JOHANN MICKO
Glöckelberský průsmyk
Tam, kde se hlavní šumavský hřeben po mohutném, zcela zalesněném horském masívu Třístoličníku (Dreisesselberg), Plechého (Plöckenstein) a Smrčiny (Hochfichtel) níží a k jihovýchodu pokračuje v hmotnatý, nečleněný a málo přístupný Bärnstein (v originále starší a dnes neužívaný tvar "Pernstein" - pozn. překl.), tvoří právě mezi Smrčinou a Bärnsteinem, vlastně mezi jejich předhořím, 1100 metrů vysokým Pfoserbergem (dnes na mapách Tokaniště - pozn. překl.) a 1046 metrů vysokým Sulzbergem (na rakouské straně už - pozn. překl.) široký, plochý úval, který vysílá své vodstvo na západ Aidexbachem, resp. Klafferbachem a Velkou Mihelou (na mapách Große Mühl - pozn. překl.) k Dunaji, na východ ale Pestřicí (Rotbach), resp. Vltavou (Moldau) a pak Labem (Elbe) do Severního moře a tvoří tak část hlavního evropského rozvodí.
Toto sedlo mezi vysokými, neschůdnými horskými pásmy, po nejblíže položeném větším místě zvané průsmykem Glöckelberským (dnes chráněné území Úval Zvonková - pozn. překl.), leží i na svém nejníže položeném místě stále ještě 920 metrů nad mořem, je tu bezlesé a pokryto jen několika, chudými ovšem lukami a poli.
Nedaleko odtud dokonce jeden z obyvatel vsi Glöckelberg, totiž Jakob Jungbauer, obvykle přezdívaný Tuifl Koschpa, před asi 40 lety (publikováno 1931 - pozn. překl.) postavil své obydlí, které za rozmarů šumavského počasí bylo široko daleko známo coby útočiště myslivců, lesních dělníků, četníků a financů, jakož i podloudníků ovšem.
To stavení, zásobené opravdu dobrou pitnou vodou, náleželo ke 12 číslům popisným kilometr odtud vzdálené vísky Schöneben, příslušné sice k hornorakouské už obci Ulrichsberg, avšak osídlené veskrze jen lidmi původem z Glöckelbergu v Čechách.
To dříve v každém ohledu pominutelné rozmezí korunní země České a Horních Rakous nabylo po převratu z roku 1918 jako státní hranice mezi samostatnými nyní republikami Československou a Rakouskou zásadního významu. Následuje od Plechého ke Smrčině a Tokaništi průběh evropského rozvodí, uhýbá však krátce před sedlem k lukám zvaným u nás Röhrenwiesen k pramenům Pestřice, která tvoří po 6 kilometrů svého toku sama státní hranici (v originále "die Reichsgrenze" - pozn. překl.), přistupující o 2 kilometry dál k Vltavě, aby pak překročila hraniční hřbet.
Podle ústního podání měla prý dříve hranice jít přes sedlo, Schöneben, Sulzberg a Bärnstein; bylo to tak i požadováno (rozuměj československou stranou - pozn. překl.) na mírových jednáních ve Versailles.
Je jen přirozené, že toto nejnižší místo pohoří bylo už dávno užíváno obyvateli z obou stran hranice jako přechod.
Mezi mnoha hraničními přechody z Čech do Horních Rakous měl ten z Glöckelbergu v dřívějších dobách zcela zvláštní význam, poněvadž představoval i spojení s Bavorskem, zejména pak s Pasovem (Passau). Vzdušnou čarou je to od česko-rakouské hranice u Glöckelbergu k rakousko-bavorské u Angeru pouhých 10 kilometrů.
Už ve středověku nabyl průsmyk důležitosti proto, že byl vedle "Zlaté stezky", vedoucí z Pasova do Prachatic, určen k tomu, aby jižní Čechy zásoboval solí ze Solnohradska, která se v Pasově skladovala. Onen obchod se solí pravděpodobně fungoval už v časech, o nichž nemáme nijakých zpráv, poněvadž Čechy nijaká ložiska soli nemají a její obrovské podzemní zásoby při Salcburku a Berchtesgadenu jsou nejbližší známé.
Toliko dva listinné doklady z nejranějších dob nám dosvědčují provoz na této cestě, Zlaté stezce z Pasova do Horní Plané (Oberplan).
Dne 1. července roku 1349 propůjčil císař Karel IV. Horní Plané privilegium trhu včetně klády a mučidla (v originále "Markt-Privilegium samt Stock und Galgen", jinými slovy povýšení na městys - pozn. překl.), jakož i "volnou cestu" ("freie Straße") do Pasova. Horní Planá měla už tehdy solní sklad.
Dne 15. října roku 1479 povolil král Vladislav (rozuměj Vladislav Jagellonský, český král od roku 1471 až do své smrti v uherském Budíně 1516 /Maďaři ho znají jménem II. Ulászló/ - pozn. překl.) na prosbu pana z Rožmberka (1479 se ujal nad rožmberským majetkem vlády Vok z Rožmberka, který si za své sídlo vybral Třeboň /Wittingau/ - pozn. překl.) pokračování solné stezky z Pasova do Horní Plané také do Frymburka (Friedberg) a Krumlova (Krummau). - Odtud se později hovoří o boční větvi Zlaté stezky, jmenovitě Pasov - Horní Planá - Krumlov, která ovšem nevedla přes i dnes sotva schůdný Plechý, nýbrž právě Glöckelberským průsmykem.
Z Pasova vedla cesta přes Thyrnau, Hauzenberg a Breitenberg v Bavorsku, nejsevernějším kusem Horních Rakous přes Anger, Freundorf a Pfaffetschlag, odtud dva a půl kilometru dolů do Glöckelbergu a pak přes Zadní Hamr (Hinterhammer) a Štiftu do Horní Plané (Další a Bližší Štifta bylo dříve i "české" označení vsí Hinterstift a Vorderstift, po druhé světové válce jedna pod jménem Další Lhota zanikla, druhá, tedy Bližší Lhota, je dnes částí města Horní Planá, od něhož je ovšem oddělena Lipenským jezerem - pozn. překl.). V Čechách se cestě říká "Hornoplánská" (v originále "Planer Straße" - pozn. překl.), v Bavorsku "Pasovská" (Passauer Straße) a v Horním Rakousku "Klafferská" (Klafferstraße). To poslední označení zdá se pocházet od jména potoka Klafferbach, který pramení v sedle mezi Plechým a Smrčinou, dotýká se známého letoviska (a také střediska zimních sportů) Holzschlagu a křižuje naši cestu mezi Pfaffetschlagem a Freundorfem, než ústí do Velké Mihely. Na návrší vedle leží ves Klaffer. Tři kilometry severně od Breitenbergu leží Schwarzenberg, naproti pak ves Klafferstraß, která ovšem může být sotva cestou přímo dotčena.
Dnešní silnice z Horní Plané tu starou cestu vcelku následuje. Z městečka dolů k mostu přes Vltavu do Bližší Lhoty se železničním nádražím, pod Další Lhotou kolem hospody Spitzwirt k prastarému mlýnu při Zadním Hamru, zvanému Hinterhammermühle, kopcem nahoru přes potok zvaný tu Böhmbachl k roztroušeným stavením Přední Zvonkové, potom dál přes potok jménem Pfarrerbachl nahoru kolem vlídných, stejně roztroušeně ležících domů farní obce Glöckelberg (známé jako letovisko i středisko zimní rekreace), kde se cesta křižuje u hostince Kreuzwirt se Schwarzenberským plavebním kanálem. Výše vede nová silnice přes Torf-Au, starou cestu na svazích Bartelbergu, aby se před potokem Dürraubach sešly. Nová cesta jde rovnou při okraji lesa kolem české celnice po mostě přes Pestřici, tvořící tu státní hranici, před rakouskou celnicí pak stoupá k výšině u Kastla. Kastl je nyní téměř rozpadlá zřícenina kaple s ochrannou stříškou vpředu, známá všude tady jako orientační bod či místo srazu, kterému se ovšem ustrašené matičky v noci raději zdaleka vyhnou. (Je jen co litovat, že na území jinak tak štědrého kláštera Schlägl musela zajít stavba, odedávna považovaná za místně charakteristickou.)
Stará cesta vedla za potokem Dürraubach vpravo od nové trochu do lesa ke studánce zvané Battelbrünnen, potom souběžně s jinou, dosud ještě znatelnou, aby se krátce před hraničním tokem s novou křížila a několik kroků pod mostem znovu i s vodou. Za rakouskou celnicí stoupá vzhůru k cestě od Sonnenwaldu do Schöneben, kterou následuje až ke Kastlu.
Hned poté zahýbá stará "Hornoplánská cesta" do lesíka vlevo dolů do úvalu, vede po okraji jedné louky nahoru až k Jungbauerových stavení, kde křižuje cestu novou, aby se pak od ní zcela odpojila. Stará cesta, teď už sotva patrná, ubíhá dál směrem na Pfaffetschlag "in der Schintau" a ztrácí se v lese. Jako její poslední pozůstatek trvá nedaleko odtud značně používaná pěšina, zvaná "Schwärzer-(Schmuggler) Steig" (tj. "pašerácká" či "podloudnická stezkou" - pozn. překl.).
Před samotou u Jungbauerů zatáčí nová cesta vlevo a trochu stoupá nahoru k Schöneben s hostincem (936 metrů nad mořem), potom však opět prudce klesá (na pěti kilometrech o 300 metrů) dolů přes Berghäuser a Lichtenberg do Ulrichsbergu a dál do prastarého Aigenu a k proslulému premonstrátskému klášteru Schlägl.
V nejstarších dobách se přeprava zboží pro nedostatek hotových peněz omezovala na výměnný obchod; jako na jiných "zlatých" stezkách přinášeli sem soumaři nezbytně potřebnou sůl a odnášeli za ni obilí, sádlo apod. Samozřejmě se vedle toho směňoval i jiný tovar. Tak to šlo po celá staletí.
Ve zmatcích a hrůzách války třicetileté, kdy si nebyl nikdo jist majetkem ani životem, obchod ustal. Po vojně byly Čechy tak vylidněné a zchudlé, že k oživení někdejšího provozu už nemohlo nikdy dojít. Když navíc byl v zájmu zvýšení odbytu rakouské soli dovoz bavorské v roce 1692 zakázán, uhodila Zlaté stezce poslední hodina. (Nicméně by ještě dnes mohla finanční stráž o bavorské soli leccos vyprávět.)
Po zlých časech přišly však přece jenom zas ty lepší, cesta nezpustla a čilý hraniční styk s Horními Rakousy se dostavil. Čechy dodávaly koně, zejména hříbata. Po koňských trzích ve Lhenicích (Elhenitz) a v Budějovicích (Budweis) táhly tudy celé dlouhé řady hříbat navzájem spoutanými slaměnými povřísly. Po trzích ve Štěkni (Schtekna), Netolicích a v Horní Plané bylo zase hnáno pryč odtud množství mladého skotu. Na podzim tu denně putovala hejna až po sedmdesáti kusech husí, nakoupených v okolí Budějovic a Krumlova, do Horních Rakous, kde se nepěstovaly. Skleněné zboží z hutí v Josefodole (Josefsthal) u Glöckelbergu a v Sonnenwaldu se odváželo v celých fůrách. Už před sto lety a ještě do osmdesátých let devatenáctého století, jak to autor těchto řádků mohl ještě na vlastní oči spatřit, projížděly tu denně těžké nákladní vozy se sudy grafitu (po třech bývaly v každém z vozů) z Černé v Pošumaví (Schwarzbach) do Pasova. Silnice z Černé do Předního Glöckelbergu byla nově zbudována právě kvůli tomu.
Naproti tomu dodávalo Rakousko den co den plné vozy mouky a obilí; obchodnice nesly v koších máslo a sýr, také ovoce, které sem putovalo i z teplejších jižních krajů. Vůbec byl tu dříve čilý styk s Lincem (Linz), odkud obchodníci vozili zboží a kde synové tohoto kraje studovávali.
Dokonce i stavba železnice Glöckelberským průsmykem, která měla spojit konečnou stanici Mühlviertelské dráhy v Aigenu s hornoplánskou stanicí trati Budějovice-Želnava (Salnau), se plánovala z údolí Mihely nahoru přes Klaffer dál podél Eidexbachu k vysokému sedlu a lesy dolů mezi domy Glöckelbergu přes Josefodol a Huťský Dvůr k nádraží v Bližší Štiftě. Trasa byla už vytyčená, ovšem dnes už ke stavbě nikdy nedojde. Povozní pošta mezi Glöckelbergem a Ulrichsbergem byla zřízena v roce 1870 a roku 1908 byla zrušena; předtím a od té doby obstarávali poštovní přepravu pěší poslové.
S převratem v roce 1918 náhle veškerý styk ustal. Dřívější sotva patrná zemská hranice se stala hranicí státní a obávanou hranicí celní. Pro odchod celních úředníků se po léta nemohlo přes hranici přepravovat nijaké zboží; teprve v roce 1925 byla při hraničním vodním toku zbudována rakouská celnice a 1927 naproti ní československá, obě položeny zcela o samotě. Styk se ovšem ještě neobnovil, neviditelná stěna dělí obě země a cesta je pustá, jen v létě oživena turisty.
Pro význam Glöckelberského průsmyku hovoří ta okolnost, že kromě toho, že zaručuje i spojení s Bavorskem, zůstává druhým přechodem do Horního Rakouska, který oproti prvnímu nevede jen zářezem v přerušeném pohoří, nýbrž, což je veliká vzácnost, přímo přes hlavní šumavský hřeben, několik metrů pod vrcholem 1077 metrů vysokého Bärnsteinu.
Horní Planá v údolí Vltavy je hospodářským středobodem této části jižní Šumavy až po Prachatice a Vimperk (Winterberg), která byla od nepaměti v čilém styku s Horními Rakousy (Krumlov leží příliš daleko odtud, jeho styky se děly cestou podél Vltavy přes Rožmberk a Vyšší Brod do Leonfelden a přes Haselgraben do Lince). Aigen v údolí Mihely je s Haslachem a Rohrbachem hospodářským centrem severního Mühlviertelu. Co by bylo přirozenějšího nežli styk mezi oběma prastarými tržními městečky, byť i za obtížných podmínek? Cesta by mohla vést jen přes okolí Glöckelbergu, neboť objížďka přes Černou v Pošumaví, Dolní Vltavici (Untermoldau) a Hager je mnohem delší, nehledě na mnoho močálovitých míst. Vzdušnou čarou je z Horní Plané do Glöckelbergu 7 kilometrů, odtud do Aigenu 8 kilometrů, přes Dolní Vltavici však 24 kilometrů.
Cesta z Horní Plané sleduje silnici do Předního Glöckelbergu, odbočuje tam vlevo a vede lesem zvaným Ebenwald a potom pod Schwarzenberským plavebním kanálem do Sonnenwaldu v Horním Rakousku. Tato odbočka dosud existuje, byla už jen zčásti užívána povozy, ještě před několika lety však z Horní Plané značena. Nynější silnice se v Glöckelbergu u Kreuzwirta (blízko rodného domu autora těchto řádků) dělí: ta jedna vede po prastaré soumarské cesta na západ do Pasova, druhá přesně na jih do Aigenu a Lince.
Roztroušená glöckelberská stavení se táhnou podél kanálu dva kilometry jižním směrem až ke státní hranici na Pestřici. Naproti leží víska Sonnenwald, po vyhašené sklářské huti (poslední nájemce se jmenoval Wagendorfer) obvykle nazývaná jen Althütten, s lesovnou. Celá osada je majetkem premonstrátského kláštera Schlägl, obcí náležející ke 2 kilometry odtud vzdálenému městečku Aigen, školou pak i farou však ke Glöckelbergu (budiž tu mimochodem poznamenáno, že autor těchto řádků během svého studia v Linci bydlil u jednoho místodržitelského sluhy, na jehož přímluvu směl z galerie přihlížet jednomu zasedání zemského sněmu; pozorně naslouchaje zachytil náhle jméno Glöckelberg - šlo o návrh vyčlenit Sonnenwald z příslušnosti ke glöckelberské škole; návrh byl odložen a je tomu tak i dnes po více než půl století).
Od Sonnenwaldu stoupá cesta mokrým, temným smrkovým lesem poměrně prudce vzhůru k 1018 metrů vysoko nad mořem položenému "Můstku" (v originále "Brückel" - pozn. překl.), bažinaté náhorní plošině, kde je jízdní cesta kvůli vodě vyložena napříč stromovými kmínky (v originále "mit Querbäumchen" - pozn. překl.); pak se jde lukami a lesem mírně dolů vpravo od Bärnsteinu (také Bärensstein či Schindlauer Berg) k osamělému stavení zvanému "Panihaus"; odtud už spadá cesta příkře (na 3 kilometry 350 metrů) do Aigenu.
Touto špatnou cestou se v dřívějších dobách také jezdívalo, dokonce s náklady skla ze Sonnenwaldu do Lince; později ovšem povozy volily raději cestu přes Feierberg a Leonfelden a dnes se jezdí přes Schöneben a Ulrichsberg.
V sedmém svazku příspěvků k zeměpisu a vlastivědě Mühlviertelu (Beiträge zur Landes- und Volkskunde des Mühlviertels) se píše, že sůl z Pasova do Horní Plané šla pozoruhodným způsobem právě touto horskou cestou, a sice z Pasova dolů po Dunaji (Donau) do Obernzell, pak přes Griesbach a Wegscheid v Bavorsku, přes Kollerschlag, Peilstein a Aigen v Horním Rakousku a přes Bärnstein do Glöckelbergu v Čechách. Proč byla činěna taková oklika, nebylo zjištěno: snad z bezpečnostních či celně-politických důvodů.
Ještě dnes je horský přechod z Glöckelbergu do Aigenu v létě hojně využíván, v zimě však je s ohledem na počasí pln ohrožení.
Na okraji lesa nad Sonnenwaldem stojí kaple, v níž je obraz s následujícím nápisem: "Im Jahre 1600 ritt Jakob Veith, bürgerlicher Weißgärber in Aigen, nach Oberplan. Als er durch den langen Wald ritt, verfolgten ihn zwei grimmige Wölfe, er schoß seine Pistole ab, aber noch wütender verfolgten sie ihn bis zu dieser Stelle." (tj. "V roce 1600 jel Jakob Veith, měšťan a jirchář v Aigenu, do Horní Plané. Když jel tím dlouhým lesem, pronásledovali ho dva vzteklí vlci, vystřelil ze své pistole, ale ještě zuřivěji pronásledovali ho až k tomuto místu." - pozn. překl.) Jako výraz díků za svou záchranu dal zřídit tuto kapli, která je od té doby udržována jeho rodem.
To, že se divoká zvěř vyskytovala v lesích při Glöckelberském průsmyku, na hodiny cesty rozlehlých, je pochopitelné. Autorova babička Elisabeth, narozená roku 1790 ve známém doktorském domě v Předním Glöckelbergu, měla častěji vyprávět, jak za svého mládí ještě vídala z blízkého Brložského lesa (v originále "aus dem nahen Bärenlochwalde", dnes na mapách uveden Medvědí les - pozn. překl.) vycházet nejen jeleny a divočáky, nýbrž také medvědy.
Také přímá zpráva o posledním šumavském medvědovi pochází z Glöckelbergu. Autorův otec Engelbert vyprávěl, že kolem roku 1850, kdy mu táhlo na dvacátý rok, se jednou rozneslo, že v lese zvaném Ebenwald má prý být medvěd. Se všelikými zbraněmi vyrazili muži zvíře složit. Uprostřed lesa bylo dříve pole, řečené Dickelacker. Z jednoho velkého jívového křoví (v originále "eine große Soiherstaude /Salweiden-Strauch/" - pozn. překl.) tam zaznělo mocné bručení, které medvěda prozrazovalo. Všichni ovšem vzali úprkem nohy na ramena (v originále "nahmen Reißaus und flüchteten" - pozn. překl.). Medvěd byl složen roku 1856 u Želnavy a je vycpaný k vidění na zámku v Hluboké nad Vltavou (v originále "im Schlosse Frauenberg", jde ovšem o medvědici zastřelenou 14. listopadu 1856 a vystavenou v loveckém zámku Ohrada u Hluboké nad Vltavou - pozn. překl.).
Pozoruhodností Glöckelberského průsmyku jsou obě vrchoviště, jaká se v podobné rozloze nikde na jižní Šumavě nevyskytují. Říká se jim tu "Au" (tj. "niva" či "luh" - pozn. překl.). Jedno z nich, zvané Föhrenau (tj. "Borová niva" - pozn. překl.), je východně od vsi při lese Ebenwald, to druhé, "die dürre Au" (tj. "Suchá niva", dnes na mapách "Úval Zvonková I. zóna" - pozn. překl.), nade vsí vpravo od cesty na Ulrichsberg. Autor je zná ještě v jejich neporušenosti, obávané pro množství zmijí, porostlé jen jednotlivými zakrslými břízami a borovicemi, půdu krytu koberci borůvčí a vlochyně, rovněž ostřicí. Ložiska rašeliny tu dosahovala mocnosti až třímetrové vrstvy. Blízkou sklárnou v Josefodole byla obě rašeliniště, nejprve to horní, využívána pícháním a sušením borek v létě, zimním odvozem téhož topiva pak a jeho spalováním na plyn. Dnes jsou ložiska vyčerpána a s velikou námahou jsou na nich činěny pokusy o zakládání luk a polí.
Glöckelberský průsmyk měl pro svou polohu i historický význam jako oblast průniku a bojových střetů. Západní svah Wuselbergu (dnes na mapách Zvonkovský vrch, 837 m - pozn. překl.) mezi Vorderhäuser (tj. "Předními Domky" - pozn. překl.) a Neuhäuser (tj. "Novými Domky" - pozn. překl.) je zván Schwedin či Schwewin. Podle starých podání tu měl být za třicetileté války švédský vojenský tábor. Posilován byl tento názor tím, že na tamních polích byly často vyorávány malé podkovy, části mečů, mince atp., jak to mohl autor za svého mládí vídat na vlastní oči. Bohužel tehdy neměl nikdo na sběru těch nálezů nijaký zájem.
To, že Švédové v končině pobývali, je historická skutečnost. Počátkem roku 1648 pronikl generál Königsmark do Čech, obsadil Prahu, jeho oddíly se vydaly plenit jižní Čechy, přepadly kláštery v Kuklově (Kugelweit) a ve Zlaté Koruně (Goldenkron), 20. září toho roku pak vypálily a vydrancovaly Krumlov. Posádka Vítkova Hrádku (Wittinghausen) se připravovala na jejich útok. Řídící učitel Wöß z Klafferu v Horních Rakousích napsal autorovi, že v tamějším kraji převládá všeobecný názor, že sem Švédové plánovali vpád, byli však u Glöckelbergu odraženi. Má tedy pomístní jméno Schwedin své historické oprávnění.
Podle glöckelberské pozemkové knihy, uložené ve schwarzenberském archivu v Krumlově, byla první zdejší stavení zbudována "na zelené louce" (v originále "auf grünem Anger" - pozn. překl.) v roce 1670. To jsou tzv. "Staré domky" (v originále "die sogenannten 'Althäuser'" - pozn. překl.), jižní část vsi na úpatí Bartlbergu, zatímco stavení kolem kostela jsou zvána "Nuihaisa" ("Neuhäuser", tj. "Nové domky" - pozn. překl.).
Jméno "Glöckelberg" nepochází od hojně se tu vyskytujících lučních zvonků, zvaných tu "Glöckeln", ani od zvonu, který tu prý vyhrabal ze země jeden býk, nýbrž vyvozuje se z historie osady. - Hory v okolí jsou masívní a rozložité, bez výrazného vrcholového útvaru; jen poslední hora směrem k Horním Rakousům se zvedá na všech stranách rovnoměrně až ke svým 912 metrům. Profesor Willkomm (zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) ji označuje jako pyramidovitou skalní kupu (v originále "eine pyramidale Felskuppe" - pozn. překl.). Kolem putující soumaři nazývali ji snad i podle zvonků visících na krku jejich zvířatům Glöckelberg (tj. "zvonkovou horou" - pozn. překl.). První domy ležely i při jejím úpatí, tedy "am Glöckelberg", potom krátce jen už Glöckelberg. Vedle důležitější vsi ztratila hora své původní jméno a jmenuje se nyní podle usedlostního jména dřívějšího nájemce vrcholu Bartlberg (na staré mapě je psáno "Partl Berg" - pozn. překl.).
Dá se ovšem sotva předpokládat, že by obchodní cesta Pasov - Horní Planá existovala po staletí a přitom by v úseku Horní Planá - Klaffer, 4 hodiny cesty představujícím, neměla ani jedinou zastávku a na mírných svazích uprostřed té trasy na počátku stoupání by se opravdu nikdo neusadil. K tomu odkazuje i staré podání, že v domech ležících při cestě (nynější čp. 34, 38, 40, 45 a 47) bývaly za dřívějších časů velké stáje pro tažná zvířata obchodníků a pro vlastní volské zápřeže (když se v roce 1819 dům čp. 38 zcela přestavoval, upozornil majitel před stržením řemeslníky, že stáje pojaly 60 kusů skotu). Podle nezaručené zprávy mělo stavení čp. 47 ("beim Jokom", rodný i úmrtní dům známého poslance říšského sněmu Michla Kaima) existovat už v roce 1604.
Lze se tedy se značnou jistotou domnívat, že už dlouho předtím tu na křižovatce dvou obchodních cest nějaké osídlení bylo. Ve zmatcích třicetileté války mohla nechráněná a odlehlá osada jako stovky jiných zaniknout, nikdo po ní nezůstal a později musela být založena osada nová.
Císařem Rudolfem II. roku 1611 do země povolané zlopověstné pomocné oddíly Pasovských, stejně jako bavorský pomocný sbor roku 1624 mohly cestu do Krumlova podniknout právě přes dnešní Glöckelberg a řádily tu jako nepřátelé. - V roce 1703 ve válce o španělské dědictví, za níž Bavorsko šlo se Španěly, byly přechody zataraseny poraženými stromy. "Zásek" (v originále "der 'Verhau' - pozn. překl.) u celnice v Glöckelbergu to dosud připomíná.
Naposledy viděl Glöckelberg projít tudy vojenské oddíly v roce 1866 po bitvě u Hradce Králové (Königgrätz). Jednoho krásného podzimního dne se náhle rozneslo: "der Feind kommt" (tj. "nepřítel přichází" - pozn. překl.) a se strachem všude putovaly peníze a cenné věci do nejrůznějších úkrytů. Spořádány však táhly útvary ve svých bílých kabátcích, provázeny vozbou s bagáží a s raněnými. Když bylo slýchat, že vojáci mají hlad, přinášeli lidé z přilehlých stavení k cestě veškeré zásoby chleba a také autor nesl jako pětiletý chlapec jeden bochník. Poněvadž ale mužstvo si v Glöckelbergu nepopřálo nijakého oddechu, podávali si ten chléb muži za pochodu a na vozech z ruky do ruky.
Dnes cesty osaměly, plavební kanál je bez vody, sklárny v Josefodole a Sonnenwaldu zastavily práci, to nejlepší však obci Glöckelberg vzít nelze: její nádhernou polohu totiž uprostřed rozlehlých lesů, její čistý, drsný vzduch, její čerstvou, radium obsahující pramenitou vodu a prácemilovnou, zdravou a jasnou mysl jejích německých obyvatel. To proto je to přívětivé místo už po mnoho let vždy znovu vyhledáváno svými přáteli a milovníky. Glöckelberský průsmyk s Josefodolem a Huťským Dvorem mají pohnutou minulost, ale také mnohoslibnou budoucnost.
Waldheimat, 1931, s. 51-53 a 84-86
P.S. Docela jsem váhal nad samotným titulem článku na pokračování, aby návštěvníky dnešní Zvonkové (co jen se tu všechno stalo od roku 1918, který připadal nostalgicky vzpomínajícímu autorovi kdovíjak převratný!) nijak nemátl, než jsem se jen pokorně vrátil k popisu, který věnoval rodné vsi autorově sám pootavský slavík Adolf Heyduk a v němž se označení průsmyku přívlastkem "zvonkovský" věru nevyhýbá. Cituji doslova z prvního svazku slavné ediční řady Čechy nakladatelství Jan Otto, nazvaného Šumava (1883):
"Čtvrt hodiny níže, při stoce, hostí se ještě Glöckelberk. Dvorce a chalupy jeho sběhly se vždy po několika k sobě. S jeho návrší potěší se oko pěknými pohledy: severovýchodně na rozkošnou krajinu kolem Plané (rozuměj Horní Planou), jihovýchodně na utěšená údolí a vrchy kolem Dolní Vltavice - bezprostředně u Glöckelberku níží se táhlý hřeben Vysoké Smrče (Hochfichtel 1337 m) až na 860 metrů, zato valně se šíří a rozkládá. Jest to průsmyk Glöckelberský, dělící dvě nejkrásnější skupiny vrchovin českých: Stěny Plöckensteinské a pohoří Tomášské."
Nuibauerů jedlička
Na Šumavě jsou tu a tam jednotlivé stromy, které pro svůj vysoký věk, zvláštní formu a vzhled, vzácnou ojedinělost či historický význam upoutávají na sebe pozornost okolí a jsou široko daleko známé a proslulé. Vzpomínám si jen na větu, obvykle používanou v celém hornoplánském okrese (v originále "im ganzen Oberplaner Bezirke" - pozn. překl.), když se někomu stalo bezpráví: "Woacht na, ba 's Machtla Buha kema ma schaun zsaum!" (tj. "Jen počkej, u Machtlova buku se na to přijdem spolu podívat!" - pozn. překl.)
Ten už dnes neexistující starý buk u vsi Melm (dnes Jelm - pozn. překl.) blízko Horní Plané a to rčení odkazují zcela zřetelně na tradované domnění, že tu v šerém dávnověku staří Němci konali soudy v posvátném háji. To by bylo ale zároveň dokladem, že Němci sídlili v naší končině už v markomanských časech.
Na jihozápadním okraji téměř jen jednotlivě rozptýlenými staveními tvořené velké farní vsi Glöckelberg, nedaleko hostince zvaného "Kreuzwirt", nad domem čp. 38 "beim Nuibauern" (tj. "u Neubauerů" v nářeční podobě příjmení "po chalupě" - jde přitom o rodný dům autora německého textu - pozn. překl.), jehož majitelem býval Vinzenz Micko, stojí v 850 metrech nadmořské výšky mezi polem a loukou zcela volně vysoko se tyčící statná jedle. Majestátně se vypíná ve své hrdé osamělosti vysoko k modrému nebi, se široce rozprostřeným větvovím podobná mohutné pyramidě. Ještě ve výši mužské postavy má její kmen obvod tři a tři čtvrtě metru, podle výpočtu z délky stínu výšku 24 metrů a je v tak dobrém stavu, že odolává i úderu blesku. Po jednom silném zásahu jeho výbojem bez viditelné škody se často říkává: "Wird halt in 's Nuibauern Tännlin gangen sein!" (tj. "Už to tak bude, že do tý Nuibauerovy jedličky vešel!" - pozn. překl.)
Dvakrát však to ten strom odnesl přece jen těžce. V roce 1848 blesk rozdrtil horní třetinu kmene (podle svědectví roku 1823 narozeného, ve vysokém věku až zesnulého souseda Kajetana Wegscheidera). Jedle ale vytvořila z nahoru se pnoucích větví dva vrcholy nové, jak je to zachyceno na jednom jejím snímku. I ty ovšem v roce 1906 srazil blesk, snad také jindy ještě. Pak už starý strom neměl dost síly, aby vyhnal do nového vrcholu. Bez tohoto a ještě jiných zásahů by ta jedle byla jistě mnohem vyšší. Větve dosahují široko do stran, jsou nasazeny nepravidelně, na návětrné straně od jihozápadu jsou kratší nežli na té protější a silou i vzhledem se rovnají větvím nějakého buku. Ty spodní mají až 15 centimetrů v průměru, jsou velice sukovité, mnohokrát pokroucené a navzájem překřížené. Jehličí na těch natěsnaných výhonech větví je krátké a velmi husté. Strom nese zřetelné znaky vysokého věku a nejspíš by se asi dal přirovnat k dosud zdatnému starci. Mezi zelenajícími se větvemi je i mnoho suchých, kterých se jedle jen zřídka zbavuje, stejně jako jehličí na nich. Travní porost přitom dosahuje až k samému kmeni. Stáří stromu lze těžko určit. Snad byl v roce 1670 svědkem stavby prvních domů tu v Glöckelbergu. Možná může za svůj v každém případě vysoký věk děkovat okolnosti, že jednou částí svého kmene stojí na pozemku krumlovského panství. Až do doby kolem roku 1900 stála pod stromem, o který se opírala, pazderna (v originále "ein Flachsbrechhaus" - pozn. překl.) zvaná tu ovšem "Haarstube", dočasně i obývaná (dnes v Schöneben žijícím Jungbauerem) a chovala v sobě dokonce i stáj. Na protější straně ji kryla třešeň, pověstná sladkými plody s téměř černou slupkou.
Pro svou vladařskou výšku a volnou polohu je naše jedlička (důvěrná zdrobnělina jistě odkazuje ke slavné Stifterově povídce Popsaná jedlička - pozn. překl.) oblíbeným shromaždištěm a místem odpočinku nejrozličnějšího ptactva, zejména pak vran. I divocí holubi však, jestřábi i menší ptačí druhy se potkávají a hnízdí v jejích hustých větvích. Když je všude čas květu, zpívají a bzučí kolem pohostinného stromu nesčetné roje včel, vos, sršňů a jim podobného hmyzu. V roce 1924 hostoval na širokém vrcholu dokonce jinak v celém zdejším kraji snad nikdy nevídaný čáp.
Ta jedle je něčím jako symbolem zdejšího okolí. I zesnulý kníže Schwarzenberg, který mohl nazývat svým majetkem na miliony stromů, zůstal před ní stát a dlouze ji pozoroval. Když v roce 1871 do Ameriky vycestovalý Alexander Keim, řečený Schopper Xandl, přijel sem po letech na návštěvu a z Hořic (Höritz) se vydal pěšky do Mokré (Mugrau), prý jako první znamení šumavského domova spatřil, jak sám vyprávěl, zrovna Nuibauerovu jedličku.
Poté, co ten starý větry ošlehaný šumavský strom odolal tolika zlým náporům bouře, proměnám počasí a masám sněhu, dokonce i tolika úderům blesku, můžeme doufat, že bude potěchou i budoucích pokolení.
Jeden soused je toho mínění, že strom je křížencem jedle s tisem. Můj otec Engelbert Micko mi k tomu sdělil, že při dříve u nás stojící kamenné zdi měly tisy opravdu stávat. Snad by mělo být s jistotou zaznamenáno, že poslední tis v Glöckelbergu rostl na temeni zdejšího 912 metrů vysokého vrchu Bartelberg. S kamarády pasáčky jsem často tisové větve nosíval k nám domů a dělávali jsme z nich i hole. Tis byl vysoký něco přes jeden metr a pro množství bočních výhonů měl spíše vzhled keře.
Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 264-266
Severní Šumava
I.
Vhodnou příležitostí k návštěvě severní Šumavy, tohoto téměř zapomenutého a přece tak půvabného nevlastního děcka (v originále "zum Besuche des nördlichen Böhmerwaldes, dieses fast vergessenen und doch so lieblichen Stiefkindes" - pozn. překl.) mezi okrajovými oblastmi Čech, je sněmování německého Böhmerwaldbundu 14. a 15. srpna roku 1927 v Plané (Plan).
Rozhledna na holém vrchu východně od města umožňuje spatřit zejména nejzazší severní cíp této části hraničního pohoří. Cizí divák bude však zprvu silně zklamán tím, že na západě uvidí toliko modročerný pruh lesů, na koncích výše stoupající, jen na jihu výrazněji vystupující v masívu Přimdy (Pfraumberg). Od Plané, ležící v 500 metrech nadmořské výše, zvedá se pozvolna předhoří kolem Újezdu Svatého Kříže (Heiligenkreuz) a Zadního Chodova (Hinterkotten) a přechází postupně v lesnatou vrchovinu a horský hřeben, nevykazující tu ovšem nijaký patrný vrcholový útvar a tvořící jen široký souvislý hřbet.
Šumava tady vůbec nečiní dojem nějakého pohoří, má ale drsné klima a je pokryta souvisle lesem, kterým se dá putovat celé dlouhé hodiny. Jen tu a tam nacházíme malé osady jako ostrovy v lesním moři: Přední, Prostřední a Zadní Žďár (Vorder-, Mittel-, Hinter-Brand), Vieh- či Kenruh (zaniklá dnes Tišina - pozn. překl.), Granabartl, Jalový Dvůr (Galtenstallung), Hamerský mlýn (Hammermühle), Vilémova pila (Wilhelmsäge), Nový Haimhausen (Neuhaimhausen), tři Tichého mlýny (Tichamühlen), Lohhäuser (zaniklé dnes rovněž Slatiny - pozn. překl.), Nové Mohelno (Neumugl).
V popředí zachytíš pohledem Überbühl (dnes na mapách Štokovský vrch, 721 m - pozn. překl.), za ním Pfefferbühl (dnes na mapách Ve Skalkách, 767 m - pozn. překl.), Kenruh (při zaniklé Tišině, dnes na mapách Na Výšině, 789 m - pozn. překl.), dál vyhlíží ještě vyšší Poppenreuther Berg (817 m) u bavorského už Mähringu. - Při státní hranici (v originále "an der Reichsgrenze" - pozn. překl.) má tu město Planá významné lesní majetky.
Severně navazuje na tento šumavský hřeben, jehož rozvodí tu téměř bez výjimky leží celé v Bavorsku lidnatá náhorní rovina u Tří Seker (Dreihacken), která v sobě pojala šest sousedících spolu obcí: Tři Sekery u Kynžvartu (Dreihacken - Königswarter Anteil), Tři Sekery u Tachova (Dreihacken - Tachauer Anteil), Plánský Šmelctal (Planer Schmelzthal, dnes Plánská Huť - pozn. překl.), Tachovský Šmelctal (Tachauer Schmelzthal, dnes Tachovská Huť - pozn. překl.), Chodovský Šmelctal (Kuttenplaner Schmelzthal, dnes Chodovská Huť - pozn. překl.) a Šental (Schönthal, dnes Krásné Údolí - pozn. překl.). Dříve tu byla vydatná ložiska stříbra a mědi, jejichž těžba a zpracování bylo zastaveno v roce 1861. Obyvatelstvo hledá od té doby svou letní obživu v blízkých Mariánských Lázních.
Za Třemi Sekerami zvedají se četné lesnaté vrchy, z nichž se na severozápad od Plané jeví nejsevernějším výběžkem celé Šumavy (v originále "der nördliche Eckpfeiler des ganzen Böhmerwaldes" - pozn. překl.) pověstmi opředená hora Dyleň (Tillenberg či Hohe Tillen). Se svými 939 metry je to druhý nejvyšší vrchol severní Šumavy, výhled odtud je bohužel dnes omezen vysokými stromy (dnes je radarová věž na temeni hory, postavená tu armádou v letech 1970-1973, v soukromém majetku Radia Egrensis - pozn. překl.), zasahuje však až hřebeny Smrčin (Fichtelgebirge), Krušných hor (Erzgebirge), Slavkovského lesa (Kaiserwald), Šumavy i Českého lesa (obojí Böhmerwald - pozn. překl.).
Chebský Alpenverein (v originále "der Alpenverein in Eger" - pozn. překl.) postavil v roce 1926 130 metrů pod vrcholem na straně obrácené k Bavorsku chatu s hostincem, který vyhovuje všem turistickým nárokům (zařízení bylo funkční ještě v roce 1947, zánik přišel s rokem 1948, kdy se hora stala součástí hraničního pásma - dnes jsou z chaty sotva znatelné rozvaliny - pozn. překl.).
Táhlý, zcela zalesněný hřbet Dyleně se k západu a severu prudce níží do úrodné chebské pánve, na východě překračuje 600 metrů vysoký Kynžvartský průsmyk (v originále "Paß von Königswart", v českých pramenech bývá řeč i o Kynžvartském sedle - pozn. překl.) ke Slavkovskému lesu, jehož charakter je podobný, takže jej lze chápat jako přirozené pokračování; hned tu také stoupá ke svému nejvyššímu vrcholu, jímž je se svými 986 metry Judenhau (dnes na mapách Lesný - pozn. překl.). Výběžky obklopují Mariánské Lázně a přecházejí do Tepelské plošiny (Tepler Hochebene).
Z jihu se k právě vylíčenému severošumavskému území připojuje Tachovský les (Tachauer Waldgebiet, dnes Chráněná krajinná oblast Český les - pozn. překl.). Z města Tachova se sem lze dostat krásným Aglainým údolím (Aglaiental) do okolí už zmíněného Žďáru (Brand), Girnbergu (zanikl jako 1955 Zadní Milíře, dnes i Planinka - pozn. překl.), Obory (Thiergarten), Ringelbergu (dnes Horní Výšina, místní část obce Halže - pozn. překl.) a Jalového Dvora (Galtenhof), osad sestávajících z osamělých stavení, jejichž obyvatelé provozují perleťářství. Oba rybníky u Jalového Dvora se rovnají lesním jezerům. Za zmíněnými osadami se rozkládá souvislý les, dosahující tu ovšem jen šíře čtyř kilometrů.
Výšinný hřeben není zalesněn a leží tu pozoruhodná ves Pavlův Studenec (Paulusbrunn, kdysi jedna z největších osad na Tachovsku vůbec, dnes zcela zaniklá, jen přechod do SRN - pozn. překl.), tvořící často jen 100 - 200 metrů široký, zato 18 kilometrů dlouhý pás při hranici s Bavorskem, prostírající se v průměrné nadmořské výšce kolem 760 metrů a zcela obklopený lesem. Hluboko dole pod ní v Bavorsku je položeno město Bärnau, z vrchu Schmuckner (na staré mapě Schmukner Berg na samé hranici - pozn. překl.) je velkolepý rozhled.
Od Plané na jihozápad se zvedá za městem Tachovem (Tachau) špičatý Klitscherberg (dnes na mapách Rozsocha, 757 m - pozn. překl.), trochu vpravo odtud Entenbühl na samé státní hranici s 867 metry výšky (v originále "auf der Reichsgrenze", výška dnes na mapách uváděna 900 m - pozn. překl.), přímo pod ním nejvýše položená ves Horní Falce (Oberpfalz), totiž někdejší sklárna Silberhütte, proti ní v Čechách rovněž někdejší sklárna Goldbach (na nových mapách dnes zaniklý Zlatý Potok - pozn. překl.) čili Fuchsova Huť (Fuchshütte).
Mezi Pavlovým Studencem, Entenbühlem a Schönwaldem (dnes Lesná - pozn. překl.) rozkládá se až k Neulosimthalu (dnes zaniklá Jedlina - pozn. překl.) do čtverce území přibližně desetikilometrové, téměř nerozpletitelné nakopení hor a vrchů, prostoupené mnoha vodními toky, vlhká a drsná vysočina průměrné nadmořské výšky 720 metrů, zcela pokrytá lesem, prostoupená však myslivnami a zbytky opuštěných skláren. Poněvadž je tato končina protkána i sítí lesních cest, je přímo stvořena k osamělým putováním. Povozní pošta z Tachova vede přes Schönwald do Waldheimu (dnes zaniklé Zahájí - pozn. překl.). Automobilová doprava buď přes Tachov - Neulosimthal - Reichenthal (dnes zaniklé Hraničky - pozn. překl.) nebo Tachov - Pořejov (Purschau, obec dnes zcela zaniklá - pozn. překl.) - Rozvadov (Roßhaupt).
K jihojihozápadu zvedá se před našima očima nejkrásnější vrchol severní Šumavy, hradní zříceninou zdobená Přimda (Pfraumberg), jejíž oba vrcholy o výšce 837 a 847 metrů jsou přímočaře spojeny. Od Plané se jeví hora jako strmá špice, od Boru (Haid) u Tachova jako lichoběžník a kdo jede z Poběžovic (Ronsperg) do Mariánských Lázní, má tuto markantní výšinu neustále před očima, nejprve na severu, pak na západě, posléze na jihu, skutečné zemské pomezí (v originále "eine echte Landesmarke" - pozn. překl.). Rozhled z Přimdy není s výjimkou malého úseku směrem k severu ničím omezen a byl už často popisován.
Hlavní šumavský hřeben probíhá od Přimdy přesně k jihu, je však právě touto horskou kupou z větší části zakryt. Při dobrém počasí lze spatřit masívní Lysou horu (Lissaberg, vrch /870 m/ nad Pivoní /Stockau/ - pozn. překl.), severní vrchol na výhledy bohatého a hradní zříceninou korunovaného Herštejna (Hirschstein) u Poběžovic, následně pak dlouhý, rozložitý, nečleněný hřbet Škarmanky (Schauerstein) a jako závěr nejvyšší vrchol severní Šumavy vůbec, mohutný horský masív Čerchova (Schwarzkoppe), 1039 metrů nad mořem, s vyhlídkovou věží a hostincem Klubu českých turistů z Domažlic (Taus).
II.
Kterou cestou vyrazit, abychom si z Plané Šumavy co nejvíce užili?
Polodenní putování, které se dá snadno rozšířit na výlet celodenní, vede z Plané severně od nádraží přímo k západu (u Červeného mlýna /Rothmühle/ zkratka cesty) přes zámožné vsi Dolní Jadruž (Unter-Godrisch), Horní Jadruž (Ober-Godrisch), dále přes Újezd Svatého Kříže (všechny osady jsou dnes místními částmi města Bělá nad Radbuzou), kudy snadno po dvou hodinách dojdeme do souvislého lesa. Na jedné pasece stojí tu pár domků Předního Žďáru, v hájovně pak pobyt nad turistické poměry. Brzy nato docházíme k roztroušeným stavením Prostředního Žďáru, zvaného na rozdíl od Žďáru u Tachova Žďárem u Plané (Planer Brand). V hostinci Antona Hampla dobré ubytování a všemožná ochota.
Z Prostředního Žďáru můžeme konat rozličná lesní putování: do Zadního Žďáru, ke Granabartlovi a do Jalového Dvora, k myslivně Kenruh (dnes přírodní rezervace Tišina - pozn. překl.), na Pfefferbühl (dnes Ve Skalkách - pozn. překl.) atd. Kdo se chce vrátit jinou cestou, ať jde od Prostředního Žďáru jižním směrem po bílé značce přes Halži (Hals) a Frauenreith (dnes Svobodka, místní část Halže - pozn. překl.) Aglainým údolím do Tachova a vlakem do Plané.
Kdo jsi dobrý chodec (v originále "wer marschtüchtig ist" - pozn. překl.), vydej se od Prostředního Žďáru ke státní hranici při Treppensteinu (už v Bavorsku - pozn. překl.) hodinu cesty bez přestání lesem po bílé vápenné značce (v originále "nach den weien Kalkstrichen" - pozn. překl.). Z Treppensteinu opět lesem se po třech čtvrtích hodiny dá dojít do krásně položené osady Nový Haimhausen (Neuhaimhausen, od roku 1945 patřící k Broumovu - pozn. překl.), stejně krásného Broumova (Promenhof), přes Zadní Chodov do Kyjova (Khoau) a do Chodové Plané (Kuttenplan) s nádherným parkem a zámkem nebo z Kyjova přes poutní místo Svatá Anna (Sankt Anna) do Plané.
K návštěvě Dyleně se jede drahou do stanice Lázně Kynžvart (Bad Königswart), pěšky po zelené značce přes blízkou Starou Vodu (Altwasser) západním směrem do Maiersgrünu (dnes téměř zaniklá Vysoká - pozn. překl.), odkud vede značka k chatě pod vrcholem nebo přímo k vrcholu. Velice doporučit lze putování lesem po dlouhém hřebeni Dyleně mírně dolů k osamělé osadě Neumugl (dnes zcela zaniklé Nové Mohelno - pozn. překl.), až sem po žlutobílé značce, odtud východním směrem přes Erlbrunnen ke kostelu sv. Mikuláše (Högelstein /Sankt Nikolaus/ už na bavorské straně při Hraničním vrchu/732 m/ na samé české hranici - pozn. překl.) vprostřed lesa, zvanému Högelstein podle dříve na témže místě stojící vsi, pak dolů do bavorského městečka Mähring a do Treppensteinu. Túra Neumugl - Treppenstein se dá ovšem podniknout jen s písemným povolením k přechodu hranic (Grenzübertrittschein).
Vůbec nejlepší, co se dá doporučit, je bíle značená cesta po hřebeni: od vrcholu Dyleně průsekem k jihovýchodu prudce dolů k silničce, po ní pak do Lohhäuser (jak už zmíněno, jde o dnes zaniklé Slatiny - pozn. překl.) s krásným památníkem padlých ve válce. U pana učitele Mühlbauera, zaníceného pro turistiku, lze očekávat každou radu, chceme-li odtud putovat přes Mähring nebo na říšskou hranici do Treppensteinu, do Prostředního Žďáru, Halže (dobrý hostinec), přes Frauenreith (dnes pod jménem Svobodka, jak už také zmíněno, část Halže - pozn překl.) pak do Tachova k dráze.
Pokud chce ovšem někdo poznat opravdu nitro Šumavy, musí pěkně po svých, jak se říká. Přenocovat se dá v Prostředním Žďáru nebo v Halži, přes Ringelberg (zmíněná Horní Výšina - pozn. překl.) a Jalový Dvůr se pak můžeme vydat do vysoko položeného Pavlova Studence s dobrým kruhovým rozhledem. Dá se jít i z Tachova Aglainým údolím do Sorghofu (ves zatopena v sedmdesátých letech minulého století pod českým jménem Lučina údolní nádrží po ní nazvanou, někdejší zdejší sklárnu a život kolem ní popsal ve své knize Vzorek bez ceny a pan biskup aneb začátek posledních sto let /1966/ spisovatel Norbert Frýd, zastoupený i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a přes Oboru do Pavlova Studence.
Od kostela tam vede cesta (zde nijak značená!) tři kilometry dál jen samotami k jihu do už shora popsané nádherné změti vrchů a lesů. Po další ještě půlhodině dorazíme do skvostně položené vísky Inselthal (dnes Ostrůvek - pozn. překl.) s loveckým zámečkem. Cesta vede dál tři kilometry k myslivně Rendezvous (dnes jen rozcestí s jejími pozůstatky - pozn. překl.), poté odbočkou vpravo kolem hájovny (ta se kupodivu zachovala - pozn. překl.), za ní po cestě doleva do Neulosimthalu (už zmíněná zcela zaniklá Jedlina - pozn. překl.) s dobrým hostincem.
Tyto túry se mohou ovšem absolvovat i na jízdním kole. Kdo má dobrý orientační smysl, může za Inselthalem vpravo po lesní cestě přes Ernstlust a Starou Knížecí Huť (Altfürstenhütte) dosáhnot Neulosimthalu daleko rychleji. Z Inselthalu vede jedna cesta také západním směrem do Goldbachu (už zmíněný zaniklý Zlatý potok - pozn. překl. ) a na Nový Windischgrätz (Neu-Windischgrätz, pod českým jménem Skláře zanikla roku 1952 - pozn. překl.), s průvodcem se dá zdolat 867 metrů vysoký Entenbühl i 878 metrů vysoký Rabenberg (dnes na mapách Havran, 894 m - pozn. překl.). Přes několikero samot se dojde do Waldheimu (už také zmíněné v roce 1952 zaniklé Zahájí - pozn. překl.) s jeho zámkem (část Waldheimu zvaná Zámek Waldheim byla v roce 1949 dokonce přejmenována na Zámek - pozn. překl.) a do Neulosimthalu (Rosenthal).
Z Neulosimthalu (s velkým špitálem z daru jednoho místního rodáka) usilovným pochodem, zato v nádherné, stále se měnící přírodní scenerii dojdeme po třech kilometrech do Reichenthalu (už zmíněné Hraničky - pozn. překl.) v chráněné poloze, po dalších dvou kilometrech do farní vsi Nové Domky (Neuhäusl, se zříceninou kostela a památníkem přestřižení železné opony, jinak zaniklá - pozn. překl.), znovu po dvou kilometrech pak do Rozvadova s celnicí. Po "říšské silnici" z Norimberka (Nürnberg) do Prahy dojdeme i ke sklárně Frauenthal (také Hochofen, tj. "Vysoká Pec", železárna tu ale nepracovala už od roku 1872 - pozn. překl.), s kus za ní ležícím nádherným rybníkem.
Už dlouho předtím upoutává náš pohled obrovitý lichoběžník hory Přimda, ale k ní jako k vytouženému cíli nás cesta přivádí teprve po hodině dalšího putování.
Ty, kdo nechceš tuto přece jen pořádnou túru podstoupit a přece zamýšlíš k Přimdě dojít, vydej se z Tachova po silnici přes Dlouhý Újezd (Langendörflas) a po hodině dojdeš k lesu, kterým po dalších třech kilometrech dosáhneš farní vsi Pořejov (Pürschau, zaniklá ves už rovněž zmíněná - pozn. překl.). Tady začíná znovu bíle značená hřebenovka přes Plessberg (dnes na mapách Plešivec, 766 m - pozn. překl.), Höllenberg, Henneberg (dnes na mapách Slepičí vrch, 724 m - pozn. překl.), Ochsenkopf s kaplí do farní vsi Wusleben (dnes zcela zaniklá Bohuslav - pozn. překl.) s kostelem, dál kolem osamělé hájovny buď kolem hradního vrchu nebo přes zříceninu rovnou do města Přimdy. Hned při opuštění lesa vstřícně kyne turistická chata.
Také zcela bez námahy se dá ovšem dojet drahou do Boru a autem na Přimdu. Na vrchol k ruině hradu se člověk sice namáhat sám musí, je však ke své plné spokojenosti odměněn čarokrásným rozhledem.
Toho, kdo se chce z Přimdy vydat po hřebeni k jihu, budiž odkázán na má před několika měsíci v tisku zveřejněná líčení.
Glöckelberg - Geschichte einer Böhmerwaldgemeinde (1992), s. 264-266
P.S. Kurzívou jsou v této textové ukázce zvýrazněna německá místní jména tak, jak bez českých obdob samozřejmě tehdejších i pozdějších figurují v autorově originálu. Jsem si samozřejmě vědom, že jeho pojetí Šumavy zahrnuje i Český les, to však zcela odpovídalo pojetí Böhmerwaldbundu i Národní jednoty pošumavské jako dvou ve vzájemné protilehlé závislosti vzniklých organizací. Nezapomeňme ani na to, že sem Micko přišel působit z rodné Zvonkové ve zcela samozřejmém přesvědčení, že míří jen z jižní Šumavy na tu severní.
Narodil se dne 15. května roku 1861 v Glöckelbergu čp. 38 a byl téhož dne v místním kostele i pokřtěn jménem zemského patrona jako Johann Nepomuk Micko. Otec Engelbert Micko chalupničil na témže rodném stavení chlapcově jako předtím jeho rodiče Oswald Micko se svou ženou Elisabeth, roz. Müllerovou rovněž tu z Glöckelbergu. Novorozencova matka Aloisia byla dcerou glöckelberského chalupníka Mathiase Hofmanna z čp. 45 a a jeho ženy Mariany, roz. Hableové ze zdejšího čp. 12. Po vychození obecné a měšťanské školy studoval mladý Micko na učitelském ústavu v rakouském Linci (Linz). Působil nejprve na několika školách bližšího domova, než se stal na přelomu století učitelem a pak ředitelem školy ve dnes zaniklém Lískovci (Haselberg, místními zván i Deutschhüttn), tři kilometry na sever od rovněž zcela zaniklého Grafenriedu (česky při zániku přejmenovaného na Lučinu). Založil tam roku 1905 nejen hasičský sbor, ale i místní organizaci Böhmerwaldbundu. Pět let nato odešel ředitelovat na školu v Mutěníně (Muttersdorf), která byla jeho působištěm až k odchodu na penzi v roce 1924. Už v roce 1909 vydal českobudějovický Deutscher Böhmerwaldbund (DBB) Mickova průvodce "severní Šumavou" pod názvem Wanderführer durch den Nördlichen Böhmerwald a Národní knihovna v Praze má i dvě vydání jeho soupisu pomístních jmen "prostřední severní Šumavy" (Die Flurnamen des mittleren nördlichen Böhmerwaldes und seiner Vorberge) z roku 1932 a 1938. Micko dal ještě před první světovou válkou na náklady Böhmerwaldbundu zbudovat hřebenovou stezku od Starého Herštejna přes Škarmanku do Capartic (Nepomuk), zvané dnes také Baarova cesta, založil pak v rámci DBB rovněž vlastní "Wanderverenigung", česky bychom řekli nejspíš turistický klub. Vedle četných publikačních aktivit zejména v regionálním tisku přednášel v plných sedmnácti okresech o tom, jak vést místní kroniky (připomeňme, že je i pro německy mluvící obce uzákonil až československý stát). Pan řídící Johann Micko zemřel ve věku 81 let v Mutěníně, za války byl také roku 1942 pochován na hřbitově v Grafenriedu, z něhož se kupodivu zachoval tváří v tvář zkáze všeho kolem náhrobek jeho první manželky Theres, zesnulé už v listopadu roku 1897, tedy více než půl století před neuvěřitelným "odsunem", jehož se její manžel už také nedožil.
- - - - -
* Zvonková / Lískovec / † Mutěnín / † † Lučina
