JÁN MLYNÁRIK
Ich bin Danubius
V prosinci 1978 byl na stránkách českého exilového časopisu "Svědectví", vycházejícího v Paříži, otištěn text pod titulem "Tézy o vysídlení československých Nemcov" (ve slovenském originále v č. 57 zmíněného časopisu, v českém překladu potom v roce 1989 znovu ve Svědectví č. 89-90 - pozn. překl.). Bylo v něm odsouzeno vyhnání sudetských Němců v letech 1945-1946. Text vyvolal mohutnou diskusi o problému vyhnání (podrobněji viz Antologie textů z disentu a exilu /1969–1989/ - pozn. překl.) jak v českém exilu, tak v samotném Československu. Také v sudetoněmeckém táboře (v originále "im sudetendeutschen Lager" - pozn. překl.) se k němu vázala předčasná ovšem naděje, že může dojít k plodnému obratu v sudetoněmecko-českých vztazích.
Autor textu, který byl podepsán pseudonymem "Danubius", je slovenský historik Dr. Ján Mlynárik (v originále "Jan Mlynarik" - pozn. překl.), jeden ze signatářů "Charty 77". Dr. Mlynárik byl do roku 1970 na pražské Akademii múzických umění (v originále "an der Prager Kunstakademie" - pozn. překl.) docentem (jím byl jmenován v roce 1968, na škole však působil už od roku 1959 - pozn. překl.) novější historie. Pro svůj nesouhlas se sovětskou okupací Československa (v originále "wegen seiner Proteste gegen die sowjetrussische Besetzung der Tschechoslowakei" - pozn. překl.) byl degradován na pomocného dělníka. Už zmíněné "Tézy" napsal jako topič v jedné pražské kavárně. Komunistická pomsta tím ovšem neměla skončit. Byl uvržen do vězení a teprve v květnu 1982 po intervencích bonnského ministerstva zahraničí, tehdejšího rakouského kancléře Dr. Bruno Kreiskyho (ten je i samostatně zastoupen na webových stránkách Kohoutího kříže - pozn. překl.) a mezinárodních organizací byl z vazby propuštěn. V prosinci téhož roku 1982 směl vycestovat do Spolkové republiky Německo, kde se usadil ve městě Waldkraiburg jako svobodný publicista.
V říjnu 1979 vylíčil Dr. Mlynárik v jednom německy psaném článku důvody, které ho pohnuly k napsání jeho "Tézí". Následně zveřejňujeme text jeho článku "Ich bin Danubius":
Když jsem jako dítě takřka zadarmo získal jízdní kolo a bylo mi řečeno, že má být "ze Sudet", když nato jeden vzdálený příbuzný přijel jedním německým autem z Aše (v originále "aus Asch" - pozn. překl.) a pokoušel se přemluvit mé rodiče, aby tam odjeli nazpátek s ním, poněvadž tam mohou dosáhnout majetku a domu, což nikdy předtím neměli, když jsem o několik let později jako četař-aspirant (v originále "als Offiziersanwärter" - pozn. překl.) československé armády viděl ležet v troskách vsi a městečka, k nimž vedla bezvadná asfaltová silnice, když jsem spatřil v jednom šumavském kostelíku, který se stal terčem armádního dělostřeleckého cvičení, nad oltářem téměř roztříštěný krucifix s ukřižovaným Kristem, když jsem znovu a znovu mohl pozorovat pevně zděné usedlosti a stáje odolávat tankové palbě (nedokázaly být rozlousknuty jako ořech /v originále "sie waren nicht imstande, sie zu ,knacken‘" - pozn. překl.), když jsem si někdy v roce třiašedesát (rozuměj rok 1963 - pozn. překl.) ve Friedrichswalde, dnešním Bedřichově v Jizerských horách (v originále "in Friedrichswalde im Isergebirge /dem heutigen Bedrichov/" - pozn. překl.), koupil stáj, která byla natolik zloupena a zničena, že jsem si do ní mohl zjednat přístup jen krompáčem, a když moje první cesta vedla na nedaleký hřbitov, kde jsem nenašel ani jedno české či slovenské jméno a já viděl posloupnost generací, které to místo kdysi tak divukrásně zbudovaly z hor a kamení tu v nepřístupných výšinách stvořily civilizaci, vystavěly cesty, silnice a domy, když mi starý německý dřevorubec vyprávěl, jak vezl svého malého synka v dětském kočárku a jeden člen takzvaných Revolučních gard kočárek převrátil a rozšlapal dítěti láhev s mlékem, poněvadž marně pátral po zbraních, když mi jedna žena vyprávěla o tom, jak ji tu honili na hranici se třemi malými dětmi a vzali ji tam dvě poslední uzenky, které vzala s sebou pro děti jako nouzovou zásobu, když mi starý lékař referoval o masakru v Ústí nad Labem (v originále "in Außig an der Elbe" - pozn. překl.), kde dětské kočárky plavaly po řece a vojáci generála Svobody vesele vraždili starce i batolata, jejichž jediným hříchem bylo, že se narodila jako Němci, když jsem naslouchal architektovi, který mi sdělil, že na hřbitově v Jablonci nad Nisou (v originále "auf dem Gablonzer Friedhof" - pozn. překl.) existují hromadné hroby, v nichž leží 1000 německých civilistů, přišlých o život v poválečných koncentračních táborech, když mi jeden pacient na klinice vyprávěl, jak lidé bez rozdílu pohlaví a věku byli vyvlečeni z chomutovského nádraží (v originále "aus dem Komotauer Bahnhof" - pozn. překl.) a hned za nádražní budovou postříleni a ponecháni tam ležet tak dlouho, až se těla počala rozkládat a zápach byl tak velký, že místo bylo znovu zasypáno a uválcováno a že trvalo mnoho let, než došlo k úplné jeho likvidaci, když mi lidé dosvědčili, že dvěma německým ženám v Praze byla vražena každé z obou do rukou lopata a bylo jim dáno na vědomí, že přežije ta z nich, která tu druhou utluče k smrti a jak se tím lidský zástup, který se nashromáždil kolem, velice bavil a ženám nezbyla jiná možnost, nežli že jedna druhou skutečně ubila a pak sama podlehla utrženým zraněním. Když mi jeden starý muž vypravoval, jak jednoho řezníka, který po celou válku mnoha Čechům tajně prodával své zboží, až po pás nahého krutě bičovali tak dlouho, že se v zoufalství vrhl před ruský tank, aby tak nalezl vykoupení, když jsem slyšel o tom, jak revoluční gardisté stříleli na Žižkově po německých ženách náboji dum-dum a nechali je na místě bez pomoci vykrvácet, nebo když se mi doneslo, že na Olšanech při strhávání barikád zbičovali jedno děvče tak strašlivě, že jí z ran stříkala krev a když už ležela na dlažbě blízko smrti, přišel jeden ruský oficín a poznamenal, aby ji raději nechali být, poněvadž potřebuje lidi k práci na odklízení ulice, když týž Rus zastřelil zmláceného německého starce u hřbitovní zdi, když mně bylo sděleno, že čeští kolaboranti, aby se zbavili svědků své spolupráce s nacisty, vytahovali na kandelábry oběšené německé vojáky a zapalovali jim pod nohama oheň, aby uhořeli, když mi jeden muž, odsouzený nacisty k smrti a čekající na Pankráci na svou popravu, řekl, že po tom všem, co viděl, myslí si při vší nenávisti k Němcům, že bychom měli dělat něco lepšího, když jsem později studoval materiály a dokumenty, z nichž jsem se dověděl, že novorozencům ve sběrných táborech pro Němce bylo upíráno mléko, takže houfně umírali, že jeden z tamních vězňů nemohl při nástupu a povelu "Hab acht!" (tj. "Pozor!" - pozn. překl.) zadržet vnitřnosti vyhřezlé z jeho předtím mu rozpáraného břicha, že tam byly do umrlčí komory přiváděny děti, aby šlapaly po mrtvých vězeňských tělech a konaly-li to nedostatečně, dostalo se jim napomenutí, znějícího prý německy doslova takto: "Komm doch auch mal diese deutsche Hure treten!" (tj. "Jen si pojď ještě pořádně šlápnout na tu německou kurvu!" - pozn. překl.), když mi jeden muž pověděl, že ve slovenské obci Kunerad, ve městě Banská Štiavnica (německy Schemnitz), v okolí Liptovského Mikuláše (v originále Mikulás /!/, ačkoli německy znělo místní jméno Liptau-Sankt Nikolaus nebo Sankt Nikolaus in der Liptau - pozn. překl.) či v Handlové (německy Krickerhau) došlo za povstání roku 1944 k masakrům na německém obyvatelstvu, jednomu muži se podařilo z hromadného hrobu, které si oběti samy musely vykopat, uprchnout, když, jak mi osobně dosvědčil jeden bývalý partyzánský důstojník, na rozkaz sovětského velitele musel tehdy postřílet 30 německých horníků z Handlové, přinucených kopat hroby v okolí Liptovského Mikuláše, tak zblízka, že měl větrovku celou od krve, když jsem pak četl spoustu dalších svědectví o tom, jakých byli už "osvobození" Češi a Slováci schopni násilných činů na československých Němcích, kteří tu s nimi po staletí žili a budovali civilizaci i kulturní hodnoty, načež byli až na malé výjimky vyhnáni za hranice s 30 kilogramy zavazadel, když jsem četl, jak byli oloupeni o svůj majetek, jaké utrpení, často horší nežli smrt, jim bylo způsobeno, zvedl se ve mně odpor do té míry, že jsem musel napsat o vysídlení československých Němců své už zmíněné Tézy.
Poněvadž mým záměrem bylo, abych na to téma sepsal celé vícesvazkové dílo, musel jsem před policií lhát. S ohledem na spoustu šikan a výslechů, jimž jsem byl vystaven, už déle lhát nehodlám. Jako historik jsem se rozhodl psát po pravdě o tom, o čem nesmějí diskutovat ani státní návladní, ani policisté. Psal jsem je z vlastního přesvědčení, z přesvědčení, že tento národ (tady má zřejmě autor na mysli zároveň český a slovenský národ - pozn. překl.) před historií sám sebe ponižuje a hanobí, že tu byl spáchán strašlivý zločin, který dříve či později padne na jeho hlavu.
Napsal jsem, že vedoucí českoslovenští politici mysleli jen na pomstu a nikoli na budoucnost, že prezident Beneš se Stalinem vyvodil z mnichovského komplexu jedinou alternativu, která se stala Československu osudnou - prezident republiky se vůči východní velmoci, poslední koloniální mocnosti světa, na staletí dopředu zavázal připoutat národy Československa k Rusku, neboť alternativa se západním německým sousedem byla zničena. Dříve či později se vysídlené obyvatelstvo (v originále "das ausgesiedelte Volk" - pozn. překl.) do svých domovů vrátí. Tragedie československých Němců může být nespočetnými agresívními silami, jejichž počet ve světě narůstá, využita či zneužita (v originále "genutzt oder missbraucht" - pozn. překl.).
Vysídlením nebo spíše vyhnáním Němců se Československo (v originále "dieses Volk"tady má zřejmě autor na mysli zároveň český a slovenský národ - pozn. překl.) naučilo brutalitě, naučilo se krást a pohrdat každou lidskou hodnotou. Generace, která to spáchala, uvrhla všechna pokolení další do neřešitelného dilematu. Oni aktivisté mezi německými nacisty, kteří pocházeli z řad československých Němců a rozbili republiku, nebyli odpovídajícím způsobem potrestáni. Byli vlastně ve smyslu kolektivní viny československých Němců těmi zachráněnými.
Totalitní diktatura si podmanila a podrobila veškeré německé obyvatelstvo Československa, od včelařů a hasičů až po politické strany. Jiné civilizované kulturní národy (v originále "civilisierte und kultivierte Nationen" - pozn. překl.), které neméně trpěly pod zločinnou nacistickou mocí, jako Nizozemci, Belgičané, Dánové a jiní, se rychle a konsekventně vypořádali s gestapismem a vypudili ho tak ze svých těl.
V mém národě sídlí gestapismus až dodnes, místo však, aby zeslábl na vymření, spíše posiluje. Synové a dcery této země před ním prchají někam do ciziny jako z morové jámy (v originále "aus einer Pestgrube" - pozn. překl.).
Násilí plodí jen další násilí a nouzi. Jak řekl papež Jan Pavel II., kořeny války jsou ve znásilnění lidské osobnosti, v jejím pokoření, a má v tom úplnou pravdu. Na to jsem myslel už dříve, k tomu jsem v hořkosti došel.
Jen ony síly, které znásilňují národy v jejich vlastní domovině, které denně páchají bezpočetné násilí na našich lidských bratřích, způsobují války. Jak lze očekávat nějaké seriózní řešení mezinárodních problémů, když se člověk doma dennodenně setkává s bezprávím? Tato schizofrenie vyvolává napětí a vede k válkám.
Pro spravedlnost a historickou pravdu
Nepozvedám svůj hlas proto, abych ospravedlnil zločiny, které zavlekly velké jméno německého národa do špíny. Pozvedám svůj hlas, abych dal vědět civilizovaným lidem, kteří ctí zákon, že v Československu existují lidé, kteří s násilím, jež bylo spácháno na třech milionech československých Němců a přineslo tomuto národu jenom neštěstí, nechtějí mít nic společného (v originále "nichts zu tun haben wollen" - pozn. překl.): z civilizované a pečlivě udržovaných oblastí se stala devastovaná krajina, kterou se národ "na věčné časy" zavázal východní velmoci, neboť by byl sotva kdykoli schopen vyrovnat německý účet (v originále "denn es wird kaum je in der Lage sein, die deutsche Rechnung zu begleichen" - pozn. překl.).
Pozvedám svůj hlas pro lásku a pro mír, pro spravedlnost a historickou pravdu. Hanba, která padla na můj národ zločinem vyhnání svých bratří, se nedá navždy obcházet a zamlčovat. Starý civilizovaný kulturní národ v sobě musí najít sílu přehodnotit počiny svých politiků a vyvodit z toho pro sebe poučení. A i když má Hegel pravdu v tom, že vládci se z dějin nedokáží nikdy poučit, měly by si je z nich národy svá poučení vzít. Tak by nejednal národ lidí jako byli Hus, Tomáš Masaryk a Štefánik (v originále "das Volk eines Hus, eines Thomas Masaryk, eines Stefanik" - pozn. překl.), to bylo jednání v čase pomsty a násilí a může z toho vzejít jen neštěstí (v originále "und daraus nur Unheil hervorgehen" - pozn. překl.)
To je to, co jsem chtěl říci.
Doc. Dr. Ján Mlynárik, historik
Glaube und Heimat, 1984, č. 1, s. 6-8
Čtenářův přípis
Alfred Watzl
Nejnebezpečnějšími nepravdami jsou pravdy mírně zkomolené.
Lichtenberg
Ten, kdo usiluje o pravdu v historii našeho vyhnání a hrůzných činů s ním spojených, ví už dlouho o tom, co pan Mlynárik píše. Nové je, že tyto strašlivé věci také on potvrzuje… Když se v minulých letech na tyto skutečnosti pravdivě poukázalo, stal se člověk rychel "revanšistou". O to ale nejde.
Proti čemu se všichni musíme bránit a ohradit, je stále ještě se vyskytující panský nárok Čechů, a také pana Mlynárika, vůči sudetským Němcům, projevujíci se v jazykovém obratu o "československých Němcích". Nehledě už na to, že takové označení je protimluvem samo o sobě. Neexistují také žádní "němečtí Češi". My jsme Němci, jako takoví jsme byli vyhnáni. Od "československých Němců" vede přímá linie k "našim Němcům" Tomáše Masaryka. Jako by byla řeč o "našem hovězím dobytku" (v originále "von unseren Rindern" - pozn. překl.), tj. o majetku, se kterým si lze dělat, co člověk chce. A co se pak v letech 1918-1938 a 1945-1946 také dělo a děje i dnes (rozuměj i v roce 1984! - pozn. překl.).
Na tak jednostranné představě historické pravdy nemůže vyrůst nijaké porozumění. Nejsme žádní "českoslovenští Němci" a nikdy jsme jimi nebyli!
A neexistuje ani nijaká kolektivní vina sudetských Němců. Pan Mlynárik by se právem bránil, kdyby někdo ze sudetoněmecké strany tvrdil cosi o kolektivní vině Čechů na vyhnání a zločinech s ním spojených. Pozvedá svůj hlas "pro lásku a pro mír, pro spravedlnost a historickou pravdu".
Jeho formulace "českoslovenští Němci" je ovšem historickou nepravdou.
Glaube und Heimat, 1984, č. 2, s. 12
Hoam!, 1984, s. 506
P.S. Watzlův ohlas (Alfred Watzl je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže) má v německém originále v měsíčníku "Hoam!" stejný text, ale jiný titul než ten v "Glaube und Heimat", na rozdíl od něho mu však hlavně nepředchází zveřejnění Mlynárikova příspěvku! Citace z něho ve Watzlově "přípisu" jsou důkazem, že byl psán německy pro německou veřejnost. K Mlynárikovu postoji budiž řečeno, že v někdejším sporu s Gustávem Husákem, který ho označil za čechoslovakistu, prohlásil se za odmítače jakéhokoli extremismu, ať už jde o čechoslovakismus či separatismus. Dokázal to ostatně svým předsednictvím Svazu Slováků v Česku od roku 1993.
Skutečnost, že zážitek ze Šumavy (konkrétně jde o Jablonec, německy Ogfolderhaid, odsouzený armádou k zániku - budiž hned podotknuto, že si ho Mlynárik ve vzpomínce uchoval pod mylným německým místním jménem "Gablonz") byl jedním z podnětů jeho zájmu o problematiku vyhnání, dokazuje text "Manévre v spálenej zemi", otištěný ve slovenském originále (i se zmíněným místopisným omylem!) jak ve sborníku "Causa Danubius" (strana 250-263, zmínku o textu "Ich bin Danubius", přeloženém do češtiny v naší textové ukázce, tam kupodivu nelze nikde nalézt), tak na webu Zaniklé obce, díky onomu omylu figuruje však nikoli u hesla "Jablonec/Ogfolderhaid", nýbrž u hesla "Vojenský výcvikový prostor Boletice". Odtud přebíráme v doslovné podobě i životopis Jána Mlynárika z obálky sborníku "Causa Danubius", který lze srovnat s webovým heslem Wikipedii, kde posléze nechybí ani datum jeho úmrtí 26. března 2012 v Praze a na rozdíl od životopisu z obálky sborníku "Causa Danubius" ani významný údaj o jeho pražském působení v letech 1959-1969 na tamní Akademii múzických umění (tam byl v roce 1968 jmenován docentem).
Ján Mlynárik se narodil 11. února 1933 ve Fiľakovu v rodině kováře. Vyrostl a ev. a. v. základní školu vychodil v Zeleném (na Ipli), gymnázium v Lučenci absolvoval v roce 1952, Filosofickou fakultu Karlovy univerzity v roce 1957. V letech 1957-1959 učil historii na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. V roce 1963 obhájil hodnost Kandidáta historických věd (CSc, PhDr.). V roce 1967 se habilitoval v oboru československých dějin na Univerzitě Komenského (Doc.). Pro odpor proti přepadení Československa v srpnu 1968 musel odejít z vysoké školy a do roku 1981 pracoval jako kulisář ND v Praze a později jako topič v kavárně Slavia v Praze. Mezi prvními podepsal Chartu 77, působil v disentu. V roce 1981 jej na 13 měsíců uvěznili a pak vypověděli do Spolkové republiky Německo. Žil ve Waldkraiburgu (Bavorsko), odkud se vrátil v roce 1990 do Prahy, kde převzal post docenta na Filosofické fakultě KU a současně se stal poslancem Federálního shromáždění ČSFR za VPN (Verejnosť proti násiliu). V roce 1992 založil Svaz Slováků a stal se jeho předsedou. V roce 1998 obhájil před Vědeckou radou Filosofické fakulty KU profesuru novodobých českých a slovenských dějin.
Ve vědecké práci se věnoval politickým a sociálním dějinám Československa, publikoval 12 monografií. Za normalizace měl zákaz publikovat, sazba rukopisů jeho knih (vznik ČSR, M. R. Štefánik a další) byla zničena. Za normalizace publikoval ve Svědectví, Listech a zahraničných časopisech.
V Německu spolupracoval s rozhlasovými stanicemi Hlas Ameriky, BBC, Deutschlandfunk a zejména se Svobodnou Evropou. Ze spolupráce s touto stanicí vznikly ekologické komentáře (Ekológia po slovensky, DANUBIUS Praha 1994) a soubor historických prací (Diaspora historiografie 1969-1989, IPEĽ Praha 1998).
Ján Mlynárik v Německu publikoval díla Der erste Angriff des Kommunismus gegen die Tschechoslowakei (Die Slowakische Räterepublik von 1919), Mnichov 1984, Thesen zur Assiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei 1945-1947, Mnichov 1985, Česká inteligencia na Slovensku (1918-1938), Kolín n. R. 1987, Cesta ke hvězdám a svobodě (M. R. Štefánik 1907-1919) Mnichov 1989, Praha 1991. V roce 1984 vydal dílo Českí profesori na Slovensku I. (vydavatelství DANUBIUS). Ve vydavatelství IPEĽ Praha v roce 1999 vydal Ruzyňské meditace (dopis synovi z ruzyňského vězení). Je šéfredaktorem čtvrtletníku Slovenské rozhľady (od roku 1994). Je editorem díla Dominika Tatarky (Písačky), díla Ivana Dérera (Antifierlinger) a Karla Goliatha-Gorovského (Zápisky ze zakázaného světa).
P.P.S. Ján Mlynárik se stal i autorem předmluvy k románu Sidonie Dědinové (ta je i samostatně zastoupena na webových stranách Kohoutího kříže) "Als die Tiere starben", který německy vyšel v roce 1988 v nakladatelství Langen Müller a 1991 v nakladatelství Ullstein. Autorka románu naopak v roce 1985 přetlumočila naopak a dokonce i graficky upravila německé vydání nejvýznamnějšího Mlynárikova textu "Thesen zur Aussiedlung der Deutschen aus der Tschechoslowakei: 1945-1947", který roku 2008 vyšel německy znovu pod změněným titulem "Thesen zur Aussiedlung der Sudeten- und Karpatendeutschen aus der Tschechoslowakei (1945-1947)". Zatímco vydání z roku 1985 bylo realizováno v Mnichově, to z roku 2008 už spatřilo světlo světa v Praze. "Danubius" je ve všech třech případech označením vydavatelovým a ani Watzlův přípis tedy nezůstal po letech bez odezvy. Dědinová přežila Mlynárika o necelé tři roky. Zemřela na cestě z rodné Prahy, kde trávila sklonek života v domově důchodců, za synem do Španělska nebo Portugalska. Český nekrolog jí věnovaný nikde nevyšel.
- - - - -
* Fiľakovo (SK) / Jablonec / † † † Praha
