MICHAEL NÖBAUER
|
Böhmerwald Du heil'ger Böhmerwald, sagenumschlungen, Du grüne Herrlichkeit, liederdurchklungen, Du edler Urwald, traumverloren, Du stiller Zauber, märchengeboren, Du bist ein Quickborn allen den Sprossen, Die Deines Bodens Ursaft genossen. O heil'ger Wald, o herrliches Land, Unsterblicher Treue Unterpfand, Ein Gruß sei Dir in Treuen gebeut Von allen, die echte Böhmerwaldleut! |
Šumava Šumavo svatá, bájemi opředená, zelená nádhero, písněmi provoněná, divý pralese, snu zasvěcený, ty tichý dive, z pohádky zrozený, jsi živý pramen všechněch ratolestí, v šťavách Tvé půdy jež si cestu klestí. Svatý lese, nádherná Šumavo, věrnosti naší věčná zástavo, to pozdrav Tobě vstříc už navždy letí, ode všech těch, kdo zvou se Tvoje děti! |
|
Böhmerwald's Söhne im Felde, 1924, č. 1, s. 2 |
|
|
Der Hornist der Einundneumziger Eine heitere Szene aus ernstem Kampf Befehl ist da. Aus dem Graben heraus Und los auf dem Feind in Sturmeslauf! Den lüftet 's nach deutschen Hieb und Streich Heraus ihr Schirmer von Oesterreich! Die "Einundneunziger" brechen heraus, Wie des Böhmerwaldes Sturmgebraus. Die Höhe hinan! Der Trompeter schmettert, Ins Horn, dass laut das Echo wettert. Im serbischen Bergland, durchtost vom Kampf, Gehüllt in schwellenden Pulverdampf. Allen voran mit schmetterndem Klang, Reißt er sie mit in heldischen Drang. Plötzlich verliert er das Mundesstück vom Horn Und alles stutzet rückwärts und vorn. Und plötzlich stürzt mit Grimm auf ihn los Ein wilder Hornist aus dem Serben Tross. Der bläst ihn ein Sturmlied tosend ins Ohr' Vermischt mit dem Schüsse gellenden Chor... Zaubrisch, wie aus Boden empor Stürmen zahllos die Serben hervor. Da kommt den Böhmerwäldler der Zorn Und er nimmt verkehrt sein verstummtes Horn Und schlägt es dem Serben dreimal um den Kopf. Dem wackelt der struppige Räuberschopf... Es klingt ihm und singt ihm verdammt im Ohr, Wie ein höllisch vertrackter Trompetenchor... Er starrt verduzt den Böhmerwaldmann Ob solcher Trompetenstöße an... Doch dieser brüllt ihm in 's Gesicht "Die Hände hoch! Du Serbenwicht!" Und reißt ihm mit Macht das Horn aus der Hand Des schneidigen Sturmes Unterpfand. Stößt selbst dann mit schmetternder Kraft hinein, Reißt vorwärts der Seinigen stutzende Reih'n. Solch Sturmlied hält kein Teufel aus! Die Serben stieben beim Graben hinaus... Die "Einundneunziger" hinterdrein, Wie Wirbelwind vom Plöckenstein. Was ihnen im Weg, wird fortgefegt, Was sich erhebt, wird niedergelegt. So stürmen die hellgrünen Kumpanei'n Und ihre Hornisten die blasen so fein. Das ist die Mär von der Serbentrompet So der Einundneunziger blasen tät. |
Trubač jedenadevadesátníků Veselý výjev z jinak vážného bojového střetu Rozkaz je tu. Je ze zákopů všem na nepřítele hnát se útokem! Po našem sejte ránu za ranou vy, kdo jste celé říše obranou! Jednadevadesátý k boji vyráží, šumavští synci v plné kuráži. Vzhůru jim trubka břeskně hlaholí, ozvěnou hlasnou bouří do polí. Boji dunící srbská vrchovina je mračny prachu celá zahalena. Všem vepředu rek s trubkou vřeštící dere se, odvahu vepsánu na líci. Náhle však náústek od trubky upadne mu a zdá se chvíli, že je konec všemu, když tu se vrhá na něj navíc rázem divoký srbský trubač jako blázen. Zuřivě do ucha mu svou polnicí troubí s jekotem střel se mísí nástroj, zhloubi jako by ze země se vyrojili, bezpočet Srbů kolem je v tu chvíli. V hněvu je teprv Šumavan však celý, ví hned, nač má svůj nástroj oněmělý: mlátí vráz paží trubku třímající natřikrát Srba v loupežnickou kštici... Ten stojí ohromen a v uších zní mu chór trumpet jako k soudu poslednímu. Muž ze Šumavy je však odhodlán nekončit echem hlaholících ran... Řve trubači, jenž už nohama plete, do tváře: "Ruce vzhůru, srbský skřete!" Pak vyrve jeho trubku ve svou dlaň, lítého střetu získává tak daň. Z ní vydá hlahol břeskný, velí vpřed těm svým za sebou a ne naposled. Té písni ani peklo neodolá! Srbové vráz jsou rozprášeni zpola. Dorážejí je "jednadevadesátníci" jak od Plechého vichr hřímající. Co je mu v cestě, jako hříčkou smetá, co zvedne hlavu, brzy po ní veta. Zelená se ta dravá kumpanie, trubači troubí, pěkně se v tom bije. O srbské trubce zkazka veselá tak do útoku našim zazněla. |
|
Budweiser Zeitung, 1918, č. 23, s. 5 |
|
O autorovi těch dvou básní vlastně nevím víc, než při nich sám prozradil. U té z roku 1918, zařazené i do publikace "Kriegsalbum des IR 91", kdy si snad ještě chtěli někteří šumavští hoši vsugerovat, že monarchie zvítězí, se označuje za jednoročního dobrovolníka "Michela" Nöbauera, u té druhé z roku 1924, která vyšla v jejich pamětním periodiku, jehož název by česky zněl "Synové Šumavy v poli", už je v podtitulu psáno "Dem Inf. Reg. 91 seinerzeit gewidmet von Michael Nöbauer". V rakouském tisku je možné vystopovat jistého Michaela Nöbauera, narozeného v roce 1885 v dolnorakouském Höbersdorfu. Byl literárně činný a podle nekrologu ve Völkischer Beobachter z června 1944 se angažoval v nacistickém hnutí. Týž nekrolog ovšem zmiňuje jeho působení pouze v Dolním Rakousku a ve Vídni, je dosti nepravděpodobné, že by bojoval v řadách 91. pěšího pluku a přišel do styku se Šumavou a Českými Budějovicemi. V roce 1924 vyšla v nakladatelství Österreichischer Schulbuchverlag ve Vídni cestopisná kniha "Aus sonnigen Ländern" (edice Deutsche Hausbücherei sv. 117) od Franze Herolda, zastoupeného i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže a Michael Nöbauer k ní napsal doslov. Byli tedy snad dva publikující Michaelové Nöbauerové a ten "náš" se znal" s Heroldem z Českých Budějovic, kde byl spisovatel profesorem na zdejším německém gymnáziu? Já v té budově také kdysi krátce učil poté, co jsem se vrátil z vojny. Budějovice, vojna, Šumava, jak se to rýmuje...
- - - - -
České Budějovice
