GEREON M. PROROK
K putování po jižních Čechách
Pokud se chce poutník potěšit vážným majestátem pryskyřičnatých (v originále "harzreicher" - pozn. překl.) jedlí a smrků, pokud si chce odpočinout v kořenném, ozónem nasyceném vzduchu a nasytit zrak pohledem na zelená luka plná květů, pak se musí vydat na Šumavu. Tiše dřímají tajemná, stromy obklopená jezera vprostřed téměř nekonečného moře lesů. Rozsáhlá horská rašeliniště, květnaté paseky, zelená luka se střídají v pestrém vzájemném sledu.
Ačkoli turistický ruch v posledních letech docela významně vzrostl, jižní Šumavu jako by neprávem míjel. Příčina by se dala hledat ve špatných vlakových spojeních, která jen těžko dají nalézt nějaký vhodný výchozí bod pro putování jižní Šumavou. Lepší to už mají šťastní majitelé nějaké kánoe, kteří poznávají přímo na řece Vltavě (Moldau) od Lenory (Eleonorenhain) až do Krumlova (v originále "bis nach Krummau" - pozn. překl.) a dál kouzelné vltavské údolí.
Ten však, kdo letos přijíždí do jižních Čech, aby shlédl pašijové hry v Hořicích na Šumavě, neměl by opominout ani návštěvu lesů hořického okolí. Vznešenost přírody hluboký dojem, který pašijová hra v poutníkově srdci zanechá, jen umocnit. Proto mají být následující řádky pokusem ukázat, co mohou jižní Čechy nabídnout nejen šťastnému poutníkovi, nýbrž i milovníkovi přírody a vlastivědy.
Glaube und Heimat, 1927, s. 140
P.S. Hned v několika číslech "církevního listu budějovického biskupství" (v originále "Kirchenblatt für das Bistum Budweis") vyšel v 11 pokračováních seriál článků o Šumavě a jejích půvabech, jak je může z Českých Budějovic a nazpět poznat návštěvník hořických pašijových her. Prvá část je věnována celkové přírodní charakteristice Šumavy, druhá jejímu "téměř výhradně německému" obyvatelstvu, třetí městu České Budějovice přes něž většinou "návštěvník z Československa" volí cestu do šumavských Hořic' další pak (jedno číslo bohužel ve fondu Jihočeské vědecké knihovny chybí) šumavskému zvykosloví, Třístoličníku, Smrčině, Zvonkové, schwarzenberskému kanálu, dnes zaniklému Dolnímu Dvořišti, šancím u rovněž zaniklého Kyselova, Svatému Tomáši a zřícenině Vítkova Hrádku, Frymburku, Přední Výtoni, Lipenskému zdvihu, Loučovicím, Vyššímu Brodu, Rožmberku nad Vltavou, Zátoni, Dolnímu Dvořišti, Kaplici a Římovu (zde pod označením "Wallfahrtskirche Maria Loretto" - pozn. překl.), to už ovšem spíše jako informace pro cestující vlakem nazpět do Budějovic. Text neposkytuje mnoho nového, největší jeho zajímavostí je sám fakt, že do diecézního německého časopisu tu přispěl pražský vrchní sněmovní komisař, redaktor "Korespondence Národního shromáždění ČSR". Byla to přece jen ještě celkem slušná "první" republika, ctící zemskou tradici.
Kuchyně a jídelní stůl pánů z Růže
Je málo hradů a zámků, které by se svou krásnou polohou a svým starobylým rázem mohly měřit s Rožmberkem nad Vltavou. Vltava se vine lesnatou krajinou a údolí se rozšiřuje právě jen do té míry, aby tu našlo pod hradem malé městečko se svým staroslavným kostelem. Na hradním svahu leží předměstí Latrán, které dosahá až k zámku nahoře. Zámek je malebně položen na všelijakými keři a stromy hustě porostlé skále, která se pozvolna zplošťuje a je spojena mostem se za ním ležícím Tomášským vrchem (v originále "Thomasberg", na mapách české jméno nemá - pozn. překl.). Přístup k hradu se děje mohutnou branou, která však slepě končí; jen úzké schodiště, vytesané ve skále, zprostředkuje přístup k nádvoří. Pravděpodobně byla ona brána zamýšlena jen jako výpadová fortna, zatímco vlastní přístup se uskutečňoval předměstím Latrán.
Není bez zajímavosti dovědět se něco o tom, jak se na tomto hradě, zvaném kolébkou rodu (v originále "auf dieser Stammburg" - pozn. překl.), či na nějakém jiném z četných jiných zámků, jako je ten v Krumlově, v Třeboni (Wittingau) aj., pánům z Růže žilo. A budiž hned předem řečeno, že se neměli nijak zle, i když by dnes naši lékaři s jejich způsobem života souhlas sotva projevili. Jejich strava sestávala hlavně z masitých jídel; moučné pokrmy přicházely na stůl asi vzácněji, zelenina a saláty náležely sice téměř ke každému chodu, spíše ale jako delikatesa, nehledě asi na zelí, než jako vlastní krmě. S kořením, snad pro jeho tenkrát ještě velmi vysokou cenu, dost šetřeno.
Co do vybavení kuchyně potřebným nádobím by naše hospodyňky byly sotva spokojeny. Hradní kuchyně na Rožmberku vykazovala např. toliko 11 hrnců, jeden hmoždíř, 5 škopků, jeden rošt, 11 krajáčů na mléko a jeden pekáč v době, kdy vedle kuchyňského, stájového, lesního a jiného služebního personálu sestávala posádka hradu z 11 mužů.
Tato posádka dokázala sníst během jediného týdne: jednoho vola, tři telata, 36 slepic, 4 pinty (1 pinta = 1,91 litru) přepuštěného másla, 3 kopy vajec, 18 uzených a čerstvých kaprů, 12 bělic, 3 pinty čerstvého másla, 3 1/2 pinty smetany, 4 pinty mléka, 18 věder (1 vědro /v originále 1 Zuber - pozn. překl./ = 15 hl), 18 věder (1 vědro /v originále 1 Eimer - pozn. překl./ = 56, 59 litrů) a 7 pint vína.
Na stole hradního pána byla za pouhý jeden den snědena tato množství jídla: 4 libry hovězího masa, 2 libry zvěřiny, 3 1/2 libry zadělávaného telecího a 3 1/2 libry zadělávaného skopového masa, 4 libry telecí pečínky, 1 vepřová pečeně, 8 chlebů a 6 žejdlíků (1 žejdlík = 0, 354 litru) vína. O postních dnech přicházelo na stůl: po jednom kaprovi na černo, vařeném a pečeném, po jedné štice na polský způsob, smažené a solené, 8 okounů, rozliční pstruzi, šneci, raci atd.. O takových postních dnech nebyla nijaká večeře, oběd měl jediný hlavní chod, večeři zastoupil nějaký zákusek, sestávající z jednoho vaječného pokrmu, jednoho kapra a jedné štiky, pstruhů, raků a rybích paštik.
Když se Rožmberkové dobrali vždy vyšší rodové moci a drželi si na různých svých zámcích v jižních Čechách téměř královský dvůr, utvářela se i jejich jídelní tabule významně bohatším způsobem. Tak spotřebovala zámecká kuchyně v Českém Krumlově pro 200 osob za jeden týden od 24. do 31. května 1592:
drůbež: 4 krůty, 94 kuřat, 103 slepic, 10 kapounů, 4 husy, 14 holubů, 12 křepelek a 15 skřivanů;
ryby: 8 liber lososů, 5 žejdlíků mřenek, 15 parem, 12 lipanů, 15 pražem či cejnů a jiných menších ryb vedle 8 kop raků;
zvěřina: 3 zajíci,
maso: 4 voli, 8 telat, 14 jehňat, 19 skopců, 6 sviní a 1 vyuzené prase, 1 vemeno, 34 klobás, 12 jitrnic a rozličné vnitřnosti, zejména játra;
dále byly do kuchyně dodány rozličné druhy zeleniny, saláty, artyčoky, okurky, jablka a jahody, dále perníky a 50 oplatek, konečně pak byly spotřebovány:
3 kopy vajec, 8 šišek másla, sýry, 22 pint smetany, 34 pint mléka a 3 vědra octa.
O spotřebě zvěřiny nepodává tento kuchyňský výkaz (v originále "Küchenzettel" - pozn. překl.) žádný jasný obraz, poněvadž byla do kuchyně i ta, kterou střelili úředníci; tento účet nebyl do seznamu dodávek zanesen. Na přípravu všech těchto pokrmů spálila kuchyně ve zmíněném týdnu jednu fůru uhlí a 30 fůr dřeva. Tmavý chléb na jídelní stůl vůbec nepřišel, jen pečivo z pšeničné mouky, podobné tzv. císařským žemlím.
To, že výkaz neuvádí vůbec nijaké koření, má svůj důvod v tom, že pro jeho značnou nákladnost o něm byl veden soupis zvláštní. Tak spotřebovala českokrumlovská zámecká kuchyně v roce 1605: 50 litrů pepře, 10 litrů šafránu, 50 litrů zázvoru, 20 litrů hřebíčku (v originále "Nagerln" - pozn. překl.), 10 litrů skořice, 5 litrů nového koření, 40 litrů rozinek, 29 litrů rozinek velkých (sušených na keři, v originále "Zibeben" - pozn. překl.), 1 koš fíků, 45 litrů mandlí, 70 litrů rýže, 15 litrů piniolek (v originále "Pineol", jde o sušená piniová jádra - pozn. překl.), 20 litrů sušených švestek, 28 homolí cukru, 200 žejdlíků medu a 60 tabulí perníku.
Tyto výkazy, resp. soupisky se daly doplnit ještě v tom směru, že po každém jídle bylo podáváno ještě sušené ovoce a ovocné džemy či pyré. Odtud pochází samo slovo "povidla" (i v originále "Powidl" - pozn. překl.), tj. "po jídle".
Jeden přehled, který se týká spotřeby ryb a zvěřiny, zahrnuje časové období od 24. dubna do 25. října 1597. Ze zvěřiny tu nacházíme: 1 medvěda, 19 jelenů, 4 laně a 2 kolouchy, 2 srnce, 2 divoká prasata, 52 zajíců, 34 jeřábků, 7 divokých kachen, 6 tetřevů, 6 tetřívků, 6 divokých holubů; z drůbeže: 824 slepic, 1020 kuřat; z velkého množství rybích druhů: 9 lososů, 27 úhořů, 50 velkých a 1860 menších pstruhů, 22 velkých, 68 středních a 361 menších štik, 211 lipanů (v originále "211 Mailinge", přičemž "Mailing" či "Maieschling" je podle práce Theodora Kerschnera Der Linzer Markt für Süsswasserfische hornorakouský výraz pro dvouročního lipana, na adrese PisciPage pak najdeme i jiná německá označení lipana pěkně shromážděna - pozn. překl.), 271 parem, 271 tloušťů, 119 lipanů, 188 okounů, 3 pražmy a 10 pint mřenek jakož 284 1/2 kop raků.
K přípravě a k příkrmům bylo potřebí: 20 kop vajec, 11 1/2 věder pšenice, 610 věder žita, 192 věder ječmena, 27 věder hrachu, 4 centy a 80 liber sádla, 24 věder uherského vína, 3 čtvrtkorce (v originále "Viertelstrich" - pozn. překl.), 13 pint a jeden žejdlík moravského vína, 51 čtvrtkorce a 8 pint rakouského vína a 130 čtvrtkorců, 7 pint a 1 žejdlík piva.
O množství jídla, které asi jedna dospělá osoba sama o sobě požila, nám poskytuje představu účet, který měl zaplatit Petr Vok z Rožmberka (je i samostatně zastoupen na webových stranách Kohoutího kříže - pozn. překl.) za jeden den jednoho svého pražského pobytu. Utratil kopu a 20 grošů za maso a dále dvě kuřata, kopu grošů za vejce, jablka, chléb a žemle a vypil k tomu jeden žejdlík vína.
Ty kuchyňské účty nám ukazují, že rozmanitost pokrmů byla poměrně malá; s kořením se zacházelo úsporně a to, co jídlu chybělo na samotné chuti, hledělo se vynahradit nápadným vzezřením podaných chodů: tak např. pečený jelen byl i se staženou kůží uložen na nosítka a za doprovodu loveckých fanfár, vyluzovaných 4 myslivci, slavnostně nesen miškaři k vykastrování; podobně se činilo s většími ptáky, zatímco ti menší byli vnášeni do jídelního sálu na roštu.
Pořadí chodů bylo následující: zvěřina, hovězí maso, ptáci, pečeně a na závěr ovocné džemy (povidla), konfety, tj. drobné cukroví nebo čerstvé ovoce, chodů co do počtu bývalo zpravidla dvanáct. Jídlo se podávalo kolem jedenácté hodiny a kolem šesté navečer, dětem kolem desáté a odpoledne kolem páté hodiny, mělo v každém případě trvat plnou hodinu. Pro děti bylo prostřeno v dámské síni a bylo jim po polévce servírováno hovězí maso zadělávané telecí či skopové, kuřata, dvě rozličné pečeně a ovocné pyré. K jídlu se dodávalo 7 bochníků chleba, 8 žejdlíků piva a 1 1/2 žejdlíku vína. Večeře bývala stejně tak bohatá a o tolika chodech jako oběd.
Úředníci panské správy a jejich služební personál jedli ovšem v jiných prostorách a šesti stolům tam předsedal hradní hejtman. Pokud hráli při tabuli trubači, byl jim tu přistaven sedmý trubačský stůl. U prvního stolu jedl hradní hejtman s kancelářskými přednosty, u druhého různí tajemníci, důchodní apod., u třetího lovčí a fišmistři, u čtvrtého podkoní, u pátého zbylý služební personál, u šestého zaměstnanectvo kuchyně, která jídlo pro všechny stoly s výjimkou toho prvního připravila. Prvý stůl byl obstaráván z dvorní kuchyně. Jídlo sestávalo z polévky, hovězího masa, zadělávaného telecího nebo skopového, pečeně a salátů. Nižší služební personál dostával pečeni jen v neděli a ve čtvrtek, zatímco vyšší úředníci dostávali jako ještě jeden další chod zvěřinu. Pilo se tu toliko pivo, jen prvý stůl obdržel navíc 6 žejdlíků vína.
Pro dvůr a dvorskou domácnost (v originále "Hof und Hofhaltung" - pozn. překl.) Rožmberků bylo v zámecké jídelně prostřeno čtrnáct stolů: jeden stůl pro Rožmberky a jejich hosty, zbývajících třináct stolů pro dvořany. U prvního a druhého z nich jídávalo po sedmi příslušnicích vyššího "fraucimoru", tj. dvorní dámy, u třetího ty nižší dvořanky jako hospodyně, klíčnice atd., u čtvrtého pážata, u pátého zámecký kaplan, zámecký lékař, zámecký lékárník apod., u šestého soukromí sekretáři, zbrojmistr, vrchní lovčí a štolba zámeckého pána, u sedmého komoří a osobní lokajové, u osmého mistři a tovaryši zámeckého pivovaru, pekárny, kovárny atd., u devátého personál dvorské kuchyně a u zbylých stolů hradní posádka.
Ke stolu se zvalo fanfárami. Při druhém zvuku fanfár se dvůr odebral do sálu, umyl si ruce a očekával zámeckou vrchnost, která byla pozdravena majordomem (v originále "Haushofmeister" - pozn. překl.) a dvanácti nejvyššími dvořany. Jakmile vrchnost usedla, zaujali svá místa i ostatní. Zatímco se jedl některý z chodů, připravoval už porcovač (v originále "Vorschneider" - pozn. překl.) ten další; jakmile pak dorazil na dvorní tabuli čtvrtý chod, podával se u prvého stolu jídelny čeledě chod první. Ti, kdo za ním seděli, přerušili oběd či večeři, když se se u dvorní tabule podávalo ovoce a drobné cukroví, poněvadž vrchnost přitom obsluhovali oni. Poté už jedli u svého stolu až do konce, obsluhováni u něho prvým osobním lokajem.
Stoly, u nichž se jedlo, byly většinou čtverhranné, vzácněji okrouhlé. Sedělo se jen při třech jejich stranách, přičemž sedadla hostí a zámecké vrchnosti byla většinou ještě zastřešena baldachýnem. Čtvrtá, ke středu místnosti obrácená strana stolů zůstávala volná, poněvadž vprostřed sálu se často během oběda či večeře konávala všelijaká představení. Stoly byly pokryty bílým prostíráním, kolem stolů visely ručníky. Talíře původně nebyly žádné, nýbrž jedlo se toliko z mis a teprve v 15. století přišly do užívání talíře z cínu nebo z kameniny. Nože bývaly broušeny po obou stranách, hosté se však až do poloviny 16. století k nožům nedostali a nůž měl buď toliko porcovač, anebo jeden či dva nože ležely ke všeobecnému použití na stole. Podobně tomu bylo s vidličkami, které byly až do 17. století užívány jen v Řecku a v Benátkách. Jedlo se prostě rukama nebo u mastných jídel lžícemi. Vprostřed stolu stál soudek se solí, kolem něho žemle či krajíce chleba, dále pohár a větší množství nádob na pití ze dřeva nebo hlíny. Pilo se vždy z jedné nádoby, která kolovala kolem dokola stolu.
Glaube und Heimat, 1927, s. 166 a s. 172-173
Gereon M. Prorok se narodil i zemřel v Praze. Jeho otec, c.k. vrchní finanční rada Adalbert (Vojtěch) Prorok (*1851), syn c.k. rady pražského finančního ředitelství Gereona Proroka (*1822 - †1886) a Marie, roz. Daňkové (*1821 - †1884) měl za ženu o dva roky mladší Robertu, roz. Teibelovou, dceru jindřichohradeckého rodáka Roberta Teibela (*1827), oficiála zemské vojenské účtárny, a Klotildy, roz. Melicharové (*1830) z Prahy. Johann Prorok, praděd našeho Gereona M. Proroka z otcovy strany, byl podle pražské policejní přihlášky rodákem z Žatce (Saaz). Jeho vnuk přišel na svět dne 26. září roku 1886, jenom den poté, co jeho děd Gereon skonal. Musil by mít z vnuka radost. Ten vystudoval na doktora filosofie, a stal se, jak už zmíněno, vrchním sněmovním komisařem a redaktorem "Korespondence Národního shromáždění ČSR". Knihovník Jaroslav Kunc záslužně zařadil jeho jméno do svého nepřekonaného souboru "Kdy zemřeli". Dovídáme se tu, že datem Prorokova skonu byl 7. srpen 1937 a zaznamenána jsou i data deníků Národní osvobození a Právo lidu, kde se objevily nekrology za zesnulým. Národní listy z 12. srpna věnovaly noticku i jeho pohřbu 11. srpna 1937 odpoledne na Olšanském hřbitově. Zajímavé je i to, že dodnes hledanou knihou nejen v českých antikvariátech je Prorokův německy psaný titul "Führer durch die Prager Kirchen", který vydal pražský nakladatel Adolf Otto Czerny v roce 1935. Pro nás však už zůstane Gereon M. Prorok provždy i "prorokem" šumavským.
- - - - -
* Praha / Hořice na Šumavě / Rožmberk nad Vltavou / † † † Praha
