ALOIS PAULIK
Bylo to jednoho červencového pondělí roku 1945...
Český Krumlov (v originále "Krummau" - pozn. překl.). Bylo to jednoho červencového pondělí roku 1945 v Krumlově. Byl jsem na cestě ke splazu (v originále "zum Wälzplatz", v Kottově německo-českém slovníku /zde uvedena i varianta "Holzschlauch"/ jsou české výrazy "splaz", resp. "hryzňa" téhož významu vysvětleny jako "žlab z klad, po kterém se z hor dříví spouští" - pozn. překl.), když jsem potkal dav Čechů, přicházející od domoradické zastávky (v originále "von der Dumrowitzer Haltestellle" - pozn. překl.), což je nádraží před Krumlovem směrem od Budějovic (v originále "von Budweis her" - pozn. překl.). Naše město bylo dosud obsazeno Američany a ti na krumlovské nádraží vlaky "z Čech" nepouštěli.
Na konci zástupu šel starší muž bez pokrývky hlavy a bez pláště, bez zavazadla, unaveným krokem za ostatními. Když ve mně podle bílé pásky na rukávě poznal Němce, posadil se na nábřežní zídku, která tu dělí ulici Pod Kamenem od koryta řeky Vltavy (v originále "die in der Steinwand Straße und Moldau trennt" - pozn. překl.). Považoval jsem ho za Čecha a chtěl jsem jít dál. Zeptal se mě německy, kolik je hodin. Podle přízvuku mi bylo jasné, že jde nejspíš o Šumavana, takže jsem se v duchu podivil, že se odvážil jako Němec jet vlakem, což bylo ovšem zakázáno. Potvrdil mou domněnku a vyprávěl, že přijíždí z Ústí nad Labem (v originále "von Aussig" - pozn. překl.) a že je teprve od května zase u své rodiny, poněvadž období "Třetí říše" byl jako sociální demokrat nucen strávit v koncentračním táboře. Podotkl jsem, že toho musil asi hodně zlého zakusit, jak jsem soudil podle jeho trhaných pohybů a kalného vyděšeného pohledu. "Nein," vydralo se mu z úst v odpověď, "die Schrecken und Nöte während der Ganze KZ-Zeit sind nichts gegen das grauenhafte Erlebnis des gestrigen Sonntags in Aussig. " (tj. "Ne, všechny ty hrůzy a strasti koncentráku nejsou ničím ve srovnání s děsivým zážitkem ze včerejší neděle v Ústí nad Labem." - pozn. překl.) Pak mi kouskovaně líčil některé krutosti zběsilých Čechů, zvířeckým způsobem týrajících a dobíjejících Němce až k smrti (viz web města Ústí nad Labem, kde jsou sice uvedena autentická svědectví, rozcházející se ovšem s Paulikovou vzpomínkou, kterou bych tím jinak nerad zpochybňoval, v její dataci, poněvadž k historickému ústeckému masakru došlo 31., tedy posledního července 1945, posledním červencovým pondělím toho roku byl 30. červenec a "včerejší nedělí" by mohl být jen 29. červenec 1945 - pozn. překl.). "Niemanden von meiner Familie konnte ich mehr finden," končil muž své vyprávění, "alle meine Angehörigen sind umgekommen." (tj. "Nemohu nikoho ze své rodiny najít, všichni její členové zahynuli." - pozn. překl.). Zachránil se tím, že naskočil do vlaku, mířícího domů, aniž by si toho byl opravdu vědom. Ten muž pocházel z Větřní (v originále "aus Wettern" - pozn. překl.). V Ústí nad Labem dlouho žil.
Hoam!, 1955, č. 7, s. 23
Jeden z mých učitelů
Dne 22. listopadu 1955 tomu je už deset let, co skonal pan řídící učitel Hans Fuger, učitel a vychovatel, jakých jsem v životě potkal skutečně málo.
Fuger se narodil 18. února roku 1873 ve Vimperku (Winterberg). Navštěvoval gymnázium v Prachaticích (Prachatitz) a učitelský ústav v Českých Budějovicích (Budweis). Jeho učitelskými štacemi se staly školy ve Frantolech (Frauenthal), ve Fefrech (Pfefferschlag /dnes Libínské Sedlo - pozn. překl./), v letech 1904-1913 v Kunžvartě (Kuschwarda /dnes Strážný/ - pozn. překl.) a 1913-1934 v Horní Vltavici (Obermoldau). Účastnil se i první světové války a vrátil se z ní jako c.k. poručík (v originále "als Leutnant" - pozn. překl.).
Když byl v roce 1913 přeložen do Horní Vltavice, byli místní, ať už mladí či starší, příjemně překvapeni jeho vlídnými a přitom cílevědomými způsoby, s nimiž vedl školy i vykonával službu regenschoriho: nebyl to onen přehnaně přísný učitel s rákoskou (v originále "mit dem Staberl" - pozn. překl.) v ruce, nýbrž svědomitý vychovatel mládeže, který ji dokázal vést k životní zdatnosti především silou své vlastní vyrovnané osobnosti, svým pedagogickým umem, svou vlastní nezlomnou vytrvalostí a trpělivostí. Co jen přidělávalo našim rodičům starostí, když nás za naší školní docházky potřebovali zrovna doma k nějaké naléhavé práci! Žádný z nás by si nedal ujít Fugerovu hodinu. Jeho žákům u přijímacích zkoušek na vyšší typ školy nebylo už třeba zvláštní přípravy a často mohli rovnou přeskočit i zahajovací nižší ročník.
Jednou z jeho životních a výchovných zásad bylo přesvědčení, že úcty si zaslouží každý člověk, který svědomitě plní své povinnosti vůči sobě i spolubližním, ať už jde o pasáka krav či ředitele úřadu. Bez jakékoli domýšlivosti smekl klobouk před nejobyčejnějším, svých povinností dbalým dřevorubcem, rolníkem či řemeslníkem.
Byl mistrovským hudebníkem. Jen tak mimochodem: proslulý profesor Isidor Stögbauer (i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) byl Fugerovým nevlastním bratrem. Lidé z Horní Vltavice si jistě rádi vzpomenou na hudební produkce při obvyklých i slavnostních službách Božích a při zvláštních koncertech v našem domovském kostele (je zasvěcen Svaté rodině a sv. Janu Nepomuckému - pozn. překl.) Když se vrátil z první světové války, začal kolem sebe shromažďovat mladé lidi odrostlé škole, učil je zpívat, muzicírovat, hrát divadlo a byl jim i poté, co opustili školní lavice, přítelem, pomocníkem a rádcem. Tisíce hodin svého volného času věnoval mládeži a tím i celému venkovskému společenství. Kdo by si nevybavil ve vděčné paměti krásné vesnické slavnosti, které dokázal zorganizovat, večery, při nichž se svými syny a rodinou Veitsovou uváděl klasickou hudbu. Nijaký jubilejní akt, nijaký svátek se neobešel bez ozdoby hudbou a zpěvem pod jeho účinným vedením či přispěním. Jeho životní úsilí náleželo mladým a nebylo divu, že mu opláceli příchylností a hlubokou úctou. Pokud se nějaký mladý pár ve vsi rozhodl pro společnou cestu životem, doprovodil Fuger se zbylou místní chasou zpěvem i muzicírováním jak jejich předsvatební večer (v originále "Polterabend" - pozn. překl.), tak i svatbu samu a probouzel při všech příležitostech u mladých i starých smysl pro pospolitost, radost a vděčnost za dary života.
Poněvadž hudbu tak dobře ovládal, používal ji jako nejúčinnější prostředek svého výchovného působení, dodnes nacházejícího ohlas v hlavách i v duších mnoha mužů a žen, jakož i jejich dětí. Vím jako oni všichni, kdo ho směli poznat jako dobrého člověka a učitele, že budeme uchovávat s vroucí vděčností památku na něho, dokud nám bude bít srdce v hrudi.
Hoam!, 1955, č.11, s. 6
Náš les
Ten les se svými mohutnými stromy vyžadoval od svých obyvatel tvrdou práci. Stávalo se, že dva, ba i čtyři muži vší silou řezali pilou dva metry dlouhou jeden kmen a nedokázali způsobit jeho pád.
Šest drvoštěpů pracovalo jednou na křivé, pokroucené jedli (v originále zdrobnělina "Tännling" - pozn. překl.). Porazili ji a rubali dál na polena. Strávili tím celý týden. Přes 50 plnometrů dřeva podle dnešní míry bylo z té divoženky (v originále "Wildling", což je doslova "divoška" - pozn. překl.). Nedaleko od té pokroucené jedličky stál smrk, jehož výřez vykazoval průměr kmene 204 centimetrů.
Strunzova pila na rezonanční dřevo v šumavské Kvildě (Außergefild) koupila ve dvacátých letech jeden podobný výřez o průměru přes dva metry pro reprezentační účely. Bylo obvyklé, že místní povozníci pilou koupené dřevo dopravili z lesa do vsi, odkud je přepravci firmy odvezli na svou pilu. Největší "kus" (v originále "Wegl" - pozn. překl.) se v lese šetřil na poslední "fůru", vezenou společně na saních do vsi. V noci ovšem často naválo sněhu, takže vozová dráha (říkalo se jí tu "Zieherweg", česky "svážnice" - pozn. překl.) měla po straně hlubokou závěj. Sotva se pak takový těžký náklad opravdu rozjel, nutně se brzy převrátil. Trvalo pak celý den, než se takový širší než delší kus kmene podařilo svézt dolů. Býval to opravdu zvláštní pohled, když se z tmavého lesa vynořil pár volků a za ním světlý kotouč obrovitého stromového kmene.
Veliká májka, dovezená kdysi ze Šumavy do Berlína (viz o tom Otto Veith na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.), pocházela z revíru lesní vsi Zátoň (v originále "aus dem Revier des Walddorfes Schattawa" - pozn. překl.). Celá osada se tenkrát podílela na kácení, přepravě a posléze i na nakládání toho stromu na hned tři železniční vagony zvláštního vlaku, který jej vezl do Berlína (k oslavě národně socialistického svátku práce 1939 s "Vůdcovým" projevem k dělníkům - pozn. překl.). Ten, kdo si umí představit pohyb toho 50 metrů dlouhého kmene o váze kolem 30 tun po trati několika set kilometrů, ten bude i vědět, kolik odvahy je třeba k tomu, vůbec podstoupit takový úkol bez výzbroje nějakými obzvláštními pomocnými zařízeními. Ten strom musil být složen na příhodné místo mimo areál malého nádraží.
Během poslední války (osudová historická návaznost předchozí pasáže právě s připojením Šumavy k "Třetí říši", s následnou Hitlerovou válkou a se vším, co přišlo po ní, je mimo veškerou pochybnost - pozn. překl.) se sdružení Böhmerwaldmuseum-Verein v Horní Plané (Oberplan) rozhodlo poskytnout prostory tamního muzea i jeho okolí zejména k tomu, aby také budoucím pokolením bylo názorně dokumentováno, jak byl život Šumavanů spojen s lesem a se dřevem. Tomu, kdo byl tím zadáním pověřen (měly tu poblíž najít místo i dvě typická šumavská dřevěná stavení), podařilo se už shromáždit množství materiálu. Následkem vyhnání z našeho šumavského domova se Šumavané musili vzdát svého důvěrně známého lesního živobytí a také plány na rozšíření muzea (nakonec i Šumavské muzeum samo - pozn. překl.) tím ovšem zcela ztroskotaly.
Hoam!, 1956, příloha Der Wanderstecken, č.4, s. 7-8
Pytlácké příběhy ze Šumavy
Kde je hodně lesa, je i hodně zvěře (v originále nepřeložitelná slovní hříčka "wo viel Wald ist, ist viel Wild" - pozn. překl.) a kde je hodně lesa a zvěře, jsou i lovci, ti oprávnění i neoprávnění. Šumava byla hraničním krajem, zasahujícím nejen do Čech, nýbrž i do Bavor a do Rakous, a to bylo příhodnou okolností pro podloudníky a pašeráky, kteří ovšem většinou provozovali i pytlácké řemeslo. O tom, jakých rozměrů kdysi dosahovalo, svědčí spis c.k. domácího, dvorního a státního archivu (v originále "k. und k. Haus-, Hof- und Staatsarchiv" - pozn. překl.) ve Vídni z 18. března 1807, že "stopadesátihlavá horda" (v originále "eine Herde von 150 Köpfen" - pozn. překl.) přešla v čele s jistým Scharhäuslem a Matthiasem Schönbergerem z Lackenhäuser v Pasovsku ozbrojena přes hranice. Téměř osm hodin cesty dlouhý, liduprázdný les jim ovšem ulehčil pašerácké tažení, při níž byli na obou stranách mrtví a ranění.
O devět let později hlásí stanice bankální stráže (v originále "die Bankal-Gefällenstation", tzv bankální či také důchodková stráž byla předchůdcem pozdější finanční stráže, dříve zastávali podobnou roli na hranici výběrčí mýta - pozn. překl.) ve Vimperku pražskému guberniu, že v okolí tak řečené osady Röhrenhäuser bei Moldau (zřejmě dnes zaniklé Žlíbky u Horní Vltavice, resp. u Strážného - pozn. překl.) provozovali pašeráci z Lackenhäuser (v originále "die sogenannten Lackenhäuser Schwärzer" - pozn. překl.) o 50 až 100 hlavách, ozbrojeni puškami a opatřeni slídícími psy (v originále "mit Spürhunden", ve starších slovnících najdeme vedle české alternativy "slídný pes" či "slídič" i výraz "vyžlenec" - pozn. překl.), své podloudnické řemeslo (v originále "ihr Schwärzungshandwerk" - pozn. překl.) a začali je spojovat s krádežemi, rabováním, pytláctvím a škodami v lesích (v originále "Wild- und Holzfrevel" - pozn. překl.). Aby tomu byla učiněna přítrž, musil být na Šumavu vyslán 6. prapor polních myslivců (v originále "das sechste Jägerbataillon" - pozn. překl.)
Hoam!, 1955, příloha Der Wanderstecken, č.8, s. 7
P.S. Titul německého originálu textu zní: "Wilderergeschichten aus dem Böhmerwald".
"So werden wir immer weniger," (tj. "tak nás bude stále míň") prý diktoval synovi pro poslední svůj článek v březnovém čísle krajanského měsíčníku Hoam!, kde se pak měsíc nato objevil i nekrolog autora originálů předchozích textových ukázek, jímž byl Alois Paulik původem z Horní Vltavice. Narodil se tam dne 7. června roku 1902 jako potomek starého selského rodu. V rodné obci navštěvoval obecnou školu, poté měšťanku a jednoroční učební kurs ve Vimperku. Sotva dokončil školu, hlásil se v posledním roce války šestnáctiletý dobrovolně k vojenské službě. Po válce vstoupil do služeb knížete Schwarzenberga a byl praktikantem, hajným revírníkem a lesním na různých místech Šumavy, mimo jiné i v Českých Žlebech, kde se narodil syn Adolf, zastoupený na stránkách Kohoutího kříže i samostatně. Dne 20. února 1946 byl vzat Čechy do vazby a tak nelidsky týrán, že z něho byl po třech měsících na smrt nemocný muž. Deset následujících let bylo už jen úporným, avšak marným zápasem s chorobou a se smrtí. Podlehl jí nakonec dne 18. března roku 1956 v hornofalckém městě Neunburg vorm Wald ve spolkovém státě Bavorsko. Zůstaly po něm dcera Gerta a Rotraut, jakož i tři synové Helmut, Manfred a Adolf. XXXI. schwarzenberská ročenka vyšlá v Murau 1956 uvádí v seznamu knížecích zaměstnanců a jejich pozůstalých už jen vdovu Annu Paulikovou. Šumava má však delší paměť než my lidé.
- - - - -
* Horní Vltavice / Vimperk / České Žleby / Český Krumlov / † † † Neunburg vorm Wald (BY)
