OSKAR NIEGL
Všední den někdejší školy v Kaltenbachu
Kaltenbašská škola (stále stojí v dnešních Nových Hutích /dříve Kaltenbach/ pod kostelem - pozn. překl.) byla bohatá na příjemné a méně příjemné epizody. Několik příkladů:
Je 1. dubna. Učitelské síly jsou jako vždy pro absenci sborovny shromážděny na školní chodbě. Jeden kolega prosí ředitele školy, který je vždy hotov k nějakému tomu šprýmu, aby šel do své třídy, poněvadž jedna kolegyně má být vyvedena aprílem. Pověstně rezolutní, energická dáma je povolána k šéfovi.
"Sie wünschen, Herr Oberlehrer?" (tj. "Přejete si, pane řediteli?" - pozn. překl.) - "Nichts. Wissen Sie, dass der 1. April ist?" (tj. "Nic. Víte, že je 1. apríla?" - pozn. překl.) Beze slova vyrazila dotázaná s bouchnutím dveřmi za sebou dolů po schodech, uštědřila zřejmě jí známému iniciátorovi akce dvě zvučné facky a zmizela ve své třídě. Zmatená a zároveň rozpálená vzteky musela ještě od přihlížejících snést pár škodolibých a svatouškovských poznámek na svou adresu.
*
Hoši z jednotlivých místních částí museli po vyučování spárováni ve dvojstupu vykročit na cestu domů a během ní povinně odříkávat růženec (kdoví, zda ho neměli do školy nosit s sebou - pozn. překl.). A hleďme, nastal pokoj a pořádek.
*
Je chladný a deštivý podzimní den. Mnoho dětí zůstává v čase oběda v prostorách školy. Chodby lákají ke hře na schovávanou, k honičkám a různým jiným nezbednostem. Hodí se k nim i školníkovo proutěné koště v rohu. Dveře tříd se netrhnou.
Jednomu učiteli přijde ten rachot už trochu přílišný. Vyjde na chodbu, ale tam se najednou neozve ani hlásek. Opatrně otevře vchodové dveře školy a bác! po obličeji a po hrudi mu putuje špinavé zablácené koště. Pachatelem byl žák, čekající venku na svého soupeře.
Kaltenbach - Heimat im Böhmerwald (1980), s. 245
Ani ne směšně, spíše idylicky nevinně působí ta vzpomínka někdejšího venkovského školního ředitele na kdysi jistě rušnou budovu, která musela pojmout tak značný počet šumavských žáků, že učitelům nezbylo místa na sborovnu (jako "Lehrerhaus", tj. "učitelský dům" jim sloužila blízká budova pozdějšího penzionu "U Karla" (dnes "Wozzýk" podle hostinského s obdivem pro Ozzy Osbournea z heavy metalové skupiny Black Sabbath). Od roku 1939 provoz školy vedl Oskar Niegl, než byl povolán do války a zastoupila ho jeho žena Ella (Eleonora), roz. Müllerová (*12. února 1905). Tak jako tak prý výuka, nemluvě ani o hodinách náboženství, vázla pro časté apely Hitlerjugend a nakonec do války přímo po vzoru jiných škol (i v mé rodné Soběslavi) narukovala jako útočiště uprchlíků z německých východních území. Oskar Niegl byl ovšem Šumavan opravdu rodilý. Spatřil světlo světa dne 27. září roku 1902 v Kaplici (Kapellen, tedy nikoli Kaplitz!), dnešní osadě obce Lenora (Eleonorenhain), jako syn dřevorubce a výrobce dřevěného zboží, zejména pak řešet, Franze Niegla (*26. února 1864 v Zátoni /Schattawa/) a jeho ženy Justiny, roz. Pawliczko (*27. ledna 1867 v Zátoni). Otec a matka se brali 12. srpna 1895 v Horní Vltavici (Obermoldau) a rodina měla na kaplickém stavení čp. 6 podle archu sčítání lidu z roku 1910 šest dětí, tj. syna Franze Antona (*28. června 1887 v Zátoni), dceru Annu (*29. května 1894 v Zátoni), syna Rudolfa (*13. července 1897 v Kaplici), dvojčata Johanna a Marii (*4. ledna 1900 v Kaplici) a nejmladšího "našeho" Oskara. Ten dokončil roku 1921 německý učitelský ústav v Českých Budějovicích a podle seznamu učitelstva německých obecných škol z roku 1928 učil tehdy na německé škole v Cejsicích (Zeislitz) u Vimperka (Winterberg), která sloužila i dětem z Hrabic /Rabitz/ a Křesanova /Kresane/ a byla tam i škola česká! Obě ty školní budovy znám a jejich osud hovoří za mnohé historické příběhy. Apríl to ale není. Před Vánocemi roku 2021 jsem díky hledání kolegy Iva Kareše v šumavských krajanských časopisech nabyl dalších informací o Nieglových nejen učitelských osudech. Maturoval v roce 1921 na německém učitelském ústavu v Českých Budějovicích a po druhé zkoušce učitelské způsobilosti roku 1926 učil v už zmíněných Cejsicích a v Kaltenbachu, což jsou dnešní Nové Hutě, kde jsem trávíval poblíž budovy někdejší zdejší německé sedmitřídky více než dvacetkrát svou letní dovolenou. Z Kaltenbachu narukoval Oskar Niegl po připojení Šumavy k nacistické "Třetí říši" do řad wehrmachtu, bojoval na západní frontě, kde zažil i spojeneckou invazi v Normandii a upadl do francouzského zajetí. Byl z něho propuštěn až v roce 1948 a v místní části dolnobavorského města Pocking, kterou je Schönburg-Thalling, se sešel se svou ženou Ellou i dcerou Helgou (*5. listopadu 1937), později provd. Konradovou, žijící dnes jako právnice v hornobavorské obci Hebertshausen. Už v tranzitním lágru prý založil smíšenou školní třídu a později s kolegy vybudoval a vedl šestitřídní obecnou školu. Roku 1950 byl totiž opětovně přijat do školských služeb a odešel z nich na penzi až v roce 1967. Trávil důchod v Bad Füssing a roku 1989 byl i se ženou přijat do péče domova seniorů v Dachau. Tam 28. prosince 1989 sedmaosmdesátiletý zemřel a byl pochován v Hebertshausen, zemský okres Dachau. Tak tohle všechno mi mohla připomenout stará šumavská škola.
- - - - -
* Kaplice, Lenora / Zejsice / Nové Hutě / † Dachau (BY) / † † Hebertshausen (BY)
