JAKOB NUSKO
Poutní kázání
V roce 1836, dne 8. února, rozloučil se velký syn našeho sudetoněmeckého domova (v originále "unser großer sudetendeutscher Heimatsohn" - pozn. překl.), ctihodný služebník Boží biskup Johann Nepomuk Neumann (má ovšem i samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) se svou milovanou vlastí (v originále "von seiner geliebten Heimat", přičemž tady slovo "Heimat" nelze chápat jinak než jako Čechy /Böhmen/ v zemském slova smyslu, pokud bychom ovšem neměli na mysli jen matčiny a světcovy rodné Prachatice /Prachatitz/ a jejich jihočeské okolí /Südböhmen/ i se Šumavou /Böhmerwald/; nelze ovšem pominout, že světcův otec pocházel z bavorských Dolních Frank - pozn. překl.). Opouštěl dobrovolně své rodiště, na úpatí hory Libín ležící šumavské městečko Prachatice (v originále "am Fuße des Libin gelegene Böhmerwaldstädtchen Prachatitz" - pozn. překl.) se starobylým kostelem sv. Jakuba.
Naléhavě puzen horlivým zápalem pro říši Boží na zemi hlásí se jako student bohosloví do Ameriky. S největším sebepřemáháním dokončuje tuto cestu, je radostně přijat biskupem Duboisem a 25. června 1836 (včera tomu bylo přesně 124 let) vysvěcen na kněze. Jako farář, misionář řádu redemptoristů a jako biskup dosáhl na poli rozvoje náboženského života vynikajících výsledků, zbudoval stovku kostelů a množství katolických škol, které až do dnešních dnů konají požehnané dobré dílo.
V úkonech péče o duši se nehrozil nijaké oběti. Brodil se močály, klopýtal sněhovými závějemi, putoval divočinou a nekonečnými lesními končinami při Niagarských vodopádech. Duši prostoupenu horoucím uctíváním Nejsvětější svátosti oltářní zavedl jako první americký biskup 40hodinovou modlitbu (šiřitelem nepřetržité adorace eucharistie, kterou v 16. století schválil papež Pavel III., byl svatý Filip Neri /1515-1595, blíže viz Wikipedia a váže se zejména na čas mezi Kristovou smrtí a zmrtvýchvstáním mezi třetí hodinou pátečního odpoledne a sedmi hodinami nedělního rána; číslovka 40, italsky quarantone, se vyskytuje v Písmu svatém velice často, nejméně padesátkrát - pozn. překl.) ve své diecézi. Jako niterný vyznavač mariánského kultu dokázal spoluprožívat Credo, tj. vyznání víry, ve spojitosti s dogmatem o Neposkvrněném početí Božské Matky (jen na vysvětlenou: jde o "početí Mariino", nikoli "početí Ježíše" /jemu je tu "zvěstováním" v panenském těle Mariině jen připravována cesta/, jde o přípravu křesťanské duše na prostředí bez dědičného hříchu, což je mimochodem jediná výjimka, a to i ve smyslu výroku Credo quia absurdum est (tj. Věřím proto, že (i když) je to absurdní - pozn. překl.), jako příslib spásy pro potomstvo Adama a Evy po jejich vyhnání z ráje (viz k tomu blíže velice zajímavou polemiku v internetovém deníku "Neviditelný pes" z ledna roku 2020 - pozn. překl.).
Stravován neúnavnou horlivostí v úctě k Bohu pro spásu člověka se zhroutil mrtev ve věku ani ne 50 let dne 5. ledna1860 na chodníku (v originále "auf dem Bürgersteig" - pozn. překl.) 13. ulice svého biskupského města Filadelfie. Zemřel s pověstí světce. Dej Bůh, abychom se už brzy směli modlit: "Seliger Bischof Neumann, bitte für uns!" (tj. "Blahoslavený biskupe Neumanne, oroduj za nás!" - pozn. překl.). Proto jste, moji milí krajané, bratři a sestry, doputovali sem na Schönenberg, na toto vyslyšením proseb osvědčené poutní místo, abyste v tomto jubilejním roce poděkovali Bohu, že udělil jednomu synovi naší domoviny tak bohaý dar milosti.
Přišli jsme sem však společně i Boha prosit, aby biskupu Neumannovi dal dojít cti oltáře (v originále "zur Ehre der Altäre gelangen lassen" - pozn. překl.) tak, abychom směli vedle našeho sv. Clemense Marii Hofbauera směli také biskupa Neumanna hlasitě žádat o přímluvu, aby nám byl darován jako příklad neúnavného zápalu pro říši Boží. Chceme o zprostředkování prosit i milou Boží Matku.
Přišli jsme sem dnes ale i proto, abychom v nás povzbudili ducha horlivého zápalu a svatého neklidu pro říši Boží, které biskupa Neumanna naplňovaly až do konce jeho života.
Biskup Neumann vyzývá nás všechny, kněze i jáhny, muže i ženy, mladé i staré, k odpovědnosti za svět. Ať stála kdekoli tvá kolébka, odkudkoli jsi původem, od Prachatic, od Vimperka, od Krumlova, od Kájova, od Libínského Sedla nebo od Ondřejova, od Ktiše (v originále "von Winterberg, von Krummau, von Gojau, von Pfefferschlag oder Andreasberfg, von Tisch" - pozn. překl.) či nějakého jiného místa Šumavy, anebo snad ze severních Čech, z Krkonoš (v originále "aus dem Riesengebirge" - pozn. překl.) či z Moravy. A kdekoli jsi nyní, kdes našel novou existenci, postavil třeba i nový dům - gratuluji ti ke všemu tomu zdaru - všude zde i tam je před tebou velké poslání spolupodílet se na výstavbě říše Boží na zami. Neneseš odpovědnost jen za sebe sama a za svou rodinu, neseš odpovědnost za svět.
Neopustili jsme svůj domov dobrovolně, byli jsme z domova vyhnáni, museli jsme domov opustit a všude nás dohnala odpovědnost za říši Boží.
Svatý Bernard říká: "Pokud věříš v říši Boží, musíš být pln neklidu." Tento svatý neklid náleží k bytí opravdového křesťana. O pohřbu jednoho velkého muže ve Španělsku (Madrid) pronesl řečník následující slova (v originále ovšem nejspíš španělsky - pozn. překl.): "Bůh kéž Ti popřeje věčného klidu! Nám však kéž nedopřeješ pokoje, dokud nesklidíme žeň, která má vzejít ze Tvé setby."
Neklid se nás musí zmocnit, když vidíme, jakou obrovskou měrou vzrostla moc zla na Zemi. Zlo má odvahu a nezná spánku. A dobro je tak bojácné, že už jen to nás musí plnit neklidem. Může se tak dít jen proto, že si mnoho křesťanů myslí: "Nechať všechno jde svou cestou, nechť lidé tropí, co chtějí, dobro se z toho vykrystalizuje samo." To je ale grandiózní omyl. Neexistuje nijaká náboženská země nikoho (v originále "es gibt kein religiöses Niemandsland" - pozn. překl.), neexistuje v náboženském žvotě nijaký postoj "beze mě". Ten, kdo nevystoupí ve prospěch říše Boží, pracuje už pro říši zla, neboť všude tam, kde nebude ve výstavbě říše Boží, buduje svou říši zlo a šíří ji dál. Moc zla nabývá půdy tam, kde dobří podlehli spánku.
Apoštolát odpovědnosti za svět se musí prokázat odvážným činem, poněvadž život není nijakou hrou a nepřátelé víry mají na jazyku heslo: "Vám kostely, nám život!" To se jim nesmí zdařit, abychom se my v kostelích modlili růženec, zatímco oni venku na pracovních místech hubili duše, aby mohli nerušeně budovat říši Satanovu.
Tvrzení, že je náboženství věcí soukromou, je čirá lež. Je to urážka Boha, blasfemie (tj. rouhání - pozn. překl.).
Ovšemže se chceme modlit i v tiché komůrce, ale také ve veřejném životě. Ten, kdo bere odpovědnost za svět vážně, nebude spát a odpočívat, bude pokřesťanšťovat své okolí, své nejbližší prostředí, aby ve světě, který ho obklopuje, budoval říši Boží a potlačoval tak říši Satanovu. V pravý čas pravé slovo, s pravým slovem zároveň odvážný čin. Předpokladem účinného apoštolátu je tvůj živoucí příklad.
Nejhlubší kořeny naší existence, našeho života, našeho štěstí, našeho bezpečí netkvějí v pozemském domově, nýbrž v domově věčném, v Bohu. Vědomi si toho, že slovo "domov" nemá množné číslo, existuje toliko jeden skutečný, opravdový domov, který zná každý poutník, jenž vytrvá až do konce, domov u Boha…
My vyhnanci z domova víme nejlépe z vlastního života, že jsme všichni jen poutníky, putujícími po této zemi. Víme však rovněž, že každému poutníkovi, který zachovává směřování k Bohu, je návrat domů čímsi zřejmým. Onen domov nikdo rozkotat nedokáže.
Pomáhej nám Bůh, abychom věrně naplnili náš životní úkol tak, jak svůj úkol naplnil biskup Neumann.
To jemu bude platit o velkém dni Posledního soudu závazný ortel: Svět se stal lepším, poněvadž jsi žil.
Kristu králi tváří v tvář! (v originále "Christus dem Herrscher, dem König entgegen!" - pozn. překl.)
Vládci tohoto světa jsou na odchodu, Kristus však na příchodu, jemuž my kráčíme vstříc.
Každá pouť ve znamení víry je výrazem toho, že jsme tu toliko poutníky, poutníky ještě nikoli u cíle, jdoucími však vědomě vstříc domovu. Bůh nám pomáhej, abychom tento domov nalezli, domov u Boha a v Bohu. Amen.
Glaube und Heimat, 1960, s. 559-560
P.S. Kázání bylo proneseno 26. června 1960 na Schönenbergu u města Ellwangen ve spolkové zemi Bádensko-Württembersko v "roce biskupa Neumanna" (Jan Nepomuk Neumann byl blahořečen 23. června roku 1963, svatořečen až 19. června 1977!)
Páter Jakob Nusko (Steffeijakob) spatřil světlo světa dne 24. července roku 1912 ve dnes zcela zaniklém Steffeilově či také Nuskově mlýně na Zlatém potoce, Ovesné (Haberles) čp. 1, farnost Chroboly (Chrobold). V chrobolském kostele Narození Panny Marie byl pokřtěn den nato ve svátek sv. Jakuba jménem světcovým. Byl druhým nejstarším z dvanácti dětí Josefa Nusko (*27. dubna 1883 v Ovesném) a jeho ženy Eleonore, roz. Herbstové (*11. února 1889 ve Sviňovicích /Schweinetschlag/). Na archu sčítání lidu z roku 1910 vidíme Jakobovy rodiče ještě bez dětí, zato pohromadě s otcovými rodiči Franzem a Josefou (data jejich narození na arších sčítání lidu až povážlivě kolísají, dokonce i v letopočtech). V Korytě (Hundsnursch) chodil osm let do tamní jednotřídky, poté si osvojil selské i mlynářské dovednosti na rodné usedlosti. V 16 letech se rozhodl stát redemptoristou, na což měl rozhodný vliv zbytinský farář Ferdinand Kadláček, který ho jako učitel náboženství v Korytě připravoval i k prvnímu svatému přijímání a k biřmování. V řádové koleji redemptoristů v Plané u Mariánských Lázní (Plan bei Marienbad) získal Jakob gymnaziální vzdělání, v němž pokračoval po roce noviciátu, stráveném v dolnobavorském Philippsdorfu a zakončeném roku 1933 složením věčných slibů (profes), aby maturoval dva roky nato jako externista na klášterním gymnáziu ve východočeském Broumově (Braunau). Následně se věnoval studiím na řádové vysoké škole ve štýrském Mautern a po vyhnání nacisty v roce 1939 odtud v hornorakouském Attnangu. Dne 30. června roku 1940 byl v Linci (Linz) vysvěcen na kněze a 7. července týden poté slavil v už zmíněném farním kostele v Chrobolech domovskou primici. Po dalším roce pastorální výuky se stal správcem kostela (rector ecclesiae) v Jánských Lázních (Johannisbad) a působil zároveň jako kaplan v blízké Svobodě nad Úpou (Freiheit). Roku 1942 byl povolán ke správě kostela v Horním Maršově (Marschendorf), od 1. ledna 1946 pak už po válce administroval farnosti Starý Rokytník (Altrognitz) a Markoušovice (Markausch), než byl ještě téhož roku vysídlen i s mnoha svými věřícími do východní zóny poraženého Německa. Byla mu zde svěřena jako tzv. faráři "s batohem" ("Rucksackpfarrer") katolická diaspora kolem Magdeburku), kde sloužil mše i v evangelických kostelích a učil děti náboženství. V březnu 1948 přesídlil do redemptoristického kláštera Hennef an der Sieg v Severním Porýní-Vestfálsku, které bylo tehdy ještě pod britskou okupační správou, aby už v říjnu téhož roku započal sérii lidových misií. Byl to čas tzv. "Fahrende Kirche", jakési pojízdné církve, která ho zanesla do všech diecézí nově vzniklé Spolkové republiky Německo. Po 14 let putoval vybaven mocným hlasem (říkali mu "Donnersohn", tj. "syn hromu") a posiloval "nebeským ohněm" nejen obec věřících, nýbrž množství těch, kdo se po válce do církve podařilo navrátit. V letech 1962-1972 vedl jako farář berlínskou komunitu St. Alfonsgemeinde. Pracovní vypětí si ovšem vybralo svou daň. 9. dubna 1970 mu v hesenské obci Ehringshausen zemřela matka, které bylo ještě dopřáno ještě rok předtím oslavit osmdesátiny za přítomnosti osmi svých dětí. Lékaři mu doporučili zmírnit tempo a on působil od 1. července roku 1974 jako duchovní nemocnice Milosrdných bratří ve Frankfurtu nad Mohanem. Naposledy působil v zařízení téhož řádu, zvaném "Raphaelsheim" ve Falkensteinu, což je část města Königstein im Taunus v jižním Hesensku. Zemřel ve věku 82 let v hesenském lázeňském městě Bad Homburg vor der Höhe 26. dubna 1995. Bohatě naplnil 62 svých řádových a 55 kněžských let mnohdy daleko od rodné Šumavy, avšak s myšlenkou na ni, jak o tom svědčí jeho poutní kázání o "odvážném skutku pro říši Boží na zemi a věčný domov na nebesích".
- - - - -
* Ovesné, Chroboly / † † † Bad Homburg vor der Höhe (HE)
