HEINRICH POLLAK
Předtucha, která se bohužel naplnila
Byl večer. Slunce dalo po mlhavém listopadovém dni zaskvět se na několik minut vrcholům ojíněného lesnatého pohoří, než jako rudý ohnivý kotouč zmizelo za stromy.
Stál jsem tu, školák sotva dvanáctiletý, v ruce jsem držel džbán na vodu a okouzleně jsem hleděl na ten velkolepý přírodní obraz. Na matčin pokyn, abych donesl vodu, jsem při spatření té nádhery docela zapomenul. A podivno - čím hlouběji slunce klesalo, tím tísnivěji mi bylo, ba cítil jsem, jakoby se mě chopila nějaká ledová ruka a tiskla stále pevněji, rdousila šíji a já nevěděl proč. Krev mi bušila v hlavě a jakýsi hluboký smutek mne ovládl natolik, že jsem počal plakat. Myšlenky vířily jedna přes druhou a zdálo se mi, že z bolavého srdce slyším vycházet hlas, který říká: "Tak krásným učinil Pán tvou domovinu a ty tady, hloupý chlapče, neumíš než plakat." Musel jsem přikleknout k prameni, hleděl k lesům na horách a moje dětské srdce vyslalo k nebi horoucí prosbu: "Pane Bože, nech nás tu zůstat navždycky!"
Maminka čekala mezitím na můj návrat marně. Byla příliš dobrotivá a nedokázala láteřit. Její Její zlaté srdce znalo jen rozdávat útěchu a tak mne ujišťovala: "Ale hochu, copak ti to přišlo na mysl? Smíme tu přece zůstávat, jako tu byli a zůstávali naši předkové." A když mě s úsměvem pohladila po mých klukovských pačesech a nazvala malým hlupáčkem (v originále "mich ein Dummerl nannte" - pozn. překl.), bylo mi zase lehčeji na duši.
Uplynula léta. Musel jsem do města na studia. Když jsem z nich přijíždíval domů a stanul někdy jako tenkrát tam u pramene, napadla mi vždycky moje někdejší prosba, nikdy jsem se ale nedokázal nad ní zasmát či ji v duchu brát nějak na lehkou váhu.
Mezitím začala válka a také mě pohltila. Lhal bych, kdybych chtěl mluvit o stesku po domově. Když však jsem vídal večer slunce zapadat, byl jsem zas tím malým chlapcem a tiše jsem opakoval svou někdejší prosbu nad pramenem.
Válka docházela konce. I čas zajetí minul. Někdejší školák ze Šumavy stál na hranici se zapovězeným domovem a snažil se zahlédnout z něho ve tmě nějaké lidské světýlko. Byla to snaha veskrze marná. Namísto světýlka spatřil oheň, který spolykal jeho otcovský dům. Nákladní vlak za vlakem předtím vyvezl tam z domova všechny místní, i mé rodiče a sourozence.
Často teď stávám na té hranici a ptám se sám sebe: Jak to? Proč? Jakým právem? Všechno však mlčí. Zpustlá leží pole, luka a stráně, rozvalen je i žleb s pramenem, nad nímž jsem vyřkl svou prosbu. Rodný dům leží v troskách a všude je ticho. Ticho se rozhostilo i tady ve světě pro nás novém, když zármutkem puklo mateřské srdce. Rozemnout prsť domova už mamince nebylo dopřáno.
A zase je tu listopad jako onehdy dávno. Stojím na hranici. Malý potok zurčí jako voda ve žlebu tam u nás doma. Domů míří můj zrak, tam ke krásné Šumavě. Poklekám a dere se mi z hrdla zas ta někdejší prosba: "Pane Bože, dej mi zas jednou užasnout před Tvou velikostí nad pramenem u mého rodného domu!"
H, Pollak, Heimat Böhmisch-Röhren, s. 225-226
Heinz Pollak ve své knize o rodných Českých Žlebech (Böhmisch-Röhren) z roku 2009 uvádí jako její součást toto otcovo vyznání, jak je prý někdy v padesátých letech poslal do pasovského listu Donau-Zeitung. Po válce a "odsunu" učil nejprve už od roku 1946 v Bischofsreutu, odkud pocházela i jeho žena Anna, roz. Eckerlová. S rodinou přesídlil pak tři roky nato 1949 do obce Lackenhäuser (stojí tam, jak známo, onen Rosenbergerův statek, kde psal Stifter svého Vítka), jejímž se stal i prvním vůbec starostou a kde, resp. v Neureichenau, k níž byly někdejší samostatné obce Lackenhäuser a Altreichenau v roce 1978 připojeny (Neureichenau má dnes 27 místních částí), byl až do roku 1986 ředitelem místní školy. V Lackenhäuser, resp. v Neureichenau se zasloužil i o vznik vlastivědného muzea (je přístavbou zdejší Hochwaldhalle) svou výzvou z roku 1962:
"Alles in der Schule in Lackenhäuser abgeben, was geeignet ist, um damit eine Heimatstube zu bestücken!"
(tj. "Odevzdat do školy v Lackenhäuser všechno, co se hodí k náplni vlastivědné jizby!"),
tedy zejména z darů obyvatel. V roce 1968 za jeho starostování byl v Lackenhäuser zbudován hřbitov s márnicí. On sám se narodil 3. dubna roku 1922 ve stavení čp. 72 "na Kamenné hlavě" ("am Steinköpfl") u Českých Žlebů manželům Karlu a Marii Pollakovým. Matka Maria, roz. Wolfová, zemřela po odsunu už v roce 1952 ve věku 51 let, otec Karl až dvaadevadesátiletý roku 1986. Oba jsou pochováni v Karlsruhe. Prarodiče Franz (†1944) a Theresia (†1947) Pollakovi odešli ze světa ještě v Českých Žlebech, jejich hrob na místním hřbitově už ovšem není k nalezení. V Lackenhäuser, kde stojí rovněž "dům Šumavanů" ("Haus der Böhmerwäldler"), v jehož archivu kdysi i pořádal a zodpovídal dopisy krajanů, Heinricha Pollaka, či také Heinze Pollaka staršího, jak byl krajanům známější (jeho syn Heinz Pollak mladší je samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže), zastihla i těžká srdeční choroba a smrt dne 8. ledna roku 1989. Na místním hřbitově, u jehož vzniku stál, je také pochován. Spolkový záslužný kříž, jehož se stal nositelem, není jen oceněním jeho činnosti v novém domově, ostatně na samém pomezí toho někdejšího, nýbrž i práce krajanské, jejímž výrazem byla jeho účast v předsednictvu sdružení Verein der heimattreuen Böhmerwäldler. Možná nakonec, že věrnost domovu je opravdu vždycky jen ta jedna. U dvou stran šumavského hřebene a hrobů z obou jeho stran ji rozhodně těžko tít vedví.
- - - - -
* České Žleby / † † † Lackenhäuser (BY)
