GUSTAV PASTA
Gregadamer-Hof
Poslední "Gregadamerovi", jak se jim po tom statku říkalo, byli manželé Johann a Maria Gayerovi, tak řečení "Gregadamer-Eheleute" (tj. "manželé Gregadamerovi" - pozn. překl.). Johann Gayer, narozený 3. července 1887 v Rybářských domcích (Fischerhäuser, na staré české mapě z "prvorepublikánských dob" najdeme u nich, ležících kus na jihovýchod od Horní Plané /Oberplan/ a dnes jako všechny lokality přímo u řečiště Vltavy /Moldau/ zatopených pod hladinou Lipenského jezera, které právě tady v okolí dosahuje své největší šíře, označení Domky rybářské - pozn. překl.) a jeho žena Maria, roz. Perneckerová, ovdovělá Lustigová, měli vedle Mariina syna Ferdinanda z jejího prvního manželství (*1913) ještě čtyři děti: Franze (*1920), Annu (*1922), Aloise (*1925) a Marii (*1926). Právě v roce následujícím po narození nejmladší dcery, tj. 21. září 1927, koupili od Johanna Wenzla Gregadamer-Hof v Hůrce (Stuben) čp. 16. Usedlost měla 10,06 ha luk, 11,39 ha orné půdy, 2,24 ha lesa a 6,0 ha pastvin. - Johann Wenzl dostal výminek a žil na něm se svou rodinou až do roku 1945. Velký statek byl obhospodařován s pomocí čeledi, za války i francouzských a polských zajatců. - Válka zasadila oběma manželům těžké osudové rány. Všichni tři synové v ní padli: Franz, pohřešovaný od roku 1941 ve Finsku, Ferdinand od roku 1943 u Stalingradu, Alois, který zahynul 1944 při vlakovém neštěstí v Chorvatsku cestou na dovolenou domů z fronty. Po skončení války přišli po Američanech do Hůrky Češi a usedlost zabrali. Moji prarodiče a obě zbylé dcery museli přesídlit do výminkářského domku a pracovat na vlastním statku bez odměny jako zemědělští dělníci. Poněvadž se množily konfiskace majetku a s nimi i případy transportů vyvlastněných Němců na práci do vnitrozemí, rozhodli se prarodiče zmizet z Čech, než budou tak jako tak vysídleni. Můj otec Gustav Pasta se přátelil s Annou, jednou z Gayerových dcer. Pomáhal při jejich útěku. Jen s jediným batohem a věcmi, které se do něho vešly, prchli do Bavor. Celá Gayerova rodina se ocitla v hornobavorském Rottalu, kde našli práci na jednom statku. Můj otec zůstal ještě nějaký čas v Lackenhäuser pod Třístoličníkem (Dreisesselberg). Když se musel vývojem poměrů postupně vzdát myšlenky na návrat, odešel do Rottalu i on a oženil se s mou budoucí matkou Annou Gayerovou. Roku 1951 jsem tak přišel na svět já, vnuk "Gregadamerových". Tři léta nato zemřel můj dědeček Johann, jehož teprve v roce 1976, tj. po 22 letech, následovala na věčnost moje babička Maria, poslední "Gregadamerin". Žiji dnes se svou ženou, synem a dcerou v Ansbachu (kus na západ od Norimberka /Nürnberg/ - pozn. překl.), kde jsem stejně jako má manželka činný jako pedagog. Tady zesnul roku 2002 v 85 letech i můj otec Gustav Pasta, kterého maminka předešla na onen svět už 1978, pouhé dva roky po smrti babiččině.
Hoam!, 2006, č. 5, s. 71
Toto svědectví pochází už od jednoho z generace vnuků, uchovávajících šumavskou paměť jakoby z doslechu. Sám o sobě to v textu nakonec říká. "Oberstudiendirektor" (OStDir) Gustav Pasta je navíc posledním vnukem manželů "Gregadamerových". Nechce se věřit očím, když spatříme snímek jejich mohutného poschoďového stavení - jako všechny kolem - v Hůrce, kolem níž, lépe řečeno toho, co z ní zůstalo, směřuje automobilová doprava podél Lipenského jezera dál k jihu do Horní Plané. Za jednoho letního pobytu jsem v chatce nad silnicí zpracovával místní rejstřík ke Stehlíkově Zemi zamyšlené. Jak je to dávno! Byl jsem tenkrát na samém začátku cesty v šíř i v dál po té zemi, pro kterou přívlastek zamyšlená je spíše přikrašlující, jejíž hloubka se však nedá zlehčit ani o píď každé z jejích končin.
- - - - -
Hůrka, Horní Planá
