JOSEF MIKSCHOFSKY
Konec války v Jaroměři
Bylo to na podzim roku 1944; o válečném dění na Východě jsme dosud my doma mnoho nevěděli. Naše maminka si jen často naříkala, že už se toho nedá moc koupit, třeba pomeranče a jižní ovoce vůbec. Na jídelníčku se teď víc a víc objevovaly produkty naší vlastní zemědělské "malovýroby".
Jako většina dětí jsem ve svých šesti letech i já nastoupil v září 1944 do první třídy obecné školy (Volksschule) v rodné Jaroměři (Jarmirn).
Byla v ní jedna jediná velká místnost pro všechny školní ročníky, rozdělené jen uspořádáním lavic. Pan řídící Morawetz vyučoval všechny třídy, jak tu seděly pohromadě. Byl to muž dosti pokročilého věku; chodil k němu do školy už můj tatínek. Mám učitele v paměti jako osobu přísnou a poněkud hlasitou. Dostal jsem za výbavu koženou brašnu (v originále "einen Lederranzen" - pozn. překl.) s břidlicovou tabulkou a houbou, k tomu pouzdro s břidlicovými pisátky. Cvičili jsme jimi pravděpodobně psaní prvých liter německé psací abecedy (tzv. Sütterlin-Form, tj. Sütterlinova forma).
Tenkrát napadl už koncem září u nás v Jaroměři sníh. Budova školy ležela v horní části obce, pod kopcem za ní, zvaným také "Schulberg", bylo velké pastviště dobytka. My kluci jsme po vyučování hodili své školní brašny do sněhu, sedli jsme na ně a už to z vršku dolů jen fičelo. Doma jsme dostali řádně vynadáno, poněvadž bylo všecko promočeno skrz naskrz.
Náš tatínek byl už tenkrát mnoho měsíců na válečné frontě v Jugoslávii. Po vsi už kolovaly zvěsti, že z německy mluvících východních oblastí mají táhnout velké zástupy uprchlíků i tady přes Jaroměř. Pro ubytování těchto lidí byly zabrány veškeré veřejné budovy a tak byla koncem roku zavřena i naše obecná škola. Tak po věru krátkém čase skončil prvý počátek naší cesty k moudrosti (v originále "der erste Anfang des Schlauwerdens" - pozn. překl.), poněvadž škola zůstala mimo provoz až do samého konce války a také měsíce po ní. V Jaroměři nikdo ani nepomyslil na to, že už za pouhý rok se mnohým z nás má vést právě tak jako těm ubohým lidem na útěku.
Už během války byly z příkazu mocipánů "Třetí říše" přesídleny z předtím dobytých východních území, jako bylo Polsko či Ukrajina, ženy a dívky k zemědělské službě na selské statky do Čech, poněvadž jejich někdejší hospodáři byli nuceni odejít na válečnou frontu. Někteří velcí sedláci, zřejmě za "věrnost linii" (v originále "wahrscheinlich linientreue Großbauern" - pozn. překl.), byli tenkrát od služby ve zbrani osvobozeni. Tak byla i mé matce přidělena k pomoci v domě i v hospodářství jedna Polka, asi 25 let stará, černovlasá, jmenovala se Anastasia a my jí říkali "Stázi" (v originále "Stasi" - pozn. překl.). Starala se o nás obě děti a my s ní byly velice spokojeny. I ona se u nás cítila celkem dobře. Když se později české úřady dotazovaly služebných z Východu, jak s nimi jednali "jejich" sedláci, vystavila "Stázi" naší mamince dobré osvědčení. Mnohým nacistickým sedlákům ovšem nebylo tenkrát před českým komisařem zrovna do smíchu.
V té době ještě před koncem války byla v horní části Jaroměře zřízena i mateřská školka (Kindergarten), aby ulevila matkám v jejich povinnostech. Poněvadž byla obecná škola zavřena, chodil jsem se sestrou alespoň do školky, jejíž provoz vedla Gretel Briecherová.
Brzy ráno posbírala děti po vsi a dovedla zase odpoledne každé z nich domů. Od maminky jsme měli s sebou vždycky jídlo a pití, které ovšem ve školce často zmizelo nebo bylo vyměněno za jiné. Moje sestřička tím trpěla a byla pořád hubenější. Také jinak by se co do zaopatření dalo mnohé vytknout, jak jsem později slyšel od maminky. Často nás, vždycky k naší radosti vodívávala také "Stázi".
Na první otcovu dovolenou z fronty někdy na přelomu roku 1943 a 1944 si sotva dokážu vzpomenout. Byl tenkrát doma na 14 dnů, když jeho bratr Adolf padl na východní frontě. Dobře mám zato v paměti jeho druhou válečnou dovolenou v zimě 1944/1945, kterou dostal pro těžké onemocnění naší maminky. Otec měl na sobě stejnokroj a vzniklo několik snímků, z nichž se některé dodnes zachovaly. Přijel tehdy z italské fronty někde mezi Bolognou a Ferrarou a přinesl nám jako dárek dvě barevné tužky a několik obrázkových knížek. Byla mezi nimi pestře ilustrovaná kniha o divokých zvířatech "Animali ferozzi", kterou jsme ještě dlouhá léta potom opatrovali jako poklad.
Krátce před koncem války táhly Čechami divoké hordy Mongolů a jiných vojáků východních oddílů Wehrmachtu (celé národní skupiny Čečenců, Tatarů a další byly po válce Stalinem vysídleny a degradovány za podíl v bojích nacistické armády, a to i v oddílech SS - pozn. Překl.). Ještě vidím živě před sebou velké pancéřové auto, které dorazilo k našemu stavení a převálcovalo přitom hned plot zahrady. Jeho šikmooká osádka si rozdělala u nás na sadě velký táborový oheň a do kotlíků nad ním shledávala hned po okolí všechno, co bylo k jídlu. Poté, co nám sebrali všechna vejce, co naše slepice snesly, zakroutili krkem i několika z těch nebožaček a uvařili si je v těch kotlících nad ohněm. Divoký halas těch vojáků až hluboko do noci zní mi v uších dodnes.
Ve stejné době slídili ti táhnoucí tudy cizí vojáci všude po ženách a dívkách, které by jim poskytly ukojení jejich žádosti. Maminka, naše polská "Stázi" i větší děvčata ze sousedství se musely v noci skrývat po celé týdny v hromadách sena, komínových šachtách, lesních roklích nebo ve stodolách. My děti jsme pak zůstaly v domě velmi často docela samy. Když přišli vojáci a hledali nějaké ženské stvoření, nás dětí si ani nevšimli, prošli těžkým krokem místnostmi a prostorami chalupy a zase zmizeli do tmy.
Na jaře 1945 se už dala čekat kapitulace Velkoněmecké říše a konec druhé světové války. Doma rostla starost, že i němečtí obyvatelé Čech a Moravy budou muset opustit své domovy. Zároveň se ovšem věřilo na návrat zase po nějakém čase, až se politická situace vyjasní a bude možno získat nazpátek alespoň vlastní dům.
Na základě těchto vágních nadějí přemýšleli mnozí z obyvatelů vsi o tom, co uchránit pro možný návrat do přechodně jen ztracené vlasti. Tak i maminka se "Stázi" shromažďovaly věci pro ten případ, poněvadž otec byl v té době ještě v americkém zajetí a vrátil se z něj teprve v březnu 1946.
Z různých příčin začali dosud přítomní muži v obci, jakož i ženy a děvečky po zahradách, v podlaze stájí, pod senem a slámou či v půdě blízkých lesů hloubit početné jámy. My děti, mně samotnému bylo tenkrát 7 let, jsme se skutečně upřímně divily, co ty díry v zemi mají jen znamenat.
Pro předpokládaný budoucí návrat sem "do vlastního" byly konzervovány vůči zkáze odolné, cenné a nezbytné předměty běžné potřeby, které byly poté ukládány do úkrytů v zemi. U nás to byly drahé pracovní nástroje, zemědělské nářadí a stroje, jeden porcelánový servis, sklo a kuchyňské nádobí pečlivě zabalené a proti nárazům chráněné v pevných, velkých a impregnačním nátěrem opatřených bednách, které byly spuštěny do vykopané jámy a ta opět zasypána zemí do rovného povrchu, který měl působit navenek naprosto nenápadně.
Dokážu si ještě dobře vybavit, jak bylo v naší stodole tím způsobem naplněno hned několik jam v udupané podlaze. Stejně tak v blízkém lese zvaném Bergholz, kde bylo v kamenných skalních stěnách několik dutin vhodných k podobnému účelu. Když se otec na jaře 1946 vrátil ze zajetí domů, dobře zabalil po jednotlivých dílech jedna dosud nesestavená kachlová kamna a zahrabal je na dvoře našeho stavení.
Po válečné kapitulaci se dostala informace o těchto nouzových přípravách vyzrazením až k novým českým držitelům moci. Následně se vydalo mnoho českých "vykradačů hrobů" s dlouhými železnými tyčemi do blízkých lesů, aby se pokusili najít bedny, zakopané v zemi. Bohužel bylo ještě před vyhnáním německých obyvatel v létě 1946 podobným způsobem vyhledáno, nalezeno a ovšem i vyrabováno mnoho zmíněných úkrytů a poněvadž bylo tak ztraceno množství věcí trvalé hodnoty, uvažovalo se o tom, jak do poválečného zmatku uchovat alespoň dobré oblečení a prádlo. Došlo ovšem na myšlenku, že blízkost hranice s Horním Rakouskem, kde žili i naši příbuzní a známí, přímo vybízí k pokusu uschovat je někde tam u nich, odkud by mohly být v příhodnějších časech přeneseny sem nazpět.
Tak i moje maminka a sousedé nosili po nocích přes české kontroly cennější ošacení přes hranice do hornorakouského Leopoldschlagu. Museli přitom často volit málo schůdné cesty. Maminka později vícekrát vyprávěla, že muži nechali padnout přes koryto Malše (Maltsch) kmeny stromů, které porazili a ženy pak v noci ověšeny zavazadly přešly v noci přes ty kmeny na rakouskou stranu. Jeden chlapec ze sousedství se přitom nabídl jako průvodce. V jednom místě po něm najednou nebylo ani vidu ani slechu. Zapadl ve tmě do jámy v bažině a máchal jen rukama, aby se dostal nahoru.
Poněvadž můj otec byl tou dobou ještě v zajetí, zachránila maminka touto cestou alespoň jeho svatební oblek. Ty věci a ještě jiné jsme si mohli po vyhnání odvézt od příbuzných v Leopoldschlagu do Württemberska. Bohužel se také vyskytly případy, že se uložené věci zničily nebo byly nošeny. Majitelé ošacení je později často nenašli vůbec, údajně došlo k ukradení.
Postupně do vsi přicházelo stále víc Čechů a Slováků k nám do vsi. Jedna česká žena s dětmi v našem věku se usadila v sousedství. Přes jazykové těžkosti jsme si s nimi sestra i já rádi hráli.
V březnu 1946 se vrátil otec z válečného zajetí domů. Byl naposled internován se svými kamarády z fronty na jednom statku u rakouského Salcburku. Se sestrou jsme slyšeli, jak sousedům celé noci vypráví zážitky z války.
Jednoho krásného jarního dne roku 1946 se vydalo množství lidí z okolí znovu po letech pěšky na pouť k blízkému Svatému Kameni (Maria Schnee). Tatínek vzal i nás obě děti s sebou. Cestou nám vyprávěl o rozestouplých kamenech v poutní kapli, které se od sebe dál víc a víc vzdalují. Na ty kameny se nedokážu rozpomenout: snad jsem je pro tu spoustu lidí tenkrát ani neviděl. Odtud jsme šli ještě na jarmark v Rychnově nad Malší (Reichenau an der Maltsch), což byla farní obec, ke které Svatý Kámen patřil. Tam jsem v pestrém shonu u jarmarečních stánků mi otec koupil první balónek v mém životě.
Jak si tatínek dodnes vzpomíná, vypravili jsme se nějaký čas poté ke Svatému Kameni pěšky ještě jednou. Zapomněl si tenkrát bílou pásku na rukáv s černým písmenem "N" (Němec), kterou nařídil český komisař nosit jako poznávací znamení. Taky nás hned cestou zastavil četník a zabránil nám jít dál. Otec musel běžet hodný kus nazpátek a rychle si jednu pásku někde vypůjčit. Ke Svatému Kameni jsme přece jen došli.
Válka už skončila, ale my se sestrou sledovali stále Jaroměř míjet celé proudy vojenských vozidel. Naše končina byla přitom nebyla nijaká válečná fronta. V lesích jsme viděli tanky, opuštěná pásová vozidla se zbraněmi, které tam někdo nechal stát. V "Zadním" lese u Reibauerů jsme na ta auta lezli a bubnovali jim na střechy. Nacházeli jsme spousty patron a zkoušeli jsme je nějak otevřít. Krystalický prášek, co se z nich sypal, jsme zapalovali, načež vzápětí zasyčel žahavý plamínek. Na nějaké nebezpečí jsme přitom nemysleli.
Větší děti si hrály s nalezenými granáty a pancéřovými pěstmi. Několik z nich přišlo tenkrát o život. Po jedné takové strašlivé události ve vsi nás maminka přísně varovala před těmi zbraněmi, co se povalovaly všude kolem. V Zadním lese jsme viděli obrovský kráter po bombě, který byl tak široký, že by se do něj vešlo několik domů. Při návratu z náletu sem spojenečtí letci zřejmě shodili bomby, co jim zbyly na palubě.
Jednou si vyprávěli lidé v domě, že jeden sedlák našel mrtvolu ruského vojáka. Jako pachatelé byli hned označeni nacističtí hlavouni ve vsi a čtyři z nich v odvetu zastřelili. Pozdější sekce mrtvého těla však dokázala, že voják padl ruskou kulkou. Měl se pro jednu německou dívku dostat do potyčky se svým kamarádem a ten byl se svou zbraní z obou ten rychlejší. Od komisaře sice existoval příkaz, že všechna napadení Němců z české či ruské strany mají být hlášena, zda ale někdy došlo k potrestání viníka, zůstalo neznámo.
Kdy se to stalo, už nevím, určitě to však bylo při mlácení ve stodole. Prach a plevy vyletující ve velkém množství z mlátičky, se mi dostaly do očí a tatínek se mnou musel do okresního města Kaplice k očnímu doktorovi. Museli mi udělat výplach oční bulvy a po několika hodinách bylo všecko zase v pořádku.
Farní kostel pro naši Jaroměř byl v Malontech, naším panem farářem byl Josef Singer. Pěšky to tam bylo dobrou hodinu cesty. Po mši se většinou zašlo do hospody "u Pauliů" (v originále "Gasthaus Pauli", měla však na fasádě označení "Zum goldenen Kreuz" a o jejím osudu se píše na internetových stranách Kohoutího kříže pod autorským záhlavím HOFFELNER, Franz - pozn. překl.) na kus řeči s příbuznými a známými.
Jak si otec vzpomíná, byli v roce 1946 všichni Němci ze vsi českými úřady vyvlastněni. Stavení současně hned přebírali noví jejich čeští a slovenští majitelé. Mnozí z nich neměli o hospodaření na vsi nijakou větší potuchu. My se museli stáhnout do našeho "výminku", říkalo se mu také "Demel-Häusl". Podléhali jsme teď s ostatními Němci české vysidlovací komisi. Aby bylo zajištěno obhospodařování usedlostí, museli se i právě vyvlastnění němečtí rolníci každého dne ráno o sedmé hodině hlásit do práce. Jejich pracovní nasazení řídil nový český starosta obce. Mnozí z bývalých hospodářů ovšem nechtěli pracovat pod cizím komandem takříkajíc "na svém". Ne tak náš tatínek - šel novým lidem k ruce a pracoval na našem někdejším stavení jako jejich čeledín. Nebyl za to také komisařem nikdy šikanován a měl až do léta 1946 klid, při čemž jsme dostávali "z našeho" i naturálie.
Heimatbuch der Pfarre Meinetschlag - Ein Gedenkbuch (2002), s. 69-73
Následuje líčení odsunu, i to klidným, nezaujatým a diferencovaným tónem jako řádky předchozí. Jejich autorem (je jako ostatní v té knize označen "Zeitzeuge", tj. "dobový svědek" či "pamětník") se sám i s uvedením adresy a telefonního čísla označil Josef Mikschofsky z jaroměřské chalupy čp. 50 (říkalo se tam "Demel" tj. "u Demelů"), narozený v té vsi 15. března 1938, přesně na den rok předtím, než Hitlerova vojska zabrala i zbytek Čech (tehdy nacisté hovořili o "Rest-Tschechei", před světem pak svůj lup označili jako Protektorát Čechy a Morava), tedy vlastně ještě v "předmnichovském" Československu. Ještě v březnu 1995 oznamuje se na stránkách Glaube und Heimat, že 7. toho měsíce dožívá se Johann Mikschofsky, někdejší hospodář na stavení čp. 50, v bavorském Egglkofen v kraji Mühldorf/Inn požehnaných 89 let. Byl jsem v srpnu 2006 v Jaroměři na místě, kde to hospodářství stávalo, než bylo srovnáno se zemí. Dnešní majitel chalupy, stojící zčásti na základech někdejší stodoly, mi nejen vylíčil půdorys zaniklých budov, nýbrž zapůjčil mi i památeční snímek Josefa Mikschofského se ženou, stojících u jako zázrakem zachovalého vedlejšího stavení tzv. "Deml-Häusl", za jejich návštěvy zde v srpnu 1990. Na rubu uvedli svou tehdejší adresu.
- - - - -
* Jaroměř
