BERNHARD RUDOLF PACHNER
Díky za přání
Milé čtenářky a čtenáři časopisu "Glaube und Heimat"!
V srpnovém a zářijovém čísle (tj. číslo 8/9) 66. ročníku "Glaube und Heimat" (třeba připomenout, že ještě před 1. poválečným ročníkem /1949/ tohoto krajanského čtrnáctideníku a pak měsíčníku vycházel "mezi válkami" /1923-1929/ německý časopis téhož jména s podtitulem "Kirchenblatt für das Bistum Budweis mit Pfarrnachrichten" pro věřící tehdy dvojjazyčné českobudějovické diecéze - pozn. překl.) mi gratulujete k mým devětasedmdesátinám a 16. září k výročí mých řádových slibů (v originále "zu meinem Professbiläum" - pozn. překl.).
Za ta všechna přání dobra a požehnání opravdu srdečný dík! Dovoluji si doplnit, že to jubileum 16. září je "diamantové". Mohl jsem své první sliby složit v Sankt Ottilien už v 19 letech (šlo o tzv. "časné" /dočasné/ sliby na tři roky - pozn. překl.) a ve 22 letech pak své věčné sliby (zde v originále "meine Feierlichen Gelübde" - pozn. překl.). Po našem kurzu byly slavnostní věčné sliby dovoleny teprve v 25 letech. Důvod: kvůli eventuální vojenské službě v novém bundeswehru (první odvody do bundeswehru proběhly v roce 1956 - pozn. překl.).
Po jednom roce, v červnu 1958, jsem už byl určen pro misii v jihoafrickém Zululandu. Dne 20. srpna téhož roku, zrovna o mých jmeninách (rozuměj svátek sv. Bernarda ve výročí dne jeho skonu 20. srpna 1153 - pozn. překl.), jsem v Benátkách nastoupil na loď, která 8. září dorazila do přístavu v jihoafrickém Durbanu (v jazyce zulu "eThekwini" ze slova "itheke" ve významu "zátoka" či "laguna" - pozn. překl.). Umíte si představit, jak těžko mi bylo u srdce. Z bezpečí a klidu šumavské vesnice (v originále "vom geborgenen und ruhigen Dorfleben im Stift im Böhmerwald": tady jde buď o zkrácenou podobu německého místního jména Wadetstift, tj. o autorovy rodné Hruštice, anebo o ves Stift /Lhota/ přímo na české hranici s Horním Rakouskem, kde sídlili v čp. 2 Pachnerovi /po chalupě Pangerlovi/ po 158 let, v druhé z textových ukázek ovšem Pachner jasně hovoří, že vzešel ze vsi zatopené vodami přehradního jezera, a to mohou být toliko Hruštice - pozn. překl.) a pak po tom samém bezpečí a klidu kláštera (tady lze mluvit o slovní hříčce s týmž významem předložkových spojení "im Stift" a "im Kloster" - pozn. překl.) přesazen někam do širého volného světa a k tomu ještě do země naprosto mi cizí. Mé znalosti angličtiny byly ubohé, nařízen mi byl jen rychlokurz jejích základů. Jen málo spolubratří jsem znal od vidění.
Prvé týdny mě svíral strašlivý stesk po domově. Kdyby jel přímo do Německa nějaký vlak, naskočil bych. V Eshowe mi byla od počátku svěřena zahrada. V ní jsem se cítil hned dobře. Byla to moje profese, které jsem se vyučil v klášteře. Jako mladý bratr jsem byl také od počátku obklopen láskyplnou péčí starších spolubratří, kteří všichni přišli na misii už před válkou. V Eshowe byla centrála diecéze, biskupské sídlo a zároveň prokura. Velice brzy mi bylo svěřeno velké nové nákladní auto, se kterým jsem měl misijní stanice v zemi Zuluů zásobovat zbožím, přicházejícím tehdy ještě z Německa. Tímto způsobem jsem se rychle obeznámil s misijními stanicemi, ale také s tehdy ještě strašlivě špatnými cestami.
Po 16 letech v Eshowe jsem byl přeložen do Twasana ve vnitrozemí s velkým ženským klášterem afrických benediktinek. Zodpovídal jsem za farmu a vlastně za všechno, co k misijní stanici náleželo.
Byl jsem v Twasana šest let a pak jsem byl přeložen do Inkamana, kde jsem měl vést chlapecká¨ý internát. Stěžoval jsem si představenému, že k tomu nemám nijakou kvalifikaci. Ale vždyť to jako velký sportovec s mladými musíš umět, zněla odpověď. Copak jsi nehrál osm let v zulské fotbalové lize? Musím přiznat, že těch 15 let přímého kontaktu s mládeží mi dalo opravdu bohatství zkušeností. Nikdy jsem toho nasazení nelitoval. V roce 1994 jsem byl vystřídán a od té doby se starám v klášteře o zahradu a nutné údržbářské práce. Mohu být prospěšný i při výchově našich mladých spolubratří.
Dodatkem srdečný dík a "Bůh zaplať!" (v originále "Vergelt's Gott!" - pozn. překl.) za každoroční finanční dary, které budou na přání otce představeného užity na vzdělání spolubratří.
Glaube und Heimat, 2014, č. 11, s. 2-3
"Řekl jsem mamince ve 13 letech, že chci do kláštera"
Bratře Bernharde Pachnere, představte se našim čtenářům:
Jsem bratr Bernhard Pachner. Narodil jsem se 23. srpna roku 1935 v Sudetech (v originále "im Sudetenland", správně by ovšem bylo "v Československé republice", byť ji mnozí její německy mluvící obyvatelé za "svůj stát" nepovažovali - pozn. překl.). Má rodná ves už neexistuje, poněvadž tam byla zřízena přehrada (rozuměj Lipenská přehrada, zbudovaná v letech 1952-1959 - pozn. překl.). Po válce jsme byli vyvlastněni - měli jsme selskou usedlost - a v roce 1946 jsme byli vlakovým transportem (rozuměj transportem tzv. "odsunu" v dobytčích vagonech - pozn. překl.) dopraveni do Augsburgu. Přes distribuční lágr Amstetten jsme se dostali do Horgau/Kreuth (v bavorské Horní Falci - pozn. překl.).
V Horgau/Kreuth jsem pak chodil do školy. Tu jednou prošel třídou leták (v originále "ein Merkblatt" - pozn. překl.) s výzvou: "Werde Missionar, Pater, Bruder!" (tj. "Staň se misionářem, páterem, spolubratrem!" - pozn. pekl.), kde bylo udáno i množství dílen, v nichž se dalo něčemu vyučit. To mě fascinovalo a já šel za maminkou a řekl jsem jí: "Da will ich hin." (tj. "Tam chci." - pozn. překl.)
Ve dvanácti letech?
Ve třinácti, poněvadž jsem jeden rok do školy nechodil. Mohli jsme do ní chodit až od roku 1947.
A to už bylo rozhodnutí pro vstup do kláštera?
To už bylo to rozhodnutí. Četl jsem tu ceduli (v originále "diesen Zettl" - pozn. překl.) a byl jsem fascinován. Stalo se to příčinou mého vstupu do kláštera. Maminka si myslela, že musím zajít za farářem. Ten byl nadmíru nadšen, že z farnosti něco takového vzešlo. Vzal mě hned s sebou do Sankt Ottilien (hornobavorské arciopatství v zemském okrese Landsberg am Lech - pozn. překl.) a představil mě tam. Když jsem zase dorazil domů, maminka se mě ptala: "Wie wars im Kloster?" (tj. "Tak jak bylo v klášteře?" - pozn. překl.) A já nato: "Wenn alle so nett sind wie dieser Bruder Benedikt," (tj. "Jestli jsou všichni tak milí jako ten bratr Benedikt," - pozn. překl.) - to jméno jsem ovšem tenkrát ještě neznal - "dann geh ich unbedingt hin." (tj. "tak tam jdu určitě." - pozn. překl.) Ten mě všude provedl a všechno ukázal.
Farář ale zjistil, že máme v Horgau/Kreuth jen jednu učitelku na osm tříd: "Das geht nicht. Du musst nach Horgau in die Schule mit vollem Programm. Im Kloster wollen sie keine Dummen haben." (tj. "To nejde. Musíš do Horgau na školu s plným programem. V klášteře nechtějí mít žádné hlupáky." - pozn. překl.) A tak jsem tu školu v Horgau i dodělal. Vždycky jsem postoupil už po půl roce, prošel všemi osmi třídami a pak teprve odešel do Sankt Ottilien.
To bylo po té osmé třídě?
To bylo po osmé třídě. Původně jsem se chtěl stát mechanikem. Nijaké výuční místo ale nebylo. A když se ředitel dověděl, že můj otec je rolník, navrhl mi, abych se stal zahradníkem. A k tomu i došlo.
Tak jsem tedy přišel do kláštera. Rok postulátu, rok noviciátu, dva roky časných slibů. Dne 16. září roku 1957 jsem složil věčné sliby a poté směl po pěti letech poprvé domů. Mezitím se rodiče s mou sestrou přestěhovali do Langenau, to je u Ulmu.
Vaši rodiče tam šli s vaší sestrou?
Bylo to odchod do Württemberska. Tam jsme pak museli klábosit "po švábsku" (v originále "Schwäbisch 'schwätze'" - pozn. překl.), v Horgau jsme to sice už taky dělali, ne ale tolik.
V Horgau jsme se ubytovali u jednoho sedláka. Druhý den brzy ráno přišel a spustil na mého bratra a na mě švábsky otázkou: "Buabe, hen Ihr dahoi au Geil ghett?" (tj. "Hoši, měli ste doma taky ňákou kobylu?" - pozn. překl.) Nerozuměli jsme mu ani slova a tak napotřetí užil teprve pro koně spisovného označení "Pferd" ("der Gaul" znamená ovšem spíš herku než dobrého koně - pozn. překl.). Bylo tehdy pro nás neuvěřitelně těžké švábštině porozumět. Brzy jsme se jí však naučili.
Budiž, teď jsem byl tedy poprvé po letech z kláštera doma. Jeden ze spolubratří mi z kláštera poslal lístek, že na černé tabuli jsou vypsáni noví misionáři. Bylo tam psáno i moje jméno: " Br. Bernhard Pachner, Südafrika, Zulu-Land." Očekával jsem, že půjdeme do misií, poněvadž jsem byl tázán, zda jsem na to připraven a já odpověděl: "Natürlich!" (tj. "Přirozeně!" - pozn. překl.)
Maminka byla z toho ale velice zarmoucená a já jí řekl: "Du brauchst jeinen Angst zu haben, das ist Südafrika." (tj. "Nemusíš mít nijaký strach, to je Jižní Afrika." - pozn. překl.) Bylo v tehdejší době velice těžké zíkat povolení k pobytu. Pro nás dva vyhlédnuté kandidáty byla vyžádána víza a já směl pak ještě jednou k rodině. Když jsem se vrátil do Sankt Ottilien, dověděl jsem se, že moje vízum bylo schváleno, a to jako "permanent residence", tj. trvalý pobyt. Druhý spolubratr byl odmítnut.
Dne 20. srpna vyplula pak loď z Benátek (rozuměj k africkým břehům - pozn. překl.). Prodělal jsem v klášteře rychlokurz angličtiny a myslel jsem si, že ji zvládám. Když jsem se ocitl v Jižní Africe, došlo mi, že nerozumím anglicky ani slova.
Dne 8. září 1958 jsem dorazil do Durbanu. Je tomu tedy letos (publikováno v roce 2008 - pozn. překl.) už 50 let, co jsem v Jižní Africe.
To by se asi mělo oslavit, nebo ne?
Ano, to by se mělo. Když jsem tenkrát nastupoval na loď, bylo mi teprve 22 let. Oslavil jsem na lodi své třiadvacáté narozeniny, ale nějak jsem se na oslavu vlastně necítil. Přešlo to přes scénu docela klidně.
Cesta lodí trvala dohromady 18 dnů. Místem mého působení se stalo Eshowe, kde bylo zapotřebí zahradníka v biskupském sídle. Byla to jen malá zahrada a tak jsem se staral i o různé přepravy v diecézi a pracoval jsem i v malém zemědělském hospodářství.
Tam jsem se setkal i s br. Willigisem. Byl to jeden z prvých misionářů, kteří tu v zemi Zuluů roku 1922 začínali (viz k tomu Wikipedia - pozn. překl.). Působili nejprve v Tanzánii, ale byli odtud za první světové války Angličany vypovězeni a přišli tak do Jižní Afriky. Br. Willigis mě zasvěcoval do místních věcí. Vyprávěl mi, jak to tu ze začátku chodilo: na ujetí 100 km potřebovali týden, poněvadž měli jen volské potahy. Tomu už dnes nikdo nevěří. Já pracoval stále v zemědělství a v dopravě. S nákladním autem jsem se dostával na venkov i do vnitrozemí. V roce 1958 tu bylo ještě málo cest, ale i tak jsem se s místními poměry rychle seznamoval.
Zapojil jsem se potom i do činnosti místního fotbalového klubu a hrál jsem osm let v zulské lize. Byla to pro mě velkolepá zkušenost, poněvadž jsem se dostal do kontaktu se zdejšími mladými lidmi. Stal jsem se v zulské lize dokonce fotbalistou roku.
Po 16 letech v Eshowe jsem byl odtud v roce 1973 přeložen. Biskup mi řekl, že tu nemůžu zůstat navždy, že musím zkusit také něco jiného.
Tak jsem se ocitl v Twasana při konventu benediktinských sester. Byl založen sestrami z bavorského Tutzingu (obec na západním břehu Starnberského jezera - pozn. překl.). To byla úplně jiná oblast práce: šlo o farmu o 40 hektarech se 140 kusy skotu a já se měl starat nejen o generátor a o vodu, nýbrž jsem tu byl jakýmsi správcem celé usedlosti.
V roce 1978 přišel jednou do chléva převor z opatství Inkamana a řekl mi: "Bernhard, wir brauchen dich in Inkamana als Internatsleiter." (tj. "Bernharde, potřebujeme tě v Inkamana jako vedoucího internátu." - pozn. překl.) Řekl jsem mu, že pro to nemám vůbec nijakou kvalifikaci. On nato: "Du bist ein Sportler und damit fertig." (tj. "Jsi sportovec a tím i připraven pro něco takového." - pozn. překl.)
Byl jsem přijat a začal jsem působit ještě téhož roku 1978 v chlapeckém internátu, a to po dobrých dalších 15 let. Bylo to pro mě neobyčejně poučné období, poněvadž jsem se musel seznámit vlastně se vším, co výchova hochů obnáší.
Jedno ale musím říci: když s nimi děláte sport a trénujete školní tým, získáte k mladým úplně jiný vztah.
V internátu jsem měl vždycky mezi 80 až 90 chlapci. To bylo pět tříd, které sem přišly po základní škole a potřebovaly ještě pět let až do maturity.
V době, kdy jsem tam byl, podařilo se mi založit malou dechovku. Šikovně jsme sehnali pár použitých hudebních nástrojů - dodnes mám křídlovku, na kterou jsem hrával. Založili jsme pak i soubor bicích nástrojů marimba - to se vždycky moc hodilo.
Roku 1993 se mě zeptal, kde by mohl umístit jednoho jiného misionáře, který pochází z Ugandy, ale nemluví zulsky. Řekl jsem mu, že by mohl převzít moje místo, poněvadž já už bych rád odešel, přece jenom mám na to věk.
Přijal to a já internát předal. Už předtím jsem tam ale dělal i údržbáře a tak jsem v tom pokračoval i nadále a ujal jsem se i zahrady. Byla trochu zpustlá, víc plevele než zeleniny. Vypracoval jsem nový pěstební plán zahrady a instaloval na ní zavlažovací zařízení. Měli jsme 2 hektary a stačili jsme z nich zásobovat klášter zeleninou z 90 procent.
Hlavním problémem je teď, že staří spolubratři vymírají. Náš elektrikář zemřel před čtyřmi roky. Jeho nástupce, kterého stačil vyučit, zemřel před několika týdny na AIDS. Jeden můj předchůdce, také zaměstnanec kláštera, umřel také na AIDS. Mám teď tři nové spolupracovníky a jsme v bezvýchodné situaci (v originále "wir stehen mit dem Rücken zur Wand" - pozn. překl.). Nemám v Inkamana nijaké zastoupení. Teď během mé dovolené tady doma (rozhovor byl poskytnut v Německu - pozn. překl.) se musí o práci postarat jeden ze spolubratří, jak jen to dokáže.
Kolik spolubratří je teď vůbec v Inkamana?
Toho času je tam 34 spolubratří s věčnými sliby, z toho 15 Evropanů a 19 domácích. Těm je mezi 23 a 36 lety.
Je mezi nimi víc řemeslných povolání nebo duchovních?
Víc duchovních. Máme také uchazeče, ale většina chce studovat a stát se knězem. Máme teď ve výuce tři bratry. Dva z nich jsou už zpátky z Peramiho v Tanzánii. Byli tam v klášteře. Jeden je truhlář a ten druhý krejčí. Třetí se ještě nevrátil, poněvadž zatím nemá pro Jižní Afriku pracovní povolení. Vyučil se klempířem. Ten by mohl být mým dobrým nástupcem.
Jaké řemeslné obory Inkamana nejvíc potřebuje?
Potřebujeme lidi, kteří ovládají technické věci kolem čerpadel, elektrotechniky, zpracování kovů, tedy víceoborové řemeslníky (v originále "Allroundhandwerker" - pozn. překl.). Je-li někdo prakticky založen, může se vyučit. Můžeme si pozvat i odborníky z města, ale ti stojí peníze. Mysleli jsme si, že naši domácí uchazeči budou mít větší zájem o vyučení v řemeslném oboru, jenže oni se chtějí stát kněžími.
Máte v Inkamana učňovské dílny?
Učňovské dílny v klasickém smyslu nemáme. Máme domácí dílny: truhlárnu, elektrotechnickou a automobilovou opravnu, které momentálně stojí prázdné.
A pročpak?
Měli jsme jednoho německého mechanika z města. Je mu ale už 79 let a musel loni víceméně s prací přestat. Teď je to tak, že menší opravy dělám já a při větších musí přijít on.
Že by se nikdo v klášteře nechtěl vyučit automechanikem?
To máte těžké. Musel by jít na nějakou školu, s moderními auty není věc tak jednoduchá.
V minulosti ten mechanik za mé nepřítomnosti přebíral i moje úkoly. Například i hlídání našeho generátoru. Je přitom nutno vzít v úvahu, že v Inkamana žije na 280 žáků a v klášteře je přes týden 20 spolubratří a 30 zaměstnanců. Dá se tedy počítat s asi 350 lidmi, kteří musejí být opatřeni vodou a elektrickým proudem. Voda se ze tří čtvrtin čerpá z přehradní nádrže, navíc máme tři studny. Ty jsou ale hodně málo vydatné. V létě spotřebujeme 70 až 100 tisíc litrů denně.
Teď má přece Inkamana dobrou školu. Jsou v ní i kandidáti pro klášter?
Ze školy máme jednoho spolubratra.
V čem to je?
Naše škola má velice dobrý zvuk. Už po čtyřicet let zvládají naši žáci zkoušky na sto procent. Ten, kdo udělá maturitu u nás, má cestu k dalšímu vzdělání či studiu otevřenu beze všeho dalšího. Když jsem byl vedoucím internátu, rozděloval jsem koncem roku dotazník, mající zjistit, zda žáci pomýšleli i na to, že by se mohli stát knězem nebo mnichem. Vynořovaly se zajímavé odpovědi. Mnozí se chtěli oženit, mnozí chtěli vydělávat peníze. Jiní odpověděli, že teď žili pět let jako mniši, to že jim napoprvé stačí.
Posílali jsme už také některé uchazeče na učňovské školy a dva nebo tři jsme dali vystudovat na učitele.
Když jsou hotovi, mají vynikající vzdělání, perspektivu pro budoucí profesi a existenční základ. Hluboké kořeny pro misijní dílo a práci pro milého Pána Boha tu ovšem ještě nezapouštějí hlubší kořeny.
Jak můžeme Inkamana pomoci?
Naši dobrodinci jsou většinou také starší lidé. Pomohlo by nám už to, kdyby se misijní myšlence podařilo zase dál proniknout mezi mladou generaci. Setkali jsme se tu v Sankt Ottilien právě se žákovským sborem a to je dobrá možnost, jak navázat kontakt a nadchnout mladé lidi pro naši práci.
Bratře Bernharde, chceme vám poděkovat za tento zajímavý rozhovor.
P.S. České výrazy "uchazeč" či "kandidát"v překladu tohoto rozhovoru pro misijní časopis nevystihují pojem "Berufung", tedy "povolání": do kláštera je člověk vždy od Boha "povolán", je sám oním "povoláním". Čeština zná slovo "povolanec" jen z rekrutování do armády. Že by tu šlo i o armádu Boží? Také slovo profese není asi namístě v klášteře, kde profes je klášterní slib či řeholník, který ho složil.
Rudolf Pachner, řádovým jménem bratr Bernhard, se narodil dne 23. srpna 1935 v šumavské vsi Hruštice (po chalupě se Pachnerovým říkalo "Amrischn"), zatopené dnes vodami Lipenské přehradní nádrže. Dnes stojí na jejím břehu Camp hotel s vlastní pláží. Antonín Profous uvádí prvou latinskou zmínku o Hrušticích takto: "... Johann episc. Prag villam Hruztiz in provinzia Behinensi cedit monto de Milevsko", což znamená, že ves v onom roce 1234 patřila milevským premonstrátům, v roce 1317 pak přešla pod správu fary ve Frymburku (Friedberg) a tím i premonstrátského kláštera ve Schläglu. Hruštice jsou pak už nazývány Watnaw, v urbáři zboží rožmberského v roce 1379 je pak u rychty Frymburk označena ves jako "Waczlawastifft vel Hruschticze Watnaw". Jako "Václavovu Lhotu" lze tak chápat i pozdější německé místní jméno Wadetstift. František Schusser (1938-2010), který patříval mezi časté návštěvníky regionální studovny Jihočeské vědecké knihovny a obohatil ji o kopie četných krajanských tisků, píše ve Frymburském zpravodaji z října 2005, že "při odsunu zde patřily tři statky a jeden hostinec rozvětvenému rodu Pachnerů. Ve vzpomínkové knize Rudolfa Köplingera, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, nacházíme na samém konci dva snímky rodiny jednoho z hruštických Pachnerů, který byl za války starostou obce. Nebyl to ale Rudolf Pachner, kdo byl jedním z jeho dětí. Jeho, tedy Bernhardův osud ho vedl za jinými dětmi v jiném koutě světa. Sám o tom napsal i pověděl dost.
- - - - -
* Hruštice
