ANNA PÖCHMANNOVÁ
Stoletá vypráví
Dobře si vzpomínám, jak jsem byla se dvěma svými sestrami, ročník 1930 a 1931, vyhnána z rodičovského domu v Záhliní u Hořic na Šumavě v okrese Český Krumlov (v originále "in Eisengrub bei Höritz im Kreis Krummau im Böhmerwald" - pozn. překl.). Bratři Georg, ročník 1925, a Franz, ročník 1927, byli dosud v zajetí na Západě. Naše úplné vyvlastnění bylo oznámeno na podzim 1945 a spojenci (rozuměj USA, SSSR, Velkou Británií a Francií" - pozn. překl.) stvrzeno podpisem v Postupimi počátkem srpna téhož roku. Jedna naše prateta už toho prvního poválečného léta musela pracovat jako děvečka u nového českého majitele hospodářství. Přistěhovala se k nám, její dcera s rodinou odešla do Rakouska.
Do naší obce (rozuměj Mýto /Mauth/, jehož bylo Záhliní osadou - pozn. překl.) nastoupila nová správa. Nesměli jsme porážet dobytek, byl kontrolován jeho počet. Odstředivky mléka a máselnice jsme museli odevzdat, kliky odstředivek jsme schovali. V roce 1946 šel už v březnu jeden hospodář do "odsunu" (v originále "zum Transport" - pozn. překl.), poněvaž jinak by byl internován. První polovina vsi byla k odchodu vyzvána v květnu. Těch osm rodin se dostalo do dolnobavorského Rottalu. V červnu byl stav našeho dobytka snížen na polovinu. Správní úřad v Mýtě pověřil šestnáctileté a sedmnáctileté výrostky, aby dobytek odvedli kromě koní, kteří měli odvézt nás a nám povolená zavazadla do lágru.
Jako termín opuštění usedlosti nám byl určen 30. červenec. Brzy ráno dorazil koňský povoz se žebřiňákem k odvozu šesti osob, tří truhel, jedné bedny a několika pytlů. Přišlo se s námi rozloučit několik příbuzných. Před vraty jsem propukla v hlasitý nářek, neboť naším odchodem končila zdejší lidská přítomnost rodu Mathuni, v Záhliní usedlého od roku 1664. U vesnického kříže jsme se na voze posadili, abychom tak ujeli dvanáct kilometrů ke shromaždišti a kontrolnímu stanovišti v Českém Krumlově.
V kontrolním prostoru nám byly zabaveny troje peřiny, které se nevešly do truhel. Pět povozníků muselo věci odnést na vykázané místo, což byly stáje vojenské posádky.
My starší 16 let jsme byli přikázáni k mlácení na jednom poli. Neměli jsme sice žádnou velkou radost z toho házet snopy vysoko těm nahoře na mlátičce, ale byli jsme donuceni podřídit se, abychom se nedostali do větších potíží. Třetího dne jsme kosili oves a čtvrtého dne nás sedlák odvezl nazpátek. Byli jsme normálně zaopatřeni, jídlo v lágru bylo oproti tomu u sedláka mizerné. Sedlák mluvil dobře německy. Řekl nám: "Was diese Leute mit euch tun, müssen wir noch büßen." (tj. "Za to, co s vámi ti lidé dělají, budeme ještě pykat." - pozn. překl.). Následkem bylo 40 let kolchozního hospodaření. My vyvlastnění jsme mohli těch 40 let znovu budovat vlastní samostatnou existenci.
Pátého a šestého dne byl chystán náš transport. Večer 4. srpna vyjel z nádraží (rozuměj v Českém Krumlově - pozn. překl.). 40 vagonů s 1200 vyhnanci, v každém z vagonů 30 osob se zavazadly. Cesta mířila přes Domažlice (v originále "über Taus" - pozn. překl.) do Furth im Wald. Tam se o nás postaraly sestry Červeného kříže. Zkoumal se zdravotní stav a tělesná čistota. Registrační lístek byl opatřen poznámkou: "Wünscht gehen nach Baywaria." (tj. "Přeje si odejít do Bavorska." - pozn. překl.)
Z Furthu zamířil vlak na Backnang. Po cestě byly odpojovány vagony a jejich vyhnanecké osazenstvo přidělováno místním lidem. V Backnangu jsme byli vykázáni do jedné prázdné kožedělné fabriky, dvě rodiny se 13 osobami dohromady do jedné prostory. Naším shromažďištěm byly velké schody budovy, kam přišla i jedna selka s dotazem, zda by k ní někdo z žen nechtěl nastoupit jako děvečka. Dověděla jsem se o tom a ve vsi Oberschöntal jsem pracovala od září do prosince. Pak jsem odešla ke svým blízkým do Kirchheimu.
Bydlení v barácích mělo tři ložnice a jednu kuchyni s jídelním stolem a čtyřmi stoličkami. Na zimu bylo třeba skladovat materiál na otop a také brambory. Zima nastala s teplotami hluboko pod nulou. Brambory zmrzly i v místnostech, kde jsme spali. V lednu jsem směla začít s prací v jednom zahradnictví. Poněvadž jsme pocházeli ze selského, vyznali jsme se v tom.
Bratr Georg se 1. května 1948 vrátil z anglického zajetí, kde byl internován u jednoho rolníka. Měnová reforma přinesla německou marku, nejprve 40, pak 20 DM na hlavu. Hodinová mzda činila 0,40 až 0,50 DM. Rok 1948 způsobil mnohá ulehčení. Spojenecká vojenská správa povolila zakládání spolků. "Neubürger" (tj. "novoobčané" - pozn. překl.), jak jsme si říkali, jsme směli pořádat schůze. Bydleli jsme celých sedm let v jednom z oněch tří baráků. To znamená, že v měšťanských obytných domech nemohla pobývat nijaká velká rodina, zahrnující tři generace. Během války bydleli v nám vykázaných barácích cizí dělníci. Teď jsme se tam ocitli my vyhnanci a uprchlíci z východních území.
Dne 5. srpna roku 1950 proklamovalo Sudetoněmecké krajanské sdružení (v originále "SL" - pozn. překl.) před Novým zámkem ve Stuttgartu (v originále "vor dem Neuen Schloss in Stuttgart" - pozn. překl.) Chartu vyhnanců a uprchlíků z domova. Praví se v ní doslova: "Wir Heimatvertriebenen verzichten auf Rache und Vergeltung, dieser Entschluss ist uns ernst und heilig. (tj. "My vyhnanci z domova se zříkáme pomsty a odplaty. Toto rozhodnutí je nám svaté." - pozn. překl.) V roce 2000 bylo v Berlíně vzpomenuto 50. výročí tohoto prohlášení, což dokazuje, že slib pracovat pro mír a svobodu v Evropě byl dodržen.
V létě 1950 uspořádal Adolf Webinger (i on má samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) první letní tábor pro mladé německé Šumavany ha Třístoličníku v Bavorském lese (v originále "am Dreisesselberg im Bayerischen Wald" - pozn. překl.). Tak se zrodilo nové společenství, v němž se německá šumavská mládež mohla věnovat národnostnímu dílu (v originále "Volkstumsarbeit" - pozn. překl.). Lidové písně a tance, literatura a sport byly jeho základními tématy. Byl nám vzat domov, vzpomínku naň jsme si však směli uchovat. Publikační základnou se stal krajanský časopis "Hoam!"
Skupiny mladých se tvořily v Bavorsku a v Bádensku-Württembersku (tj. zejména v bývalé americké okupační zóně nově vzniklé Německé spolkové republiky - pozn. překl.), ale i starší věkové vrstvy se seskupovaly do místních krajanských organizací. Vznikly zemské svazy a spolkový svaz (v originále "Landesverbände und Bundesverband" - pozn. překl.) organizace pojmenované po roku 1884 v Českých Budějovicích (v originále "in Budweis" - pozn. překl.) založeném sdružení "Deutscher Böhmerwaldbund" (DBB). Z mládežnických skupin se vyvinuly i herecké a hudební útvary (v originále "Spielscharen" - pozn. překl.). O víkendech se zpívalo, tančilo a pracovalo se i na kulturních vystoupeních pro spolkové setkání v našem patronátním městě Pasov (v originále "für das Bundestreffen in unserer Patenstadt Passau" - pozn. překl.). Naše patronátní město Pasov je centrem ideové i finanční podpory šumavských krajanských aktivit. Je tu na Horním hradě i Šumavské muzeum (v originále "in der Feste Oberhaus das Böhmerwaldmuseum" - pozn. překl.), kde je vystaveno množství domovských kulturních pokladů (v originále "viel Heimatgut" - pozn. překl.).
Byla jsem pověřena tématem ženské účasti na našem kulturním dědictví a měla jsem ženské aktivity v ročním šumavském zvykosloví představit v našich krajanských publikacích. V březnu roku 1966 se konalo první ženské sněmování v tom směru. Při kynutém pečivu a kávě se toho hodně probralo, než jeden z účastníků řekl, že by se od tolika slov mělo přejít k činům. Začalo to šumavskými kraslicemi (v originále "mit den Böhmerwäldler Kratzereiern, den Scheckl" - pozn. překl.). Vznikl sešit se zachovanými vzory a komentářem k nim. Následoval krojový slabikář a domovská kuchařka.
Konalo se každým rokem čtvero takových ženských sněmování a výstav, stejně jako po jednom kulturním srazu pro Svaz vyhnanců a Sudetoněmecké krajanské sdružení (v originále "sowie je eine Kulturtagung für den BdV und für die SL" - pozn. překl.) se zástupkyněni 14 jednotlivých krajanských oblastí (v originále "14 Heimatlandschaften" - pozn. překl.) a zaznamenaly jsme velký ohlas. V letech 1965-2010 jsem byla ženskou pověřenkyní DBB.
Sudetendeutsche Zeitung, 2022, č. 33-34, s. 6
Ústřední krajanský list ji v záhlaví předchozího textu s její vzpomínku nazývá "höchst verdienstvolle Böhmerwäldlerin", tj. "vysoce zasloužilou německou Šumavankou. Co o ní vlastně víme kromě toho, že se 25. července roku 2022 dožila v bádensko-württemberském městě Kirchheim unter Teck (Teck je jméno hradu /už v listině z roku 1152 o dohodě císaře Fridricha Barbarossy s místním vévodou se píše o "suum castrum silicet Thecche"/ na výšině zvané Teckberg jižně od města) sta let věku a 3. února roku 2023 tu zemřela? Narodila se ve dnes zaniklém Záhliní (byla to osada obce Mýto u Hořic na Šumavě) čp. 8 jako dcera manželského páru Johanna Mathuniho (*10. května 1885 v Záhliní čp. 8, †18. ledna 1952 v Kirchheim unter Teck) a Anny, roz. Höpflové (*29. září 1894 v Mýtě čp. 12, †19. září 1979 v Kirchheim unter Teck), který byl sezdán 26. dubna 1921 v Hořicích na Šumavě (oddával je v tamním kostele sv. Kateřiny Alexandrijské farář Paulus Heinrich, i samostatně zastoupený na webových stranách Kohoutího kříže). Když její matka, příslušnice třetího řádu sv. Františka (tzv. "terciáři" usilují žít Kristův život v duchu spirituality sv. Františka z Assisi), zemřela a byla za zvuků šumavské hymny v Kirchheim unter Teck i pochována (pochovával ji páter Josef Mathuni, který má rovněž samostatné zastoupení na webových stranách Kohoutího kříže) připomenul nekrolog i skutečnost, že ji na věčnost předešli manžel, jakož dvě malé a dvě dospělé děti i jedna snacha. Otec Johann Mathuni (křtil ho v Hořicích na Šumavě tehdejší tamní kaplan Yvo Pihale /*17. dubna 1845 ve dnes zaniklých Kondraticích /Kainratsdorf/ u Hořic na Šumavě, †23. prosince 1919 v Horním Dvořišti /Oberhaid/) byl synem Antona Mathuniho (ten hospodařil na chlapcově rodném stavení stejně jako jeho otec a Johannův děd Georg Mathuni se svou ženou Johannou, roz. Wiltschko z Drahoslavic (Droschlowitz čp. 2) a Aloisie, dcery Wenzla Höfera, sedláka v zaniklých dnes Vojslavech (Wolfschlag) čp. 1 a Theresie, roz. Lepschy z Čeřína (německy Ziering, v matrice zřejmě omylem "Zieherling") čp. 1. V "Budweiser Zeitung" z 18. června roku 1932 se dočítáme, že v malé vesničce Eisengrub vypukl v pondělí 13. téhož měsíce z dosud nezjištěných příčin krátce před polednem ničivý požár, který ve stavení čp. 8 roku zničil všechny hospodářské budovy, výměnek a všechno hospodářské nářadí a zásoby krmiva, mj. 3 fůry čerstvého sena. V ohni zahynul i devětasedmdesátiletý majitelův strýc Alois Mathuni. Na hašení se podílely dobrovolné hasičské sbory ze Záhliní, Mýta, Hořic, Mokré, Horní Plané, Černé v Pošumaví-Hůrky a Šebanova, jakož knížecí hasičský sbor z Českého Krumlova. Nevíme, co ze zkázy bylo obnoveno či zda obyvatelé usedlosti nalezli dočasné útočiště jinde. Tak jako tak přišla válka, odsun a po něm zánik Mathuniových rodné osady. Podle zprávy krajanského časopisu "Hoam!" se Anna Mathuniová dne 25. listopadu roku 1950 v Kirchheim unter Teck provdala za Johanna Pöchmanna (Aunzn-Hansl) ze Slunečné (Sonnberg) u Želnavy (Salnau). Ten se ve Slunečné narodil 11. listopadu 1907 a byl tedy o téměř 15 let starší než jeho žena. Zemřel v Kirchheim unter Teck 14. prosince 1981 ve věku 75 let a na parte čteme, že po něm vedle choti Anny truchlí i syn Johann a dcera Sybille. To vše jenom na doplnění onoho vyprávění stoleté ženy. Jak praví básník: "Ich bin alt wie der Böhmerwald". V češtině je však Šumava stejně jako země a také jako báje v oné básni Lea Hanse Mallyho, i samostatně zastoupeného na webových stranách Kohoutího kříže, rodu ženského.
- - - - -
* Záhliní / Mýto / Hořice na Šumavě / Furth im Wald (BY) / † † † Kirchheim unter Teck (BW)
