logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

GERTRUD PETER-KRAMLOVÁ

Ich möchte so gern ein Maler sein


Ich möchte so gern ein Maler sein,
da würd' ich malen von daheim.
die zarten Nebel,
wie sie morgens wehn über Tal
und Tannenspitzen
mit Zapfen ohne Zahl.
Den Mittag, wo ein Falke
hoch über allem steht
und ein Abend, wo die Sonne
rotgolden hinter den Bergen untergeht.

Ich wollt so gerne ein Sänger sein,
dann würd' ich singen; wie einst daheim:
Die schönen alten Lieder
von Liebe und vom Fröhlichsein.
Von der Heimat grüne Auen,
von der Moldau im Sonnenschein,
vom schroffen Schreinerfelsen
und im Tal einem Städtchen klein.

Ich wollt so gerne ein Dichter sein,
dann würd' ich dichten von daheim:
Von Nixen und Riesen aus uralter Zeit,
von Bergen und Tälern so grün und so weit.
An Nachbarn und Freunde würd' ich denken
und ihnen die schönsten Gedichte schenken.
Vernünftig muss ich mir dann eingestehn:
ich kann weder malen, noch dichten oder singen,
so lass ich's eben in meinem Herzen klingen.

Být malířem


Být malířem a beze slova
zpaměti domov namalovat:
tu něžnou mlhu,
jak ráno vane údolím
nad vršky jedlí
někam do polí.
Poledne, kdy se v letu
na nebi dravec zastaví
i večer, jak na obzoru
za vrchy slunce řeřaví.

Tak umět spustit čistým hlasem,
jak doma, dávno, zpívala jsem -
starou písničku o radosti,
o domově a o štěstí.
o louce zelené a řece,
která zná tišit bolesti,
městečku tam, kde Schreiner strmí,
stuleném jako v pověsti.

Být básníkem a pouhým slovem
rozklenout duhu nad domovem:
nad Vltavou s jejími rusalkami,
vrcholky hor, svahy i samotami -
blízkým lidem tou prostou básní dát,
co soused sousedu chtěl by si povídat.
Co v hloubi srdce cítíš, stejně nevysloví nic:
jenom zkus vypovědět malbou nebo básní,
čím vroucně zní, když samým steskem zkrásní.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1994, č. 10, 2. str. obálky

Gedanken am Muttertag


A Muatta lebt ewig
und is a scho lang tot.
Sind d'Kinder auch alt,
schrein s' do zu ihr in der Not.

Bist lustig, dann denkst dir,
wenn 's mitlachen könnt heut!
Hat im Lebn so viel erlitten,
jetzt machat i ihr a Freud.

Bist selber scho alt
und d' Zeit bleibt oft stehn.
Jetzt könnst di hi'setzn za ihr
und vo da Hoarnat red'n.

Co mne napadá o Svátku matek


Maminka pořád je s námi,
byť mrtvá už tolik let.
S ní nejsme i po letech sami,
s ní leccos jde přebolet.

Ani radost by nebyla celá,
kdyby s námi nebyla snad.
Tolik v životě vytrpěla,
teď kus štěstí měl bys jí dát.

I my jsme dneska už staří
a čas místy jako by stál.
V těch chvílích kéž se mi daří
zase být s ní kdykoli dál.

Böhmerwäldler Heimatbrief, 1997, č. 5, s. 202

Nová paní učitelka

Naše rodina bydlila v prvém patře školní budovy v Záblatí (Sablat). Jednoho dne se sem nastěhovala mladá učitelka a zabrala místnost pro ni předem určenou. Nebyla vlastně ani zrovna příliš mladá, ani ne už tak zrovna příliš hezká, nebudila však o to nijak menší zájem svých žáků. Každého rána jsme jí směli přinést čerstvě poštou doručené noviny a dostali jsme za to často od ní i nějaké to cukrátko. Ve čtvrtek mívala vyučování až druhou hodinu. Když jsme s bratrem klepali na dveře jejího učitelského bytu, bylo zamčeno a učitelka zevnitř volala, že máme strčit noviny pod dveře. V domnění, že ještě leží v posteli, klepali jsme ovšem o to déle a vydatněji. Křičela tedy hlasitěji a my nepřestávali klepat ani pak. Najednou se rozletěly dveře, z nich vyskočila učitelka ve spodním prádle a celá hněvem zrudlá třímala v ruce plácačku na mouchy. My ale viděli jen krajky její noční košile, která jí ovšem sahala až pod kolena. Stáli jsme tu já i bratr nehnutě, doslova jak oslepeni, než nám začala plácačka hvízdat kolem uší. Když jsme se pak trochu vzpamatovali, mínil můj bratr - jeho fantazie zřejmě už tenkrát sahala dál než ta moje - že to uděláme příští čtvrtek stejně, poněvadž by prý "rád viděl, jak v té košili vypadá zezadu!". Bohužel nám slečna učitelka přes intenzívní klepání dveře už nikdy více neotevřela. Ani jsme si nemuseli zvlášť umiňovat, že jí to vynahradíme jinačími kousky.
V těch časech mívaly ještě zápalky fosforovou hlavičku, kterou stačilo seškrábnout a ta na kamenném vchodovém schodišti po úderu kladívkem dovedla způsobit opravdu náramný rachot. Zkoušeli jsme to jednou, dvakrát i třikrát - pokaždé slečna učinila kolmý výskok, chytila se za prsa a zvolala: "O, mein armes Herz!" (tj. "Ach, moje ubohé srdce!" - pozn. překl.). Neměla jsem ani tušení, co má její srdce s tou ránou co dělat. Po několika podobných představeních nás jednou slečna vyvlekla ven ze školy na vzduch, sama však od té doby používala ke vstupu jen zadních dveří budovy.
Pomalu jsme ztráceli zájem na její osobě, až jednou, kdy jako obvykle cvičila na našem klavíru, přinesli jsme tajně hrací hodiny a postavili je na podlahu pod piano, aby nebyly nijak vidět. Právě při nejkrásnějším tremolu začaly hodiny hlasitě hrát šlechetnou melodii se stejně k dobrému mravu vybízejícími slovy:

"Üb immer Treu und Redlichkeit,
bis an dein kühles Grab"
(tj. "Pěstuj věrnost, jen řádný buď,
až po sám studený svůj hrob" - pozn. překl.)

Po mnoha, mnoha letech jsem slečnu Naxerovou potkala ve Volarech, kde trávila sklonek svého života. Upřímně jsem ji poprosila o prominutí všech těch lotrovin, které jsme se jí natropili. To asi abych neměla tak špatné svědomí, když jsem se krátce nato dověděla o jejím skonu.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 1996, s. 271

P.S. Vzpomínka, jejíž hlavní titulek v originálu zní "Die Geschichte von der neuen Lehrerin", je ještě nad ním uvedena menším písmem možná opakovaného záhlaví "Der Kraml-Lehrer erzählt...", naznačujícího, jak se autorce už po tatínkově zaměstnání říkávalo a dosud říká mezi krajany a známými.

Problém se stářím našeho Pána Boha

Můj otec měl německý učitelský ústav v Českých Budějovicích za sebou, ale první umístění na sebe dávalo čekat. Tu mu dědeček, který byl řídícím učitelem v Záblatí, přikázal hospitovat na svých školních hodinách. Poslušen příkazu, nikoli vlastních pohnutek, usadil se ke katedře na stupínku před tabulí, zatímco dědeček chtěl synovu zraku a sluchu co nejlépe demonstrovat své vychovatelské a pedagogické umění.
Téma znělo: Bůh je věčný. Pěkně pomalu se dědeček propracovával k pojmu "věčný". Vyprávěl dětem, jak stará je škola, o kolik let déle už stojí kostel a také stará lípa prostřed osady. Bůh je ale ještě mnohem, mnohem starší. "Na, Hansei, was glaubst du, wie alt ist Gott?" (tj. "Nu, Honzíku, co myslíš, jak je Pán Bůh starý?" – pozn. překl.) Chlapec se zvedl v lavici a poté, co utkvěl pohledem na mém otci, který mu ukazoval tři vztyčené prsty, pronesl odvážným hlasem: "Der liebe Gott ist drei Jahre alt." (tj. "Náš Pán Bůh je starý tři roky." – pozn. překl.) Dědeček si pomyslel, že asi věc dost nevysvětlil a pustil se do toho z jiného konce. Vyprávěl žákům, jak starý je jejich otec a jejich dědeček, že už Adam a Eva o Bohu věděli a obávali se Ho. Tentokrát položil otázku děvčátku jménem Annerl, od které očekával správnou odpověď. Za jeho zády zvedl otec do výše pět prstů celé ruky a dědečkovi se promptně dostalo Aniččiny odpovědi: "Der liebe Gott ist fünf Jahre alt." (tj. "Náš Pán Bůh je pět let starý." – pozn. překl.) Trpělivost mého dědečka byla vystavena tvrdé zkoušce. Započal však s vysvětlováním odznova. Rozpovídal se o tom, jakým zázrakem je Země, jakým divem jsou hvězdy a oceány a jakkoli to všechno je tu jistě odedávna, Bůh tu byl bezpochyby mnohem dříve. Teď bylo na tom nejlepším ze žáků ve třídě, aby se zhostil jediné správné odpovědi. Otec zvedl nahoru obě ruce a vyzvaný chlapec pravil s důrazem: "Der liebe Gott ist zehn Jahre alt." (tj. "Náš Pán Bůh je starý deset let." – pozn. překl.) Dědečkovy oči zasršely blesky, sáhl po rákosce a když se Franzla, jak se hoch jmenoval, chopil na vázance pod krkem (v originále "beim Krawatt packte." – pozn. překl.), vykřikl ten v nejvyšší nouzi: "Herr Oberlehrer, enga Bua, der wos durt sitzt, zeigt uns immer mit den Fingern, wie alt der liebe Gott ist." (tj. "Pane řídící, váš kluk, co támhle sedí, nám vždycky prstama vokazuje, jak je náš Pán Bůh starej." – pozn. překl.) Můj dědeček se pomalu otočil a velitelským gestem ukázal na dveře třídy. Za nimi zmizel náš tatínek a tím také skončilo jeho pedagogické vzdělávání v Záblatí.


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2012, č. 5, s. 7

Těžké podezření

Hovořili jsme ve škole o rodině, o otci, který chodí do práce, o matce, která se stará o domácnost, o jejich dětech, sourozencích velkých i malých. Tu se dala jedna dívenka do pláče a mluvila o tom, že je docela sama a že nemá ani bratříčka, ani sestřičku. Můj otec, který věděl, že dívčina maminka je v požehnaném stavu (tj. "bald etwas Kleines zu erwarten habe" – pozn. překl.), plačící utěšoval s tím, že brzy dostane maličkého sourozence. Po několika dnech přišlo děvčátko do školy celé rozzářené a radostně volalo: " Herr Lehrer, ich habe heut Nacht ein Brüderchen bekommen!" (tj. "Pane učiteli, dneska v noci se mi narodil bratříček." – pozn. překl.)
Oněměli jsme úžasem. Jedna žačka ale hleděla smutně do prázdna a když se jí můj otec zeptal, cože se jí stalo, dostalo se mu následující odpovědi: "Herr Lehrer, uns musst keine Kinder machen, wir sind schon sieben." (tj. "Pane učiteli, nám už dělat žádné děti nemusíte, nás už je sedm." – pozn. překl.) Od toho dne se ocitl můj tatínek v podezření, že má s tím pořizováním cizích dětí (v originále "mit dem Kinderkriegen." – pozn. překl.) něco společného


Böhmerwäldler Heimatbrief, 2012, č. 5, s. 8

Sommer in Wallern!


Hurra, hurra, die Ferienzeit ist da!
Wisst ihr noch wie' zu Hause einmal war?
Endlich fängt sie an, die Badesaison!
Der Vater holt die Fahrräder schon,
die Mutter bringt den Rucksack her,
aber den green – bitte sehr!
Und die Moldau wartet...

Aufgepasst, gleich geht es los!
Dem kleinen Bruder wird es bange,
denn Vater setzt ihn vorne auf die
Fahrradstange.
Durch die Stadt geht 's flott
am Bahnhof vorbei,
dann hinein in den Wald mit juchhei.
Wir fahren über Stock und Stein,
es ist zum Erbarmen,
den Vater wir gerade noch warnen:
"Pass auf, jetzt kommen
die großen Wurzeln,
fahr langsam, sonst wirst du noch
purzeln!"
Zu spät, schon liegen alle da.
Und meinem Bruder kommt 's in den Sinn:
"Jetzt ist das Honigbrot auch noch hin."
Und die Moldau wartet...

Endlich ist die Moldau da
Und die Freunde sind schon im Wasser,
das ist klar.
Und hinein geht's in die klaren Fluten.
Da wird geplanscht, gespritzt und gelacht
und Vater hat im Wasser einen Kopfstand
gemacht!
Wir spielen: "Rittersmann oder Knapp,
Wer taucht um den schönsten Stein hinab!"
Einer schreit: "Da schwimmen Fische,
die müssen wir fangen
sie werden dann über das Feuer gehangen!
Die Zeit vergeht, wir sind schon ganz blau,
Die Mutter ruft, sie ist eine kluge Frau.
Und die Moldau lacht...
Nach Hause geht 's langsam, es eilt
nun nicht mehr.
Alle sind müde, haben mancherlei
Beschwehr.
Wir pflücken noch ein paar Moosbeeren,
Sie wachsen im Moos.
Der Sonnetau fängt eine Fliege,
schnell schaut her!
Dann kommt schon die Stadt.
und uns Kinder beschäftigt die Frage
ob 's noch ein Eis gibt,
an diesem heißen Tage?
Lieber Vater, bitte sehr, morgen kommen
wir wieder her,
denn die Moldau wartet...

Volarské léto!


Hurá, hurá, zas čas prázdnin volá!
Víte ještě, jak bývalo doma?
Léto! Konečně začíná koupací sezóna!
Otec kola schystá nám,
maminka batoh na záda
nese, ten velký – paráda!
Vltava nás už čeká...

Tak pozor, jedem na venek!
Bráška skrýt smutek nedovede,
že na štangli ho vpředu jen otec
posadil.
Městem se kmitnem,
kolem nádraží,
pak už lesem, juchú, se vyráží.
Jedem přes vývraty pařezů,
přes kamení,
náš křik běh věcí sotva změní:
Pozor, že jestli se tomu
kořenu nevyhneme,
pořádně se tu všichni natlučeme!
Pozdě, už se tak stalo.
A bráška nato jenom pronáší,
že chleba s medem je teď na kaši.
Vltava nás už čeká...

Konečně řeka před námi se svítí
a kamarádi v ní už jsou
a činí vlnobití.
Toho řevu a smíchu, jak se patří,
každý, jak umí, s proudem kol se bratří.
A táta stojku ze dna
ruče udělal!
Hrajem tu hru, kdo hezčí oblázek,
teď z vody vyloví co možno nejsnáze!
Někdo volá, že ryb je tu, co chceme,
nachytáme je
a pak nad ohníčkem upečeme!
A jak čas běží, jsme v mokru zimou modří celí,
maminka volá, abychom už jeli.
A Vltava se nám směje...

Domů se nechvátá, jak máme
těžké nohy.
Únavou zmoženi jsme všici
jak mátohy.
Po cestě si aspoň při chvíli oddechu
zajdeme na brusiny,
rosnatka v mechu chytla mouchu,
stačils to uvidět?
A pak už město.
Nás děti trápí k uzoufání
otázka po zmrzlině:
zda nebyla by k mání?
Tatínku, prosit se nedej,
viď, zítra zase se jede,
poněvadž Vltava čeká...

Böhmerwäldler Heimatbrief, 2003, č. 7, s. 5

V původním překladu opravdu prostých a nehledaných veršů jinak neznámé autorky jsem nahradil v prvé z básní "schroffen Schreinerfelsen" (strmé skály na Bobíku) českým "tam pod Boubínem", což českému uchu věru více lahodí a ty hory stojí koneckonců opravdu vedle sebe jako sousedé, z nichž Boubín (Kubany) si osobuje pro sebe spíš literatura česká. Jenže mezitím i jeden český autor dal Schreiner přímo do titulu svého šumavského románu a dodal mi tak odvahy. Někomu byla ta hora víc, než si dokážeme vůbec představit se všemi svými literárními Boubíny. Gertrud Peter-Kramlová pochází z Volar, je dcerou učitele Othmara Kramla (je i samostatně zastoupen na stránkách Kohoutího kříže) a ve stejném čísle časopisu krajanů z Prachaticka, kde byla otištěna ta první z jejích zde uvedených básní, je na s. 513 i datum jejího narození: 21. října 1923 a dokonce i adresa 78315 Radolfzell, Heckenweg 17. Za Ericha Petera se provdala 6. srpna 1949. Naposledy se v krajanském časopise s jejím jménem setkáváme v roce 2011, kdy měla oslavit 88. narozeniny, její texty tu ale vyšly ještě v ročníku následujícím. Verši té druhé z básní, o mamince a nadto v šumavském nářečí, podepsané i důvěrnější podobou křestního jména Trude, je jistě blízká nejen mnoha českým básníkům, ale doslova každému z nás.

- - - - -
* Volary / Záblatí

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Jedenáctiletá Gertrud Kramlová sedící první zleva mezi žáky hudební školy ve Volarech vepředu uprostřed s panem ředitelem Wolfgangem Oberhoferem
Záznam vimperské křestní matriky o maminčině narození v Lipce
Záznam vimperské oddací matriky o zdejší svatbě jejích rodičů 9. července roku 1921 - ženich Othmar Kraml byl tehdy učitelem ve Volarech, nevěsta a budoucí Gertrudina matka Hildegarde Salzerová (*1. listopadu 1891 v Lipce /Freiung/), tehdejší učitelka ve Vimperku, byla dcerou učitele Johanna Salzera a Anny, roz. Smitkové (Smitka) z Kunžvartu (to je dnešní Strážný), sestry lékaře Alfreda Smitky, obou dvou sourozenců z celkem prý 15 dětí kunžvartského řezníka Franze Smitky a jeho ženy Marie, roz. Grantlové (Grandlové) z Kunžvartu
Její báseň o létě ve Volarech, otištěnou v krajanském měsíčníku, doprovází i fotografie

zobrazit všechny přílohy

TOPlist