AUGUST PETERS (ps. ELFRIED von TAURA)

Wo ist des Czechen Vaterland?

Wo ist des Czechen Vaterland?
Wo hoch im Waldgebirg die Moldau quillt
Und über Felsen ihre Wogen wild
In fruchtbelad'ne, grüne Thäler sendet
Und Segen hier und Segen allwärts spendet
Stolz ragt die Burg an ihrem Felsenstrand,
Das Kirchlein weist in's ew'ge Heimathland;
Viel Dörfer netzt die Fluth und manche Stadt
Das heil'ge Prag, den mächt'gen Wyšehrad,
Libuša's Stuhl, Sanct Wenzel's hohen Dom -
Ja, hier am wunderreichen Moldaustrom
Da ist mein Vaterland,
Da ist des Czechen schönes Vaterland.

Wo ist des Czechen Vaterland?
Gebirge gürten rings ein Paradies,
Da reift das Korn, da schwillt die Traube süß,
Es nährt das Korn, es labt mit wildem Feuer
Der Wein dem Volk dem Himmel werth und theuer.
Seht ihr die Männer stark und heldenkühn?
Seht ihr der Frauen wunderholdes Blüh'n?
Flink fährt die Männerfaust vom Pflug zum Schwert,
Hold ist das Weib beim Feste wie am Herd -
Da ist mein Vaterland,
Da ist des Czechen schönes Vaterland.

Kdeže je Čechů otčina?

Kdeže je Čechů otčina?
Kde na Šumavě Vltava má zdroj,
svých horských vln divoký nepokoj
v údolích tiší, jež plod obtěžkává
a požehnáním zemi se tak stává.
Pyšně se tyčí hrad na strmé skále,
věž kaple k nebi míří neustále;
vsi, města smáčí ten proud napořád,
posvátnou Prahu, mocný Vyšehrad,
Libušin trůn a svatovítský chrám --
ano, tu nad Vltavou domov mám,
tu je má otčina,
tu je kouzelná Čechů otčina.

Kdeže je Čechů otčina?
Pohoří vroubí dokola ten ráj,
tu zrno zrá, plod sládne po okraj,
živina, oheň, osvěživá vláha
dává chuť vínu co zem nebi drahá.
Vidíš ty muže, silné reky skvělé?
Vidíš ženy jak kvítí rozvonělé?
Mečem i pluhem vládne mužská pěst,
spanilé ženství krbu dělá čest --
tu je má otčina,
tu je kouzelná Čechů otčina.

P.S. Tyto verše, nápadně připomínající Tylův text české národní hymny Kde domov můj?, provází v autorově třídílném románě "Zawisch von Rosenberg, genannt von Falkenstein" (vyšel pod autorovým pseudonymem Elfried von Taura roku 1860 v Praze nákladem vydavatelské firmy Kober & Markgraf, dř. I.L. Kober, v edici "Album - Bibliothek deutscher Originalromane", XV. ročník, svazek 18-20) dějový dovětek (celý děj románu, počínajícího i s touto ukázkou v roce 1276 /!/, resp. vůbec dvou prvých jeho svazků, lze najít v nepřekonatelné práci Arnošta Krause "Stará historie česká v německé literatuře" z roku 1902), který jako veršový text podávám v českém překladu:

"Pěkná píseň, znamenitá píseň, při sám Bůh!" zvolal starší z obou rytířů; "slyším ji poprvé."
"Můžu si pomyslet, že k vám na sever ještě nepronikla," opáčil ten mladší, "poněvadž je plodem našeho jižního kraje a ještě velice čerstvým; náš urozený Záviš ji složil, neboť byste měli vědět, že vládne lyrou stejně dobře jako mečem."

Závěr románu Vítkovici

Když takto Vítkovici, zejména Závišovi bratři Vítek a Vok (z nichžto byl prvý pánem na Hluboké, druhý na Krumlově) nadějných zraků upírali na Uhry, dostalo se nepřátelům dožádané rady císařovy. Rada byla tato: svázati zatknutého náčelníka odbojných Vítkovců, jej před zámky jejich předvésti a posádkám vyhrožovati, že, nepodrobí-li se, bude o hlavu kratší.
Podle rady této hned jednáno příliš ochotně.
Král sám odhodlal se zúčastniti se s vojvodou Mikulášem u věci té.
A nyní událo se, co nelze pérem básnickým vylíčiti. Budiž nám dopřáno událosť tuto přetruchlou krátce popsati tvrdším perem dějepiscovým.
V čele nevelikého vojska táhl král Vácslav se svým bratrem levobočkem, majíce v komonstvu svém katy a svázaného náčelníka Vítkovicův, od hradu ke hradu, nejnehodnější takto divadlo světu na odiv stavíce, jakéž kdy králové dávali.
Když přišli před některý hrad, musel kat vystaviti popraviště, na ně postaven jest vězeň a pak velitel hradný vybídnut, aby hrad odevzdal; zdráhal-li se takto učiniti, hrozil kat smrtí vládykovou.
Ani necekaje, pohlížel Záviš hrdě a pevně před sebe, dívaje se přitom s opovržením na nešlechetné jednání.
Posádka trnouc strachy o milený všem život vzdala se. A tak stalo se na mnohých místech, až konečně přitáhlo vojsko, Záviše s sebou spoutaného vedouc, před královský hrad Hlubokou, nad Vltavou v poledních Čechách stojící, neboť i ten hrad byl v moci Závišových přátel, a v něm rozkazoval jeho vlastní bratr Vítek z Krumlova. Sám král Vácslav do tábora pod Hlubokou přijel, aby Vítkovice k ústupnosti napomenul a pohrůžce, že Záviše odpraviti dá, větší váhy dodal.
Vítek z Krumlova však nechtěl tomu věřiti, že by mladý král takovou pohrůžku vykonal; Záviš pak opět vyzván jsa, aby ku postoupení hradu dobrovolně přisvědčil, i tu ničímž s sebou nedal pohnouti.
Tedy král Vácslav přikázal vůdci vojska Mikulášovi, aby výhrůžku vykonal, těmito slovy: "Čiňte, jak se Vám líbí," z tábora odejel.
Kníže Mikuláš Závišovi jen krátké lhůty popřál, aby se k smrti připravil, i vystavěno jest lešení na louce pod hradem s prknem, na spodní straně ostře přitesaným, kteréž dopadlo na špalek.
Poprava Závišova vykonána jest skutečně dne 24. srpna 1290. Záviš musel hlavu na špalek položiti, a spuštěné prkno mu ji uťalo. Z hradu se bratr a manové jeho tomu dívali.
Místo, kde se tato poprava vykonala, nalézá se mezi hradem a Vltavou a podnes "pokutnou loukou" slove.
Tělo Závišovo bylo pak do kláštera Výšebrodského přivezeno a tam v síni kapitulné se ctí pochováno. Bylť Záviš také jeden z dobrodincův toho kláštera.
Povídá se, že smrt Závišovu mnohé ženy české hořce oplakávaly; co se však s jeho druhou manželkou a nyní vdovou, Juditou Uherskou, a s jejím synem stalo, o tom všickni kronikáři mlčí.
Závišův syn z prvého manželství, Ješek čili Jan, jenžto Záviš tak velké statky zachovati chtěl a pro kterého, jak se zdá, do poslední chvíle králi vzdoroval, byl od krále Vácslava řádu německých rytířův odevzdán, kteří jej na svá sídla do Prus vzali. Tam se stal sám německým rytířem a dosáhl později hodnosti mistra jedné krajiny.
Závišovi bratři, Vítek a Vok z Krumlova, byvše přinuceni králi hrady své odevzdati, zachránili se útěkem do Uher, potom do Polska.
Pád Závišův zahubil Vítkovicův větev krumlovskou, avšak ostatní Vítkovici, zejména Jindřich z Rosenberka, vyrovnavše se s králem, smířili se s ním a tím zachovali statky své.
Král Vácslav tento skutek svůj nad Závišem tím ještě proslaviti hodlal i na věky pozdější, že radostí nad jeho zdarem klášter Zbraslavský vystavěti dal, jenž podnes strmí co památník královského nevděku!

Konec dílu třetího a posledního.

P.S. Překladatel a nakladatel František Augustin Urbánek (1842-1919), viz o něm Wikipedia, jehož tlumočení závěru Petersovy trilogie "Die Witkowetze" tu přetiskujeme, si od odstavce počínajícího slovy: "A nyní událo se..." s věrností originální německé předloze hlavu nedělalo (porovnat s originálem lze jeho převod např. na webové adrese digitalizovaného fondu Bavorské státní knihovny v Mnichově, viz Bayerische Staatsbibliothek - Digitale Bibliothek)... Možná o to cennější je jeho ukotvení Závišovy popravy do historické "reálie", které je jinak Petersovo romantické pojetí tématu místy značně vzdáleno. Posledním odstavcem se ostatně překlad k originálu zase vrací.

August Peters spatřil světlo světa dne 4. března roku 1817 ve vsi Taura (odtud i jeho spisovatelský pseudonym Elfried von Taura) u Chemnitz, tj. Saské Kamenice v rodině zdejšího mistra punčochářského Karla Gottlieba Peterse. V roce 1822, kdy bylo chlapci pět let, přestěhovala se rodina do Marienbergu v saském Krušnohoří (Erzgebirge), kde malý August navštěvoval základní školu. Chtěl být nejprve duchovním, zajímal ho národopis a zeměpis, také kreslení a hudba (i později hovoříval prý o tom, jaké dojmy v něm zanechal třeba Weberův Čarostřelec). Hmotné poměry donutily jeho otce, aby opustil rodinu a vydělával jí na skromné živobytí v Sankt Annabergu na samé české hranici. Syn ani kvůli nouzi nedokončil gymnázium a vstoupil do armády, kterou musil pro krátkozrakost zanedlouho opustit. Pracoval jako sekretář lesního úřadu a požární pojišťovny a v roce 1845 vstoupil do literatury sbírkou básní "Gedichte". Revoluční rok 1848 ho zastihuje jako zakladatele demokratického týdeníku "Die Barrikade" v Míšni (Meissen), když už několik měsíců předtím řídil v Berlíně list "Der Volksvertreter". Musel však z Berlína, kde se zasnoubil s jednou tanečnicí, uprchnout pro konflikt s gardovým poručíkem, sokem v lásce. V Míšni se seznámil s Louise Otto (1819-1895), svou budoucí ženou, bojovnicí za ženskou rovnoprávnost a spisovatelkou. Když byl zatčen pro revoluční činnost, za níž byl málem odsouzen k smrti, zasnoubil se s Louise právě ve vězeňské vazbě. Roku 1852 byl sice omilostněn, ale už rok nato putuje do káznice, odkud smí pod pseudonymem Elfried von Taura dále publikovat, mj. pro "Gartenlaube", "Familien-Journal", "Unterhaltungen am häuslichen Herdeů či "Hannöverscher Kurier", kde vyšel jeho "příběh z Deutsch-Böhmen", cenou poctěný "Tichý mlýn" (v originále "Stille Mühle"), stále i napříště pod už zmíněným pseudonymem. V roce 1856 byl omilostněn znovu a o dva roky později si v míšeňském dómu bere Louise Otto, od nynějška Louise Otto-Petersovou, za ženu. V Praze vychází v roce 1860 jeho román o Závišovi a ve Vídni tři roky nato ten o Vítkovcích, jehož český překlad se objeví v pražském vydání až poté, co August Peters v Lipsku 4. července 1864 ve věku pouhých 47 let vydechne naposledy. Krátký a bouřlivý život člověka, o němž Arnošt Kraus napsal, že "patřil k nevelkému počtu upřímných přátel smíření národů na půdě svobody, kteří se nedali zklamat ani rokem 1848 a pracovali neúnavně dále o vznešeném díle svém", v němž mj. "líčí minulost českou barvami takovými, že bychom dílo pokládali za překlad vlasteneckého románu českého, kdybychom nevěděli, že pochází od skutečného Němce." Alespoň že s Krausem víme: "skutečnému" Němci, kterému byl zřejmě osud "jihočeského" Záviše tak blízký, by měl "skutečný" Čech pozorně naslouchat.

- - - - -
* Taura (SA) / Hluboká nad Vltavou / Český Krumlov / Vyšší Brod / † † † Lipsko (SA)