ELISABETH PRACKOVÁ
Když se ještě té řece, česky zvané Vltava, říkalo u nás doma Moldau i Wulda
Poslední rok
Naše městečko Frymburk se tedy vzdalo. Nebyl čas varovat vítěze před nebezpečím, které plyne pro jejich tanky z přejezdu památkově chráněného mostu přes Vltavu. Už mezi prvým a druhým jeho pilířem se do ní jeden z těch amerických pásovců zřítil. Nedokázali jsme sice potlačit jistou škodolibost, s ulehčením jsme pak ale přece jen sledovali, jak se čtyři "G.I." (vojáci US Army - pozn. překl.) škrábou zpod víka tankového pancíře.
Brzy se mezi vojáky okupačních jednotek a frymburskými obyvateli vyvinuly velmi přátelské vztahy. S potěšením jsme zjišťovali, že naše školní angličtina k dorozumění docela stačí.
Přiletěly vlaštovky a švitořily pro Američany i pro nás Němce. Neomylně švitořily svou letní píseň ovšem i poté, co se na plovárně objevili nejprve jednotlivě Češi v uniformách. Vlaštovky krmily své mladé, když Čechů brzy přicházelo stále víc a více. Když politická jednání dospěla k tomu, že Američané přenechají náš domovský kraj Čechům, začaly se vlaštovky s čiřikáním stále hlasitějším shromažďovat ke své daleké cestě.
My jsme však byli vystaveni českému šikanování a strašlivá hrozba vyhnání tří milionů Němců se stala nám všem truchlivou povědomostí. Naděje však dosud žila! Žně se konaly jako každým rokem. Koně, které se koncem války potulovali kolem po cestách a polích, už zdomácněli v našich frymburských stájích. Dalo se na nich i jezdit a trpělivě se nechali zapřahat k povozům, plným právě sklizených brambor. Ohníčky z bramborové nati voněly podzimní mlhou; brusinkový kompot a houbová omáčka chutnala stejně jako dřív. Naše myšlenky se ale stávaly stále sklíčenějšími. Zvonky pasoucích se krav a daleký ohlas nářečního halekání: "Hila, hola, Hiatbuam, treibts hoam!", svolávajícího pasáčky, aby hnali domů, jako by zněl podzimními lukami opravdu naposled.
Napadl sníh, nadešly poslední Vánoce, Vltava zamrzla i toho roku 1945. Děti "se klouzaly" (v originále nářečně "schlipfitzten" - pozn. překl.), dřeváky klapaly po umrzlých cestách. Za zavřenými dveřmi, seskupeni v chumlu kolem kamen, ve kterých praskalo hořící dřevo, probíraly se šeptem hrozivé události posledních dnů. Mnozí už se trmáceli nocí a mlhou s trochou toho, co stačili pobrat do dvou rukou a na záda, přes blízké hranice do Rakouska.
Nejeden z nich byl na útěku chycen, týrán, uvězněn či zabit. Přicházely však i zprávy o tom, že někteří z nezvěstných či zadržených jsou dosud naživu. Byly to pak nepopsatelné hodiny štěstí v rodinách, kterých se taková věc týkala.
Sníh dosud povrzával pod našimi kroky. Ledová skořápka na Vltavě se však už povážlivě lámala a k posledku připravila řeka nádherné divadlo, když po ní začaly plout kry v nesčetném množství ("šly ledy" se v němčině řekne podstatným jménem "der Eisgang", tj. "ledochod" - pozn. překl.). Při ústích potoků se během deštivých dnů začala nejprve na řece tvořit místa s volnou vodní hladinou. Za noci bylo slyšet hlasité pukání ledu, který se najednou dostal všechen do pohybu. Jako nějaké vory se vydaly ledové pláty na svou dlouhou cestu po proudu Vltavy. Na ledolamech před mostními pilíři vršily se vzhůru hromady obrovitých ker, dlouho setrvávaly v hrozivě vzpříčené poloze a způsobovaly vzdutí říční hladiny. Často se otíraly velké, dál řekou plující ledové bloky těsně o mostní pilíře a budilo hrůzu pozorovat celý ten nepatrný odstup zuřícího vodního živlu a starého vltavského mostu. Dlouhými tyčemi se snažili hoši, kteří tu zůstali, poněvadž byli přece jen na válku příliš mladí, přimět kry k tomu, aby se daly strhnout proudem a dřevěný most neohrozily. Konečně začalo ker ubývat, jejich praskot pomalu utichal a hnědá voda, osvobozená od sevření ledovým příkrovem, se znovu rozhovořila přátelským šuměním, s nímž se otírala o naše břehy.
Promrzlí, mokří a přece šťastní jsme se vraceli od přírodního divadla domů k teplým kamnům. Jako by tam náhle padl leckomu na srdce znovu těžký kámen. Vždyť jsme tu hrůzu právě dokázali jen na chvíli pustit z hlavy! Každé místečko v domě, dosud třeba i nic neříkající, nám toho náhle mělo tolik co povědět! Vštěpovala jsem si do mysli sklepní schody, kam jsem se odjakživa bála sejít do zatuchlinou páchnoucí mokré tmy s hlubokou studnou v nejzazším koutě spíše jen tušeného prostoru. Každé domovní dveře měly svůj vlastní šepot, každá klika vrzla jiným hlasem, každý klíč hovořil jinak při otočení v zámku, každý vypínač světla klapl zvukem jinak důvěrným. Té hudbě návratů domů jsme teď měli dát sbohem. Musíš si všeho dobře všimnout, vrýt všechno do paměti, aby to podržela nadlouho - ach, ne snad jen nadlouho - aby to uchovala navždy.
A přišlo zase jaro. Šumava je drsná a šetří na růstu i květu. Chomáče holého vrbového proutí při Vltavě počaly od konců červenat. Na dosud hnědých lukách, jimiž se v meandrech vinul potok, zasvitla zářivá žluť blatouchů. Ze široce otevřených vrat domu dýchal dosud chladný zimní vzduch. První jarní bouřka a teplý déšť, který ji provázel, jako by náhle probudily trávu a pučící listí stromů i keřů. Po večerech se znovu začala ozývat důvěrně známá melodie naklepávání kos. Dobytek se měl už brzy dočkat prvního zeleného krmení. Čelo opřeno o teplý kravský břich, dojily ženy v mukách při pomyšlení na to, co bude s dobytkem, až to tu budeme muset všecko opustit.
Hrůzné rozloučení s přáteli a se sousedy už ostatně započalo. První rodiny k "odsunu" už byly určeny. Do transportu si směl každý z vysídlenců vzít s sebou 30 kilogramů zavazadel. To bylo rozhodování! Fotoalbum nebo kus špeku? Těžký zimní kabát nebo prababiččin sváteční servis se zlatým lemováním?
Prvý transport je připraven k odjezdu. Ještě jednou stojí všichni pohromadě, tisknou si ruce, bledí ve tvářích, bez slzí a beze slov. Tři rodiny se vejdou na nákladní auto. Mezi bednami a pytli sedí na svém kufru strnule stará žena. "To je můj hrob," (v originále "Wie mein Begräbnis" - pozn. překl.) mumlá si německy pro sebe. Jedou dál přes starý dřevěný most, který rachotí zvuky podobnými vzdálenému hřmění, jak to dělal ostatně vždycky.
A tak se stalo všem. Než selské rodiny musily opustit svůj dům, odvázaly dobytek a otevřely dveře stájí. Nejprve se skot pokojně pásl po okolních lukách. Krávy, které měly při sobě malá telátka, jim šťastně dávaly pít z mateřského vemene. O to děsivěji se rozléhalo bučení těch nepodojených opuštěným krajem. Na vojenském koni objíždělo mladé děvče s vlajícími copy bučící stádo a zbavovalo mléka naběhlé kravské struky. Kdyby tak měly později v uprchlických lágrech malé děti alespoň kapku toho mléka, jež teď crčelo pod hbitými prsty té selské dcery do trávy a vpíjelo se v zemi! Nedopřála si oddechu a pomohla všem kravám už vyhnaných sousedů. Pak nastal i pro ni obávaný den, kdy také její rodina otevřela doširoka stájová vrata. Jaké rozpolcení citů, musit doufat, že se ti nenávidění chopí alespoň co možno rychle opuštěného dvora a dobytka!
Pole zůstala toho léta nesklizena. Ani seno ani otavu nesvážel nikdo na kolébavých vozech do stodol. Nadešly nádherné bouřky, nikdo však nestál za okny mokrými od deště a nepočítal úzkostně vteřiny mezi bleskem a hromem. Borůvky opadaly z nízkých keříků. A když toho roku dozněl zpěv vlaštovek, zmlklo na Šumavě i poslední německé slovo. (...)
A přece: snad v každém učebním předmětu na škole, kam jsem v devíti letech zasedla do lavice po našem odchodu z Prahy, došlo vždycky na to, jak Adalbert Stifter miloval náš Frymburk a v něm svou Fany Greiplovou. To jedna její praneteř byla po mnoho let řídící na frymburské škole a jiné z praneteří oné Stifterovy nenaplněné lásky z mládí sedaly v podobě tří sester Herrleových s námi ve školních škamnách, než byli 1946 Němci ze země vyhnáni. (...)
Smutné či šokující události pozbývají rmutu a hrůzy, když je vypravujete. Svou magičnost si přesto uchovávají i nadále.
Místem mých vzpomínek jsou Praha a Šumava. "Moje město" má věže, řeku a vrchy. Jejími náměstími, ulicemi a mosty jdeš v dětské paměti jako neporušenou přírodou. "Mé přírodní krajiny" jsou tiché a něžné, v proměnách se vlnící, protkány meandry potoků. Vonící pokraje lesů vábí do svátečního chladu šumících stromů.
Mnozí lidé celý svůj život závisejí na ztracené lásce. Takový nevyléčitelný zajatec vlastní touhy srovnává každou ženu se svou nezapomenutelnou znejmilejší a hledá u všech žen cosi, čím by se právě jí podobaly. Jednou je to pohyb, jednou barva hlasu, jednou účes a někdy pouhých pár slov, které upomenou na tu pro něho jedinou mezi všemi. Se mnou je to tak s vodními toky. Všechny srovnávám s Vltavou z někdejška, jak jsem ji znala. Ta slatinná hněď, ta téměř až mýdlová měkkost (v originále "die fast seifige Weichheit"), ta spíše líná pozvolnost jejího proudu, hřejivé objetí té řeky v plném i pozdním létě, v tom počínajícím málem už podzimu, všechny ty jednotlivosti hledám i dnes u každé tekoucí vody, s níž se setkám. (...)
To z mého dětství s Vltavou rostou ve mně dodnes mosty touhy po krajinách, lidech, obrazech, melodiích a snech.
Sudetenpost, 1992, č. 24, s. 14 a www stránky Oerindur Verlag
Narodila se jako Elisabeth Warausová v Praze 22. října roku 1930 a navštěvovala tam německou obecnou školu. V roce 1939 se rodina přestěhovala do šumavského Frymburka, který však musila rok po válce opustit. V Rakousku už, ve Staningu u hornorakouského Steyru, čekala na návrat otce z války. 1950 maturovala na reálném gymnáziu ve Steyru, následovalo učitelské studium oboru němčina-tělocvik ve Vídni, po jehož dokončení působila opět ve Steyru jako středoškolská profesorka. S manželem Wilhelmem (* 30. ledna 1929 - † 9. srpna 2022) měli tři syny. Textová ukázka z její knihy Als die Moldau noch die Wulda war (Steyr, Oerindur Verlag 2004), kterou ilustroval Othmar Sackmauer, rodem rovněž z Frymburka, přebírá z ní ve volném překladu i titul. Zbývá připomenout, že šumavská nářeční podoba jména řeky Vltavy, tj. "Wulda", uchovává zřejmě její původní označení věrněji než spisovná němčina. Jak jinak, teče přece ta řeka obojího jazyka právě odsud. Elisabet Pracková zemřela 27. srpna 2012 ve Steyru.
- - - - -
* Praha / Frymburk / † Steyr (A)
