KARL FRANZ PRUCHA

Předmluva ke knize "Die Versöhnung mit Gott durch die Generalbeichte" (1857)

Jakkoli důležitá a významuplná (v originále "bedeutungsvoll" - pozn. překl.) je generální zpověď jako usmiřující a uzdravující prostředek pro obtížené svědomí (v originále "als Versöhnungs- und Heilmittel des bedrängten Gewissens" - pozn. překl.), je podrobné poučení o ní stejně podstatné pro uklidnění a vedení opravdově k pokání hotové duše.
Ony nepočetné, byť i dobře míněné rady a letmé odkazy ohledně tohoto předmětu, které lze najít v jednotlivých modlitebních knihách, jsou jen vzácně příhodné k tomu, aby přesvědčily ty, jejichž dosavadní ochota k pokání (v originále "Bussgeschäft" - pozn. překl.) je nedostatečná, o nezbytnosti podrobné životní zpovědi; spíše však občas budou jimi zpovídající se (v originále "Beichtkinder" - pozn. překl.) uvedeni ve strach a neklid, snad mohou přinejmenším zpochybnit platnost jejich zpovědí dřívějších
.Tyto zkušenosti přiměly autora už roku 1851 zveřejnit "Poučení o generální zpovědi" (v originále "Unterweisung über die Generalbeichte" - pozn. překl.), zpracované dle zásad a výkladů sv. Karla Boromejského, Františka Saleského, Alfonse z Liguori a jiných osvědčených duchovních mužů (celý německý titul práce, vydané roku 1852 i česky, zní: "Unterweisung über die Generalbeichte nach den Grundsätzen und Erklärungen der H.H. Karl Boromäus, Franz von Sales, Alphons Liguori, des gottsel. Leonardus a Porta Mauritio und anderer erleuchteten Seelenführer" - pozn. překl.) a mající sloužit netoliko jako spolehlivé vodítko k přípravě na životní zpověď, nýbrž schopné být k užitku každému, kdo to se svou zpovědí, touto nejdůležitější duchovní záležitostí, myslí vážně.
Poněvadž toto "Poučení" s pozměněným titulem vychází znovu ve druhém vydání, chce autor úvodem poznamenat, že jednotlivé jeho body jsou, aby nedošlo k nepochopení, dokonaleji a srozumitelněji podány; bylo totiž vždy jeho úmyslem usnadnit smíření s Bohem podle shovívavého ducha Církve, aniž by bylo obejito nepochybné učení o základních požadavcích platné zpovědi.
Církev předpokládá u věřících vždycky to nejlepší, - tedy i jejich poctivý úmysl a dobrou vůli; jen tam, kde se dá prokázat s nepochybnou určitostí opak, žádá pak i opakování neplatné zpovědi, která je jazyce Církve označována jako svatokrádež. - Při nevinné nedostatečnosti zpovědi žádá oproti tomu jen dodatečné doplnění předchozích vyznání a při základních pochybnostech o platnosti předchozích zpovědí neupouští od naléhavé rady k jejich opakování pro klid znepokojeného věřícího; jako se vůbec ve všem žádá a usiluje o to dokonalejší, především ale přísně a vážně vyžaduje to podstatné. Tak jako v kárném soudu se má "potkávat milosrdenství s pravdou a navzájem políbit mír a spravedlnost".
Teprve během tisku přišel autor na myšlenku spojit s tímto "Poučením" i modlitby a duchovní cvičení. Ty první jsou sebrány z nejosvědčenějších modlitebních knih; ty druhé sestávají z 12 pojednání, které představují systém exercicií pro laiky a jsou uspořádány tak, že se před vykonáním životní zpovědi zabývají tzv. očistnou cestou (v originále "Reinigungsweg" - pozn. překl.), ty pojednávající o generální zpovědi pak naproti tomu cestou osvícení a sjednocení (v originále "Erleuchtungs- und Einigungsweg" - pozn. překl.). Také zde autor usiloval o to, aby se vyhnul všemu exaltovanému a byl důkladný, pravdivý a proto i praktický. Jakkoli jsou pojednání ve druhé půli podrobnější a občas i náročnější, jak to sama látka exercicií to s sebou přináší, věří autor s optimistickým očekáváním, že očištěné srdce zbožného kajícníka právě hlubší tajemství osvícení a sjednocení s Bohem v posvátné zvídavosti pochopí a vděčně ocení.

V Praze na svátek sv. apoštola Ondřeje 1857.

P.S. V české verzi "Poučenj o generálnj zpowědi" (vydání z roku 1858 ještě starým pravopisem) tento text chybí a jeho překlad nemá zdá se originální českou jazykovou podobu.
Ezechiel 18, 31: "Odhoďte od sebe všechny nevěrnosti, jichž jste se dopouštěli, a obnovte své srdce a svého ducha. Proč byste měli zemřít, dome izraelský?" Motto použité v záhlaví vlastního textu samozřejmě vynechává ze starozákonního textu tu druhou větu. Zdá se, že v životopise autora "příručky" o generální zpovědi také chybí "druhá věta". Když roku 2022 vydalo nakladatelství Christianitas knihu z poloviny devatenáctého století v upravené podobě znovu, ozval se jeden její kupec s tím, že obsah neodpovídá současnému učení církve a že šlo v jeho případě o vyhozené peníze. Pro Masaryka byla zpověď, jak známo, prázdný rituál a s jejím odmítnutím se už v mládí pojí jeho vyloučení z gymnázia. Doba a charakter církve v té době jsou ovšem záležitostí, na níž lze sotva co změnit. Připočtěme ještě národnostní boj uvnitř habsburské monarchie, který "skončil" až jejím zánikem na konci první světové války a "pokračoval" tou světovou válkou druhou. Podle Martina Weise a jeho textu "Sonda do života a díla Karla Františka Průchy, jmenovaného českobudějovického biskupa ve světle odborné literatury a archivních pramenů" (č. 2 /2017, s. 212-224 revue "Theologos" řeckokatolické bohoslovecké fakulty ve východoslovenském Prešově) se mohly na Průchově duševní nemoci a jeho konci "podepsat" i šovinistické útoky německých nacionalistů na jeho český původ. Začněme tedy Průchovým koncem. "Encyklopedie Českých Budějovic" i server Wikipedia hovoří o skoku z oken arcibiskupského paláce v Praze, Alois Sassmann, který postavě českobudějovického "mezibiskupa" věnoval svou diplomovou práci na Cyrilometodějské bohoslovecké fakultě v Litoměřicích pak poznamenává: "oběsil se" a podle vlastního telefonického svědectví opřel tento údaj o tvrzení Kurta Augusta Hubera v periodiku "Archiv für Kirchengeschichte von Böhmen-Mähren-Schlesien", 7. ročník (1985), zejména viz text "Bischofsernennungen für Budweis (1851-1885) na s. 89-110, zakládající se prý na referenci církevního historika Jaroslava Kadlece. Samozřejmě se tak mělo stát pod vlivem psychické nemoci, projevující se u Průchy od šedesátých let devatenáctého století a vedoucí k jeho odmítnutí českobudějovického biskupského titulu. Císař František Josef ho jmenoval 21. května roku 1883, jmenovaný požádal 22. července o zproštění povinnosti a 1. srpna císař rezignaci přijal. Na latinském záznamu úmrtní matriky při chrámu sv. Víta na pražských Hradčanech o Průchově smrti 23. října 1883 v 6 hodin večer se uvádí jako důvod skonu "atrophia cerebrosa", tj. "zmenšení mozku" podle svědectví hned tří přivolaných lékařů. O sebevraždě v záznamu nepadá ani slovo. Jak to vlastně je s oním Průchovým nezpochybnitelně českým původem? Stačí nahlédnout do novohradské křestní matriky, kde Karl Franz Prucha podle německy psaného záznamu přišel na svět dne 6. září roku 1818 na adrese "Gratzen Nro 33", tj. na novohradském "starém zámku". Novorozencův otec Franz Prucha, syn regenschoriho u sv. Aegidia (tj. sv. Jiljí na Starém Městě pražském) Johanna Pruchy a Juliany, roz. Krásové (v matrice "Krasa") byl panským buquoyským justiciárem, chlapcova matka Aloÿsia (tak psáno v matrice) byla pak dcerou vysoce urozeného pana Johanna Pecchio rytíře von Weidenfeld (jinde i Weitenfeld), poštmistra ve Voticích, a Josephy Sobietitzky von Sobietitz. Sobětice u Klatov (dnes součást Klatov) bychom mohli dokonce považovat i za "šumavskou" stopu Průchova rodopisu. Ta českobudějovická však bohatě stačí. Už to, že byl přítelem Jirsíkovým, který býval označován za "husitského biskupa"(na prvním vatikánském koncilu, kde byl Průcha jeho společníkem, průvodcem po Římě a snad i jazykovým poradcem ohledně latiny, vystoupil proti neomylnosti papeže) a že se měl stát jeho nástupcem, není jistě zcela náhodou. Seznámili se spolu roku 1846 v Praze, kde Průcha, vysvěcený v roce 1841 na kněze, působil v kněžském semináři. Nelze opomenout ani skutečnost, že Průcha byl poradcem vlivného kardinála Bedřicha Schwarzenberga (1809-1885), který ho v roce 1871 jmenoval předsedou komise k otázce blahořečení Anežky Přemyslovny. Bakalářská práce Markéty Macháčkové z roku 2011, podaná na katedře církevních dějin a práva Husitské (!) teologické fakulty v Praze pod názvem "Svatá Anežka Česká na pozadí své doby", cituje z práce kardinála Josefa Berana "Blahoslavená Anežka Česká" (Řím: Křesťanská akademie, 1974, s. 225-226) vyjádření Karla Františka Průchy jako předsedy komise onoho řádného informačního procesu (byl zahájen v Praze 23. ledna 1872 a skončil 2. listopadu téhož roku), který měl prokázat, že sto let před dekrety papeže Urbana VIII., to je před rokem 1534, už byla Anežka ctěna jako blahoslavená. Průchovo prohlášení zní česky: "Že služebnice Boží Anežka od nepamětných dob, a to před rokem 1534, jímž začíná století Urbanské, těšila se zejména v této diecési veřejné úctě církevní, a že tato úcta, i přes ona velmi těžká léta bouří husitských nikdy nebyla přerušena, ani podstatně zmenšena, ba naopak, když později v Čechách církev znovu nabyla míru a pokoje, a i v poslední době, byla zvýšena a až na naše časy šťastně se udržela, proto není překážky, proč by nemohla být přisouzena mezi případy, vyňaté ze zákazů dekrety sv. paměti papeže Urbana VIII. vydaných. Tak jsem prohlásil já, Karel František Průcha, biskup z Joppe, delegovaný soudce". Kardinál Schwarzenberg také původně usiloval o Průchovo biskupské následovnictví po Jirsíkovi. Smrt je však generální zpovědnicí a ekumenickou smiřitelkou vyšší.

- - - - -
* Nové Hrady / České Budějovice / † † † Praha