ADALBERT PONGRATZ

Der Baum am Acke

Auf den Winter wartet der Wald.
Bereit sind Acker und Baum.
Ein Jahr vergeht wie im Traum.
Krähen schreien. Der Schnee kommt bald.

Dann steht der Baum allein im Wind.
Frost zehrt an seiner Kraft.
Im März schon kommt neuer Saft.
Lerchen zwitschern. Die Luft wird lind.

Jahraus jahrein der gleiche Gang.
Leben bringt Freude und Leid.
Auch Alter hat seine Zeit.
Kinder jubeln. Wem ist da bang?

Strom v poli

Na brzkou zimu čeká les.
I strom v poli je připraven.
Rok uběhl snad jako sen.
Vrány sníh tuší zpod nebes.

Strom stane v sněžném vichru sám,
v mrazu, co hryže větvoví,
než jaro mízu obnoví.
a skřivan spustí shůry tam.

Rok za rokem jde takhle dál.
Radost i bolest zraje v nás.
I stáří, které má svůj čas,
jásot dětí, kdyby ses bál.

Der Bayerwald, 1972, s. 180

Železná Ruda takříkajíc "mezistátně"

Pro nás děti z Bavorské (Bayerisch Eisenstein) i té české Železné Rudy (česká se ještě členila na Železnou Rudu "městys" - "Eisenstein Markt" a "ves" - "Eisenstein Dorf" - pozn. překl.) nepředstavovaly tehdejší hranice absolutně nijakou překážku. Chodili jsme z Bavor do Čech i naopak bez jakéhokoli povšimnutí, natož pak obtěžování uniformovanými strážci, volně sem a tam. (...) Hrávali jsme si s kluky a děvčaty z blízkého Alžbětína (Elisenthal) na loupežníky i na pykanou, nosili jsme z české strany svým otcům i dědům v Kufnerově bavorské hraniční hospodě báječné plzeňské přímo od čepu. (...) Bylo to v létě 1936, kdy jsme byli my kluci z Bavorské Železné Rudy pozváni jako vesnická jedenáctka k zápasu proti stejně starým "soupeřům" ze Sokola v Železné Rudě a utrpěli jsme na "československé půdě" děsivou porážku 0:8. Na cestě zpátky domů nás utěšovala skutečnost, že jsme poprvé ve svém životě hráli takříkajíc "mezistátně".

Der Bayerwald-Bote 8. 1. 2003, s. 27

Autor vzpomínky, v níž prozrazuje i svůj místní původ a která byla roku 2002 pronesena na jubilejní slavnosti spolku Grünes Herz Europas (Zelené srdce Evropy), je ročník 1928 (29. února toho letopočtu spatřil přesněji řečeno světlo světa v Langenhettenbach, dnes místní části městyse Ergoldsbach v dolnobavorském zemském okrese Ingolstadt) a byl po dlouhá léta vedoucím redaktorem listu Der Bayerwald-Bote v bavorském Zwieselu. V letech 1971-1991 řídil pak významný čtvrtletník Der Bayerwald, kde je uloženo mnoho jeho příspěvků, týkajících se samozřejmě především tématiky, která je Šumavě bytostně blízká. Je odtud vzata i jedna Pongratzova báseň. Nakladatelství Morsak se sídlem v Grafenau vydalo i jeho čítanku Waldlerisches Lesebuch a monografii o Bavorském lese, kterými se bezpochyby zařadil mezi šumavské autory. Adalbert Pongratz zemřel 6. března roku 2012 v Zwieselu a byl tam tři dny nato i pochován. Jako s dlouho utajeným básníkem se s ním na stránkách časopisu Schöner Bayerischer Wald, který zesnulý jinak téměř až do své smrti zásoboval svými texty, rozloučil Reinhard Haller, zastoupený rovněž samostatně na webových stranách Kohoutího kříže. Poslední dvě věty toho nekrologu znějí v překladu následovně: "Mystikové humanismu věří, že lidem narozeným jako Pongratz 29. února je při jejich narození vložen "odněkud shůry" neviditelný ametyst, drahokam, který jim uděluje schopnost vidět svět z filosofické stránky a učinit ho poezií alespoň o něco málo snesitelnějším. Jaká pravda!"

- - - - -
* Langenhettenbach, Ergoldsbach (BY) / Bayerisch Eisenstein (BY) / Železná Ruda / Alžbětín, Železná Ruda / † † † Zwiesel (BY)