KARL PASCHEK

Dvě staré písně vánoční*

I.
Holt 's still, Hirta-Buama, vom Blos'n a Weil,
ma kon gor nit losn, wos hobt's für a Gschall.
I hör' dort a Musi, nit weit von da Stodt,
wos muass 's denn bedeutet, und is schon so spot.

I möchts schon gern wissen, losts af und bleibts steh'n
i will mi gern anleg'n und will außi geh'n,
damit i kon frog'n, wos s' do äppa wer'n hob'n,
will bald wieda kema, so woaß i eng's d' sog'n.

I bin kam hinkoma, nit weit von da Stodt,
do siag i a Liacht'n als wia am hell'n Tog;
und denk' mer, i muass a weng hinschaun von fern,
do siag i a Kindl, dos sitzt in an Stern.

Kam, dass i dos Kindl im Stern hot betrocht,
do kimmt scho a Engerl, der d' Botschoft hot brocht.
Er is mer erschiena in schneeweiß'n Kload,
hot guldeni Flügel, a seideni Pfoad.

Geh', Urberl, treib eini und leg di g'schwind on,
i bin zwor scho firti, will schau um mein G'spo.
Jo, b'sinn di nit long und eil' nur fein g'schwind,
Der Engel hot g'sogt, ma sull suacha dos Kind.

Gott grüaß di, liab's Büaberl, du Heiland der Welt,
der Engel is kemma, hot's uns velmeld;
mia donken da holt von Grund unsrer Söl,
daß d' bist af d' Welt kema so eilends und schnell.

II.
Hiaserl, Honsmicherl und Jogerl, losts zua,
ich hob jo meina Trei heut Nocht mehr koan Rua,
i kon nit recht schlofa, wos, tausend, wird's sei,
's Gloria, Pix-Pax, dos hör' i stets schrei.

Wos wird's bedeuten, dos Schrei'n nimmt koa End',
a kloans schöns Büaberl is zu mir her g'rennt;
is just uma zwölfi g'west, bei Mittanocht,
wia i im Feld meini Schäflein hob g'wocht.

Wo gibst ma denn, Steffel, i will 's sog'n dir,
wer dersel is g'wesen, der kema zu mir;
a gor schöna Engel vom himmlischen Sol,
der laft af Bethlehem zun Kindl im Stoll.

Dank da Gott, Bruada, für die ang'nehmi Post,
jetzt will i laff'n, won's mi schon wos kost;
ha, willst mit mir geh'n, willst 's Kindl anschaun'
denn aloan tua i mi zuhi nit traun.

Wos hör 's i mehrers, ha, konn denn dos sein,
beim Kindl soll steh a Ochs und Eselein;
dos Kindl liegt nur in Heu, ha, is dös recht,
wo sunst tuat lieg'n enga Ondrä, der Knecht.

So will i jetzund den Gong dohin wog'n
und der Kindsmuatta in die Sechswocha trog'n;
an Zuger, an Buda, a weiß' Laibel Brot,
damit dos Kind und sei' Muatta wos hot.

Söi, söi, mei liabs Kindl, verschmach nit mei Gob;
gab dir gern mehrers, hiazt selber nix hob;
wonn i jungi Taub'n aufs nächste ausnimm,
tuast es gern ejssen, bring i dir a Por hin.

Zum B'schluss, liab's Kindl, denk' meina allzeit,
sonderlich wenni lieg' einst im letzten Streit;
vertreibe d'Anfechtung des höllischen Feind,
moch', dass i werde ein himmlischer Freund.

I.
Pastuškové, nechte troubení teď,
nic víc pro váš hlahol už neslyšet.
A přece tý muziky, vopodál zní,
něco musí to značit v ten čas pozdní.

Co se to tam děje, já věděl bych rád,
voblíknout chci se a za tím se vydat.
Voptat se můžu, cožepak to má bejt,
hnedka budu zpátky, vám to povědět.

Sotva sem tam došel, kus za město ven,
vidim světlo inu jak na bílej den;
pomyslim sobě, asi vzhlídnout že mám,
děťátko vidim, sedí na hvězdě tam.

Jak koukám na to dítě na tý jedný z hvězd,
tu přiletí anděl, má poselství nest,
zjeví se mně, má sněhobílej šat
zlatý křídla v hedvábu napořád.

Urbane, spěšně se vobleč tam jít,
sem už sám hotov, jen vůz postrojit.
Nedumej jen, rychle chvátejme tam,
podle anděla Dítě hledat je nám.

Bůh pozdrav tě, kloučku, co spasit máš svět,
to anděl přišel nám zvěstovat teď;
až zhloubi svý duše a z myslí svejch všech
víme, proč rychle tak, proč na svět jen ten spěch.

II.
Matesi, Hansmichle, Kubo, slyšte,
nemám klid, cos v noci se stalo jistě,
spát nedokážu, hrome, co bejt to má,
slyším křik, samej pix-pax a Gloria!

Co to jen znamená, všechen ten křik,
ke mně sem běží sličnej pacholík;
je kolem dvanáctý, půlnoc sama,
v poli sem bděl i s ovečkama.

Povim ti, Štěpáne, co to bylo,
cože se mi to tam přihodilo;
až z nebe anděl se vypravil sem,
do Betléma k jesličkám za Dítětem.

Bůh ti zaplať, bratře, za dobrou zvěst,
běžet tam chci i já na mou čest;
pojď jenom se mnou, neboť já sám
nevěřil bych snad, co uvidět mám.

Co slyšel já dále a viděl bych rád,
volek a oslík při jeslích má stát;
to Dítě pak leží jen tak v slámě,
jak třeba náš Vondra knecht, anděl povídá mně.

Nohy mám hotový k cestě celý,
ještě něco Matce v šestinedělí;
cukr a máslo, kousek chleba,
aby tam měli co potřeba.

Děťátko, nezhrdni tim, co Ti dám;
rád bych dal víc, teď nic nemám sám;
holoubátka příště přinesu Ti,
dvě pěkný vyberu, přijdou k chuti.

Nakonec, Děťátko, vzpomeň na mě,
zvláště až Smrt přijde neoblomně;
v zápase s peklem kéž odolat smím,
v nebi kéž i Tebe pak uvidím.

Tyto vánoční písně byly v dřívějších dobách německy zpívány každá na zvláštní nápěv "o půlnoční" v mnoha jihočeských německy mluvících obcích jako sólový part s doprovodem varhan a dvou houslí a shromáždění vesničané jim rádi naslouchali. Autor německého textu a příslušné melodie mi není znám.

Waldheimat, 1927, č. 12, s. 192

Slovníček: Hirta-Buama = pasáčci, pastuškové, Blos'n = troubení, losn = naslouchat, Musí = hudba, spot = pozdě, kema = přijít, eng = vám, kam = sotva, Kindl = děťátko, Pfoad = košilka, firti = hotov, G'spo = povoz, spřežení, Büaberl = klouček, vermeld = zvěstoval, Söl = duše, losts zua = poslyšte, Trei = vyhánění na pastvu, Rua = klid, tausend = u sta hromů, dersel = týž, himmlischer Sol = nebestan, Stoll = stáj, chlév, aloan = sám, Zuger = cukr, Buda = máslo, Gob = dar, Por = pár.

P.S. Oba písňové texty po padesáti letech znovu otiskl krajanský časopis Glaube und Heimat, tehdy ještě čtrnáctideník, na s. 714-715 ročníku 1977. Slovníček jsem doplnil já sám.

Vlastně by titul v obsahu Kohoutího kříže, kde označuje kurzívou původní verše, měl být psán "stojatými" literami: vždyť pan učitel Paschek o těch dvou písních jen píše a sám je nesložil. I můj český převod je toliko ze zalíbení nad anonymním německým originálem pouhým jejich citovým ozvukem. Pořád snad chvátáme k jesličkám společně, těch klikatých cest ale, po kterých je nám tam jít! Karl Paschek se narodil 13. prosince 1892 v Horní Stropnici (Strobnitz) v tehdejším okrese Kaplice (Kaplitz). Obecnou školu navštěvoval v Hojné Vodě (Heilbrunn). V letech 1904-1908 byl studentem německého státního gymnázia v Budějovicích, následovně pak až do roku 1912 tamního německého učitelského ústavu. Od 15. dubna do 15. června 1913 učil krátce v Černém Údolí (Schwarzthal), den nato 16. června nastoupil na školu v Malontech (Meinetschlag), kde jako řídící učitel vytrval až do roku 1945, kdy byla československými úřady zrušena. Správný venkovský kantor působil v místě samozřejmě i coby varhaník a regenschori. Roku 1939 se v Linci stala jeho ženou učitelka Helena Zahradkaová. Ta byla 1. listopadu 1946 vysídlena z Malont do Německa, její manžel byl však odsouzen k 25 letům nucených prací v československých dolech. Do württemberské obce Schlierbach přibyl až 26. dubna roku 1955 na základě dohody kancléře Adenauera se Sověty (krajanská publikace o Malontech a okolí píše dokonce o dohodě Adenauera se Stalinem!) o propuštění posledních německých vězňů na Východě do Spolkové republiky. Přivítala ho nejen manželka a příbuzní, nýbrž i starosta Haller s květinami a dárkovým košem. V novém domově se zasloužil o postavení římskokatolického kostela Svatého Kříže, vysvěceného v květnu 1968 biskupem Leiprechtem z Rottenburgu. 21. dubna 1977 po krátké těžké nemoci Karl Paschek ve Schlierbachu skonal v nedožitých 85 letech a byl čtyři dny nato pochován na zdejším hřbitově. Pěvecký soubor "Eintracht" a hudební sdružení "Harmonie" nechyběly u posledního rozloučení. Božské Dítě mu odpusť hříchy, pokud tak už neučinilo dávno! Helene Pascheková z Malont čp. 138 zemřela ve Schlierbachu 19. července 1998 ve věku 96 let a její dcera Anni Leitgebová, roz. Zahradkaová, už rok předtím 11. července ve věku 83 let. To u nich Karl Paschek dožil po propuštění z Čech.

P.P.S. Z vlastní veršové tvorby Paschekovy ještě tato ukázka drsné životní předtuchy:

Ein Lied von herber Liebe

Ein Buchenbaum, verwaist im Schlag,
Die Zweige sachte wieget,
Die Sonne lacht, noch ist der Tag,
Doch bald die Nacht obsieget.

Ein holdes Mädchenantlitz glüht,
Entfacht von lauterer Wonne
Aus diesen jungen Augen sprüht
Viel Freude, Lebenssonne.

Gar zärtlich, silberhell der Ton,
Den unsere Stimmen lösten;
Hiezu rauscht' sanft die Buchenkron',
Die Vöglein freudig sangen

Der sonnenklare Sommertag
Erstarb gar bald. - -

Im Holzschlag steht am trauten Ort
Die Buche dort und rauscht noch fort
Und singt im Sommerwinde
Ein Lied von herber Liebe.

Píseň o drsné lásce

Buk na mýtině osiřel,
korunou kolébá se,
den před chvílí se v slunci skvěl,
než noc jej zmůže zase.

Kvete líbezná dívčí tvář
v svém čistém opojení.
Z těch očí srší svěžest, zář,
na radost všechno mění.

V stříbrných tónech k nebesům
stoupaly naše hlasy,
korunou buku k tomu šum
hebký jak štěbot ptačí.

Slunečný letní den pak zhas',
hned zašel tmou.

V pasece dobře místo znám
ten buk i nadál šumí tam
a zpívá v letní noci
píseň o trpké lásce.

Waldheimat, 1927, s. 132

P.P.P.S. Rok předtím v časopise Waldheimat zveřejnil Karl Paschek (za svým jménem uvádí na závěr i místo svého působení, víme že to byly v letech 1913-1945, tedy po 34 roků, Malonty na Kaplicku) i tento text (v originále zní jeho zpěvavý německý titul Weihnachten in Südböhmen), který nás vrací k úvodnímu tématu zimního času. Překládal jsem ho shodou okolností, za okny poprvé toho sklonku roku 2009 hustě sněžilo, v den autorových narozenin 13. prosince.

Vánoce v jižních Čechách*

Vánoce, svátky lásky a míru! Komu by se vzpomínky tichého dětského štěstí nepojily s těmi svátečními dny! V každém kraji (v originále "in jedem Gau" - pozn. překl.), ba snad v každičkém místě se dědí z generace na generaci až do našich časů osobité vánoční zvyky a obyčeje z dob našich praotců.
Ve dnech, které svátkům předcházejí, se ve všech chalupách i domech uklízí, myje, drhne a smýčí. Ruce všech mají co dělat. Takovému předvánočnímu dni (v originále "Vortag" - pozn. překl.) se říká i postní den (v originále "Fasttag" - pozn. překl.). Obvyklá ranní polévka odpadá, všichni se postí obvykle celé dopoledne. Oběd je zato celkem hojný. Bramborová polévka, nudle s mákem a kyselým zelím, švestková kaše, vařené křížaly, "biskupský chlebíček" (v originále "Kletzenbrot" - pozn. překl.), vánočka (v originále "Striezeln" - pozn. překl.), to všechno se může objevit na stole. Od "každého chodu" (v originále "von 'jeder Richt'" - pozn. překl.) dostanou něco domácí zvířata (v originále "Vieh des Hauses" - pozn. překl.).
Po obědě se může vdavekchtivým pannám, tak praví lidové podání, vyjevit budoucnost. Děvče musí ale svázat ubrus se zbytky jídla a peckami ze švestek do uzlíčku a jít s ním do stodoly k ovesnému snopu (v originále "zum 'Haberstock'" - pozn. překl.), připravenému k mlácení, a tam dobře naslouchat. Zachytí-li nastraženým sluchem nějaké hudební tóny, podle lidové pověry se do roka vdá. Často se ovšem stává, že mládenci z domu či ze sousedství, skrytí ve stodole, zafidlají či zakňourají na nějaký nástroj pár loudivých "libozvuků", jen aby naslouchající udělali radost.
K večeři bývají buď tatáž jídla jako v poledne, nebo také pouze mléčná polévka. Nato rozdělí hospodář (v originále "Hausvater" - pozn. překl.) mezi členy rodiny ořechy a jablka.
Dětem přináší už dopoledne (rozuměj Štědrého dne -pozn. překl.) radostnou předzvěst: někde kolem totiž obchází "das goldene Rössel" (tj. "zlatý koníček" - pozn. překl.). Ti malí sedají plni očekávání ve světnici a vyprávějí si o něm nebo také o Ježíškovi. Vtom se otevřou dveře a škvírou v nich se kutálejí dovnitř ořechy, jablka a žemle. Děti chvatně vyskočí a vrhnou se po dárcích, aniž by měly spatřit toho, kdo jim je přinesl. Povznesená nálada radostného očekávání trvá po celý Štědrý den v dětských srdcích, než je onen "posvátně sladký večer (v originále "heiligsüße Abend " - pozn. překl.), jak jej nazývá Paul Keller (1873-1932, slezský německý spisovatel velice čtených a překládaných románů, z nich mnoha i zfilmovaných - pozn. překl.) odmění vánočním stromkem a nadílkou pod ním. V komůrkách těch nejchudších rodin nezáří nijaký stromek; ani vánoční radost nemůže sem zavítat. S hlubokým smutkem v očích děti bídy vyhlížejí Ježíška. Všechny jejich tužby, všechna jejich přání zůstávají neztišena! Chudým přináší Štědrý večer jen vzácně vánoční radost.
Svatá noc rozprostřela své perutě nad pláněmi domova. V domech zůstává ale dlouho do půlnoci živo při stolních hrách, i těch karetních. Ty, kdo přesto usnou, probudí v pravý čas výstřely na návsi. Pozdní nocí putují poté lidé ze vsí, vísek a samot ke svým farním kostelům na půlnoční bohoslužbu.
Hvězdy jsou rozesety po zimní obloze a "tichá noc, svatá noc" jako by i je vybízela svítit radostněji a jasněji. "Helle Mett'n - finst're Stodln" (tj. "Jasno o půlnoční - temno v stodole", tj. "plno", a také obráceně: "Finstre Mettn, liachte Stadl", tj. "Temno o půlnoční - jasno ve stodole", tj. "prázdno ve stodole" - pozn. překl.), říká šumavský sedlák a usuzuje tak na dobré žně v příštím roce. Nechtějí-li však dát temné mraky proniknout svitu hvězdné oblohy, třpytí se alespoň sněžné krystaly ve světle luceren na cestu jako vánoční iluminace volné přírody.
Kolem půlnoci se tak zbožná obec shromáždí celá v místním kostele. Kněz slaví ve svátečním mešním rouchu půlnoční oběť mše svaté. Oltáře jsou okrášleny jehličnatými stromky, vánoční zpěv prostupuje domem Božím. Po skončené bohoslužbě zvěstuje kněz Boží poselství (tj. "Narodil se nám Spasitel světa", latinsky "Ecce natus est nobis Salvator mundi" - pozn. překl.) a nato zazní posvěcenými prostorami ctihodná, stále krásná vánoční píseň "Stille Nacht, heilige Nacht" (poprvé zazněla 1818 na slova Josefa Mohra /1792-1848/ a hudbu F.X. Grubera /1787-1863/ v kostele sv. Mikuláše v rakouském Oberndorfu u Salcburku - pozn. překl.). Věřící ještě setrvají pospolu v krátké modlitbě. Mezitím se rozhlaholí vánoční zvony, aby i těm, kdo zůstali doma, připomněly, že mše skončila. Ve staveních vsi při kostele zazáří v tu chvíli ještě jednou vánoční stromky ve světnicích jasem svých světel, krásný obyčej, zdravící už nastávající Boží Hod vánoční a vítající ty, kdo se vracejí z bohoslužby do svých domovů.
Tóny varhan a hlas zvonů doznějí do ticha, i svíce na vánočních stromcích sfouknuty hasnou; ve vsích a městečkách (v originále "in Dorf und Markt" - pozn. překl.) se rozhostí noční klid, který má ovšem trvat jen nakrátko. "Tuhle noc musejí lidé spát rychleji," poví vtipálek (v originále "Witzbold" - pozn. překl.), "aby mohli vstát ráno v pravý čas."
Boží Hod vánoční je považován za obzvláštní svátek, "heiliger Tag" (tj. svatý den - pozn. překl.). Muži chodí na ranní mši v černých nebo tmavých šatech, ženy mnohdy v sametu či hedvábí. Na velkou (také "na hrubou", rozuměj mši svatou - pozn. překl.) se i mladí dostaví ve svátečních, často nových oblecích. Na oběd nesmí toho dne chybět slavnostní pečeně či "Hammerfleisch" (tj. šunka - pozn. překl.).
Odpoledne se obyvatelé farní osady sejdou v kostele znovu ke svátečním nešporám (v originále "zur feierlichen 'Vesper'", tj. k odpolední či podvečerní pobožnosti - pozn. překl.). Poté se ti, kdo už dříve vešli ve stav manželský, muži se svými polovicemi, nakrátko zastaví v místním hostinci. Jít do hospody večer toho svátečního dne by bylo pro počestné venkovany hrubým znesvěcením Vánoc.
Na druhý Boží Hod vánoční slaví církev svátek sv. Štěpána, prvního mučedníka. Při chůzi do kostela jsou dívky zasypávány sprškou ovesného zrní, které na ně mládenci hážou; před vesnickými kostely se ten obyčej, zvaný "Steffeln", provozuje tak intenzívně, že prostranství před kostelem bývá zrním zcela poseto a ptákům, jimž je v zimě potrava tak vzácná, dostane se tak rovněž vánoční hostiny. Lidová pověra považuje "Steffeln" za prostředek "proti píchání v boku" (v originále "ein Mittel gegen Seitenstechen", ovšem webové strany Dr. Hauschky se přiklánějí k daleko pravděpodobnějšímu významu zmíněného obyčeje: "věřilo" se totiž prý, že podporuje plodnost a podle počtu zrn, uvízlých na dívčině oděvu, se s humorem usuzovalo na to, kolik bude mít dětí - pozn. překl.).
Sotva skončí dopolední bohoslužba druhého Božího Hodu vánočního, spustí muzikanti v místní hospodě své svižné taneční nápěvy. Mladá chasa chvátá z kostela rovnou na venkovskou tancovačku. Po několika tancích se však mládenci a dívky - často v párech, poněvadž amor nasadil nová pouta či ta uvolněná pevněji přitáhl - vytrácejí domů, aby se po obědě opět vrátili.
Zábava se drží dlouho do noci, nezřídka až do rozbřesku dalšího dne. Potom ale vyvane kouzelná sváteční nálada a střízlivá každodennost volá znovu k navyklé práci.
Svátek sv. Jana (v originále "Johannistag", jde o sv. Jana Evangelistu, "miláčka Páně" - pozn. překl.) je dnem střídání čeledě. Začínají tak řečené "Kälbertage", tj. dny volna pro služebný perzonál, trvající až do Tří králů.