MAX PEINKOFER

Winterlicher Abendgesang

Geht 's, Leutln, roasts mit mir in "Wald"!
Passts af, wias enk da drinnat gfallt!
Houh drobn im Berghof kehr ma ei,
da muass 's iatz doppelt gmüatli sei.

Del alte Hof drobn af der Höh
is ganz verstöckt in lautern Schnee.
Und rundum d' Welt is ganz verschneibt,
sodass ma gern dahoamdn bleibt.

O lusts, wia nur der Schneewind surrt!
Macht nix; der Kachlofa purrt
und sagt: "Kemmts, Leutln, rasts a weng
nebn meiner af der Ofabänk!"

Der bratne Apfi schmöckt so guat;
da Vogl in sein Häuserl ruaht.
So ruahwlö is 's und so schä staad,
als wann uns wer verzaubern taat.

So schnell wirds Nacht, und um dö Zeit,
da is der Hof voll Hoamlichkeit,
da gspüart mas erst, da woaß mas gwiss,
wia schä dass 's halt dahoamdn is.

Píseň zimního večera

Lidičky, u nás v lesích dobře je:
tu každičkýmu srdce vokřeje!
A v selskym dvorci v hoře vopodál
teprve na vás dejchne pohoda.

Stará chalupa, jak je milo v ní,
když zasypal jí právě čerstvej sníh.
A kolem svět je bílá záplava -
blaze tomu, kdo doma zvostává.

Ať fujavice zuří noc i den,
nám je dobře na peci u kamen:
voheň v nich praská, je ti teplo hned:
pojď na lavici při nich posedět!

Na stole voněj jabka pečený
a ptáček usnul v kleci dřevěný.
Takový krásný ticho je a klid,
že ho snad musel někdo vykouzlit.

Najednou pak na statek padne tma,
to na kutě se každej vydat má -
i když to povědět snad neumim:
doma je doma, to se rozumí.

Zásluhy Maxe Peinkofera o vlastivědu Bavorského lesa a tedy i Šumavy jsou naprosto výjimečné. Narodil se jako desáté a poslední dítě kováře a rolníka v Tittlingu 22. září 1891, v Pasově a Straubingu vystudoval na učitele, aby pak působil na různých venkovských školách. Roku 1924 vytvořil jako vlastivědnou přílohu pasovského listu Donau-Zeitung občasník zvaný Heimatglocken (Zvony domova), který vychází pod stejným názvem dodnes. Jako redaktor pracoval Peinkofer až do roku 1936, kdy mu nacisté zakázali novinářskou činnost. Ta mu však už předtím dovolila věnovat se literární tvorbě: od roku 1928 (kdy byl pro svou homosexualitu vyloučen ze školské služby) až do své smrti 6. května 1963 ve Zwieselu byl vlastně trvale nezávislým spisovatelem, básníkem (i nářečním), a když se do Bavorska vrátila svoboda, také znovu i významným publicistou. V nakladatelství Otto Högn vydal roku 1928 nedocenitelný soupis literatury Šumavy a Bavorského lesa pod titulem Wäldlerischer Bücherschatz. Nepřestal být nikdy přítelem šumavských autorů, už před válkou přispíval třeba do Budweiser Zeitung a necítil nic než bolest nad hranicí, která se po válce naježila pásy ostnatých drátů a záseků. V posledních desetiletích svého života bydlel v Bischofsmais jen kus na jih od Regenu. Báseň, kterou předkládáme jako ukázku z jeho díla, svědčí o hluboce prožitém pocitu sounáležitosti s domovem, onou hlubinou bezpečnosti a lidské solidarity - té totiž patří, věříme spolu s Maxem Peinkoferem, poslední slovo.

- - - - -
* Tittling (BY) / † Zwiesel (BY)