logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ JOSEF PAAR

Obchodní styky mezi Čechami a Horními Rakousy ve středověku

Ještě dnes se dá díky mnoha dobře zachovalým stavebním památkám ze starých dob, zvláště mohutným věžím a branám, zbytkům hradeb a příkopů dosvědčit, že v pohnutých časech středověku musily sehrávat docela jinou roli, než jim přisuzuje na technické vymoženosti tak bohatá přítomnost. K těmto městům lze na české straně počítat zejména Třeboň, Nové Hrady, Český Krumlov a Prachatice (v originále "Wittingau, Gratzen, Krummau, Prachatitz" – pozn. překl.), na té rakouské pak Freistadt, Leonfelden a Haslach.
Zatímco jim právě jejich poloha stranou velkých armádních silnic nebo nejvýš jako v tomto vojenském ohledu poloha míst průchozích umožnila zachovat tak mnohé stavební pozoruhodnosti a mnohá místa opředená pověstmi a historií dob dávno minulých, strhly požadavky moderní komunikace na velkých dopravních uzlech věže a hradby těchto měst, srovnala se zemí valy a příkopy a vtiskla těmto lokalitám, zejména pak Českým Budějovicům a Linci, formy zcela nové.
Mezi předními v řadách oněch lokalit vyniká městečko Freistadt, položené v kotlině obklopené rozlehlými lesy a rámované mírnými vrchy hornorakouského Mühlviertelu. Tady se dosud nacházejí četná svědectví někdejšího obranného charakteru místa jako vysoké masívní věže s cimbuřími a branami, stářím zešedlé hradby, široké městské příkopy, zabrané dnes okrasnými a zelinářskými zahradami, starý solní úřad, zámek na náměstí, prastaré patricijské domy a sýpky s jejich gotickými štíty a v neposlední řadě mohutná "česká" a také "linecká" brána (v originále "und nicht zuletzt das wuchtige böhmische und Linzer Tor" – pozn. překl.) při příjezdu do centra městečka a výjezdu z něho. To všechno odolalo zubu času přesto, že kolem přešla nespočetná lidská pokolení.
Vznik a osídlení tohoto místa na důležité obchodní cestě do Čech sahá do dob panování hohenštaufského císaře Konráda III. A je historicky doloženo, že se tu pod ochranou klášterů Garsten a Gleink usadilo množství příslušníků slovanského kmene Wendů, což vyjadřovalo i původní místní jméno lokalitě udělené, totiž "Windischdorf" (česky by to mohlo znít "srbská ves" – pozn. překl.). O tom, jak významným se místo ve vojenském ohledu jevilo panovnickému rodu Babenbergů, svědčí okolnost, že vévoda Leopold VI. ho i s okolím v roce 1213 nabyl pro sebe koupí.
Četnými nálezy byl přinesen důkaz, že už v předhistorické době vedla z údolí Dunaje přes Prägarten a nazpět cesta z Lince na jedné straně přes Gallneukirchen, na straně druhé údolím Haselgraben (severně od Lince – pozn. překl.) přes Leonfelden do Freistadtu a odtud přes Kerschbaumské sedlo a Kaplici do Českých Budějovic. V Kaplici se cesta větvila přes Německý Benešov (dnes Benešov nad Černou, Německý Benešov v letech 1881-1948 – pozn. překl.) na Nové Hrady a Třeboň.
Přestože spojení z Lince přes Haselgraben a Leonfelden do jižních Čech bylo podstatně kratší nežli přes Freistadt, těšilo se to delší vždy obzvláštní panovnické přízni, poněvadž jako křižovatka mnoha cest bylo vojensky velice významné. Právě tato přízeň vedla k ostrému protivenství mezi Leonfeldenem a Freistadtem, které následně zabředlo do zdlouhavého sporu o pozdější hospodářská privilegia a o právo nuceného skladu (v originále "um das Niederschlagsrecht" – pozn. překl.) pro obchodní zboží dopravované do Čech.
Od svých zeměpánů obdržel Windischdorf roku 1224 právo trhu a jméno Windischmarkt. Po zániku panovnického rodu Babenbergů a následném interregnu, nazývaném "die kaiserlose Zeit", zmocnil se babenberského dědictví český král Přemysl Otakar II. (v originále "Przemysl Ottokar II." – pozn. překl.) a už v roce 1265 (toho roku byly Přemyslem Otakarem II. založeny i české Budějovice – pozn. překl.) nabyl Windischmarkt od něho městských práv a listinně zaručeného označení "libera civitas", tj. jména "Vreinstadt", rozuměj Freistadt (v originále "Freystadt" /v Čechách se městu tak jako tak říkalo "Cáhlov"/ – asi nutno zmínit i skutečnost, že někdy tou dobou, o níž je tu řeč, tj. asi v letech 1264-1278 s prvou zmínkou v roce 1279 založil Přemysl Otakar II. na bezdězském panství jiné královské město Freistadt /Vristad, Svobodné Město/, jehož lokátorem byl pravděpodobně Hertvík z Kravař a poté, co původní název města ve 14. století vymizel, používal se od 15. století český název Kuřivody, původně Kuří Vody, od 17. století souběžně i německý název Hühnerwasser; dnes je bývalé město Kuřívody hlavní částí města Ralsko na Českolipsku a jeho vojenského prostoru, neblaze proslulého jak záborem do nacistické "říše" v letech 1938-1945, tak českým vyhnáním /pardon: "spořádaným odsunem"/ potomků původních německých obyvatel, pozvaných sem zemským českým panovníkem, do třetice všeho zla o 16 let než nacistický zábor delším hanebným pobytem sovětských okupačních vojsk v letech 1968-1991 – pozn. překl.). Za tohoto městům nakloněného krále, který pro povznesení obchodu a řemesel podpořil příliv německých kolonistů, získalo osídlenci německého jazyka brzy převahu nad "Wendy". Přemysl opakovaně dlel ve Freistadtu, poněvadž navázání čilých obchodních styků mezi Čechami a Rakouskem zvláště podporovalo jeho záměr trvale se chopit babenberských zemí a dopravní cesty do Čech vskutku brzy ožily. Početné cenným zbožím vysoko naložené povozy (v originále "zahlreiche Frachtfuhrwerke, hoch beladen mit wertvoler Ware" – pozn. překl.) mířily přes Kaplici do Českých Budějovic a Třeboně a zase nazpět, čímž pak i vzrůstal blahobyt míst jejich příjezdu, ležících při té obchodní cestě. Mezitím ovšem nově zvolený císař Německé říše, totiž Rudolf Habsburský (v originále "Rudolf von Habsburg" – pozn. překl.), nebyl právě svolný nečinně přenechat Přemyslu Otakarovi II. babenberské dědictví a zbrojil k tažení proti českému králi. V úsilí zajistit si v nastávajícím boji proti svému protivníkovi (v originále "gegen seinen Widerpart" – pozn. překl.) přátele a pomocníky a poněvadž se mu Freistadt pro svou blízkost hranici s Čechami jevil vůbec mnohovýznamný, věnoval také císař Rudolf Habsburský tomuto městu svou obzvláštní přízeň. Nejenže stvrdil všechny jeho dosavadní výsady, nýbrž propůjčil mu i "jus stapulae", právo skladu (v originále "das Stapelrecht" – pozn. překl.), skrze něž se Freistadt vyšvihl k pozici hlavního předního hornorakouského obchodního místa (v originále "zum Hauptplatz für Handel", nechceme-li užít slova "centrum" – pozn. překl.). Toto právo skladu určovalo, že všechno zboží muselo být cestou do Čech během průjezdu Freistadtem po tři dny vystaveno k možnosti zdejšího prodeje. Následkem bylo, že silný příliv kupců snižoval ceny zboží natolik, že bylo občanům města levně k mání a uchováno skladem v místních špýcharech mohlo být s významným ziskem prodáváno dále. Tato výhodná možnost pomáhala městu a jeho obyvatelům ke značnému stupni blahobytu, uzavíralo však okolí mnoha jeho možnostem tím, že obchodní cesta a ti, kdo jí užívali, musela vést výhradně přes Freistadt. Realizace této výsady byla ze strany úřadů přísně sledována zvláštními dozorčími orgány a obcházení práva skladu bylo postihováno bezpodmínečným zabavováním zboží a jinými tvrdými tresty.
Všechna taková opatření působila v nepříznivém smyslu zejména na osadu Leonfelden (městských práv nabyla až v roce 1356 – pozn. překl.), ale i na jiná obchodní města jako Enže (v originále "Enns" – pozn. překl.), Steyr či Linec, která se ovšem cítila poškozena a obzvláště linečtí obchodníci se pokoušeli sůl z Gmundenu dopravovat kratší cestou přes Leonfelden do Čech spojenou s obejitím Freistadtu. To samozřejmě vedlo k těžkým nepřátelským sporům, které musely být vždy znovu urovnávány zásahy toho kterého zemského panovníka.
V letech 1358-1364 bylo právo skladu městu Freistadt Rudolfem IV. Habsburským nově potvrzeno a neposlušnost trestána 100 librami ve zlatě a vévodovou nemilostí. Tato přísná opatření zajistila zeměpánům věrnost Freistadtských v boji proti odpůrcům a tím také nastala doba, kdy si knížata vyhledávala a cenila pomoci a oddanosti měst. Právě Freistadtbyl doslova obklopen valem duchovenských a světských statků a šlechtických sídel, jejichž vlastníci na svých pevných hradech až příliš rádi trvali na vlastních míněních, ať už šlo o Auhof, Marbach, Reichenstein, Potendorf, Grünau, Reichenau, Lustenberg, Greisingberg či Hagenberg. Vědomi si jejich ceny a vážnosti, nechávali si obyvatelé Freistadtu své výsady při každé vládcovské proměně extra stvrdit od nového zeměpána a zejména sůl označit za hlavní obchodní komoditu. Když v roce 1398 bylo Freistadtu právo skladu novým vévodou zvláštní listinou stvrzeno a spolu s ním provždy stanovena i obchodní cesta přes Freistadt, stala se sůl městu doslovným monopolem (v originále "gestaltete sich das Salz zu einem förmlichen Monopol für Freistadt" – pozn. překl.), proti čemu se ovšem město Linec vášnivě opřelo, dosáhlo však přes veškeré své úsilí toliko povolení smět přepravovat sůl výhradně pro domácí spotřebu s vyloučením obchodu pro celý Mühlviertel.
O tom, jak velice vzrostl blahobyt a význam Freistadtu, svědčí okolnost, že počátkem 15. století stanul zdejší purkmistr i v čele městského soudu.
Ani občané Leonfeldenu však nezaháleli a stále znovu činili pokusy napadat výsady Freistadtských, aby ztak dosáhli alespoň dílčích výjimek. Přestože bylo v roce 1428 znovu rozhodnuto, že všechen obchod "in den walden", jak se píše v listině, musí směřovat přes Freistadt a příslušné úřady (v originále "die Pflegschaftbehörden" – pozn. překl.) dostaly pokyn, aby s veškerou přísností dohlížely na dodržování práva skladu, pokračovali Leonfeldenští ve spojení s Lineckými v úsilí, dosáhnout alespoň uvolnění soli z práva skladu. Když se roku 1437 v jednom pamětním spise vévodovi Albrechtu V. pokusili přičíst poškození jeho panovnických příjmů solním monopolem Freistadtských, poukázali dotyční na to, že přepravují zboží levněji, přestože cestu přes Freistadt by mohli cenit výše, než by to vyšlo přes Leonfelden (bylo to, jak už zmíněno, přes Freistadt delší než přes Leonfelden – pozn. překl.). Připomínali svých někdejších zásluh a uváděli konečně, jak se finanční pomocí a půjčkou svému panovníkovi během bojů proti českému králi Přemyslu Otakarovi II. dostali do hlubokého zadlužení.
Téhož roku došlo k jakémusi urovnání, když město Linec obdrželo právo maloobchodu se solí v Mühlviertelu, zatímco městysu Leonfelden byl opět jakýkoli úspěch odepřen. Spor o výsady tak ještě nijak neustal, naopak během husitských válek bylo činěno množství pokusů obejít právo přes Freistadt určené cesty, z něhož se vyvozovalo pro toto město i jeho právo skladu, takže Freistadtští byli několikráte nuceni se o své výsady důrazně hlásit u císaře Fridricha IV. (v originále "bei Kaiser Friedrich IV. – pozn. překl.). Na nové memorandum jim byly v roce 1498 stvrzeny nejen všechny dosavadní svobody ohledně všeho zboží, nýbrž bylo Freistadtu císařem propůjčeno také ještě tzv. právo mílové právo (v originále "das sogenannte Meilenrecht" – pozn. překl.). Podle něho měl během konání trhu ve městě ustat v okruhu jedné míle jakýkoli obchodní povoz s výjimkou čepování alkoholických nápojů (v originále "mit Ausnahme des Ausschankes von geistigen Getränken" – pozn. překl.). K zajištění těchto nových výsad byl zostřen dozor na nimi a správci z Freistadtu, Lasbergu a Waxenbergu dostali odměřený příkaz zabavit všechno zboží včetně povozů a zápřeže, na něž by narazili mimo nařízené obchodní cesty. Tím se Freistadtu i Mühlviertelu dostalo vlastní obchodní policie.
Propůjčení tak významného obchodního privilegia bylo ovšem také pro Freistadt spojeno s povinnostmi, které jejich hospodářskou situaci zejména v polovině 15. století ovlivnily opravdu nepříznivě. Opevnění města za husitských válek, udržování stálé ostrahy a posádky, připravenost ohledně válečného materiálu, přísun vyzbrojených vojáků v případě války, údržba městských hradeb, věží a příkopů, "turecké" a "vévodské" daně (v originále "die Türken und landesfürstlichen Steuern" – pozn. překl.), to všechno si žádalo významných finančních prostředků a tak je i vysvětlitelné, že si Freistadtští žárlivě hájili své obchodní výsady a svobody.
Rok 1492 přinesl konečně Leonfeldenským v jejich zdlouhavém urpurném sporu o obchodní privilegia jeden zřejmý dílčí úspěch. Poněvadž jejich opakované stížnosti ohledně obchodu se solí, železem a zbylými druhy zboží nebyly provázeny nijakým úspěchem, pokusili se posléze poprosit o povolení přímého odběru zboží z Lince a z Čech. V memorandu se snažili podat důkaz o tom, že výsady Freistadtu a zejména vyloučení jiných míst z obchodu se solí nejen oslabují zeměpanské příjmy, nýbrž podvazují obchodní styky města Linec a městyse Leonfelden s Čechami a tím i samotnou jejich existenci.
Tato oprávněná myšlenka přiměla konečně vévodu, aby propůjčil městysi Leonfelden právo přímého vjezdu a průjezdu obilí, nápojů a ryb s vyloučením ostatního přepravovaného zboží. Toto ustanovení bylo prohlášeno za neodvolatelné a mělo se stát pevnou zábranou (v originále "zu Richtschnur genommen werden" – pozn. překl.) budoucím sporům a případným rozsudkům v podobné věci. Tento úspěch přinesl nejen městysi Leonfelden, nýbrž i městu Linec dosud netušená privilegia tím, že v prvé řadě zmírnil výhradní právo Freistadtu na cestu (v originále "der Straßenzwang" – pozn. překl.)z Čech do Horních Rakous a oběma žadatelům, tj. Leonfeldenu i Linci umožnil přímý obchod s Čechami ohledně obilí, nápojů a ryb. Došla teď uplatnění kratší obchodní cesta z Čech přes Leonfelden do Lince. Zatímco se předtím musel odehrávat veškerý dopravní styk z jižních Čech do Horních Rakous přes Freistadt, prosadil se nyní čilý obchod s obilím a nápoji z jižních Čech přes Vyšší Brod (v originále "über Hohenfurth" – pozn. překl.) a Leonfelden, čímž vtáhl do svého dosahu i část Čech jihozápadních. Tak se staly Český Krumlov, Vyšší Brod a Leonfelden tranzitními místy pro obchod s Čechami. Mezi panovníky, kteří jen neradi trpěli výsady měst, vyniká zejména císař Maxmilián I. (v originále "Kaiser Maximilian I.", blíže o něm viz Wikipedia – pozn. překl.). Demokratickému rysu svého srdce vyhověl tím, že prosadil svou trvalou nepřítomnost při vyřizování nerozhodných jednání kolegiem radních, vybaveným zvláštními pravomocemi. Poněvadž tato rada fungovala až příliš často v duchu svévole, pokoušeli se Leonfeldenští vymoci na ní další ústupky, narazili však na odpor císaře, který nechtěl přijít o podporu Freistadtských. Když pak se v roce 1507 stal Freistadt obětí zničujícího požáru, osvobodil ho císař od daní na deset let a nařídil, aby vyhořelé domy byly zbudovány na tyrolský způsob. Ještě dnes se turista při návštěvě tohoto města setkává s množstvím stavení o plochých střechách a s visutými ochozy (v originále "und Hängegangen" – pozn. překl.). Po druhém požáru roku 1516 dostali Freistadtští z císařské dvorské komory dar deseti tisíc zlatých, na tehdejší poměry obnos jistě opravdu vysoký.
Navzdory rozhodnutí císaře Maxmiliána I. z roku 1492 vzplál za jeho nástupce Ferdinanda I. spor o obchodní výsady mezi Freistadtem a Leonfeldenem nanovo. V roce 1533 se podařilo správci z Waxenbergu dosáhnout vyrovnání, jímž bylo nařízené vedení cesty (v originále už zmíněný "der Straßenzwang" – pozn. překl.) pro úsek mezi českou hranicí a Leonfeldenem zrušeno, zbylé obchodní výsady Freistadtu však zůstaly zachovány. Ani s tímto vyrovnáním však nebyli Leonfeldenští uspokojeni a započal se všemi malichernostmi vedený právní spor, který trval až do roku 1558. Dne 5. prosince téhož roku padl konečně generální ortel, podle něhož si Freistadt s definitivní platností podržel monopol na obchod a právo skladu na cestě do Čech. Úřady v Reichentalu, Schenkenfeldenu a Weißenbachu dostaly pokyn, aby s nejvyšší přísností střežily obchodní privilegia Freistadtu a ty pak také zůstaly se všemi svými výhodami a nevýhodami zachovány až do 18. století.
Tak i končí staletý, s pozoruhodnou urputností za užití všech v oné době obvyklých právních prostředků vedený spor, vyznívající vítězně pro město Freistadt.


Budweiser Zeitung, 1938, č. 19, s. 2-5

P.S. V českobudějovickém německém listě vyšel tento text dne 5. března osudného roku 1938, tedy těsně (pouhých 10 dnů) před "Vůdcovým" záborem Rakouska a téhož letopočtu, kdy týž muž rozšířil hranice "Říše" o okrajová území Československa a v roce následujícím po zřízení tzv. "protektorátu" rozpoutal i díky smlouvě se Stalinem světovou válku. Je příznačné, že na stejné straně "Budweiser Zeitung", na níž začíná Paarův příspěvek, otiskl list rozhlasové vyjádření rakouského státního rady Dr. Hugona Juryho (1887-1945, 8. května 1945 spáchal sebevraždu), rodáka z Radiměře (Mährisch Rotmühl) v okrese Svitavy, že "jako národní socialista hovoří o německém míru v Berchtesgadenu", uzavřeném "mezi bratrskými německými státy" zásluhou Vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera a rakouského spolkového kancléře Dr. Schuschnigga. Tomu "nacistickému" míru zbývalo už ani ne pár neděl. Významu Čech pro střední Evropu však nelze ubrat ničeho, ačkoli od středověku jako by šlo o vcelku trvalý sestup.

Z kroniky obce Hodňov

Situační plán obce Hodňov (v originále "Lageplan der Gemeinde Honetschlag" - pozn.překl.)
Politická obec Hodňov sestává ze sedmi vesnic, a to z farní vsi Hodňov, kolem níž v kruhu leží vesnice Stará Huť (v originále "Althütten", osada dnes zaniklá - pozn. překl.), Česká Maňava (v originále "Böhmischhaidl", dnes zcela zaniklá Maňávka - pozn. překl.), Jelm (v originále "Melm", česky dříve "Jelma", dnes téměř zaniklý Jelm - pozn. překl.), Žlábek se samotami Ořechovka a Lužní závod (v originále "Riendles mit der Rotte Nußdorf und Auwerk", osada dnes včetně samot zaniklá - pozn. překl.), pak Dlouhé Mosty se samotami Myslivecké Údolí a Otice (v originále "Langenbruck mit der Rotte Jägerthal und Ottetstift", dnes Olšina a zaniklé samoty - pozn. překl.) v uvedeném pořadí.
Farní ves Hodňov leží 22,7 km na jihozápad od Českého Krumlova (v originále "Krummau" - pozn. překl.) na okresní silnici do Horní Plané (Oberplan) v 800 metrech nad hladinou mořskou na jihovýchodním svahu Špičáku, jednoho z vrcholů želnavsko-ondřejovského horského pásma (v originále "am Südostabhang des Spitzwaldes, eines Gipfels des Salnau-Andreasberger Gebirgszuges" - pozn. překl.).
(...)
Pohoří
Pohoří, které se táhne okolím, náleží k Šumavě (Böhmerwald), kterou tak nádherně a nadšeně vylíčil nezapomenutelný básník Adalbert Stifter a jejíž krásy teprve v novější době dojdou ocenění a budou vábit stále více přátel přírody.
Naše hory jsou součástí vnitřní šumavské hornatiny (v originále "ein Teil des inneren Berglandes des Böhmerwaldes" - pozn. překl.), a to želnavsko-ondřejovského pohoří. Na severozápadě území politické obce se nad vsí Stará Huť zvedá masív Špičáku s nejvyšším vrcholem 1216 metrů a trigonometrickým bodem, vztyčeným tu v roce 1826. Vrchol totiž sám je bezlesý a holý, jen na jižních svazích (v originále "auf seinen südlichen Boschungen" je zalesněn a náleží knížecímu schwarzenberskému revíru "Oberwald" (tj. "Horní les" - pozn. překl.).
Připojen k tomuto masívu zvedá se pouhých asi tisíc kroků od Hodňova do výše 835 metrů vrch zvaný tu Bürgerberg (také Hochstein či Tomaniberg). Na jihu území obce se tyčí současně vedle sebe jako předsunuté hlídky Houbový vrch (v originále "Schwammberg" - pozn. překl.) vysoký 917 metrů, Bleiberg (tj. "Olověný vrch", na dnešních mapách česky neoznačen - pozn. překl.) 816 metrů a Kühberg (tj. "Kraví hora, na dnešních mapách česky neoznačena - pozn. překl.) 820 metrů, všechny pokryty lesem.
Na jihovýchod od rybníka Dlouhé Mosty (v originále "Langenbrucker Teich", dříve česky i Hodňovský rybník, dnes Olšina - pozn. překl.) se zvedá do výše 835 metrů vrch Dürrberg (tj. "Suchý vrch", na dnešních mapách česky neoznačen - pozn. překl.), celý pokryt lesem.
Vodstvo
Největší potok, zvaný tu Olsch (dnes na mapách Olšina - pozn. překl.), který vytéká z terénní úžiny při Ondřejově (v originále "aus der Talenge bei Andreasberg" - pozn. překl.) a u Jablonce (Ogfolderhaid) vstupuje do širší údolní pánve, obrací se u Otic jižním směrem a tvoří odtud až po své ústí do rybníka Dlouhé Mosty hranice obce. Rybník jím tvořený (zvaný, jak už zmíněno, dříve i Hodňovský - pozn. překl.) o rozloze asi 132 hektarů je největším rybníkem celé Šumavy (a také nejvýše položeným rybníkem v Čechách vůbec - pozn. překl.).
Když potok na jižní straně rybník opuští, je už podstatně silnější a ubírá se nyní směrem jihojihovýchodním. Území obce Hodňov opouští pak nedaleko Mořicovy šachty (v originále "unweit des Moritzschchtes" - pozn. překl.) u knížecího schwarzenberského Lužního závodu (hornická osada asi s pěti obytnými domy je dnes zatopena Lipenskou přehradou - pozn. překl.).
Na západním svahu vrchu zvaného Bürger- či Tomaniberg vyvěrá Loutecký či Jelmský potok (v originále "Reith- oder Melmerbach" - pozn. překl.), sleduje vcelku jižní směr, protéká mezi Houbovým vrchem a vrchem Bleiberg a na západním svahu vrchu Kühberg překračuje tu ve směru na Hůrku (Stuben) obecní hranice.
U Skelné Huti (Glashütten), resp. u České Maňavy, pramení potok zvaný tu Schütterbach (dnes na mapách Slatinka - pozn. překl.), který nejprve tvoří otevřený oblouk západním směrem a později se stáčí směrem k jihozápadu, protéká Pihlovem (Pichlern), aby se později spojil jako dva potoky předchozí s řekou Vltavou (Moldau). Poněvadž všechny tyto potoky tekou do údolních kotlin (v originále "in Talmulden oder Talbecken" - pozn. překl.)

V tomto případě jde o úvodní pasáž obecní kroniky, krasopisně vedené hodňovským učitelem Franzem Paarem a v originále přístupné v Digitálním archivu SOA Třeboň. Její český překlad, který tu místy i v textovém úryvku revidujeme, pořídil v roce 1997 zesnulý už pan Stanislav Jagr a soukromě jej pro okruh přátel vydal v roce 2011 pan Jiří Novotný. Vynechána je část úvodního textu s popisem domů, obyvatel a představenstva obce. To všechno zmizelo do nenávratna. Jen ty hory, lesy a vody mnoha jmen stojí, šumí a tekou dál. Zůstala citovaná kronika a její pisatel, o jehož konečném osudu vlastně ovšem po letech také nic nevíme. Z kroniky hodňovské školy zjišťujeme toliko, že se narodil dne 28. října roku 1874 v Rudolfově (Rudolfstadt), byl pokřtěn pěkným "starorakouským" jménem Franz Josef Paar (z rudolfovské matriky se dovídáme, že jeho otcem byl c.k. penzionovaný nadporučík Franz Paar, syn Marie, dcery invalidy Wenzela Paara a Kathariny, roz. Kučerové, matkou pak Viktoria Žišková, dcera rudolfovského měšťana Andrease Žišky a jeho ženy Rosalie, roz. Kamenové), vychodil tam obecnou školu a po čtyřech třídách reálky a absolvování německého učitelského ústavu v Českých Budějovicích, kde v roce 1895 maturoval, působil na šumavských školách v Perneku, Černé v Pošumaví (Schwarzbach), Hořicích na Šumavě (Höritz), Glöckelbergu (tj. ve dnes zaniklé Zvonkové) a v Hodňově, kde začal v roce 1922 psát obecní kroniku. Vedl ji až do roku 1925 a k 1. září 1926 nastupuje jako "definitivní" ředitel školy v Dolní Vltavici (Untermoldau), jejíž osud se po třiceti letech od jeho příchodu sem opravdu definitivně naplnil po druhé světové válce odchodem původních obyvatel a napuštěním lipenské přehradní nádrže. On sám odešel do Dolního Dvořiště. Pátrání kolegů archivářů lze shrnout do dvou vět, za nimiž se ale skrývá jeden lidský osud: Ve Sbírce evidence obyvatelstva okresu Český Krumlov, sbírka SB-1, je policejní odhláška Františka Paara, vdovce, nar. 27.10.1874 v Rudolfově, nynější bydliště Dolní Dvořiště čp. 58, příští bydliště - otazník, den odchodu 20.2.1946, vyplnil a podepsal 19.2.1946 v D. Dvořišti. V kartotéce odsunutých ve fondu ONV Kaplice, fond Ú-42, je jeho karta - František Paar, nar. 27.10.1874 v Rudolfově, odsunut dne 27.2.1946 z D. Dvořiště, transport I, vagon 30. Co dodat? Snad jen, že budeme pátrat dál...

- - - - -
* Rudolfov / České Budějovice / Pernek / Černá v Pošumaví / Hořice na Šumavě / Zvonková / Hodňov / Dolní Dvořiště

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Dožínky v Hodňově roku 1927, kdy už Paar působil v Dolní Vltavici
Dnes zaniklá knížecí schwarzenberská myslivna Horní les (Oberwald) nad někdejší Maňávkou a Starou Hutí blízko Hodňova na leteckých snímcích z roku 1947 a 2008...Dnes zaniklá knížecí schwarzenberská myslivna Horní les (Oberwald) nad někdejší Maňávkou a Starou Hutí blízko Hodňova na leteckých snímcích z roku 1947 a 2008...
... a na fotografii Josefa Seidela
Někdejší revír Oberwald od Dobrovodského vrchu nad Horní Planou

zobrazit všechny přílohy

TOPlist