FRANZ OPELKA
Od přítele ze starého domova
Já, Franz Opelka, jsem se narodil dne 4. října 1925 v Německém Benešově (Deutsch-Beneschau). Navštěvoval jsem zprvu ve svém rodišti českou školu, poněvadž jsme tam na konci školního roku dostávali boty a látku na nové šaty a já pocházel z chudších poměrů. Potom jsem přešel do německé školy. Poněvadž mě původně vzali do první třídy jako pětiletého, opustil jsem školu už ve svých třinácti letech a musil jsem nastoupit v Nových Hradech (Gratzen) do učení řemeslu sedlářskému a čalounickému.
V roce 1942 mě už za války povolali k Říšské pracovní službě (Reichsarbeitdienst - zkratkou RAD - pozn. překl.) do městyse Baumgartenberg v Rakousku (Rakousko už tehdy neexistovalo a někdejší Horní Rakousy /Rakousy nad Enží/, kde Baumgartenberg v mühlviertelském okrese Perg leží, byly teď ve Východní Marce /Ostmark/ zvány "župa Horní Dunaj" /Gau Oberdonau/ - pozn. překl.). Potom jsem narukoval rovnou k luftwaffe (tj. k letectvu - pozn. překl.) do Francie a odtud zpátky do Německa. Po základním výcviku mě poslali do školy letecké techniky ve Faßbergu na Lüneburském vřesovišti (Lüneburger Heide); to byl vrchol mých přání a pomáhalo mi to pak v celé mé pracovní kariéře! Po jejím absolvování jsem působil na frontových letištích jako mechanik u Junkersů 88. Když došly pohonné hmoty, šli jsme na frontu. Dne 17. dubna roku 1945 jsem dostal na Sonnwensteinu (hora v oblasti Semmeringu na pomezí Štýrska a Dolních Rakous - pozn. překl.) a prošel různými lazarety, mimo jiné i v Bad Ischlu. Později jsem padl do amerického zajetí a z něho na rakouský venkov k práci u sedláků. Poněvadž jsem musel chodit o holích, nijak moc jsem k užitku nebyl a do služby na statek mě sotva kdo chtěl. Byl jsem rád, že se mi pak podařilo dostat se domů a doufal jsem, že budu zase zdráv. Doma v Benešově (teď už zvaném "Benešov nad Černou" - pozn. překl.) jsem ale musel hned vozit na pilu Gabriela (v originále "Sankt Gabriela" - pozn. překl.) autem dlouhé dřevo. Často jsem měl bolesti, které jsem sotva dokázal překonávat, poněvadž jsem měl pořád ještě v břiše střepinu náboje.
Tenkrát už probíhalo vyhnání Němců. Byl jsem z "odsunu" vyňat, protože otec byl poloviční Čech, hlavně ale mě bylo zapotřebí jako řidiče. V roce 1950 jsem utekl do Rakouska, poněvadž jsem byl jako Němec neustále pronásledován a ponižován. Po nějakém čase jsem se vrátil domů pro papíry, abych se mohl, jak jsem měl v úmyslu, uchytit v Německu jako letecký mechanik. Byl jsem při tom dopaden českou bezpečností a hned odvlečen do Českých Budějovic (v originále "nach Budweis" - pozn. překl.) ke krajskému soudu. Osm měsíců mě drželi na samotce a odsoudili pak k pěti letů těžkého žaláře. Pracoval jsem potom v papírnách ve Větřní (v originále "in der Pötschmühle in Krummau", tj. doslova "v Pečkovském mlýně v Českém Krumlově", jak se dlouho ještě papírnám ve Větřní říkalo - pozn. překl.). Chtěl jsem odtud utéct, ale byl jsem prozrazen a dostal se znovu do Budějovic ke strašným výslechům. Byl vypraven vězeňský transport a já se ocitl v Jáchymově (Sankt Joachimsthal) na dole ROVNOST. Vedle bývalých vojáků wehrmschtu tam byla i česká inteligence, vrahové a také kněží. Pracovali jsme všichni pod zemí, já zprvu jako pomocník jednoho havíře a později při opravách elektrických lokomotiv. Znalosti z válečné školy letecké techniky mi i tady pomohly. Dvakrát jsem byl odsouzen ke "korekci", tj. deseti dnům o chlebu a vodě. Když jsme neplnili plán na sto procent, museli jsme celý následující měsíc po osmi hodinách denní směny stát nastoupeni před okny velitele lágru. Dvacet minut jsme měli na jídlo, pak jsme byli hnáni k nástupu znova. Po třech letech a čtyřech měsících mě na základě amnestie propustili a přikázali k nákladní automobilové dopravě do Kaplice (v originále "nach Kaplitz" - pozn. překl.).
Žádal jsem o možnost vystěhování, což bylo hned zamítnuto se slovy, že "bych měl být spokojen s tím, co se mi nabízí, mlčet a pracovat, jinak se dostanu zase zpátky tam, odkud jsem právě přišel". Častěji jsem byl předvoláván k výslechu s dotazy, zda nemám kontakty se zahraničím, jakož i s opakovanými výhrůžkami novým vězením. Roku 1956 jsem se oženil a mám tři syny, se kterými jsem od kolébky mluvil německy. Nejstarší se jmenuje Franz a je mu 43 let (psáno 1999 - pozn. překl.), druhý Robert 35 let a nejmladší Leopold 33 let. Všichni tři pracují v Rakousku. Mnohokrát jsem býval zván do školy a bylo mi opakovaně řečeno, že vychovávám syny v řeči nepřátel. Moje odpověď zněla, že jde o mou mateřštinu a že chci, aby se ji moje děti učily. K dobru mi to samozřejmě nebylo, musel jsem to ale přetrpět. Vstoupil jsem i do lidové strany a založil v Benešově její místní organizaci. Po otcově smrti jsem po něm převzal úřad zdejšího kostelníka. Často mi bylo vyhrožováno, míval jsem i strachm nikdy jsem to ale nevzdal. Útěchou a posilou mi byly návštěvy příbuzných z Rakouska a Německa, kterým jsem byl za to velice vděčen. Když mi bylo šedesát, požádal jsem o důchod. Dopadlo to s jeho výší zle, na můj dotaz proč jsem se dověděl, že jsem si tím sám vinen, poněvadž jsem se správně politicky neangažoval. Přišly různé nemoci a operace. Po politickém obratu v roce 1989 jsem byl rehabilitován a odškodněn za práci v uranových dolech. Tak se mi důchod přece jen zvedl.
Když jsem byl zdráv, staral jsem se co možná o kostel a hřbitov. Kostel jsem dvakrát renovovali a teď se mi podařilo, sehnat pro něj zvony z Bad Goisern am Hallstätter See (mezi Bad Ischlem a Hallstattem v Rakousku - pozn. překl.). Jsou to sice staré zvony, dal jsem je ale restaurovat a 27. března 1999 v 10 hodin dopoledne budou vysvěceny a téhož dne vytaženy na věž. Když mi náš milý Pán Bůh pomůže a všechno klapne,pak budu ten nejšťastnější člověk na zemi, poněvadž ty zvony budou svým hlaholem zase opěvovat naši Šumavu, zvát nás v křesťanském duchu sem do našeho starého domova a zvěstovat nám, kde stála kdysi naše kolébka.
Milá Walli, myslím, že jsem o sobě napsal všechno. Mám velkou radost, že sis pro mě našla čas, který je pro Tebe jistě tak vzácný. Děkuju Ti z celého srdce a přijmi ujištění od přítele ze starého domova, že s Tebou zůstává v trvalé přátelské soudržnosti.
Tvůj Franz i s rodinou.
Glaube und Heimat, 2008, č. 11, s. 35-36
Valerie Maiová (Wally Klingerová dívčím jménem), zastoupená i samostatně na webových stranách Kohoutího kříže, zveřejnila v listopadovém čísle krajanského měsíčníku tento text, který jí Franz Opelka svěřil ke zpracování do tisku (druckreif auszuarbeiten) až poté, co jeho autor téměř třiaosmdesátiletý po dlouhé nemoci v časných ranních hodinách dne 18. března 2008 v rodném Benešově nad Černou (dříve Německý Benešov) zemřel a byl tam týden nato i pochován. Zádušní mši sloužilo pět kněží a nad čerstvým hrobem poděkovala zesnulému za jeho zásluhy i starostka města. Ostatek nám vlastně pověděl sám, kdyby mu vrozená skromnost nebránila, aby uvedl tolikeré své zásluhy nejen o udržování a obnovu benešovského kostela sv. Jakuba Většího i hřbitova, kde dnes nacházíme i jeho vlastní hrob, nýbrž třeba i památníku Stifterova v údolí zvaném kdysi Stiftertal, o němž koluje nepodložená fáma, že sem slavný spisovatel jezdíval za strýcem mlynářem. Skutečný lidský život však, dokazuje to právě "případ" Opelkův, vždycky jakoukoli vymyšlenou pověst daleko překonává. Dostal se i na renomované stránky Lidových novin v článku Marka Kerlese Když Češi bojovali za Hitlera (víkendová příloha Orientace ze dne 7. října 2006). Citujeme celou pasáž (viz www stránky Životní příběhy zapomenutých hrdinů - Na okraj) o něm doslova, i když se tu (pod titulem Životní příběhy zapomenutých hrdinů) v jiné trochu podobě vlastně jen opakují fakta z jeho vlastní rukou psaného životopisu: ",Do odsunu jsem nešel zčásti proto, že můj tatínek byl poloviční Čech, zčásti díky tomu, že jsem uměl řídit auto,' říká dvaaosmdesátiletý František Opelka z Benešova nad Černou. Ve wehrmachtu sloužil jako letecký mechanik u leteckého průzkumu ve Francii, Rusku, Nizozemsku, v Litvě a na dalších místech. Domů do Benešova se vrátil s vyléčeným průstřelem břicha až v roce 1946: 'Vozil jsem pak dlouhé dříví z lesa. Tenkrát měl tady v kraji řidičský průkaz jen málokdo,' říká Opelka. Ačkoliv se mu podařilo vyhnout odsunu, jáchymovskému lágru neunikl. V roce 1950 byl odsouzen na pět let do vězení za to, že přivezl na korbě auta k hranici studenty, kteří chtěli přejít do Rakouska (tady se Kerlesovo podání od Opelkova svéživotopisu trochu liší).
'U soudu mi k tomu připočetli, že jsem prý házel bomby na vesnice. Jenže já byl v leteckém průzkumu a bombu jsem za celou válku neviděl,'
tvrdí Opelka. Dobře česky se údajně naučil až v Jáchymově od českých letců sloužících za války ve Velké Británii a po válce uvězněných komunisty."
- - - - -
* Benešov nad Černou / † † † Benešov nad Černou
