logo
JIHOČESKÁ VĚDECKÁ KNIHOVNA V ČESKÝCH BUDĚJOVICÍCH

FRANZ PLACH

Konec první světové války a drahota následkem ní

V obklíčení celou zbrojnou silou vnějšího nepřítele a díky umění vnitřních rozvratníků rostla nouze obyvatelstva nejvyšší měrou. Vůle ústředních mocností (viz blíže Wikipedia - pozn. překl.) po míru byla stále větší (viz např. opět Wikipedia - pozn. překl.) a ačkoli naše vojsko vystupovalo všude v roli vítěze a obsazovalo území nepřítele, bylo přijato 14 bodů prezidenta Spojených států amerických Woodrowa Wilsona v dobré víře ohledně poctivosti a rytířskosti nepřítele. To, co následovalo, mělo se stát poučením, že tu šlo o klam, neboť nyní se teprve projevila ničivá zvůle těch, kdo nás nenáviděli. Wilson (blíže o něm viz Wikipedia - pozn. překl.), na něhož tehdy celý svět pohlížel jako na smírčího soudce (v originále "Friedensrichter" - pozn. překl.) a který svým zásahem do války ve prospěch Dohody (viz Wikipedia - pozn. překl.) prolévání krve ještě prodloužil, nedokázal ani jediný ze svých 14 bodů na mírové konferenci (viz Wikipedia, USA se také nestaly ani součástí "versailleského" systému /viz k tomu Wikipedia/, ani Společnosti národů - pozn. překl.) prosadit (staly se jen základem tzv. "pařížských předměstských smluv", v Československu se pak na ně marně odvolávala německá menšina - pozn. překl.).
Koncem války strašlivou měrou vzrostla drahota a peníze ztratily téměř všechnu svoji hodnotu. Tak stál litr mléka v míru 12 haléřů (h), koncem roku 1918 1 korunu (K),

1 kg másla
1 kg sýra
1 vejce
1 kg pšeničné mouky
1 kg hovězího masa
1 kg vepřového masa
1 husa
1/2 litru piva
v míru 2 K,
60 h,
4 h,
32 h,
1 K,
1,20 K,
2 K,
12 h,
v roce 1918 50 K,
20 K,
1 - 1,40 K,
2,50 - 12 K,
20 K,
36 K,
60 K,
1,60 K.

Cena potravin vzrostla desetinásobně až dvacetinásobně, stejně tak i surovin.
Když po tzv. "sjednání" míru (v originále "Friedensschluss" - pozn. překl.) smlouvami z Versailles a Saint Germain nadešla prvá léta československého státu, byla drahota nějaký čas ještě horší. I když okolkováním bankovek došlo ke ztrátě poloviny peněz, zůstali jsme přece jen naštěstí ušetřeni dalšího znehodnocení měny jako v Německé říši, Německém Rakousku (v originále "Deutschösterreich" - pozn. překl.), Maďarsku, Rusku a Polsku.


Kronika fary Zhůří 1684–1946

P. S. Je poměrně nezvyklé číst tak politicky zaměřený text na stránkách farní kroniky, v tomto případě náležející šumavské farnosti Zhůří pod Javornou (Haidl am Ahornberg), po druhé z obou světových válek zcela zaniklé. Válka si nakonec vždycky vynutí "své". Ať už jde o nový stát či o nové ceny.

Poslední rozloučení

Juliane Stuiberová z Dešenic (v originále "aus Deschenitz" - pozn. překl.) zemřela 10. prosince 1956, dobře připravena na smrt křesťanským životem a svátostmi umírajících v požehnaném věku 88 let (*1888 - pozn. překl.) ve vsi Schmiedelberg u města Höchstadt an der Aisch (v bavorských Středních Frankách - pozn. překl.), kde žila spolu se svým synem Franzem (*1902 - pozn. překl.). Její přání, aby nalezla místo svého posledního odpočinku po boku svého v roce 1942 zesnulého manžela, řeznického mistra Georga Stuibera, nedošlo bohužel naplnění. Odpočívá nyní ve vsi Weisendorf u Höchstadtu, kde byla pochována za velké účasti vyhnanců i domácích dne 13. prosince 1956. Bůh jí daruj mír v domově věčném! Následovala svého v roce 1955 zemřelého syna Georga z Hamburku, který byl u ní na návštěvě, onemocněl a po krátké a těžké chorobě skonal v nemocnici města Höchstadt an der Aisch. Jeho tělesné ostatky byly převezeny do Hamburku- Eidelstedt. Krátce před svou smrtí mohla ještě matka u sebe přivítat a obejmout své dcery Marii Simonovou a Leni Martinkusovou, ovdovělou Würzovou z Hamburku-Ruhstadt, svého syna Josefa ze vsi Herblingen u města Nördlingen (v bavorském Švábsku - pozn. překl.) a svého zetě Wenzela Langa (manžela dcery Luise), který před rokem přesídlil z Baldingen u Nördlingenu do Hamburku-Eidelstedt (na severozápadním okraji svobodného hanzovního města - pozn. překl.).


Glaube und Heimat, 1957, s. 212

P. S. A toto se stalo následkem té druhé z obou světových válek. Na jejím konci padli ve Zhůří pod Javornou i američtí vojáci, lidé odtud pak uprchli nebo odešli "odsunem" všichni a noví ani nepřišli. V Dešenicích, kde farářoval autor předchozích řádek v letech 1929-1946, tomu bylo jinak (viz k tomu digitálně dostupná bakalářská práce Marie Habadové na Západočeské univerzitě, zde i seznam 731 "odsunutých"). Sem přišli Češi. O ty do všech koutů vyhnané šumavské Němce se i v nových domovech starali jejich někdejší kněží, dokud ještě žili. Tady jde zřejmě o poslední příspěvek Franze Placha v dešenické rodácké rubrice krajanského časopisu.

Zemřel v ráno na Velikonoční neděli 22. dubna roku 1957. Místo úmrtí uvádím podle seznamu šumavských kněží zemřelých po vyhnání do roku 1964, který vyšel v krajanském časopise Glaube und Heimat. Šířeji pojatý výčet kněží, vyhnanců z Východu za léta 1945-2015, zahrnuje sice i osobu Franz Placha, neuvádí ovšem na rozdíl od předchozího pramene vůbec nijaké určité datum jeho skonu a za místo, kde zemřel, označuje bavorský Mnichov. Už jenom fakt, že 10 let působil jako farář v tak magickém místě, jakým je Zhůří pod Javornou, by mě přiměl řadit ho k význačným postavám šumavského kněžství. I Dešenice pod podobně význačnou horou Prenet, kde strávil téměř 17 roků, však stojí za připomínku. Narodil se však na "jižní" Šumavě, přesněji řečeno 29. května 1886 v Křišťanovicích (Christelschlag) čp. 9 , farnost Záblatí (Sablat), kde ho den nato křtil v kostele Umučení sv. Jana Křtitele kaplan Josef Walwoda. Novorozencův otec David Plach byl synem křišťanovického chalupníka Urbana Placha a jeho ženy Anny, roz. Tomaschko rovněž k Křišťanovic, matka Maria byla pak dcerou Alberta Hanusche z Horního Záblatí (Obersablat) a Theresie, roz. Kiewegové rovněž odtud. Rodiče se brali v Záblatí 13. ledna roku 1885. Jejich syn po vychození obecné školy v rodných Křišťanovicích (budova, ovšem ta novější z roku 1924, ve vsi dosud stojí) maturoval na německém státním gymnáziu v Prachaticích (Prachatitz) a poté, co dokončil studia na bohosloveckém semináři v Českých Budějovicích, byl 12. července 1912 vysvěcen biskupem Antonínem Hůlkou na kněze. Brzy poté se stal kaplanem v Jindřichově Hradci (Neuhaus) ve farnosti jazykově smíšené. Po 4 letech odtud Plach odešel do jazykově tehdy téměř zcela německého Lodhéřova (Riegerschlag) a za 2 roky pak na bavorskou hranici do Folmavy (Vollmau). Od 1. února 1919 mu byla svěřena farnost Zhůří pod Javornou a jak se píše v jeho nekrologu, stal se "třetím nejvyšším farářem na Šumavě" (Hadí vrch, na jehož svahu ves ležela a odkud je jeden z nejkrásnějších výhledů na hlavní šumavský hřeben, měří 1023 m nad mořem /Javorná má 1090 m/). Setrval tu deset let, než v roce 1929 odešel farářovat do Dešenic, kde v listopadu 1946 ukončil jeho působení odsun posledních německých obyvatel. Mnohdy odtud musel po měsíce vyřizovat záležitosti blízkých farností v Hamrech (Hammern), Zelené Lhotě (Grün) a Děpolticích (Depoldowitz). Po vysídlení byl až do 28. dubna 1948 pomocným knězem v obci Blaibach (v Horní Falci, okr. Cham) a poté beneficiantem v dolnobavorské do roku 1978 samostatné obci Altenbuch, dnešní součásti obce Wallersdorf. Nekrolog končí přímluvou, aby nejvyšší kněz Ježíš Kristus splatil Franzi Plachovi horlivé působení i na Šumavě hojnou odměnou.

- - - - -
* Křišťanovice, Záblatí / Prachatice / České Budějovice / Jindřichův Hradec / Lodhéřov / Folmava / Zhůří pod Javornou / Dešesnice / Hamry / Zelená Lhota / Děpoltice / † † † Altenbuch, Wallersdorf (BY)

Obrazové přílohy:
(ukázky)

Záznam o jeho narození v záblatské křestní matrice
Rodný dům čp. 9 v Křišťanovicích na plánku někdejší podoby obce (stejně jako většina původních domů už nestojí)
Kaplička v Křišťanovicích

zobrazit všechny přílohy

TOPlist