JOHANN PAULE
Krátce o Vyšovatce
Osada Scheiben (česky Vyšovatka - pozn. překl.) je po "Gansauerhütte" (první zmínka toho jména, ztotožňovaného v některých pramenech s Pravětínem, tj. rodnou osadou autora německého originálu tohoto textu, jinde se Sklenářovou Lhotou /Franz Blau cituje na stránkách Kohoutího kříže pasáž z knihy Eleonorenhain se zmínkou jména/, k roku 1359 /jde o listinu Karla IV., datovanou 20. červencem tr. a potvrzující majetky pánů z Janovic/ je údajně i prvou zmínkou o šumavském sklářství - pozn. překl.) nejbližším místem jihovýchodně od hradu Vimperk (Winterberg), jehož vznik, ačkoli přesnější údaje o něm nejsou k dispozici, lze předpokládat někdy v období kolem 14. století. Některé z dnešních, dříve jazykově německých příhraničních vsí a usedlostí jako Kamenná Lhota (Steindlberg), Hrabice (Rabitz), Cejsice (Zeisitz) a Vyšovatka, které se v okruhu pěti kilometrů od severu přes východ na jih seskupovaly okolo hradu (v originále "um das Schloss gruppieren" - pozn. překl.), byly zmíněny poprvé v onom léně z roku 1359. vznikly už za hraběte Albrechta z Bogenu či za jeho nástupce vévody Oty IV. Bavorského. Tato raná a dobře promyšlená kolonizace v návaznosti na výstavbu hradu souvisí asi mimo jiné s tím, že český sídelní prostor byl chápán jako expanze, dotýkající se už bezprostředně bogenovského území. Když prví osídlenci na místě dnešní Vyšovatky začali s obděláváním půdy, byla pravětínská huť (v originále "die Gansauerhütte - pozn. překl.) ještě nějaký čas v provozu. Byli to zřejmě potomci pracovníků sklářské huti, kdo se po likvidaci stromových velikánů při získávání potaše usadili při mírném svahu sklánějícím se tu k východní straně. Patrně i dále pro huť pracovali. Nejprve bylo zbudováno šest stavení, tvořících západní stranu dnešní návsi s někdejšími čísly 10, 11, 12, 13, 14 a 15 (na leteckém snímku chybí jen číslo 12 - pozn. překl.) Ty chalupy byly tehdy sroubeny z kulatiny, spáry byly ucpány suchým mechem nebo také peřím a zakryty štípanými prkny. Dnes bychom je asi viděli spíše jako lesní chýše. Obytná část sestávala nejvýše ze dvou místností. Na ni navazovala stáj a za ní stodola, všechno pod jednou střechou. Vymýcená plocha osadníků sotva rozsahem převyšovala pozemek, na němž stál jejich dům. Jak je patrno ze staré katastrální mapy místa, nedocházelo k využití ostatního terénu v okolí vsi. Brzy po roce 1300 započala kolonizační vlna, která sem přivedla německé osídlence z bavorského příhraničí. Osady se zvětšovaly a ve Vyšovatce vyrostla druhá východní řada stavení s čísly 2, 3, 4 a 5. Teprve od tohoto časového bodu započalo plánovité mýcení jednotlivých parcel. Vyměření pozemků na severozápadě a severovýchodě spadá do tohoto období, neboť tu lze rozpoznat desetinné dělení mezi jednotlivé majitele, pokud se ovšem majetková příslušnost jednotlivých podílů neměnila během staletí koupí či výměnou. V 15. století přibyly další čtyři selské usedlosti označená čísly 1, 6, 9 a 19. Kolem poloviny 17. století se tu usídlili tři chalupníci (v originále "drei Chalupper /Häusler/" - pozn. překl.), kteří dostali přidělenu jednu parcelu odpovídající selskému dvorci a byli zavázáni každý jednou třetinou daňové a robotní povinnosti vůči svému pánu.
Jedna listina z roku 1413 vypovídá o tom, že Jan Kaplíř ze Sulevic (v originále "Hans Kapler von Sulewitz" - pozn. překl.) poskytuje jednomu svému věrnému jménem Kristián (v originále "Christian" - pozn. překl.) časově omezený příjem z desátků osady Vyšovatka a osvobozuje ho ode všech daní a robot. Tato výsada přešla i na tři jeho následovníky. Takovýto úřad vesnického rychtáře či správce je znám už z počátků kolonizace a zakládání osad a dá se srovnávat s dnešní funkcí starosty či představeného obce. Vesnický "rychtář" mohl také soudit a trestat menší delikty. S propůjčením tohoto úřadu bylo spojeno i osvobození ode všech daní a robotních povinností. "Rychta Pravětín" (v originále "Gericht Gansau" - pozn. překl.), které podléhaly všechny tehdejší německé vsi kolem vimperského hradu, je pozdější institucí, vzniklou ze správně technických důvodů, existovat však musila už někdy kolem roku 1500. Jak nám dovozuje ústní podání, měl být tak řečený "Wirtshof" ve Vyšovatce (stavení čp. 10), kdysi zřejmě hospodou zvanou "Freihof", což by se mohlo vztahovat k tomuto období. Dalo by se z toho usoudit, že tu ve Vyšovatce žili ve všech dobách a přese všechny zmatky Němci.
Za husitských válek bylo od roku 1423 místo vypáleno, obyvatelé mučeni a pobiti. Teprve o desetiletí později došlo k nové výstavbě a částečnému znovuosídlení.
Poté, co byli zdejší obyvatelé nejprve utrakvisty, přestoupili kolem roku 1530 mnozí k protestantům. Náboženský rozkol v místě přetrval až do třicetileté války. Od roku 1627 se datuje nástup protireformace a už 11 let nato byla Vyšovatka opět téměř zcela katolická, neboť v roce 1638 je v jednom archivním záznamu řeč jen o jediné osobě, která ještě požádala o možnost konvertovat. V sousedících českých vsích se udržel rozkol ve víře po dobu podstatně delší.
Počínaje rokem 1601 započalo lesní obhospodařování velkých celků lesa při Boubíně (v originále "die Wälder am Kubani" - pozn. překl.), až doposud považovaných za cosi téměř bezcenného. Pouze lesy kolem sklářských hutí vynášely kácením peníze a zisk (v originále "das 'Brandgeld'" - pozn. překl.). Aby byl umožněn lepší dohled na tyto obrovité lesní plochy, byly rozděleny do čtyř revírů. Jedním z nich byl tak řečený "Boubínský" (v originále "Kubaner" - pozn. překl.) či "vyšovatecký" (v originále "Scheibner" - pozn. překl.) revír (později zvaný "včelenský" podle Včelné "pod Boubínem" /Kellne/, roku 1930 odkoupený československým státem - pozn. překl.) se služebním sídlem myslivcovým ve Vyšovatce. K jeho obvodu náležely lesy na severním a východním svahu hory Boubín. Nějaké lesnické znalosti nebyly tehdy ještě požadovány, zato bylo nutno umět dobře zacházet se zbraní. Hlavním myslivcovým úkolem bylo hubení divé zvěře jako byli zdejší medvědi, vlci a rysi.
Jmenný seznam revírníků z Vyšovatky se bohužel nedochoval (Dr. Raimund Paleczek ovšem ve své práci "Die F.S. Forstverwaltung in Böhmen mit Schwerpunkt auf den Revieren der südböhmischen Herrschaften", tj. "K.s. lesní správa v Čechách s důrazem na revíry jihočeských panství" /2009/ jejich výčet alespoň od zřízení knížecího schwarzenberského revíru Vyšovatka /Revier Scheiben/ 1. dubna 1720, pozdějšího revíru Včelná /Revier Kellne/ v úplnosti uvádí takto až do jeho převzetí státem v roce 1930:
1720-1739 Wenzel Wildpret (vlastně Zwěržina)
1739-1746 Christoph Kießwetter
1746-1756 Christoph Peschl
1756-1762 Wenzel Toman
1764-1792 Mathias Czernay
1793-1799 Anton Rodler
1799-1806 Bartolomäus Lepschy
1806-1811 Ferdinand Jelinek
1811-1826 Ignaz Leydl
1826-1835 Joseph Friedl
1835-1839 Matthias Wachta
1839-1840 Franz Steinitz
1841-1863 Philipp Quolfinger (Guolfinger) von Steinsberg
1863-1876 Johann Jobst
1876-1879 Franz Bolech
1879-1888 Johann Ernest
1888-1896 Eduard Forman
1896-1904 Moritz Janowsky
1904-1913 Josef Beer
1913-1929 Anton Zwěřina
1929-1930 Jan Topka (převzat státem) - pozn. překl.)
Kolem roku 1677 bylo ve "vyšovateckém" revíru započato s pokládáním vlčích pastí. Tyto asi 21 až 3 metry hluboké a 5 metrů široké jámy byly užívány k rychlejšímu vyhubení těchto dravých zvířat. Až do vyhnání (rozuměj německých obyvatel - pozn. překl.) byl na Boubíně kus lesa, kde silnička od Včelné ústí do Lukenské cesty (v originále "Luckenstraße", byla vybudována v letech 1857-1859 a pojmenována po pralesovitých částech Boubína zvaných "Lucken" - pozn. překl.) zván německy "Bei den Wolfshäusern", tj. "u vlčích domků". Měla tam stávat primitivní lesní chatky, obývané lidmi zodpovědnými za odchyt. Také na katastrálním území osady Vyšovatka (v originále "in der Scheibner Gemarkung" - pozn. překl.) byla k vidění jedna taková vlčí jáma nedaleko Veselky (Wessele) na pozemku sedláka Julia Heidlingera (stavení čp. 19).
Okolo roku 1670 je zmiňován ve Vyšovatce pobytem Veith Paule a v roce 1751 se z Vyšovatky odstěhoval nějaký Georg Königbauer se ženou a třemi dětmi do Račína (Mitterberg) u Horní Vltavice (Obermoldau). jako majitel usedlosti čp. 3 se v té době připomíná Blasius (Blažej) Gottal a čp. 13 Mathias Harwalik.
Podle ústní tradice měl být za napoleonských válek oddílem chorvatských červenopláštníků (jde zřejmě o pandury barona Trenka, v originále "von der durchziehenden 'Rotmäntlern' /Kroaten/" - pozn. překl.), projíždějícími vsí, utopen jeden z místních obyvatel v močůvkové jímce.
Od roku 1801 byla v místě zahájena pravidelná školní výuka. Už předtím za josefínských dob byl znám pojem tzv. "nedělních škol" (v originále "sog. 'Sonntagschulen'" - pozn. překl.). Učiteli byli většinou vysloužilí vojáci, schopní toliko čtení a psaní. Poněvadž nebyl k dispozici nijaký vhodný prostor, konalo se vyučování každý den v jiném selském stavení. Z té doby známe jméno učitele Rothbauera. V roce 1855 byl pak zakoupen obytný dům čp. 18 a nouzově adaptován na školu. Na témže místě byla v roce 1886 nová školní budova.
Velký požár zničil 17. března roku 1881 ve Vyšovatce celou západní řadu domů s čísly 9, 10. 11, 12, 13, 14 a 15. Na jaře 1909 shořelo až do základů stavení čp. 6, jehož majitelem byl sedlák Elias Blaschko. Obětí dalšího velkého požáru se 15. května 1916 staly selské usedlosti čp. 1 (kde požár vypukl), 3, 4 a 5.
Z Vyšovatky odešlo na jižní, jihovýchodní a východní frontu první světové války 25 mužů. Pět z nich, a sice Josef Blaschko, Mathias Kaspirek, Ludwig Harwalik, Martin Jungwirth a Adolf Heidlinger, padlo v bojích proti Rusku a Itálii.
K založení místního sboru dobrovolných hasičů, vybaveného moderní motorovou stříkačkou, došlo v roce 1934.
Zvláště obsáhlý je seznam ztrát vojáků, kteří odešli na fronty druhé světové války. Z 22 mužů, povolaných do zbraně, položilo plných deset svůj život na nejrůznějších válečných bojištích. Za padlé či pohřešované byli postupně prohlášeni Franz Robl, Friedrich Jungwirth, Eduard Janda, Paul Schano, Johann Harwalik, Konrad Frant, Pius Weiß, učitel Karl Schrank a Johann Sager.
Osada Veselka byla po vyhnání zde usedlého německého obyvatelstva vydána úplnému zániku a českými usurpátory nebyla nikdy nově osídlena.
Böhmerwäldler Heimatbrief, 1971, č. 3, s. 80-82
"K dobrému konci" (v originále "Zu guter Letzt") stojí v záhlaví jedné vzpomínky Franze Randaka (i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže) na jeho učitele v kvildské obecné škole. Hned na prvém místě je mezi nimi uveden pan řídící Johann Paule, který prý držíval při hraní housle nikoli pod bradou, nýbrž "an die Schulter", tj. na rameni, když jim hrával do zpěvu dětskou píseň "ABC die Katze lief im Schnee" (tj. "ABC kočka po sněhu jde", pokud bychom si vymýšleli...). Když pan řídící odešel na léčení do Františkových Lázní (Franzensbad), zastoupil ho mladý učitel Schrank - snad je to ten jeden z vyšovateckých padlých ve druhé světové válce. Uměl prý krásně kreslit na tabuli a kouzelně vyprávět. Pan řídící Paule nastoupil podle Randakovy vzpomínky v roce 1937 do důchodu a přestěhoval se do Českých Budějovic. Podle seznamu učitelstva na německých obecných školách Československé republiky z roku 1928 byl Johann Paule rodákem z Pravětína (Gansau) a z vimperské matriky lze zjistit, že tam opravdu přišel na svět dne 11. května roku 1876 v rodině sedláka Josefa Pauleho ze zdejší usedlosti čp. 6 (jeho otec Josef Paule sedlačil na stavení čp. 2 v Modlenicích /Modlenitz/ se svou ženou a Josefovou matkou Barbarou, roz. Pawlitschko z Křesanova /Křesane/ čp. 9) a jeho manželky Johanny, jejíž otec Martin Paule hospodařil na pravětínské usedlosti čp. 6, kam se novorozencův otec zřejmě přiženil a kde k narození Johannově došlo, se svou ženou Theresií, roz. Fuchsovou z Pravětína čp. 2. Jenže je tu "jedna věc", jak by řekl inspektor Columbo. Při záznamu vimperské křestní matriky stojí totiž psáno, že pan řídící na penzi zemřel v protektorátních Budějovicích (za války opravdu ztratily přívlastek České, který jim byl navrácen až v roce 1945) dne 11. srpna roku 1944. Jak by tedy text o Vyšovatce, s níž ho mj. pojila i osoba jeho porodní báby Elisabeth Alleschové "aus Scheiben", mohly provázet zmínky o obětech druhé světové války a o následném vyhnání? Doplnil je tam někdo dodatečně či je autorem textu, který si ode mne kdysi pro dnešní obyvatele Vyšovatky vyžádal pan Radek Ther ze sdružení Zelené srdce Evropy (jeho zásluhou jsem mohl strávit pár dovolených na krásném hraničním nádraží v Železné Rudě), nějaký jmenovec pana řídícího? Nepřišel jsem na tu osobu ani po velkém úsilí a tak nechávám věc nedořešenu. Třeba se ozve hlas celou věc objasňující... k dobrému konci.
- - - - -
* Pravětín / Vyšovatka / Kvilda / † České Budějovice
