LUISE PIRKLBAUEROVÁ
|
Heimaterde Wer nie im Leben die Heimat verloren, der ist vom Schicksal auserkoren. Wir mussten aus der Heimat fort, oft jeder an einen anderen Ort. Der Weg war schwer im fremden Land, man war sehr dankbar für eine gütige Hand. Oft weiß man erst was Heimat ist, wenn die Heimat nicht erreichbar ist. Wie oft ging unser Blick zurück der Kindertage höchstes Glück. Im Elternhaus ein Lied erklang, das allen in die Herzen drang. Es war in schönen Böhmerland, wo einst noch unsere Wiege stand. Jahrzehnte dann vorübereilten, die Eltern nicht mehr bei uns weilten, die Hoffnung, dass es möglich werde, noch einmal ein Stück Heimaterde in unsren Händen halten werde, die hat sich nun erfüllt. Was die Menschheit neu erlebt, ist als ob die Erde bebt. Grenzen öffnen sich in Güte, Freund und Feind steht in der Mitte, und vom Himmel kommt ein Zeichen. Hass und Rache mögen weichen. Aus dem blauen Himmelszelt schaun die Böhmerwäldler auf unsre Welt. Und in Chören klingen hernieder wieder alte Heimatlieder. |
Domovská země Kdo nikdy domov neztratil, co živ, k tomu byl osud věru milostiv. Od nás doma jít kázali nám, mnohdy každému zcela jinam. Není lehko v cizinu se brát, za pomoc v nouzi dobrým lidem děkovat. Často poznáš, co vše ti domov dal, teprve když tam nemůžeš být dál. Jak často jsme se ohlíželi zpět za nekonečným štěstím dětských let. Jako by píseň, znící v rodném domě, hluboko v srdce vnikla neoblomně. Krása, vlastní rodné české zemi, jde od kolébky s námi všemi. Přešla už od té doby řada let, nejbližší museli jsme oželet, až teď zas můžem, kde je rodný kout, domovskou zemi v prstech rozemnout, naděje, pozbavená pout, naplnila se nyní až. Potkalo lidstvo, zní to ve mně, cosi, čím zachvěla se země. Vyšli, když hranice v dobrém se otevřely, si na půl cesty vstříc, kdo byli nepřáteli a z nebe dáno tak znamení, že pomstě a zášti místa tu není. Z nebes báně plné modři na náš svět hledí dobří Šumavané ne tak dávných let, sborem znějí odtud dolů mnohým nově jejich staré písně o domově. |
|
Glaube und Heimat, 1990, č. 11, s. 87 |
|
|
P.S. Napsáno zřejmě ve výjimečném historickém okamžiku naděje na změnu v roce 1990. Země má však s nebem opravdu málo společného. |
|
|
50 Jahre ist es her... 50 Jahre ist es her, es war die Zeit unendlich schwer - wir mussten aus der Heimat fort, stets gnadenlos aus jedem Ort. Warum, so grausam diese Welt? Die Frage wurde oft gestellt. Der lange Krieg - endlich vorbei, nun kam die Hoffnung, es war Mai. Bald darauf, - muss man erwähnen, da gab es abertausend Tränen; das Schicksal nahm nun seine Wende, "Daheim im Böhmerwald" war zu Ende. Wer kennt es nicht, das Flüchtlingslos, kein Hab und Gut, die Not war groß. Kein Plätzchen, das man Heimat nennt: wo man sich grüßt, wo man sich kennt. Der Kampf um Arbeit und um Brot, es gab auch nicht: "Menschen in Not". Ein Jeder war für sich allein, das galt für Alt und Groß und Klein. Und dennoch gehn an manchen Stunden Gedanken an mein Land zurück - und noch - nach fünfzig langen Jahren erfüllt es mich mit stillen Glück. Erinnerungen, an die Kinderzeit, umgeben von allen Lieben, ist längst nur mehr Vergagenheit - mehr ist uns nicht geblieben. Ich trag es tief im Herzen drinn, dass ich ein Kind vom Böhmerwalde bin. |
Je tomu už padesát let... Je tomu už padesát let, byl bez milosti krutý svět a nekonečně těžký čas - z domova musel každý z nás. Proč muselo to všecko být? - otázku chci si položit. Konečně mír když nadešel a máj, naději každý měl. Brzo nato však, třeba říct, vytrysklo slzí na tisíc; osud se prudce náhle zvrátil, Šumava, domov se mi ztratil. Jen kdo osud vyhnance zná, ví, jak je bída, nouze zlá. Ztratíš vlast, co je ti tak blízká, co osloví tě, srdce stiská. Boj o práci a skývu chleba, o to málo, co lidem třeba, nastal a v něm byl každý sám: v paměti ještě všecko mám. Mnohdy se ve vzpomínce vrací i po těch padesáti letech můj kraj zas zpátky - to pak ve mně tiché štěstí se rozekvete. Všichni mí drazí ožívají, to od dětství co kolem byli, i když to dávno pravda není, vidím je blízké každou chvíli. Hluboko v srdci domov zůstane ti: Šumava - byli a jsme její děti. |
|
Pfarrchronik Strobnitz (1996), s. 209 |
|
Co asi přimělo i po tolika rocích nějakou ženu k tomu prostému veršování? Víme o ní, že rozená Buxbaumová žila až do času útěku a vyhnání v Horní Stropnici a ten druhý text, jak byl i se strojopisnými chybami otištěn v rodácké farní kronice - Pfarrchronik Strobnitz - s datem vzniku červenec 1995 (objevil se v září 1995 i v jednom čísle oficiálního orgánu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku /SLÖ/, zmíněná kronika sama vyšla pak až o rok později k opravdovému jubileu tzv."odsunu" a dovídáme se z ní na s. 221, že v domě čp. 32 na náměstí Luise Buxbaumová, roz. Schachnerová z rakouského Prägarten, která dům zdědila po zemřelém strýci, měla se svým manželem Rupertem Buxbaumem, který byl povoláním holič, dvě dcery Luisu a Margaretu, na konci války, do níž muž narukoval, uprchla s dětmi do Rakouska a ve Freistadtu se rodina znovu setkala, pan Buxbaum tam pak znovu vykonával své povolání, než si našel místo v kanceláři uhelných dolů Trimmelkam, za jejichž ředitele Pirklbauera se dcera Luise vdala), už uvádí její současné bydliště Trimmelkam 47, A-5120 Sankt Pantaleon v jižním cípu spolkové země Horní Rakousko při hranici s Německem, kterou tu tvoří řeka Salzach, spěchající od solnohradského jihu ke svému ústí do Innu a s ním pak k Dunaji. V obci Sankt Pantaleon jako čtyřiaosmdesátiletá "Hausfrau" (tj. "domácí paní", "žena majitele domu") dne 5. července roku 2014 i zemřela a je pochována.Co všechno ty vody Dunaje odnesou, jen lásku nikdy ne.
- - - - -
Horní Stropnice / † † † Sankt Pantaleon (A)
