JOSEF PLOJHAR
|
Oktober Herbstend ist die Landschaft. Regenmüde Ruht der Himmel. An den Baumesriesen Zittern leis die falben, braunen Blätter. Nebelschleier huschen auf den Wiesen. An den Bächen, an den grauen Wassern Steh'n die Weiden wie gebückte Greise ... In den hohen, finstern Pappelkronen Singt der Herbstwind seine müde Weise. |
Říjen Kraj je podzim sám a deště plné hasne nebe. V mocných korunách chví se tiše plavohnědé listí. Z luk šlojíře mlh jdou ve vlnách. Na potocích, při šedivé vodě vrby jako stařeny se sklání. Topolovou alejí zní znavený nápěv jeseně do usínání. |
|
Budweiser Zeitung, 1919, č. 80, s. 3 |
|
P.S. Věru smutné německy psané verše pod čarou k prvému výročí konce podunajské monarchie a vzniku nového československého státu provázejí nad nimi cenzurou zabavený a tedy neotištěný článek na to téma v sedmi prázdných bílých sloupcích prvé až třetí strany listu.
Večer 16. května...
Večer 16. května jsme byli v Benátkách. Za jedné plavby gondolou jsme viděli při mostě, pod nímž jsme měli proplout, krásnou statui svatého Jana z Nepomuku, jehož svátek uctívá církev právě toho dne. S bolestným zármutkem jsme vzpomněli při pohledu na tu sochu tolika svatojánských plastik a obrazů u nás doma, které zničil popřevratový vandalismus.
Ten druhý krátký úryvek už nepochází z pera sedmnáctiletého studenta budějovického německého gymnázia jako úvodní báseň, ale je součástí zprávy o světovém eucharistickém kongrese v severoafrickém Kartágu roku 1930. Podával ji ovšem týž člověk, který spatřil světlo světa 2. března 1902 v národnostně smíšených Budějovicích, už katolický kněz Josef Plojhar a věnoval ji německy psanou a vlastním nákladem vydanou svým rodičům. To je uvedeno na straně následující za církevním schválením slovy: Meinen Eltern in Dankbarkeit gewidmet. Do roku 1939 působil Plojhar jako kaplan při katedrále svatého Mikuláše v rodných Budějovicích a redigoval český Farní věstník pro České Budějovice a okolí. K české národnosti se ostatně syn z bilingvní rodiny, což ve městě nebylo zřejmě ničím výjimečným, přihlásil už během gymnaziálních studií roku 1917. V kněžské matrice je o něm však kupodivu v rubrice "Idioma" uvedeno "germ." a nacisty mohl být proto později považován za renegáta. Nepodepsaná vzpomínka jednoho z německých Budějovičanů zveřejněná v mnichovském listu Volksbote v roce 1965 a přetištěná pak znovu na s. 513 rodácké knihy Budweis : Budweiser und Stritschitzer Sprachinsel (1979), uvádí dokonce, že Plojhar byl ještě roku 1921 vůdcem jedné z německých katolických organizací mládeže (místní odbočka sdružení Staffelstein) a mnozí její budějovičtí, krumlovští a prachatičtí členové si prý dobře vzpomínají, jak německy nacionálním tónem se tehdy Plojhar vyjadřoval. Od roku 1939, tedy od samého počátku války, byť ještě stačil do protektorátní Jihočeské jednoty zveřejnit pár dobově vstřícných článků, až do jejího konce roku 1945 byl vězněn v nacistických koncentračních táborech Buchenwald a Dachau. Podle už zmíněného svědectví rodácké knihy Budweis se hned po návratu do rodných Budějovic osobně zasadil o zatčení zdejšího kanovníka Neubauera, za nacizmu zástupce budějovického biskupa, jemuž přičítal prý neprávem vinu za svou válečnou perzekuci, ačkoli se vědělo, že dotyčný naopak byl Plojharovým dobrodincem z mládí, kdy ho i hmotně podporoval v čase jeho studií. Ve své politické příslušnosti zachoval Plojhar po válce s předchozím členstvím v Československé straně lidové důslednou kontinuitu jako její poslanec v Národním shromáždění obnoveného státu, když však měl 25. února 1948 pronést slavnostní projev k zahájení jubilejního pamětního roku vlasteneckého budějovického biskupa Jirsíka, měl už jiné naléhavější úkoly: získat totiž československý politický katolicismus - pojem zřejmě sám o sobě scestný - v "osvobozené lidové demokracii" pro novou komunistickou moc. Po odvetě národní se měl také český kněz podílet na odvetě třídní. Splnil to zadání natolik, že se stal i s tím kolárkem na krku dlouholetým ministrem komunistické vlády, jakkoli se jeho rezortu zdravotnictví dá ještě tak nejméně co vytknout, figurou zastírající totalitní proticírkevní boj režimu, a to vlastně až do své smrti za okupace tentokráte sovětské 5. listopadu 1981. To už však nebylo možno podívat se ani do zrcadla, aby po zádech nepřeběhl mráz. Stalo se to totiž v zemi, kde se přihodilo i všechno předchozí, v zemi mlčenlivého světce a šumavského patrona Nepomuka, o němž vlastně přesně nevíme, jakou ze dvou řečí zemských by promluvil, kdyby nechtěl zachovat právě svým vznešeným mlčením tajemný úradek Boží.
- - - - -
* České Budějovice / † † † Praha
