HUBERT PANHÖLZL

Jesličky*

Jesličky samy zvou k zastavení, k prodlení a k podívání. Kladou nám před oči zázrak. To je naše stanoviště, náš pravý úhel pohledu: před jesličkami. Zatímco tam před nimi stojíme, zastaví se a prodlí i mnoho věcí kolem nás a v nás: naše uštvanost, náš neklid, naše tíseň, náš strach... Světlo, pokoj a klid se nám navracejí. Jesličky ožívají a chápou se nás. Dáváme se jimi uchopit a uchvátit. Při veškeré pozornosti, kterou na nás jesličky vyžadují, otevírají se nám zároveň naše oči pro malé a často tak obrovité věci života. Učí nás úžasu, pokoře, mlčení, bdělé pozornosti vůči čemusi jen zdánlivě maličkému. Bez hlesu a jakékoli okázalosti je nám pozorovat betlémský div, rozvažovat o něm, dát mu působit a oslovit se jím, dát se jím dojmout a zasáhnout. Jesličky dokáží otevřít naše srdce. To je jejich umění, jejich dar. I když my zůstáváme před nimi stát, ony stát nezůstávají, přicházejí k nám.

Ich steh an deiner Krippe hier.
o Jesu, du mein Leben.
Ich komme, bring und schenke dir,
Was du mir hast gegeben.
Nimm hin, es ist mein Geist und Sinn
Herz, Seel und Mut nimm alles hin
Und lass dir 's wohlgefallen.

Ich sehe dich mit Freuden an
und kann mich nicht satt sehen
und weil ich nun nichts weiter kann,
bleib ich anbetend stehen.
O dass mein Sinn ein Abgrund wär
und meine Seel ein weites Meer,
dass ich dich möchte fassen.

Vidíš mě při jesličkách stát,
můj živote, Ježíši.
Cokoli bych ti snes' a rád,
tvé dary nepřevýší.
Přijmi, co vše ti podat smím,
srdce i duši spolu s tím,
ať jen se ti zalíbí.

Jak pohled na tě blaží mne,
nasytit se ho nedá,
v neumělosti upřímné
má modlitba tě hledá.
Jak propast kéž zeje můj cit,
mé duši mořem kéž je být,
abych tě pochopit mohl.

Paul Gerhardt (1653)

Ty jesličky jsou ve skutečnosti čímsi víc než jen nějakou hračkou, půvabným obyčejem či uměleckým výtvorem: jsou především znamením. Bůh sám si jimi posloužil coby znamením, aby se s námi potkal a mohl k nám hovořit. Tichou šlépějí hledá a razí si cestu k nám. Tlampačem lásky Boží by mohly být ty jesličky. Jesličky by nám měly pomoci otevřít uši a srdce melodii milujícího Boha. To bezbranné dítě v jesličkách je symbolem boha, který prosí o to, aby mohl vstoupit a být vyslyšen. Tak se stávají jesličky tím, co zvěstovávají: totiž poselstvím a poslem víry v lidem nakloněného a lidi milujícího Boha. Budeme jim právi jen tenkrát, dáme-li se jejich poselstvím vzít za ruku a dát se jím vést za darem a divem víry. Tomu, kdo se jim ochotně svěří, dovolí jeho oči spatřit spásu, kterou Bůh celému světu i nám připravil a stále ještě připravuje. Na všech zpodobeních jesliček se setkáváme s lidmi - ať už jde o prosté pastýře či velkolepé panovníky -, kteří přišli k Betlému poklonit se a pokleknout před dítětem v jesličkách. Mohli by i nám pomoci, abychom zcela nezapomněli to gesto pokleknutí. Hovoříme dnes raději o vzpřímené chůzi člověka a je dobře, že tak činíme. Lidské panování není pro člověka nijakým důvodem k tomu, aby se před ním skláněl či dokonce padal na kolena. Snad proto však nenacházíme ani skutečnou svobodu, poněvadž ke svobodě člověka skutečně vzpřímeného náleží schopnost a vůle se sklonit před tím, co je vyšší a významnější než ta naše vlastní vzpřímená postava. Když se dokážeme sklonit, stvrzujeme tím skutečnost, že existuje kdosi, komu přiznáváme vyšší důstojnost než sobě samému. Bylo by pro vzpřímeného člověka dneška cestou duchovní nápravy a uzdravení, kdyby se znovu naučil pokoře modlitby, neboť by tak mohl začít také svou vzpřímenou chůzí vyjadřovat nikoli svou troufalost, ale svou odvahu k pravdě. To, čím by mohlo takové vzývání v pokoře být, dochází výrazu v modlitbě, formulované podle myšlenek Františka z Assisi

Du allein bist heilig, Herr und Gott,
du Quelle der Wunder.
Du bist stark, du bist groß.
Du bist der Höchste.
Du bist der allmächtige König,
du heilige Vater,
du bist die Güte, du bist die Lebendigkeit,
du bist die Wahrheit.

Liebe bist du und Liebesglut,
Weisheit bist du, liebende Niedrigkeit.
Du bist die Geduld, du bist der Friede.
Du bist, was wir suchen.
Aller Reichtum, der unserem armen Herzen fehlt, bist
du im Überfluss.
Du allein bist heilig, Herr und Gott,
du Quelle der Wunder.

Jen Ty sám jsi svatý, Pán a Bůh,
pramen zázraků.
Jsi silný, jsi veliký.
Jsi ten Nejvyšší.
Jsi všemohoucí Král,
svatý Otec,
Ty jsi Dobro, Ty jsi sám Život,
Ty jsi Pravda.

Tys Láska a její žár,
Tys Moudrost, milující Pokora.
Jsi sama Trpělivost, jsi Pokoj a Mír.
Ty jsi to, co hledáme.
Všecko bohatství, které chybí našemu ubohému srdci, jsi
v přebytku ještě.
Jen Ty sám jsi svatý, Pán a Bůh,
pramen zázraků.

Glaube und Heimat, 2006, č. 12, s. 1

Hubert Panhölzl se narodil 30. října 1940 ve dnes zcela zaniklé vsi Černíkov, tehdy ovšem jménem Großuretschlag, ve farnosti Kirchschlag (dnešní Světlík). V roce 1970 byl v Německu, kam byl jako ani ne šestiletý chlapec "odsunut", vysvěcen na kněze a stal se kaplanem nejprve v bavorském Dingolfingu a pak v Rodingu 12 kilometrů na jihozápad od Chamu. Od roku 1976 je nemocničním farářem na klinice sv. Alžběty (Klinikum St. Elisabeth) ve Straubingu. Sluší se dodat, že český překlad textové ukázky je opatřen názvem "Jesličky", ačkoli německý originál nese titul "Die Krippe von Kirchschlag", tj. "Jesličky ze Světlíku", odkazující k Panhölzlově rodné farnosti, kde je počínaje rokem 1995 činný v zájmovém sdružení pro obnovu farního kostela sv. Jakuba Staršího ve Světlíku, která se děje i za podpory Česko-německého fondu budoucnosti. Ano, i ty "jesličky ze Světlíku" nás od všech hrůz za námi právě k budoucnosti stále obracejí.

- - - - -
* Černíkov / Světlík