FRIEDRICH NIETZSCHE
|
Wer viel einst zu verkünden hat Wer viel einst zu verkünden hat, schweigt viel in sich hinein. Wer einst den Blitz zu zünden hat, muss lange - Wolke sein. |
Kdo jednou má... Kdo jednou má co zvěstovat, ten dlouho mlčet má. Kdo jednou jako blesk má vzplát, buď dlouho mrak - a tma. |
|
1883 |
|
|
Sils-Maria Hier saß ich, wartend, wartend, - doch auf nichts, jenseits von Gut und Böse, bald des Lichts genießend, bald des Schattens, ganz nur Spiel, ganz See, ganz Mittag, ganz Zeit ohne Ziel. Da, plötzlich, Freundin, wurde Eins zu Zwei - - und Zarathustra ging an mir vorbei. |
Sils-Maria Sedal jsem tu, čekal a čekal - na nic snad, mimo dobro i zlo, svitu se napořád kladl hned v patách stín, vše hra jen chvil, vše jezero o polednách, čas mimo všechen cíl. Když náhle, přítelkyně má, zdvojil se tajemně - - to Zarathustra přešel kolem mě. |
|
1882 |
|
|
Vereinsamt Die Krähen schrein Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt: Bald wird es schnein - Wohl dem, der jetzt noch - Heimat hat! Nun stehst du starr, Schaust rückwärts, ach! wie lange schon! Was bist du, Narr, Vor Winters in die Welt entflohn! Die Welt - ein Tor Zu tausend Wüsten, stumm und kalt! Wer das verlor, Was du verlorst, macht nirgends halt. Nun stehst du bleich, Zur Winter-Wanderschaft verflucht, Dem Rauche gleich, Der stets nach kälteren Himmel sucht. Flieg, Vogel, schnarr Dein Lied im Wüstenvogelton! - Versteck, Du Narr, Dein blutend Herz in Eis und Hohn! Die Krähen schrein Und ziehen schwirren Flugs zur Stadt: Bald wird es schnein, Weh dem, der keine Heimat hat! |
Zosamělý Po nebi křičí a táhnou v svistu hejna havraní: odevšad fičí, šťasten, kdo domov má - už brzo přijde sníh. Ztuhlý tu stojíš a nazpět hledíš dálkou tvou i mou! Bloud, kdo se bojí a do světa chce prchnout před zimou. Svět je jen brána k tisícům pouští, němých, šedavých. Ztráta je rána a sotva kdo proud krve zastaví. Teď sám a bledý odsouzen k pouti celou zimou zlou, ne naposledy kouř jak ty sám jde nebem nad tebou. Leť, ptáku, leť, ať píseň zmlkne v pustinách! Ty, bloude, hleď, jak ledy sevřou srdce nach. Po nebi křičí a táhnou v svistu hejna havraní: odevšad fičí, běda, kdo domov ztratil - brzy bude sníh. |
|
1884 |
|
Narodil se 15. října 1844 v Röcken u města Lützenu (v rodné obci je i pochován) a zemřel 25 srpna 1900 duševně nemocen ve Výmaru (Weimar), ovlivnil však celé generace Evropy a světa ten jinak vpravdě zosamělý muž, který i pro německy psanou poezii znamenal cosi velmi podstatného už nelítostným rytmem svých absolutních vět. Sám o sobě napsal na přelomu let 1881-1882 v básni Ecce homo:
|
Ja, ich weiß, woher ich stamme!
Ungesättigt gleich der Flamme Glühe und verzehr ich mich. Licht wird alles, was ich fasse, Kohle alles, was ich lasse, Flamme bin ich sicherlich. |
Ano, vím já, kterak sluji.
Žíznivě já vyšlehuji, sebe sžírám plamenem. Vzplane, co má ruka schvátí, čeho nechá, zuhelnatí: dojista, já plamen jsem. |
To je překlad Otakara Fischera ve svazku Z Goethovy země (1925), pokus o můj překlad vlastní zní takto:
|
Ano, vím, v čím rodě stojím,
plamen v sobě neukojím, já sám jeho stravou jsem. Čeho tknu se, ohněm schvátím, jak uhel se zemi vrátím, to já sám jsem plamenem. |
Sotva třiadvacetiletého se jej roku 1867 dotkla i Šumava. Vydal se tehdy se svým přítelem Erwinem Rohdem "omýt unavenou duši v přírodě, horách a lesích". Jak nevzpomenout na tomto místě nezapomenutelných pozdějších pobytů géniových v alpském horském údolí Sils-Maria, kde psal i svého Zarathustru! Velký filolog Rohde zachytil jejich společnou cestu Horní Falcí a Bavorským lesem v podrobném deníku. Oba přátelé se nevyhýbali ani výstupům na horské vrcholy a z Lambergu (615 m) za Chammünsterem, což je mimochodem jedno z nejstarších lidských sídel v těchto končinách a vedla odtud stará cesta přes Eschlkam do českých Všerub (Neumark), otevřel se jim úchvatný pohled na šumavské hřebeny: "Obrys Javoru, před ním dlouhý hřbet Vysokého Bogenu a menší vrcholy kolem: a to všechno se odráží od fialové a temně šedé nádhery západu slunce na nebi bez mraků." Siegfried von Vegesack připomíná v jednom ze svých šumavských esejů, otištěném i česky ve Světovém zdroji zábavy a poučení v březnu 1940, že 9 let po tomto prvním setkání uprchl Nietzsche po představení Valkýry z Bayreuthu do Klingenbrunnu, téměř na samém úpatí Roklanu (Rachel) a tady, v hloubi lesů, našel sílu, aby se odvrátil od čaroděje Wagnera. Tady prý napsal do textu své knihy "Lidské, až příliš lidské" tato slova: "Nemá-li člověk na obzoru svého života pevné, klidné linie, jako jsou obrysy lesů a hor, pak i jeho nejvnitřnější vůle je neklidná, rozptýlená a chtivá jako povaha městských lidí: nemá štěstí a neumí je dát!"
- - - - -
* Röcken (SAA) / Klingenbrunn (BY) / † Výmar (TH) / † † Röcken (SAA)
