Ohlas jeho příspěvků vedl společnost posléze k tomu, že ho přizvala ke svému stolu, čemuž se ostarně nijak nevzpěčoval.
A teď teprve začala ta pravá zábava, poněvadž kde byl Josef Meßner, nechyběla nikdy mírně nadnesená pijácká (v originále "feuchtfröhliche") nálada, žert a šprým, který dával štědře k dobru vedle veselých Verderberových vzpomínek i ohledně vlastních mladých tovaryšských let.
Tak tomu bylo až pozdě do noci při dobrém truňku a v tom nejlepším svorném duchu, pod jehož vlivem se pak s Meßnerem, jenž se ve všem všudy každému z přítomných, zejména pak hostinskému a zastánci umění Verderberovi, tak zamlouval, pilo dokola na bratrství.
Po tomto slavnostním obřadu teprve nezdráhal se už Verderber naléhat na Meßnera, který se do té doby obratně vyhnul jakémukoli prořeknutí či odpovědi na narážky týkající se jeho vlastní osoby, aby prý pověděl, odkudpak že sem vlastně přišel a kdože je vlastně zač.
Dotázaný byl v dobrém rozmaru a aniž by ztratil cokoli na svém klidu a žertovné bohorovnosti, ba dokonce s jistým šelmovským zadostiučiněním důrazně opáčil, že sem dorazil z Prachatic a že je jářku ten spisovatel Josef Meßner.
Po tom upřímném, byť pro všechny tak ohromivém sebeodhalení vypadal v první chvíli "ničitel, tj. Verderber dobrého vkusu a umění vůbec", zde v osobě majitele hostince zároveň, jako by snad byl spadl z nebe; kdyžtě nejprve ohnivě zrudl od hlavy až k patě a pomyslel na svou přísahu pomsty, zvítězil v bouřlivé srážce vzepjatých citů přece jen záhy zdravý rozmysl a rovněž bratrským polibkem stvrzený slib, který je odjakživa každému Němci svatý! A tak i v tomto případě zůstalo nezasaženo už jakýmkoli dalším rušivým momentem či nepřístojností to veselé stolní bratrstvo ještě dlouho pospolu a náš neohrožený a dobrosrdečný básník při životě, neobtěžován a ponechán v blaženém míru.

Herzlo(a)d

Kimmt zan Dirndl a Bu(a)
Und fragt: "Host mih gern?"
"Geh weid(er)," sogt sie,
"Hob va d(er) Stodt scho(n) an Herrn!"

"Is vüll gscheit(er) wi(e) du,
Wo(a)ß vüll va d(er) Welt
Und losst ah am Kirta
Mehr springa vom Geld!"
D(er) Bu(a) geht gonz trauri
Und kopfhäng(e)t ho(a)m,
Verschli(a)ft sih am Heubodn
Und wo(an)t recht im gho(am).

Er woa(n)t und siniert vüll,
Schier mü(a)sst er verzogn,
Dos Lebn ohne Dirndl,
War net zan d(er)trogn.

Es freut 'n ko(an) Tonz mehr,
Ko(an) Olm und ko(an) Wold,
Aus is 's mit san Gsangln,
Ko(an) Dirn mehr e(a)hm gfollt.

Und 's Herz wird e(a)hm sto(an)schwar,
Für d' Welt ohne Freud,
's is völli ausbrunna,
Hot ko(an) Lieb mehr für d' Leut.

So is er gor krank worn
Und draf bold a gstor(b)n. -
"Und 's Dirndl?" So frogst mih,
"Dos is gor v(er)dor(b)n."

Srdcebol

Když hoch děvče potká,
"Máš mě ráda?" se ptá.
"Nech být," poví ona,
"mám už pána z města!"

"Má než ty jinačí rozum,
a ví už, co je svět,
ten zná o posvícení
peníze roztáčet!"

Tu hoch svěsí hlavu
a smutně jde ztad
do stodoly doma
tajně se vyplakat.

Pláče a trápí se jenom,
nic do něho už není,
život bez té, co rád měl,
je mu teď k nesnesení.

Tanec ho nepotěší,
louka, hory a lesy,
víc už si nezazpívá
a děvčat nevšimne si.

Má srdce jak kámen těžký,
bez radosti mu svět,
je celý jak vyhořelý,
všem přestal rozumět.

Nemoc ho zachvátila,
smrt zničit uspěla.
"A děvče?" ptáte se mě,
"Zkaženo docela."

Die Mundartdichtung aus dem Böhmerwald (1981), s. 73

Úryvek z knihy Paula Meßnera nazvané Josef Meßner, ein Lebensbild a vydané vlastním nákladem autorovým v Prachaticích roku 1926, cituje Dr. Raimund Schuster ve své práci o kvildské podmalbě na skle (Hinterglasbilder aus Außergefild im Böhmerwald), o více než půlstoletí později vyšlé v Morsak Verlag Grafenau. Ty řádky si zachovaly jistý pel své doby, jistou rakouskou "Gemütlichkeit", dobrosrdečnost, která dodnes dojímá. Však jejich autora vidíme na snímku z budějovického měsíčníku Waldheimat jako plukovníka s hrudí plnou vyznamenání v uniformě monarchie, na níž dnes už můžeme vzpomínat právě už jen prostřednictvím literatury. Narodil se do ní právě v roce vzniku Rakouska-Uherska, v noci z 28. na 29. června 1867 jako prasynovec známého šumavského spisovatele Josefa Meßnera, který byl už tehdy pět let mrtev. Po skončení latinské školy v rodném městě složil 1885 v Českém Krumlově maturitní zkoušku, po níž vstoupil ještě téhož roku do budějovického kněžského semináře. Opustil jej hned v prvním roce a dal se zapsat na vídeňské univerzitě ke studiu práv, než je započal, stal se však jednoročním dobrovolníkem c.k. armády a poté důstojníkem v aktivní službě. Působil v Haliči, pak jako učitel v kadetní škole v Lobzowě blízko Krakova, kde se také datuje prvá jeho literární práce, jíž byla příprava čtyřdílného výboru spisů prastrýcových, provázených vzápětí vlastní prací o něm pod názvem Josef Meßner, ein Lebensbote (1895). V Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen uveřejnil 1899 práci o významu rodných Prachatic v obchodu se solí na Zlaté stezce, pro naše téma jsou významné i brožury Drei deutsche Böhmerwalddichter (dvě vydání 1901 a 1902), Die ehemaligen k.k. Schützenkorps der Böhmerwaldstädte (1926) a Die Böhmerwaldgrenzstadt Prachatitz im Wandel der Zeiten, ostatní práce jsou roztroušeny po různých pramenech. Působil v Rakousku, dokončil filosofická studia na univerzitě ve Vídni a po první světové válce, v níž bojoval, žil jako dvorní rada na odpočinku v metropoli na Dunaji (12. vídeňský okrsek, Elisabethallee 20). Ve Vídni i skonal 22. října 1928 ve věku jednašedesáti let.

- - - - -
* Prachatice / Český Krumlov / České Budějovice / Kvilda / † † † Vídeň (A)